Rancor squad

Ahoj! Rád bych konstatoval, že pro maximální komfort doporučuji povídku stáhnout na stránkách uvedených níže, text zde berte prosím pouze jako vzorek, zda pro vás má cenu celou záležitost stahovat :) Děkuji
www.starwarsmaster.estranky.cz/clanky/fan-knihy-a-povidky/
Získáte přehlednost, obrázky, obálku a vděk autora :) Omlouvám se za řádkování neupravené podle vzoru těchto stránkek, ale povídka je tak trochu delší a psal jsem ji ve wordu, ne tady...

Komandér Colt a seržant Rik se spolu s dalšími osmi ARK vojáky otřásali v dělovém člunu LAAT/i, prolétávajícím Saleucamskou atmosférou. Před dvěma hodinami se dozvěděli, že v tomto systému náhle záhadně zmizel signál lodi mistra jedie Ki-Adi-Mundiho. Rada rytířů byla toho názoru, že není bezpečné na takovou záležitost posílat armádu. Operace musela být diskrétní. Vzhledem k tomu, že poblíž se nalézala jediná speciální jednotka, volba byla jasná. Křižník třídy Venator je vysadil na orbitě planety, a právě opět mizel v hloubi vesmíru. Nebylo třeba na sebe zbytečně upoutávat pozornost.
„Čas příletu?“ zeptal se stroze Colt.
„Jedna minuta, pane.“ odpověděl pilot.
„Výborně. Nabít a odjistit.“ Několik okamžiků se ozývalo jen cvakání, bzučení a pípání kontrolek blasterů. Pak se na otázku „Připraveni?“ ozvalo sborové „Pane, ano, pane!“
„Proveď sken. Hledej havarovanou loď. Nemohla se vypařit a na orbitě jsme nic nenašli.“
Nastal okamžik ticha. Pak přišla odpověď: „Skeny negativní, pane. Ale máme tady několik záchranných modulů. Patrně z křižníku třídy Consular.“
„No, jedi letěl v křižníku třídy Consular.“ poznamenal celkem zbytečně jeden z vojáků.
„Dostaň nás blíž.“ Bez jediného slova transport poupravil kurz.
„Zpomalit, otevřít dveře.“
„Rozumím, pane.“ Boční ochranné štíty se odsunuly a ARK mohli spatřit povrch planety. „Tři sta metrů, pane.“
„Riku, co myslíš, že se tady stalo?“ zeptal se zvědavě Colt. Kolem modulů byly i z dálky vidět stopy boje.
„Přistát, pane?“ zeptal se automaticky pilot.
„Vydrž. Může to být podminované.“ rozkázal Colt, uchopil jeden granát a v pomalém letu jím mrštil někam mezi trojici opuštěných modulů. „V pořádku. K zemi, ale motory nech zapnuté.“ prohlásil po slabé explozi. Kdyby tam byli miny, byla by mnohem větší.
„Ptal jste se, co myslím, že se tu stalo, pane?“ navázal Rik na předchozí rozhovor.
„To stále platí.“ Oba vyskočili na zem, a Colt pokynul zbytku mužů, ať počkají v lodi. Pomalu zvažovali každý krok. Na Kaminu ARK učili počítat vždy s nejhorším. Když došli k jednomu modulu, nahlédli do něj. Opodál ležel jeden mrtvý klon. „Takže, podle mě je přepadli na orbitě. Nejspíš nějaká větší loď, takže posádka se snažila zachránit v modulech. To by vysvětlovalo ztrátu kontaktu. No, a když dopadli na povrch, sepáci se chtěli ujistit, že nikdo neodejde.“
„Na můj vkus je tu nějak málo těl.“ zabručel Colt.
„Možná že ostatní utekli?“ navrhl Rik.
Velitel přemýšlel. Něco tu nesedělo. „Jenže dolů spadly jen tři moduly. Maximálně kolem patnácti lidí. Patrně nepřistáli moc hladce, takže byli ještě ke všemu domlácení. Zamysli se.“
Rikovi to pomalu začalo docházet. „Proč by velká sepácká loď vyslala tak málo jednotek? Kolem jsou široko daleko jen nekryté pláně, mohli je snadno všechny zmasakrovat...“
Narychlo spočítali těla. Všeho všudy byli jen čtyři. K tomu dva zničení super bitevní droidi. „Tak tohle by chtělo někoho chytřejšího...“ zadumaně pronesl Rik. Colt se jeho poznámce pousmál. Pak ji ovšem pustil z hlavy. Když si byl jistý, zavolal: „Stopy!“
Seržant se přihnal na místo, ale velitel teď potřeboval spíš odborníka. „Čmuchale! Pojď sem!“ zavolal na stopaře týmu. Ten neváhal a s elegancí seskočil z LAAT. Proběhl po již prozkoumané půdě a nakonec si přidřepl vedle Colta. „Přejete si?“
Velitel ARK ukázal na svůj nález. „Dokázal bys určit, kolik tu zhruba mohlo jít lidí? A sledovat je až tam, kde jsou teď?“
„Pane, dokážete si vy poradit s bitevním droidem? Aaah, nechte to být. Samozřejmě, že dokážu. Dejte mi okamžik.“ Asi minutu zkoumal výjev před sebou, něco si pobrukoval a občas mu uklouzlo „Jasně!“, nebo „Jojojo...“. Vypadal trochu nepřítomně a Coltovi začínala docházet trpělivost, když náhle prudce zvedl hlavu. „Takže odhaduju šest až deset bratrů a kolem dvaceti super bitevních šroťáků, pane.“ prohlásil energicky.
„Nezapomněl jsi náhodou říct a jeden jedi, že ne?“
Čmuchal se pod helmou zatvářil uraženě. „Snad ještě poznám boty, které každý den čistím! Jen kloni pane, přísahám.“
„To se nám to ale komplikuje...“ zamračil se Rik.
„Souhlasím. Každopádně nemáme moc na výběr.“ řekl Colt a mnul si helmu v místech, kde mohl mít bradu. „Zbytek týmu, pohyb. LAAT chci mít na orbitě a připravený nás podpořit.“
„Pane, ano, pane!“ ozvalo se sborově.
„Nějaké závěry, veliteli?“
„Závěr je, že by bylo ukvapené dělat nějaké závěry. Čmuchal nás dovede k přeživším. Pak se dozvíme víc.“
Rik se pod helmou zašklebil a ucedil: „Pokud jsou ti přeživší ještě naživu, že...?“
* * *
Saleucami byl docela pěkný svět. Rozhodně už prolezli horšími, usoudil komandér Bacara. Převládala zelená, což byla příjemná změna, oproti několika minulým misím. Zvířata byla vesměs přátelská, sedláci nedělali potíže a do ničeho se nepletli. To mu ovšem připomnělo, že zde vlastně není na misi. Elitní jednotka z elitního oddílu galaktických mariňáků šla za ním a byla ochotná zemřít tak, jako mnoho jejich bratrů. A kde byl vlastně generál Ki-Adi-Mundi? To, že jediho neměl příliš v lásce, neznamenalo, že mu jeho zmizení dělalo menší starosti. Byl přece jeho nadřízený důstojník, ke všemu celkem schopný.
„Pane, droidi pročesávají sektor tři. Měli bychom zahnout trochu do prava.“ oznámil jeden z osmy podřízených Bacary.
„Stále ta samá jednotka? Šest SBD?“
„Ehmm, negativní, veliteli. Ti jdou po naší stopě. Když mě dostanete na nějakej kopec, povím vám přesněji, s čím budeme mít co do činění.“ Po velitelově přikývnutí se rozeběhl na nejbližší vyvýšené místo a sklopil makrodalekohled.
„Obranné postavení!“ zavelel. Rotační blaster za tu zatracenou věc!“ ukázal na to stromu nejpodobnější, co Saleucami nabízela. Možná to vypadalo trochu jako palma? Popravdě, vůbec mu na tom nezáleželo. „Raketomet dva metry nalevo, k zemi!“ Zásadně neoslovoval své muže přezdívkou. Byl toho názoru, že to škodí autoritě. Jeho muži byli zvyklí, sami obvykle používali jen hodnosti a čísla.

„Pane, předběžný odhad padesát standartních bitevních řachanů a dva tanky AAT. Ale pane, doufám, že víte, že nejsem neomylný.“ zašklebil se voják, zatímco vracel makrodalekohled na své místo na „čele“ helmy.
„Padesát, jo? To by mohl být trochu problém. Dobře. Zatočíme k těm horám na západě. V otevřené pláni se jim zřejmě neztratíme.“ A tak vyrazili, netušíc, že družstvo Rancorn je jim již na stopě...
* * *
Slunce začínalo pomalu zapadat, když Čmuchal zpozoroval šest bitevních super droidů, kteří věrně kopírovali stopu hledaných klonových přeživších. „Pane, tady!“ zasyčel. Colt pokynul družstvu, aby zastavilo a co nejtišeji přiběhl na vrcholek kopečku, který právě měli překonat. Zalehl vedle stopaře, a rozhlédl se po krajině.
„Jo, vidím je. To nám trochu mění situaci. Aspoň víme, že je ještě nedostali...“
„Pane, víte, že stačí zmáčknout jedno tlačítko, říct krátkou větu, a za okamžik je pošle na věčnost naše LAAT?“ zeptal se kousavě čmuchal. Ani pro elitní jednotky nebylo snadné poradit si se skupinou SBD.
„Dobrá připomínka.“ Zmáčkl ono tlačítko na zápěstním komlinku a řekl: „Dělový člune, souřadnice 3228567. Malý oddíl droidů. Žádám jejich odstranění.“
Okamžik se ozývalo jen praskání statické elektřiny. Po krátkém „Rozumím.“ a dlouhé minutě se však zpoza mraků loď vynořila. „Eehm, pozemnímu výsadku. Na souřadnicích 3239877 až 9986 velký oddíl pěchoty a tanků. Platí stále rozkazy?“
„Negativní, negativní! Dělový člune, ihned zpátky!“ vykřikl Colt.
„Pane?“
„Kdyby ty tanky sestřelily náš transport, dost bychom si to ztížili. Snad si ho nevšimli...“ vysvětloval spolubojovníkovi, zatímco sledoval svoji podporu opět mizet ve výšce.
„Skvěle, letectvo je zase v čudu.“ Colt si Čmuchalovi poznámky nevšímal a přivolal k sobě Rika.
„Slyšeli jste zprávu?“ zeptal se. Seržant přikývl. „Výborně, takže hlučný postup nám tak nějak odpadá z nabídky. Velký oddíl sice není moc přesný pojem, ale určitě bych ho nechtěl potkat. Vezmeme to hustším lesem, stále kilometr od naší šestičlené partičky plechových kamarádů.“
* * *
Byla už temná noc, ozařovaná pouze hvězdami a vzdálenými světly z nějaké farmy, když Bacarův oddíl dorazil k nízkým horám. Bohužel droidi i ve tmě dál houževnatě a neomylně sledovali jejich stopu. Proto bylo nutné, jak si velitel uvědomil, před vyhledáním úkrytu, droidy zlikvidovat. Vyhlédl si úzký průsmyk, po jehož pravé straně se hora zvedala zhruba pod úhlem padesát stupňů. Pak už jen čekali.
Netrvalo to dlouho. Po pěti minutách uslyšeli rytmický, děsivě pravidelný dusot nohou bitevních droidů. „Čekejte...“ zašeptal do komlinku v helmě, když se k nim nevědomí doridi přiblížili na dostřel. „Čekejte... Pal!“ V okamžiku vyštěkly všechny blastery, těžký rotační blaster chrlil záplavu modrých paprsků. Raketometčík neomylnou trefou zlikvidoval první z dvojice tanků.
Droidí velitel situaci pochopil, až když přišel o třicet ze svých padesáti poskoků. A jeho další rozkaz, protože ho nic lepšího nenapadlo, zněl: „Palte, palte!“ Jak se o sekundu později ukázalo, byl to i poslední rozkaz, než ho smetl výstřel.
„Tank, sejmi ten tank!“ vykřikl jeden z Bacarových mužů na raketometčíka. Bylo ale pozdě. Oba se ztratili v mocné explozi.
„Ústup zatraceně, ústup!“ volal komandér, když satřil, že právě přišel o svoji jedinou protipancéřovou zbraň. Sedm klonů naštěstí nebylo pronásledováno, takže se vypařili stejně rychle, jako zaútočili.
„No, ti nás nějakou chvíli nebudou pronásledovat.“ usmál se pod přilbou jeden klon.
„Ještě že jsi tak optimistický. Ztratili jsme dva muže a bazuku. Jestli se pohnou s tim druhým tankem, tak na něj můžeme tak akorát plivat. Ale hlavně optimismus!“ pohlásil rozlobeně Bacara.
„Máme aspoň granáty. Ty ho zezadu můžou taky zničit.“
„Výborně. Právě ses přihlásil jako dobrovolník na obcházení tanku.“
A tak postupovali celou noc. Až k ránu, když byli již příliš vyčerpaní, využilli jedné jeskyně jako úkrytu. Čtyři muži hlídkovali před vchodem, dobře krytí napadanými balvany, zatímco zbylá trojice odpočívala uvnitř. K jejich vystřídání už nikdy nedošlo...
* * *
„Tady někdo řádil.“ poznamenal Čmuchal, když se zbytkem jednotky procházel průsmykem plným zničených droidů.
„Škoda že nesundali všechny.“
„Škoda že zbytek droidů posílila naše šestice SBD.“
„Dost tlachání. Trochu se proběhnem, jestli necheme aby naše záchranná mise nevzala rychlý konec.“ rozkázal Colt. ARK se po celodenním pochodu beze slova protestu rozeběhli po stopách. Trvalo jim jen půl hodiny, aby ušli to, co Bacarovu oddílu trvalo polovinu noci. Když konečně dosáhli cíle, zjistili, že přišli právě včas.
Dvacet bitevních, šest super bitevních droidů a tank AAT vystartovali do útoku na opevněnou jeskyni. Byly však pouze návnadou. Za Bacarovou obrannou linií před vchodem do jeskyně se totiž po stěně spouštěla jednotka plecháčských komand!
„Za republiku, vojáci!“ vykřikl Colt a odjistil svůj blaster. Běžel, jak nejrychleji mohl. Věděl ale, že je stejně pozdě...
Komanda seskočila za záda obránců, vytasila své specifické meče a dala se do akce. Dva vojáci padli, aniž by si uvědomili jak. Třetí se svým rotačním blasterem zamířil na novou hrozbu a začal jím plivat laser. Dva se ve změti železa a oleje odporoučeli do pekel, to už však Bacarovu muži další meč probodával záda. Poslední ubožák se pokoušel zachránit úprkem do jeskyně ke spolubojovníkům, ale hlavou mu prolétl červený paprsek.
„Ne!“ zařval Colt. Ocitl se v dostřelu. Jako by se zpomalil čas, vnímal dráhu letu každého výboje. Exploze SBD jako by neprobíhaly vedle něj, ale v nějakém holofilmu. Přestal myslet. Přestal uvažovat. Jen běžel vpřed a tiskl spoušť. Jednotka ho následovala. Beze strachu ze smrti. Byli elita republiky. Malý oddíl droidů by musel propadnout panice, kdyby... No, kdyby to nebyli droidi.
Bacara a jeho poslední dva muži vyběhli z jeskyně a k masakru, dá-li se tomu tak u droidů říkat. Colt se z bitevního transu probudil až ve chvíli, kdy jako poslední vybuchl tank. Začal vnímat realitu takovou, jaká byla, a rozhlédl se kolem sebe. Jiskřící dráty vyhřezlé z kovových těl dosvědčovaly, že boj zkončil.
Bacara si sundal helmu, rozpřáhl ruce a s úsměvem vykročil k zachráncům. „Ani nevíte, jak rád vás vidím!“
Colt se také odmaskoval, bez výrazného úspěchu si otřel zpocené čelo a odpověděl: „Ani nevíte, jak jsem rád, že mě vidíte. Najít vás nebylo nejlehčí.“
„Zajímalo by mě, proč republika zachraňuje takovou hrstku, jako jsme my? A ještě posílá jednotky ARK?“
Colt se zamračil. „Potřebujeme hlavně vědět, kde je generál Mundi.“
„Vy to nevíte? Přece na lodi separatistů!“
* * *
Po hodině výslechu si byl Colt jistý, že z Bacary dostal všechno, co věděl. Nebylo toho zrovna málo, zprávy však nebyly dobré.
Ve zkratce, Mundiho loď třídy Consular překvapil bitevník obchodní federace. Nalodila se k nim hromada plecháčů a Ki-Adi-Mundi rozkázal ústup k únikovým modulům. Bacara a většina jeho mužů poslechla, generál se k nim ale nikdy nedostal. O okamžik později dopadli na povrch Saleucami, křižník droidů za nimi vyslal pozemní jednotky a zmizel v hyperprostoru. Dostali i souřadnice letu. Vedly neprozkoumanou hyperprostorovou trasou do neznámé soustavy...
„Křižníku, potřebujeme vyzvednout.“ rozhodl velitel Colt, když usoudil, že na Saleucami už nemají co pohledávat.
* * *
Ki-Adi-Mundi se začal probírat z omráčení. Zamrkal, aby si projasnil zrak. Byla tma, přerušovaná jenom nepravidelnými výbuchy jisker. Obvody jeho lodě musely být zničené. Rozhlédl se. Napůl seděl, napůl ležel opřený zády o stěnu, v chodbě svého Consularu, pokrytého těly droidů i klonů. Vybavil si, že ho jeden droid zasáhl a on musel zůstat tady. Někteří jeho vojáci se dostali k únikovým modulům, jiní se pokusili obsadit můstek federačního křižníku. Nedával jim moc šancí... Pak se ale bitevník otřásl, prudce sebou škubl, a víc si nepamatoval... Musel omdlít. Udeřil se do hlavy? Proč ho nikdo nedorazil? Mysleli si snad droidi, že je mrtvý? Kdo pak ale zničil je?
Hledání opovědí začal tím, že se pokusil postavit. Spálenina na boku od blasteru, ani pulsující, bolestivá rána na hlavě mu to neusnadňovaly.
Když se konečně napřímil, hlava se mu tak zatočila, že se musel opřít. Vytyčil si další cíl. Prozkoumat svoji loď kvůli přeživším, a zavolat z pilotní kabiny o pomoc. Tento plán ale v obou záměrech selhal. Nalezl jen několik dalších těl a na můstku se zaklením zjistil, že veškerá elektronika je zlikvidována.
Prošel spojovacím tunelem, který naštěstí zůstal otevřený, do útrob separatistické lodi. Soustředění mu znesnadňovaly poblikávající a nepravidelně hučící a syčící světla. Proč všechno vypadalo tak zničeně? Uvědomil si, že je tu i horko. Modlil se, aby se nezastavili vzduchové filtry, poslední, co potřeboval, bylo udusit se.
V hlavě si znovu přehrál všechny podrobné plány nepřátelských plavidel, které mu byly ukázány v chrámu jediů na Coruscantu. Tušil, kde se nachází. Vydal se k jednomu z dvojice hlavních hangárů. Doufal, že v něm nalezne něco víc než droidí stíhačky a pokud možno letuschopného...
* * *
Colt musel na kapitána lodi hodně dlouho naléhat, aby neznámou hyperprostorovou trasu použil. Vyslechl si mnoho přednášek, mezi nimiž byla nejpodstatnější asi ta, že pokud bylo separatistické plavidlo zlikvidováno, není možná moudré letět stejnou trasou. Komandér ale sázel na to, že nepřátelé věděli, kam letí. Vyplatilo se mu to. Když se vrátili do normálního prostoru, spatřili před sebou hledaný křižník. Starosti mu ale rázem přidělal jeho stav. Trupem se táhly i desítky dlouhé a několik metrů široké praskliny. Motory byly vyhaslé, jeden hangár rozervaný na kusy. Co bylo ale nejhorší, nefungovaly štíty. A působila zde gravitace VELMI blízké hvězdy... Jestli je generál Mundi uvnitř... Nechtěl to ani domýšlet.
„Pane, skeny zachytily Consular. Museli ho vtáhnout dovnitř tažným paprskem...“
„Nastartujte transport. Musím se to vydat s týmem prozkoumat, a zjistit, jestli tam generál je.“
Zanedlouho se již dělový člun vynořil z útrob křižníku. Desetičlenný tým ARK vojáků doprovázený Bacarou a dvojicí jeho mužů svrběly prsty nad odjišťováním zbraní. Loď nevypadala v bojeschopném stavu, ale velmi pravděpodobné se zdálo, že na palubě budou stovky droidů... Raději ani nemyslet...
„Zkontrolovat výstroj.“ zavelel Colt. „Odjistit.“ Opět se ozvalo známé cvakání a pípání, jak muži plnili rozkaz. Když nastalo ticho a loď se připravovala na přistání v hangáru, komandér dodal poslední instrukce: „Nemáme tušení, s čím se na palubě můžeme setkat. Cílem je nalézt jedijského generála Ki-Adi-Mundiho. Předpokládám, že ho všichni znáte?“ Po sborovém „Ano, pane.“ doprovázeném kýváním, pokračoval: „Je dost možné, že je již mrtvý. Tak jako tak, dokud ho nenalezneme, odsud nikam nejdeme, pánové.“
„Můžu jeden dotaz, pane?“
„Do toho.“
„Kde začneme s hledáním?“ Po otázce nastal okamžik ticha. Ten Colt ukončil, až když ucítil, že dělový člun dosedl do hangáru. „Nejspíš se budeme muset dostat na můstek. Tam by měli mít všechny záznamy.“ Každý si uvědomil, co to znamená. Hromady droidů v cestě...
Boční dveře se rozevřely, a jednotka vyskákala. Rychle prověřili okolí. „V pořádku.“ Až po tomto konstatování přestali mířit na všechno, co nebylo v hangáru na pevno přimontované. Kolem byla spousta droidích stíhaček. Žádná se ale rozhodně nezdála být v provozuchopném stavu. Spousta přeřezaných kabelů a rýh od neznámých předmětů. Velmi ostrých předmětů...
„Dělový člun zůstane v bezpečné vzdálenosti. Jednotko, za mnou!“ rozkázal Colt.
„Žádám o povolení jít se svými muži v čele, pane.“ prohlásil sebevědomě Bacara.
„Se vší úctou, zamítá se, pane. Jednotky ARK jsme tady přeci jenom my.“
„Rozumím. Jak je libo.“
Bez jediného dalšího slova opustili hangár. Lekal je každý zvuk a každý pohyb, za kterým však nakonec byl stejně jen nějaký přetržený obvod. Víc než to je ale začínalo děsit hrozné ticho.
„Kam se všichni poděli, pane?“ neudržel se jeden voják.
„Doufám že to nebudeme moc brzy muset zjistit, vojíne...“
Dorazili k výtahu. Nastoupila do něj celá skupina, aniž by měla problém se do něj vměstnat. Tudy se zjevně dopravovaly celé hordy droidů. Jak si Colt i Bacara povšimli, bylo zvláštní že výtahy fungují, když nebylo dost energie pomalu ani pro světla, která zlověstně poblikávala...
Se škubnutím zastavili. Jakmile ale všichni bezpečně vyšli na chodbu, dveře se za nimi bleskově zaklaply. Pancéřové dveře.
„K sithu!“ zaklel Colt.
„Někdo si s námi hraje.“ zavrčel seržant Rik.
„Klid.“ řekl tiše Bacara. „Jen ať si hraje. Mohl by zjistit, že konec hry by se mu vůbec nemusel líbit.“
„Konec hry pro něj bude moje blasterová puška.“ zavrčel ještě jednou modře označený ARK.
„Čím dřív ověříme stav generála Mundiho, tím lépe.“ rozhodl Colt. „Pojďme.“
* * *
Mistr jedi bloudil v útrobách lodi. Síla mu nemohla pomoci s orientací skrze bludiště neživých kovových chodeb. Do jistého okamžiku neměl ponětí, jestli se k cíli vůbec přiblížil. Pak to ucítil. Na palubě se objevilo třináct téměř totožných myslí. Klonovaní vojáci. Byly příliš daleko, aby mohl přesněji určit jejich totožnost. Mysl mu také nenabízela žádné vysvětlení pro fakt, že našli jeho polohu. Jedno bylo jisté. Vojáci museli přistát v hangáru a jejich vědomí mu teď dělalo navigační maják. Vyrazil. Čím dřív se na místo dostane, tím líp. Na téhle lodi nebylo všechno jak má být...
Udělal tu chybu, že se začal soustředit jen na cíl, ne na cestu. Nezpozoroval tak včas to, co ho opět poslalo do říše snů...
* * *
Skupina vojáků republiky pročesávala jednu místnost po druhé. Každý roh, každá chodba mohla představovat smrtelné nebezpečí. Navíc kvůli otřesnému stavu plavidla museli volit komplikovaný směr plný odboček. Ani ve svých vzduchotěsných oblecích se nechtěli vystavovat vakuu, které se mohlo rozkládat za nesprávnými dveřmi. Trup byl totiž ze všech stran plný větších i menších trhlin. Záhadou zůstávalo, od čeho...
Dorazili k místu, které bylo pro taktika noční můrou. Jedna chodba se větvila na dvě a mezi oběmi „větvemi“ se nalézaly tři malé místnosti. Ukázalo se, že v každé je jen jedno schodiště vedoucí někam níž.
„Zastavit.“ rozkázal Colt. „Co myslíš?“ zeptal se Rika.
„No, nemůžeme riskovat droidy v zádech.“
Colt přikývl. „Nebo něco horšího.“
„Musíme se rozdělit a zjistit co kam vede. Je nás třináct. Bacara a jeho dva muži zůstanou tady, já a ty si vezmeme levou chodbu, dva další pravou. To nás zbývá šest, ne?“
„Správně. Takže dva muži na každé schodiště.“
„Jenom nahlásí, co vidí a sejdeme se zase tady.“
„Nelíbí se mi to.“
Rik pokrčil rameny. „Máme jinou možnost? Není dobrý nápad se k nebezpečí otočit zády.“
Jak řekli, tak udělali. Všichni měli koneckonců komlinky v helmách. Stály na pozicích a čekali na rozkaz. „Teď!“ Colt s Rikem se vyřítili za roh. „Levá chodba čistá.“ oznámil s úlevou po krátkém průzkumu.
„Pravá chodba čistá.“ hlásil druhý seržant.
„Místnost jedna čistá.“
„Místnost dva čistá.“
Krátké zaváhání. „Místnost tři čistá.“
„Děje se něco?“ zeptal se znepokojeně Colt.
„Ah, to nic. Jen si tu s námi hrají stíny... Jsme v ...“ Větu přerušilo zachrčení vojákovo parťáka. Colt už ho několikrát za válku slyšel. Proříznutý krk... Během té samé sekundy se ozval zděšený a poslední výkřik prvního vojáka.
„Co se děje?! Odpovězte, krucinál!“ křičel Colt, zatímco uháněl směrem k podezřele tichým vojákům. Rika měl v patách. Vrátili se na výchozí chodbu. Všem ostatním dal výslovný rozkaz neopouštět pozice.
„Rychle, ještě můžou být naživu!“ šeptal do komlinku, zatímco rychle sestupoval po schodech do místnosti, kterou si označili jako místnost tři. Byla tam tma. Jen občas záblesk ze všudypřítomných vyhřezlých elektrických obvodů. Ještě deset kroků a spatřil, že místnost pod nimi je částečně zatopená vodou. Asi po pás. Vstoupili do ní a okamžitě spatřili dvě bezvládně plovoucí těla... Obklopovala je velká skvrna krve... Oba naráz bez jediného slova rozsvítili světla. Colt přistoupil k nejbližší mrtvole. Otočil ji vizorem vzhůru. „Prořízlý krk.“ konstatoval, zatímco Rik nervózně prohledával okolí. „Něco hodně ostrého. Možná to samé, co udělalo rýhy do těch supů v hangáru...“ Rikova svítilna sebou náhle rychle škubla.
„Vidíš něco?“ zpozorněl rychle Colt.
„Nic. Asi jen stíny...“ zavrčel Rik. Komandér polkl. Ta věta mu připadala ošklivě povědomá...
To už ale něco zasvištělo vzduchem. Než stihl otočit hlavu, uslyšel tlumený výkřik, následovaný žblunknutím. Rik spadl do vody. Nebo byl spíš sražen do vody... Než se na situaci mohl pořádně podívat, něco mu narazilo do zad. Hekl a následoval seržantova příkladu. Jeho kyslíkové zásoby se automaticky zapnuly. Před vizorem měl spoustu špíny a bublinek, přesto si ale všiml dýky, která se mu strašlivou rychlostí blížila ke kombinéze u krku... Pohotově zareagoval. Něco tu dýku muselo držet a viděl alespoň základní obrysy toho něčeho, i když by nemohl říct ani jestli je to ocas, chapadlo, nebo ruka. Každopádně na poslední chvíli to něco zastavil a vší silou zmáčkl. Pokusil se dýku z končetiny vykroutit. Překvapilo ho, když zjistil, že to nejde. To už se ale do těla vedle něj vpálilo několik blasterových paprsků. Modrých blasterových paprsků z hlavně pušky Čmuchala. Podal Coltovi ruku a ten se jí bleskově chytil. Postavil se na nohy a belhal se jako o život pryč z vody zpátky na schodiště, kde čekali ostatní ARK. Ono to možná bylo o život... Jen rozmazaně skrz vrstvu vody na vizoru zahlédl dvě siluety, jak mizí ve větrací šachtě. A jedna z nich přitom přesekla celý „trs“ kabelů, schovaných jen pod tenkým plechem. Ty začaly jiskřit jako ohňostroj a padat k hladině. „Pryč!“ vykřikl zbytečně Rik. Coltovi nikdo nemusel vysvětlovat, že nechce být ve vodě, až jí projede polovina proudu téhle lodě. Nohu z kapaliny vytáhl na poslední chvíli. Pak se klubko kabelů ponořilo do vody, kterou viditelně projelo strašlivé množství elektřiny.
„Raději bychom měli jít, pane.“ Colt ztěžka přikývl a pokusil se postavit na vlastní nohy. Zavrávoral a možná by upadl na hladinu, kdyby ho seržant nepřidržel. „Pryč odsud. Popovídat si o tom můžeme někde dál od neznámých zabijáků.“
„Nemůžu víc souhlasit.“ Když vyběhli nahoru, komandér si vzpomněl, že se má rozčílit na svůj tým: „Dal jsem vám snad přímý rozkaz zůstat na pozicích, ne?“ Povšiml si, že Bacara se svojí dvojicí mužů nahoře opravdu zůstal.
„Když... Všechno bylo čisté a my slyšeli tu střelbu...“ snažil se za všechny situaci obhájit Čmuchal.
„Zapomeňte na to, sakra! Zatraceně dobrá práce. Jsem rád, že jste nás odsud dostali.“ Úsměvy se klonům pod přilbami ale okamžitě vytratily, když si připomněli realitu. Přišli o dva muže. O dva elitní příslušníky ARK, což nebyla zrovna malá ztráta.
„Viděli jste ty útočníky?“ zeptal se Colt, když se k tomuto bodu dopracoval ve vyhodnocování jejich dosavadní akce.
„Všichni, ale nikdo pořádně. Umějí dobře využívat stínů a navíc v jeden okamžik byli pod hladinou a v druhý už v té zatracené šachtě.“ hlásil seržant.
„Můžu říct, že to byli humanoidi, nebo alespoň něco podobného.“ doplnil Čmuchal. „A taky, že jsem oba trefil...“
„...A přesto se vůbec netvářili... mrtvě.“ potvrdil Colt. „Možná nějaké brnění...“
„Možná.“ prohlásil zlověstně Rik.
„Budeme muset rozhodnout co dál.“ zapojil se věcně jako vždy Bacara.
„Dobrá přípomínka. Musíme...“ Věta opět nebyla dokončena. Tentokrát však nebyla přerušena zabijáky, ale pípáním Coltova zápěstního komlinku.
„Myslel jsem, že na téhle lodi nefunguje dálková komunikace?“ zeptal se Rik.
„Taky že ne. Naváděcí maják. Republikový.“
„Takže je to buď past, nebo náš jedi.“ Oba klonovaní vojáci se na sebe podívali. „Past.“ prohlásili zároveň.
„Tak na co ještě čekáme?“ Na tyto slova se zbývajících jedenáct vojáků rozeběhlo daným směrem.
* * *
Ki-Adi-Mundi po svém probuzení ucítil ostrou bolest v jeho protáhlé hlavě. První otázkou bylo, proč vůbec ještě žije? Ležel uprostřed chodby na místě, kam padl. Nebyl tedy ani zajatec. A proč ho Síla nevarovala před neznámým útočníkem? Netušil. Věděl ale, že jeho zachráncům hrozí nebezpečí. Velké nebezpečí. Zapnul naváděcí maják, protože si nebyl jistý, jak daleko ho nohy unesou. Dělaly se mu mžitky před očima. Zavrávoral. To není dobré.
„Tady mistr jedi Ki-Adi-Mundi. Odpovězte.“ zkoušel marně vysílačku. „K sithu.“ zaklel posléze. Pokusil se uklidnit a jasně uvažovat. Něco dostalo další příležitost ho zabít, a opět ho to jen vyřadilo z boje... Klonovaní vojáci, uvědomil se, šel jsem za klonovanými vojáky! Zavřel oči a začal systematicky prohledávat okolí. Našel je. Co se mu ale vůbec nelíbilo bylo, že nyní oněch známých, totožných myslí cítil jen jedenáct. Něco mu říkalo, že zbývající dva se jen tak neoddělili... A pak ho to udeřilo jako fyzická rána. Kolem skupinky se to hemžilo dalšími tvory, kterých si zprvu vůbec nevšiml. Maskovala je Síla. „Dooku!“ vyprskl s nechutí. Sám ale nevěděl, jestli tomu věří. Jedno bylo jisté. Pokud se ke svým zachráncům nedostane včas, budou oni sami opravdu hodně potřebovat zachránit...
* * *
„Stát!“ zavelel rychle Colt, načež tým zaklekl a pokryl obě strany široké chodby. „Pohybuje se to.“
„No, teď uvidíme, jestli je to náš jedi.“ pokusil se Čmuchal odlehčit atmosféru. Marně. Colt se obával, že kdyby naváděcí maják byl v rukou nepřátel, určitě by nepřišli dveřmi... Ne po tom, co zabilo dva jeho muže a pokusilo se na seznam přidat i jeho a po tom, co na chodbách pravidelně vídali rozsekané droidy. Chladnou čepelí, jaká podřezávala krky jeho vojáků...
„Tři sekundy.“ zahlásil Rik. Pak z poza rohu vyběhl cerean. Přestože jednotku svědily prsty na spouštích, mistra jedi bezpečně poznali. Zastavil se. V ten okamžik na jeho hlavě rozeznali krvavou skvrnu a v obličeji viděli uštvaný výraz. „Pozor!“ vykřikl a bezmocně natáhl ruku. Ozval se překvapený výkřik kdesi za Coltovou levicí, a pak, než se někdo z nich stihl otočit, viděli jen mizet nohy dalšího ARK v temné šachtě.
Čepel světelného meče zabzučela, blastery vyštěkly několik ran. Ale bylo již pozdě. „Zatraceně!“ ulevil si Colt.
„Velmi rád vás vidím, vojáci.“ pokývl směrem k nim cerean.
„Generále Ki-Adi-Mundi.“ otočil se ARK k jedimu obličejem. „Hledali jsme vás.“
„Nuže, podařilo se vám to.“ prohlásil s bolestně zkřiveným úsměvem. „Vidím, že jste tu také, veliteli Bacaro. Všichni společně v jámě lvové.“
„No, já odsuď hodlám vypadnout, takže je mi ukradené, čí je tohle jáma.“ odfrkl si Bacara. „Se světelným mečem generála se snadno prořežeme skrz ty pancéřově dveře zpátky do hangáru. Pak už jenom zmáčknout tlačítko a do minuty nastupujeme do LAAT. Povídat si můžeme potom.“
„Zdá se to jako rozumný plán, pane.“ přizvukoval Colt.
„Hmm... Cítím, že jsme v nebezpečí. Není to dobrý nápad...“ prohlásil cerean zamyšleně.
„Tak pryč od toho nebezpečí, heh?“
Sedm ARK, tři galaktičtí mariňáci a jeden mistr jedi se vydali na zpáteční cestu. Nedošli však moc daleko, když se před nimi zaklaply tlusté dveře, a než k nim mohli přistoupit, byli již zakryté paprskovým štítem.
„Někdo nás sleduje...“ zašeptal se strachem sevřeným hrdlem jeden Bacarův podřízený.
Colt několik okamžiků zkoumal fialový, hučící štít, než prohlásil: „Přes tohle se nedostaneme s veškerou naší palebnou silou. Budeme hrát jejich hru, ať už jsou oni kdokoliv.“
* * *
S mistrem jedi bez skafandru museli cestu volit ještě mnohem opatrněji. Náhlé vzduchoprázdno za omylem otevřenými dveřmi by bylo pro něj osudové. Netrvalo dlouho, než se ujistili, že kdokoliv sedí na můstku, určuje, kudy mají jít. Kdykoliv se pokusili zahnout směrem k hangáru, setkali se s tlustým kovem a štíty. Začínali si pozvolna zvykat na ponurou atmosféru panující na lodi duchů, ale trénovaní příslušníci speciálních jednotek stále nemohli přenést přes srdce, že si s nimi někdo pohrává.
Bacara, Colt a Ki-Adi-Mundi se zařadili vedle sebe v čele jednotky. Jedi sděloval svá pozorování klonům, výměnou za všechny dosavadní nashromážděné informace vojáků: „Ať už je to náhoda, nebo záměr, náš hostitel nás stále vede k můstku.“
„To by mi vyhovovalo.“ zabručel Colt. „Místo, ze kterého se dá ovládat celá loď a kde musí být i on.“
„Samozřejmě musíme předpokládat, že na můstku na nás budou mít sepíci připravenou nějakou hezkou past.“ poznamenal Bacara.
Ki-Adi zavrtěl hlavou. „Nejsem přesvědčen, že naši nepřátelé tady jsou separatisti. Zvláštní je, že nikdo jiný než republikoví experti a separatisté by neměl být schopen ovládat počítače obchodní federace.“
„Ať už se jedná o kohokoliv, je to hlupák, když k sobě vede nejlepší válečníky galaxie.“
Narazili na další dveře. Po Coltovu jednoduchém znamení přiběhl Čmuchal, přilepil na ně malý přístroj, který následně vychrlil analýzu složení vzduchu za dveřmi. „Požár?“ zdvihl jedi obočí. „Bude to tak.“ odpověděl komandér ARK. „Tam se moc nenadýcháte, pane. Musíme to obejít.“
Netrvalo dlouho, než skupina narazila na turbovýtah. Povšimli si, že sem jim nikdo cestu nezablokoval... S tímto podezíravým přístupem by se ale nehli z místa, jak mistr jedi usoudil, a tak prostě sjeli o dvě patra níž. Vystoupili v nejvyšší pohotovosti, míříc na každý objekt v okolí.
„Nahoře hoří, dole je potopa...“ podivil se Rik, když obhlédl místnost, ve které se octli. Byla to pravda. Na podlaze se rozlévalo po kotníky vody. Jedna zeď byla protržená, kolem se povalovaly kusy kovů. V obou rozích dosud stáli počítačové konzole. Voda nepříjemně odrážela jiskry z poškozených světel.
„Zatraceně. Hladina je nakřivo.“ zpozoroval některý člen jednotky.
Colt si mnul spodek helmy, představujíc si bradu pod ní. „To může znamenat dvě věci. Částečný výpadek gravitačních generátorů. Nezdá se mi ale, že bychom tady nějak poletovali. A ta druhá...“
„Silnější gravitační pole.“ doplnil temně Rik.
„Přesně. Nic nezvyklého u malých frachťáků.“
„A u giganta jako je bitevník obchodní federace...“
„Nechci myslet na to, co může být ten silnější gravitační zdroj, než generátor téhle lodě...“
Bacara se po delší chvíli poslouchání ARK vmísil do debaty: „No, jsme přeci jen nedaleko slunce, ne?“
To byla sice pravda, ale názor ostatních vhodně vyjádřil Čmuchal: „To už jsme tak blízko? Před hodinou jsme na hladinách v těch zatopených místnostech se zabijákama nic takového neviděli...“
„Měli bychom si pospíšit.“ rozhodl Colt, zakrývajíc svoje skutečné obavy.
„Dejte mi okamžik.“ požádal Rik, zatímco se skláněl k jedné konzoli. Tahle věc ještě funguje...“
„Není čas!“

„Zabere to jenom chvilku...“
„Nemáme chvilku navíc.“ odpověděl Colt. „Jdeme.“
„Mám to!“ zajásal Rik na poslední chvíli. Poškrábaná a trochu prasklá obrazovka se přeci jen rozsvítila. Jeho ruce se roztančily po ovladacích tlačítkách, trochu smutně se zarazil, když zjistil, že polovina z nich nefunguje.
„Není to k ničemu... Pojď už!“ přešlapoval nervózně velitel. Z objektu, který se nacházel za proraženou zdí neměl vůbec dobrý pocit. Byl to vpodstatě velký tunel s malou lávkou po straně, osvětlený jen několika modrými vodotěsnými světly. Na jeho konci stál podivný, pět metrů vysoký přístroj se spoustou turbín. Nejhorší na tom bylo, že celý tunel byl pravděpodobně zaplaven vodou. Pak se něco stalo, a voda vytekla. V místnosti ve které stál jí byl jen zlomek. Stěnu, na jejímž místě teď zbylo jen několik jejích ostrých kusů, také něco rozmetalo... A proč bývá přístroj ponořen do kapaliny...? Aby se nepřehříval!
„Riku, Čmuchale, generále, všichni pryč!“ vykřikl náhle, když mu došlo, v jak smrtelném nebezpečí se nalézají. V ten okamžik se jak před dveřmi do turbovýtahu, tak před dvěmi dalšími spustili opět ty nenáviděné štíty. Jediná cesta byla rázem tenká kovová lávka podél stěny tunelu. Ten měl po pravé straně výklenek, kam cesta mířila. Doufal, že v něm jsou dveře, opravdu doufal...
„Je to, pane!“ prohlásil Rik, a rychle vytáhl přenosný disk, na který během několika okamžíků, které Colt využil k přemýšlení, zkopíroval obsah konzole. Otočil se a spatřil, že je poslední. Málem vykřikl počkejte na mě, než si uvědomil, že je to úplně zbytečné. Místo toho vyběhl za svými bratry.
To, co prorazilo stěnu, bohužel poničilo i lávku. Už tak na ní nemohli postupovat dva muži vedle sebe, takhle ještě čelili problému, že na dva metry dlouhém místě byla utržena tak, že z ní zbylo jen několik centimetrů u stěny tunelu. Zakulacené stěny. A jak zlověstné hučení přístroje zesilovalo, čas se krátil.
„Šplhací kabely nám tu nepomůžou, musíme to nějak přelézt! Hoďte své zbraně na druhou stranu, než skočíte!“ rozkázal Colt, a sám tak učinil.
„Možná bych měl jít první, prohlásil jedi a bez potíží přeskočil i klona, i dvoumetrovou propast. „Budu vám pomáhat a jistit vás Silou.“
Colt se podíval na propast před sebou. Kdyby spadl, nezabije se pádem kvůli vodě. Problém byl, že by ani nikdy nevyšplhal zpět. Šplhací lano by se na mřížkovaném povrchu lávky neuchytilo. Pak upřel zoufalý pohled na žhnoucí turbíny. Zhluboka se nadechl, otočil se tváří ke zdi a opatrně udělal první krok. Měl dost prostoru na polovinu chodidla. Kdyby alespoň ta zatracená zeď byla rovná, pomyslel si. Pomalu posunoval jednu nohu za druhou a usilovně se snažil nedívat se dolů. Pak už ho pevně uchopily paže cereanského jediho.
Ustoupil, aby mohl přejít jeden z jeho bratrů. Opět se neklidně ohlédl. Přístroj začínal rudě žhnout, trvalo mu to moc dlouho.
„Generále, ta věc vyletí do vzduchu!“ přeskočil mu trochu hlas. Jedi přetáhl na svoji stranu druhého vojáka, a pak se podíval na novou hrozbu. Zamračil se. „Získám nám možná trochu času...“ zavrčel, když se začínal soustředit na své spojení se Silou. Colt se protlačil kolem něj, a hmátl po další ruce. Bylo to obtížné, ale i obě obrněná těla se na lávce v její plné šířce dokázala prosmýknout. „Pojď!“ pobízel dál.
Ki-Adi-Mundi pevně zaklapl oční víčka a stiskl zuby. Po čele mu stékaly krůpěje potu. Ta věc byla příliš veliká, než aby ji udržel pohromadě ještě déle...
Colt přetáhl Bacarova muže. Zbýval jen Rik a před ním ještě jeden ARK. „No tak, rychle!“ povzbuzoval ho. Klon vyrazil. Byl už v polovině cesty a Colt se pomalu začínal natahovat po jeho ruce, když jediho moc konečně přestala stačit. Ozvalo se strašlivé zaskřípění, následované dutou ránou. Celá loď se otřásla a velitel mohl už jen sledovat, jak se jeho podřízený řítí do vody. Když dopadl, hladina prudce zasyčela a zakouřila. Ozval se táhlý výkřik, a voják se už nepohnul. „Proboha! Ta voda se vaří!“ uvědomil si Mundi.
„To není voda.“ prohlásil Colt. „Sto stupňů naše zbroj zvládne, tohle musí být něco lepšího...“
„Skoč!“ vykřikl jedi na Rika. Ten dokázal i přes zbroj a helmu vypadat poměrně pochybovačně, nicméně počínající exploze stroje ho přesvědčila. Když Mundi ho bezpečně zachytil Silou a přenesl na správný konec lávky.
„A teď běžte! To je rozkaz!“ Vojákům to nikdo nemusel říkat dvakrát. Ohnivé koule se zatím hroutily do sebe, ničíc zbylé funkční části stroje, brzy se z nich ale stane jedna mohutná, devastující vlna.
Opět pouze desetičlenná skupina zahnula za roh výklenku. Metr před nimi byly dveře. Bez štítu a nezamčené. První klon rychle zmáčkl ovládání, a už se nahrnuli dovnitř. Rik, jako poslední ze skupiny měl tu čest koutkem oka spatřit fascinující, mohutnou explozi. Která je všechny málem zabila, když jen tak tak neprotrhla tlusté, vodotěsné dveře, které se za ním zaklaply. S ohromujícím zaduněním v nich alespoň vyrazila pořádnou vypouklinu.
„Heh, tohle bylo těsný. Máme kliku.“ přerušil Rik zvuk těžkého oddechování celé jednotky.
„Dalšímu mrtvému ARK říkáš klika?!“ okřikl ho Colt. Ki-Adi ale vycítil, že než o skutečnou zlost se spíš jedná o otřesení po tom, co málem dovedl celou svoji jednotku do záhuby. Pak se náhle jeho nálada o několik stupňů zchladila. „Promiň. Vím že za to nemůžeš.“
Rikovi už se drala na jazyk peprná poznámka, pak ale raději zatnul zuby a kývl.
„Čmuchale, kde to teď asi jsme?“ povzdechl si velitel, a znovu se přiměl soustředit na současnost a na jejich úkol.
„No, pane, můžu to určit jen přibližně, ale stejně myslím, že by to bylo zbytečné.“
„Proč?“
„Ehm, protože stačí když půjdeme pořád rovně a náš záhadný přítel už nám sám ukáže, kam máme jít. Paprskovým štítem nám nejspíš zase sdělí: Tudy ne.“
„Dobrý postřeh. Riku, co jsi vlastně našel v té konzoli, kvůli které jsme málem všichni umřeli?“
„Se vší úctou, zatím jsem neměl moc času to zkoumat, pane.“
„Nech si tu úctu a dělej.“ zavrčel Colt.
„Jistě, jistě... Hned to bude... Posílám vám to do helmy.“
„Zajímavý... Zobraz to všem mužům.“ rozkázal komandér.
„Pokud by vám to nevadilo, taky bych si to rád prohlédl.“ zavrčel nevrle Bacara. Rik se omluvil, soubory totiž odeslal jen své jednotce tak, jako obvykle, a rychle svoji chybu napravil. Pak se konečně začetl do informací, kvůli kterým riskoval život.
Coltovo slovo „zajímavý“ to vlastně docela vystihovalo. Mnoho složek bylo poničeno, mnoho dalších zašifrováno a k několika dalším jim byl odepřen přístup. Nejcennější však byla textová hlášení droidů z této paluby a zvukový záznam komunikace dvou posledních dní. Přestože se profesionálně probírali nepotřebnými daty, trvalo jim půl hodiny než nalezli a vyposlechli to nejdůležitější...
„...chyba v navigaci?“
„Eeee...Negativní, kapitáne. Vypadá to na gravitační anomálii.“
„Nějaký interdikční křižník... Ale k naší trase ze Saleucami by se republika vůbec neměla dostat. Zajímavý hlavolam. Hlášní o škodách, poručíku.“
„Ano, kapitáne. Asteroidy bohužel zničily jeden z dvojice hlavních hangárů. Motory a dálková vysílačka jsou také úplně zlikvidovány. Utrpěli jsme mnoho srážek a plášť lodě je vážně poškozený. Štíty selhávají.“
„Předpokládám, že gravitace blízkého slunce nás stále přitahuje?“
„Ano, kapitáne.“
„Dobrá. Naší prioritou je opravit motory. Visíme mrtví ve vesmíru, kolem jsou samé asteroidy a jsme příliš blízko velké, ohnivé koule...“
„Eeee... pane, obávám se, že jsme ztratili příliš mnoho paliva, než abychom zprovoznili motory. Ale propátrali jsme nejbližší planetu a skeny jsou pozitivní. Můžeme...“
„Můžete. Vezměte si výsadkovou loď a přivezte mi moje budoucí palivo.“
„Rozkaz, rozkaz.“
Tento dialog mezi neimoidianským kapitánem lodi obchodní federace a anonymním droidím poručíkem, byl informačním zlatým dolem. Předně se dozvěděli, že separatisté do tohoto sektoru vůbec nechtěli letět.
„Kdybychom se tak mohli spojit s křižníkem.“ zalitoval Čmuchal. „Mohli by vyzkoumat, co se stalo s droidím výsadkem, mohli bychom požádat, ať na nás počkají v nějakém vedlejším hangáru poblíž můstku, a předně by mohli zjistit, kde to k sithu jsme!“
„Kdybychom měli bruallky, mohli bychom si dát bruallky s whiskey Menkooro,“ vyslovil s po delší době prvním úsměvem Colt první část starého přísloví a Rik ho dokončil: „kdybychom měli whiskey Menkooro.“
Čmuchal přehazoval pohled z jednoho klonovaného bratra na druhého. „Kde k tomuhle chodíte?“ zeptal se nakonec, když ho nenapadla žádná lepší odpověď. Rik se skromně usmál. „My jsme ARK odjakživa, zatímco tebe povýšili teprve nedávno...“
Colt ho přerušil: „Tím chce říct, že jsi přišel o některé... pestré body minulosti naší jednotky, Čmuchale. To přísloví používají hlavně pašeráci.“
„Budeme si o tom ještě muset někdy promluvit.“ uzavřel debatu stopař jednotky.
„Což nás přivádí k tomu, že se musíme dostat na můstek, abychom naplnili všechny tvé kdyby.“ prohlásil Colt.
„Jo. Když všichni vyvázneme se zdravou kůží, můžeme si pak někde v kantýně dát... třeba whiskey Menkooro.“ přikyvoval Rik.
„S bruallkami.“ odvětil s nečitelným hlasem Colt.
„Jo. Jednoznačně s bruallkami.“ zakřenil se Rik.
Bacara si odkašlal. „Jestli jste už skončili, moji muži objevili další důležitou nahrávku.“ Ani nečekal na odpověď a rovnou ji všem poslal.
„... standartní údržbu. Ti uklízecí droidi jsou strašní. Dneska jsem už podruhé uklouzl na oleji!“
„Hlavně že opravářští droidi nejsou tak neschopní. Teď, když před pár minutami přivezli to palivo, stačí ho jen nouzově zpracovat a...“
„....Ááááááá....“
„Co to bylo?“
„Nevím. Asi zase někdo uklouzl na tom oleji...“
Následovala exploze. Zvuk naštěstí stále vycházel jen z komlinků v helmách. V zápětí se rozezvučel alarm a neimoidianův hlas tlumeně a nesrozumitelně doléhal z dálky i k dvojici droidů, kteří na nahrávce mluvili.
„Tohle už nebylo uklouznutí na oleji.“
„Třeba velká louže a supí droid...?“
„Né, ty rezavá hlavo! Čtu hlášení. Droidí výsadková loď explodovala v jednom z vedlejších hangárů... Hmm... Hej, to je zvláštní! Odmlčelo se několik stanovišť. Ještě před tím výbuchem!“
„Porucha komunikace?“
„Možná...“
Následoval dvojitý zvuk hroutícího se kovu.
„Tolik k našim droidím známým.“
„Nevíme, co přesně se tam stalo.“ upozornil Colt, aby předešel hádce. Po delším okamžiku se však ozval znovu mistr jedi: „A nebo si to jen nechceme přiznat...“
„Ztratili jsme už dost času. Rychle na můstek!“
* * *
Cesta to byla strastiplná, ale tajemné zabijáky už nepotkali, ani neztratili žádné další muže. Jediné co jim dělalo starosti, byl stoupající výkon klimatizace v jejich brněních. A nemluvě o nechráněném mistru jedi, ani je jejich výbava ani zdaleka nezachrání před pekelnou výhní slunce. Proto byli jen rádi, když se ocitli přede dveřmi separatistického můstku.
Nic. Ani tady jim nestálo v cestě vůbec nic. Svým způsobem to bylo děsivější než celý prapor droidů. Jen napravo od vstupních dveří držel jediný bitevní droid tichou stráž. Navěky. Byl chladnou čepelí – nejspíš neuvěřitelně ostrou a tvrdou chladnou čepelí- šikmě rozpůlen a seděl opřený o zeď.
„Ale můstek už by snad měli bránit...“ poznamenal Čmuchal nervózně.
„Očividně se nám nesnaží udržet venku.“ řekl mistr jedi a zamyšleně si mnul bradu.
Paprskový štít za nimi opět naskočil. „Jo. Očividně se nás snaží nahnat dovnitř!“ pokračoval Čmuchal.
„Klid.“ řekl co nejpřesvědčivěji Colt a v pokusu povzbudit morálku ho poplácal po zádech. „Bojíte se stínů. To jste ARK?“
„Ty stíny mají ostré nože.“ zavrčel mnohem tišeji Čmuchal.
„Když dovolíte, udělám nám vchod na můstek.“ prohlásil jedi. To už se ostražitě přiblížili k pancéřovým dveřím. Do té doby zamčeným, jenže nyní se již před nimi rozvíraly.
„Myslím, že to nebude třeba, generále...“ řekl podezíravým, tichým hlasem Bacara.
Jednotka se dovnitř vehnala jako hurikán. Během, skokem i kotoulem se její příslušníci v jediné sekundě dostali do palebných pozic, ze kterých by dokázali vzdorovat jakékoliv palebné síle. Jenže na ně žádná nečekala. Žádný hororový holofilm nedokázal vystihnout tu atmosféru. Z většiny panelů odskakovaly jiskry. Byly v nich zřetelně vidět hluboké rýhy způsobené známými nožemi, stejně jako na desítkách droidů.
Droidi, superdroidi, droideky, taktický droid, dvojice magnaguardistů... a neimoidiani. Všechno rozsekané na kusy. Jedna postava se však stále ještě pohybovala. Neimoidianská krev vytékala z dvou vážných ran na kapitánskou uniformu. Co viděl zrak, potvrzoval i sluch: přerývané dýchání jasně značilo, že ani kapitánovi už nezbývá moc života...
„Čisté!“ oznámil jeden ARK.
„Nenazval bych to tu zrovna čisté.“ prohlásil s úšklebkem další.“
„Aaahh, sklapni!“
„Vypadá to, že někdo udělal naši práci za nás.“ pousmál se jeden z Bacarovo mužů. Zdálo se, že je jeden z mála, kdo situaci tak úplně nedocenil. Coltovi přeběhl mráz po zádech. Tohle rozhodně nebylo dobré...
Generál přiklekl k neimoidianovi, a pokusil se využít svých jedijských schopností k jeho záchraně. Bohužel nebyl žádný léčitel.
„Prozkoumejte ty počítače a najděte nějaké provozuschopné! Riku, ke mně!“ rozkazoval co nejpevnějším hlasem. Když rozkazy křičíte, nedá se tak snadno poznat, jak se vám třese hlas.
Pobočník velitele přiběhl na místo. „Ano, pane?“
„Pojďte.“ řekl jen a pokynul rukou k umírajícímu neimoidianovi. Sám si k němu přiklekl a napadal ho tisíc otázek. Došlo mu ale, že z protivníka nemusí být snadné cokoliv vymámit... „Co se tady stalo?“ zeptal se co nejměkčím hlasem. „Kapitáne. Co zničilo vaši loď? Co tady ta loď vůbec dělá?“
„Vy... vy jste z republiky?“ zeptal se se zjevným úsilím příslušník obchodní federace.
„Ano.“ řekl Colt. Nemělo smysl to popírat s klonovým brněním a jediem po boku.
„Na tom už stejně nezáleží...“
„Komandére, už ho dlouho při vědomí neudržím!“ oznámil napjatě generál.
„Mistr jedi, je to tak?“ zeptal se trochu nepřítomně neimoidian.
„Mistr Ki-Adi-Mundi, kapitáne. Soustřeďte se, prosím.“
„Ano... ano... Cizinci... na lodi...“ povzdechl si slábnoucím hlasem.
„Ti zabijáci s nožema?“ chtěl Colt slyšet potvrzení očitého svědka. Ne že by rozsekané okolí nebylo dostatečně průkazné.“
„Nožema...? Ahhh, ano, ano... S nožema.“ nepřítomně se zasmál něčemu ve své hlavě.
„Kdo je to? ...Kapitáne? Kapitáne!“ Jenže ať s tělem třásl, jak chtěl, bylo to už jen tělo. Neimoidian zemřel, takže byli opět odkázáni na záznamy lodě... Pokud ovšem všechny důležité nebyly během boje na můstku zničeny.
„Hlášení!“
„Čtyři konzole plně funkční, pane. Škoda že nám nestihl říct heslo, trochu by to věci urychlilo...“ hlásil jeden z členů jednotky.
„Ale dostanete se do toho?“
ARK si odfrkl. „Samozřejmě že se do toho dostaneme. Jen to chce čas!“
„Výborně. Vy ostatní zatím prohledejte můstek. Je to dost nepravděpodobné, ale možná tady naši záhadní útočníci po sobě nechali nějaké tělo.“
Ten „čas“ se ukázal být trochu delší, protože každá konzole měla trochu jiné šifrování, se kterým se bez hesla museli vypořádat. Když se to ale podařilo u první, Colt musel uznat, že obsah stojí za to.
„Je to úplně nepoškozené!“ zajásal ARK. „Tenhle počítač je jeden z navigačních. Hned ho omrknu.“
„Můžeš začít naší polohou.“ zabručel Rik, sledující obrazovku přes rameno svého velitele.
„Ne.“ rozhodl Colt. „Začni s původní plánovanou trasou lodi.“
„Jistě... Vydržte... Vydržte...“
„Předpokládám, že ta těla útočníků se nenašla?“ zeptal se Colt v mezičase.
„Ne, pane. Buď jsou hodně dobří, nebo nesmrtelní, nebo si dávají záležet na tom, aby po sobě uklidili...“
Colt se rozhlédl. „Z tohohle výběru doufám, že je to jen jejich smysl pro pořádek... Škoda že nevíme co jsou zač...“
„Mám to, pane!“ oznámil ARK u navigační konzole. „Hyperprostorová trasa na... Bimmisaari.“
„Bimmisaari?“ zamračil se Rik. „Nevěděl jsem, že tam vede hyperprostorová cesta ze Saleucami.“
„Ani já.“ odvětil Colt. „Ale my neznáme všechny separatistické cesty. No, až konečně zprovozníme hlavní vysílač, máme další zajímavou informaci pro rozvědku.“
„Já bych řekl, že tohle rozhodně není Bimmisaari.“
„Taky že ne.“ přisvědčil Colt. „Něco jim jejich trasu pokazilo. Sázím na interdikční křižník.“
„Žádný tu není.“ poznamenal správně Čmuchal, aniž by zvedl hlavu od další konzole, na které horlivě pracoval.
„Je on vůbec naklonovaný z toho samého DNA jako já?“ povzdechl si lehce nevěřícně Rik. „Tak asi odletěl, ne?“
„Čmuchal má pravdu, taky si nemyslím, že tady byl... Tohle není dílo inteligentní bytosti...“
„A jak jste to zatraceně-?“ Rikovu větu přerušila ruka Colta na jeho rameni. „Jedi, kámo.“
„Aha... No, jo, no... Jedi. Promiňte.“
„Už máme naší současnou pozici?“ zeptal se po krátkém okamžiku ticha velitel ARK.
„Ano i ne.“ oznámil s omluvným pokrčením ramen Coltův podřízený.
„Jako že ano, nebo jako že ne?“ ztrácel velitel trpělivost.
„Tak ano.“ opravil se voják.
„Výborně... A kde to teda jsme?“
„Eehm, to je právě to ne, pane.“
Coltovi právě došla trpělivost. Podíval se na obrazovku a výnam onoho „ano i ne“ mu náhle byl jasný. „Aha. Takže víme, kde jsme, jen nevíme kde to je.“ řekl s křivým úsměvem. Rik už se chtěl také protlačit dopředu, když to Colt rozvinul: „Podle dostupných dat se na dráze mezi Saleucami a Bimmisaari droidí jednotky přepravovaly běžně. Tentokrát se něco pokazilo.“
„Pokazilo?“ nechápal Rik.
„Pokazilo.“ přikývl Colt. „Něco je... odklonilo. Nevypadli z hyperprostoru, což by mimochodem udělal ten tvůj imaginární interdikční křižník, ale něco je prostě... odklonilo...“
Všichni vojáci v doslechu ztuhli. Někteří na sebe vrhali jednoznačné tázavé pohledy, které následně shrnul poblíž postávající velitel Bacara: „Odklonilo loď za letu hyperprostorem?! To není možné.“ Dával zvláštní důraz na slovo není takovým tónem, že to vyznělo spíš jako pokus přesvědčit sám sebe.
„Vojáku, procházejte všechny data o tom, co mohlo tuhle šílenost způsobit.“ nařídil Colt. K dalším pokynům se nedostal, protože trup už tak polozničené federální lodi se mohutně otřásl. „Kolize z asteroidem!“ vyštěkl jiný ARK od čerstvě zprovozněného počítače. Velkým asteroidem...
Plavidlo se otočilo tak, že nyní měli volný panoramatický pohled na blízké slunce. VELMI blízké slunce, které jim nyní vyplňovalo téměř celé zorné pole.
„Vtáhlo nás to do dalšího asteroidového pole!“ hlásil jeden z Bacarových galaktických mariňáků. Všechny čtyři konzole již byli v provozu. Právě včas.
„Jak je zatraceně možné, že to ty asteroidy takhle blízko u slunce nevtáhne do něj?“ nadhodil Rik otázku neurčitým směrem.
„Vtáhne.“ oznámil jednoduše Čmuchal po krátkém pohledu na obrazovku. „Tyhle jsou tady jen pár hodin, stejně jako naše loď!“
„Nechci rušit váš rozhovor, ale otevřete někdo všechny dveře cestou k nejbližšímu hangáru. Pokud možno jen ty, za kterými je kyslík! A ihned kontaktujte hvězdný křižník, ať pro nás IHNED pošle LAAT! Ještě pár minut a ta velká kulatá věc, který se mimochodem říká slunce, si nás dá sakra k svačině!“ řval Colt, který ztrácel svůj ledový klid.
„Během dvou minut, pane.“ přikývl jeden ARK. „Chci to dřív!“ zněla prosá, ale plně dostačující odpověď.
„Pane!“ ozval se zase klon u navigační konzole. „Našel jsem tu anomálii! Rudý obr nám kus odsud zemřel. Sepíky na téhle lodi zasáhla exploze supernovy! V hyperprostoru! Až o tomhle uslyší vědci, tak...“
„Neuslyší, když tady všichni zařveme! Co bude s těma vysílačkama?!“
„Já už jsem skoro skončil s otevíráním těch dveří!“
„Ptal jsem se na vysílačku?!“
Z mistra jediho lil pot i navzdory jeho speciálním jedijským technikám. Podobně na tom byli klonovaní vojáci ve svých klimatizovaných brněních...
„Odezva! Máme signál!“ hlásil radostně voják.
„Právě včas!“ oddychl si Colt a následně to doprovodil dalším vybraným kouskem jeho „pašeráckého“ slovníku.
„Tady republikový hvězdný křižník-“ začal mluvit hlas z nejbližšího reproduktoru.
„Vím kdo tam zatraceně je! Okamžitě pošlete transport, dochází nám čas! Číslo hangáru vám hned pošlu!“
Hlas zaváhal. „Můžete prosím ověřit-“
„Ne, nemůžu!“ vyštěkl Colt. „Kde je zatraceně ten poodoo transport?!“
„Vydržte.“
„Vyrážíme k hangáru. Radši tam buďte, až dorazíme my!“
„Pane, prošel jsem záznamy a...“ Bacarův voják byl prudce přerušen Coltem: „Máme je už zkopírované?“
„Ano, pane, ale...“
„Tak na co ještě sakra čekáte! Zvedejte se, trochu si zaběháme!“
Deset mužů se připravilo. Druhý galaktický mariňák opustil můstek jako první-a zemřel jako první, když na něj odkudsi zezhora zkočila černě oděná, při troše dobré vůle humanoidní postava a zabořila mu jeden ze svých nepřirozeně ostrých nožů do krku. V ten samý okamžik sekla druhou zbraní po ARK těsně za ním, jenže ten byl dost pohotový na to, aby se pod ránou sehnul a kotoulem vzad se dostal z dosahu. A také pod ochranu mistra jedi.
Zabiják byl rychlý, ale jedi měl naštěstí na své straně Sílu. Vyhnul se dvěma úderům, třetí odrazil světelným mečem a čtvrtý zastavil, ještě než k němu došlo prudkým kopnutím do ruky útočníka. To vše se událo během jediné sekundy.
Mundi švihl svojí jasně modrou čepelí tak, že kdyby zabiják nebyl třikrát rychlejší než jediův útok, rozpůlil by ho od hlavy k patě. A kdyby Colt nebyl pohotovější a nevypálil modrý výboj nepříteli přímo do hlavy, člen rady jediů by již nežil. Jenže byl, a černě zahalená postava se skácela k zemi.
Jedi si s úlevou oddechl, když tu se „tělo“ vymrštilo a mířilo dvojicí dýk na jeho srdce. I přes nečekanost útoku mu Síla pomohla, jednu ruku plynulým pohybem usekl a druhou pevně chytil svými vlastními prsty. Z útočníka byly i po bližším prozkoumání vidět jen oči. Nenávistné, zlé, oranžovožluté oči. Tři sekundy jen tak stáli. Pak ony oči vyhasly a postava se definitevně mrtvá sesypala na zem.
„Co to zatraceně bylo?!“ zeptal se zhnuseně Colt. Prostřelil jsem tomu hlavu a dál to bojovalo!“
„Ano.“ přisvědčil zlověstným hlasem Ki-Adi-Mundi. „Ta bytost již byla mrtvá. K poslednímu útoku jí čas dopřála temná strana...“
Klonovaní vojáci se po sobě opět podívali. Význam nebylo třeba popisovat. „To jako že jsou jako hrabě Dooku?“ zeptal se s trochu skeptickým hlasem Colt.
„Ne.“ vrtěl Mundi hlavou. „Jako Dooku ne. Až se odsud dostaneme, nebylo by k zahození prohlédnout si separatistická data ohledně té planety...“
To je vrátilo do reality. Bylo třeba se dostat do hangáru, jinak si zabijáci dají závod se sluncem o to, kdo je zlikviduje dřív. Skvělé vyhlídky.
* * *
Trvalo to jen několik minut. I tak to Coltovi i všem ostatním připadalo jako celá věčnost. Byl vděčný za ta nová brnění ARK, která měla mimochodem i vylepšenou klimatizaci. Všechny kabely ze začínaly škvařit, citlivější počítače které míjeli vypovídaly službu. Kdokoliv bez jejich vybavení nebo pomoci Síly by v tom vedru dávno padl a už se nezvedl. Oni stěží postupovali vpřed. Poslední dveře a uvítá je hangár... Dokonce zahlédli jak tam zrovna přistává jejich dělový člun LAAT/i. A pak se tlusté, pancéřové desky zaklaply k sobě a téměř pohřbili Coltovu naději.
„Zatraceně! Muselo to spálit obvody ve dveřích!“ hlásil Rik po rychlém prozkoumání. Jen pro jistotu zkusil vypálit několik ran do ovládání. Podle očekávání se nic nestalo.
„Ustupte! Rozkázal jedi, zažehl svoji modrou čepel, a začal vytvářet nový vchod. Vzhledem k materiálu a jeho tloušťce to však šlo žalostně pomalu.
Aby se situace ještě zlepšila, na protějším konci chodby se právě seřadila pěti postav. Čtyři byly velmi povědomé, a z páté šel ještě větší strach. „Naši zabijáci.“ konstatoval klidně Colt. Poprvé je viděl stát na místě, místo aby se pohybovaly rychlostí blasterového výboje.
Pátá postava byla asi dva metry vysoká, měla černé roucho, ale žádnou kápi nebo masku přes obličej. Ten byl zaručeně lidský, s mnoha hlubokými jizvami a černou páskou přes oči. Hlavu měl buď vyholenou, nebo mu na ní žádné vlasy prostě nerostly. Kdyby bylo pochyb o jeho identitě, všechny je jednoznačně zardousil pohled na světelný meč na jeho opasku.
„Generále?“ zeptal se Colt. Zbytečně, jedi už zanechal vyřezávání otvoru a sám hodnotil nově příchozí. „Kdo jste a co chcete?“ zeptal se.
Temný pán, jak ho automaticky Colt zařadil, se mrazivě usmál. „Jsi dost drzý, cereane, když mi vyhrožuješ v mém vlastním systému.“ Všem klonům z jeho skřípavého hlasu přeběhl mráz po zádech. V jediově tváři se nepohnul ani sval. „Pokud berete jednoduchou otázku jako výhružku...“
„Mlč, jedijská špíno!“ obořil se temný pán na generála. „Co se týče tvých otázek, kdo jsme, tě vůbec nemusí zajímat.“ řekl se zlověstným úsměvem. „Protože si právě teď vezmu to, co chci: životy každého, kdo vstoupí do tohoto systému!“
Ki-Adi-Mundi na protivníka namířil svoji zbraň. „Máte poslední možnost odejít. Toto je záležitost galaktické republiky, a pokud ihned neustoupíte, budu nucen vás zatknout!“
Temný pán si naoko lítostivě povzdychl. „No, alespoň mají jediové po všech těch tisících letech stále odvahu, když už nikdy neměli dostatečné schopnosti.“
A pak to začalo. S poslední slabikou slova jejich nepřítele čtveřice jeho zabijáckých společníků skočila vpřed a tasila nože. Všichni se vyhnuli bleskové palbě a pak už byli mezi Coltovo muži. Ten v prvním okamžiku jen fascinovaně sledoval, když nejbližší zabiják jedním plynulým pohybem zabil dva z jeho přátel, elitních jednotek ARK. Pak již viděl jen jeho stín, jak se na něj řítí. Nestačil ani vystřelit, když mu jedna rána vyrazila DC-15 z ruky. Před druhou se duchapřítomně zachránil přikrčením se. Místo aby se mu nůž zabodl do obličeje přesně ve středu vizoru, sjel mu po vršku helmy. To už instinktivně kopl směrem k útočníkovi a s trochou štěstí se mu ho podařilo zasáhnout. Náhle měl jednu sekundu, během které mohl beztrestně jednat. Během ní vytáhl z pouzder dvě pistole, zamířil a asi desetkrát za sebou vypálil do černého vraha. Ten jen zakolísal a postupoval zpět ke Coltovi. Velmi pomalu, protože příval modrých paprsků stále nekončil. Velitel ARK plně využil své zkušenosti ohledně toho, co tahle... tahle věc může přežít, a tak nepřestal, dokud z jeho protivníka nezbylo téměř nic jiného než popel.
V momentě kdy se černí zabijáci vrhli na klonované vojáky, udělal to samé temný lord s Mundim. Ve skoku zažehl rudou čepel a tím samým pohybem zaútočil. Fakt, že stále stoupající teplota ho nijak nezpomalovala, ukazoval, že je velmi mocný v Síle. Útočil s děsivou rychlostí, jedi se dokázal jen bránit. Ustupoval, uhýbal se, blokoval rány čepelí, a stále to ještě nebylo dost. Podařil se mu i v jeho očích jeden ubohý výpad z boku a pak byl opět zahnán na ústup a do defenzívy.
Smrt dvou zabijáků si na republikové jednotce vybrala krutou daň. Colt, Čmuchal, Rik, jeden další ARK, Bacara a jeho zbývající podřízený byli ještě bojeschopní, další elitní příslušník skupiny se těžce zraněný svíjel na podlaze. A to bylo vše. Kloni navíc nemohli používat blastery k palbě, protože zbývající nepřátelé doslova tančili mezi nimi. Boj zblízka byl navíc extrémně nebezpečný, protože nepochopitelně kvalitní dýky dokázaly ze správného úhlu protnout i nejlepší brnění v galaxii, kterým to jednotek ARK určitě bylo.
Jeden sluha temného pána elegantně přeskočil Bacaru, a než ten se otočil, přistál na jeho posledním spolubojovníkovi od galaktických mariňáků. Zabořil mu nože do hrudi a do krku. To byl jeho poslední čin, protože než čepele vyprostil, velitel Bacara mu již trojnásobně prostřelil hlavu. Pak tělo prudce odkopl z dosahu a hodil na něj nejslabší granát ze svého arzenálu. To ho definitivně sprovodilo z galaxie.
Jedi byl zatlačen až k zamčeným dveřím. Ze zoufalých úvah, jak se dostat z této situace mu vyšel jediný nápad. Trochu neobvyklý, ale jediný.
Temný pán odrazil jednoduchou ránu a bodl směrem k cereanově hrudi. Jenže ta se spolu s celým jediem saltem dostala nad něj a on už nedokázal zastavit svoji ránu. Zabořil svoji čepel do pancéřovaných dveří a to jediovi poskytlo na sekundu výhodu, kterou potřeboval. Jak dopadával na zem, stačil jediný sek. Ten měl jeho protivníkovi utnout ruce. Bohužel ho podcenil. Temný jedi si stihl uvědomit, že by byl moc pomalý, proto meč pustil a uskočil. Když modrá čepel projela jeho rukojetí, červená se deaktivovala a dva kousky kovu dopadly s malým cinknutím na zem.
Zbývající zabiják nelidsky zařval, což byl mimochodem první zvuk, co vydal- a vrhl se na jedie-který to očekával a elegantně mu ve skoku setnul hlavu. Tady už nemohla pomoci ani temná strana. A když zvedl pohled, temný pán byl pryč...
* * *
Pilot LAAT/i začal se znepokojením zjišťovat, že některé součástky jeho stroje začínají vynechávat. Chladící systémy jely na maximum. Abych taky za chvíli nezačal vynechávat, pomyslel si neradostně. Jeden člen ze čtveřice, která měla zajistit případnou krycí palbu při nastupování jedie, ARK a galaktických mariňáků, už kvůli vedru zkolaboval. Ještě pár minut a všichni tady zemřou... Pár dalších a nebudou potřebovat pohřeb, o ten se postará superžhavý povrch slunce... jestli z bitevníku obchodní federace vůbec něco zbude v momentě, kdy by se s jeho povrchem srazil.

Zvedl svůj horkým vzduchem zkreslený pohled směrem ke dveřím. Zase už se prořezávali... Rychle, rychleji, přál si pilot.
Trvalo to déle, než by si kdokoliv ze zúčastněných přál, ale nakonec skupinka prolezla vyříznutým kruhem, v čele s generálem Mundim. Už se jen dostat na palubu jejich Venatoru a mise bude splněná. Starostlivě pohlédl na přístrojovou desku. Jestli vůbec vzletí...
„Všichni přeživší na palubě.“ ozval se slabý hlas v jeho komlinku. Teď nadešla jeho chvíle. Sebral poslední zbytky svého vědomí a snažil se soustředit. Motory LAAT protestovaly, ale nakonec přece jen loď nadzvedly. Něco strašlivě skřípalo. Co by ovšem mohl v této teplotě chtít. S několika podezřelými zakolísáními se mu ji podařilo vyvést z hangáru. Pomaličku dělový člun otočil, a pak poslal trochu energie do motorů. Byl v pokušení vyrazit odsud co nejrychleji, jenže motory by v ten moment vypověděly službu.
Chtělo se mu tak moc spát... Jen... Prostě spát... Začínal vidět rozmazaně a za tohle nemohl jen horký vzduch. Hlava mu klesala k ovladacím panelům...
Loď... Slunce... Probuď se! Probuď se! Hangár! Pilot zamžoural z kokpitu. Nevěděl, na jak dlouho upadl do bezvědomí, každopádně teplota se podle přístrojů snížila o čtyřicet standartních stupňů a jejich křižník třídy Venator byl již na dohled pouhým okem. Teplota dál rychle klesala... Ten hlas v jeho hlavě... Ten hlas určitě nebyl jeho...
Vyhnal ty myšlenky a soustředil se opět na navigaci člunu. Teď už to šlo mnohem lépe. Byli z toho venku.
* * *
Komandér Colt, komandér Bacara a mistr jedi Ki-Adi-Mundi stáli na můstku republikového křižníku a makrodalekohledy z bezpečné vzdálenosti sledovali zkázu tajemného federačního křižníku. Určitě by to nebylo tak zábavné, kdybychom byli uvnitř, pomyslel si Colt. Proběhly důkladné skeny planety v tomto systému. Planety, na kterou podle separatistických nahrávek letěli droidi natěžit ono palivo, a ze které jedině mohli pocházet tajemní zabijáci. Domněnku potvrzoval fakt, že z křižníku spatřili temného jedie, jak se žene v odcizené lodi na její povrch.
Před hodinou se Ki-Adi-Mundi zmínil radě jediů o temné Síle, dodal jim jejich současné souřadnice a právě teď z hyperprostoru vystupoval Acclamator, pravděpodobně napěchovaný republikovým pozemním vojskem. Uprostřed můstku se objevil modrý hologram v životní velikosti. Na něm stály čtyři postavy.
„Mistře Ki-Adi-Mundi.“ řekl Obi-Wan Kenobi a uklonil se.
„Mistře Ki-Adi-Mundi.“ následoval jeho příkladu Anakin Skywalker.
„Ah, rád vás zase vidím. Obávám se, že separatisté nemají příliš vytříbený vkus, co se útulnosti jejich lodí týče.“ usmál se upřímně Ki-Adi-Mundi.
„Četli jsme vaše hlášení, mistře. Poradíme si s tím.“opětoval povzbuzující úsměv bývalý Kenobiho žák.
„Správně. Kapitáne Mynocku, veďte svoji jednotku po levém křídle, kapitáne Rexi, vy si vezměte pravé. My půjdeme středem.“ vydal Obi-Wan poslední rozkazy dvěma klonům po svém boku.
„Dobrá. Já si půjdu užívat bactových obvazů a očekávat vaše hlášení.“ Nato se všichni tři jediové uklonili a ukončili přenos.
„Síla s vámi.“