Padawanka V

Sabryn seděla u stolu a s úsměvem si pročítala narychlo naškrábaný dopis.

Ahoj tati.
Mám samé skvělé zprávy! Podařilo se mi sestavit můj světelný meč a konečně jsem získala titul padawanky. Teda ne že bych měla teď nějak zvláštní výhody, ale je lehčí se dostat z Chrámu a zpět. Můj nový mistr Keenen je moc fajn, jen kdyby nebyl tak přísnej, co se týče pravidel. Ale ta nejlepší věc - pojedu na svou první misi! Teda, budu jenom doprovázet bandu senátorů na nějakou pitomou oslavu, ale neuvěříš mi kam! Na Ryloth! Pozítří budu v hlavním městě a konečně se zase uvidíme. Čekej na mě těsně po poledni v severní ulici u náměstí, pokud to bude jen trochu možné, přijdu. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím!

Sabryn

Vložila zprávu do obálky a pečlivě ho zalepila. Neměla ráda tyhle zastaralé způsoby komunikace, ale jinak to nešlo, protože čajznout příruční holoprojektor se jí nepovedlo. Zatím.
„Jako by jeden nemohli postrádat,“ zabručela si sama pro sebe Sabryn, oblékla si plášť a vyšla ven z pokoje. Jako padawanka měla mnohem větší volnost a i když při cestách do továrny stále používala okno (je dost těžké pronést nepozorovaně blaster kolem bandy jediů citlivých na Sílu), teď už mohla využívat hlavní vchod. Bylo to vlastně celé postavené na hlavu – ještě před pár dny ven nemohla, protože na to byla moc malá a mohlo by se jí něco stát a teď to najednou šlo. No jo, on světelnej meč dodá jednomu na respektu, pomyslela si spokojeně Sabryn.

Šla volným krokem a snažila se zachovat klid, ale měla sto chutí se rozběhnout. Na doručení téhle zprávy jí strašně záleželo, protože netušila, kdy se zase naskytne příležitost si s Talkinem promluvit, vidět ho na vlastní oči a přesvědčit se o tom, jak se má. Ta mise neměla být nijak obtížná, takže se určitě najde skulinka k proklouznutí na setkání. Vlastně byla docela naštvaná, když se dozvěděla, že její první úkol bude spočívat v doprovázení Orn Free Taye na oslavu jeho … narozenin. Ano, narozenin. Jako by si tam ten starý tlusťoch nemohl zajet sám. Kdyby se to nekonalo na Rylothu, pomyslela si zachmuřeně Sabryn, tak skočím z okna.

Hluboce zamyšlená se dostala do vstupní síně a vyšla ven na ulici, kde zahnula doleva. Aby se dostala tam, kam potřebovala, musela sestoupit několik pater pod úroveň ulice, na které stál Chrám. Mezi malými učedníky kolovaly o nižších patrech hrůzné zvěsti, a proto je většina považovala za strašlivá hnízdiště zločinu, odkud se už nikdy nedostanete živí. Ale ve skutečnosti to až tak dramatický nebylo. V části, do které měla namířeno, se vyskytovalo jen pár neškodných kapsářů a sem tam nějaký drobný pašerák. Zahnula za roh a vešla do putyky U Opilého gungana, hospody s jedinou vadou – její název vcelku vystihoval jejího majitele. Ale alespoň tu člověku nesvištěly židle kolem uší, což se v jiných podnicích stávalo celkem běžně. Sabryn si to namířila přímo k nejvzdálenějšímu stolu, u kterého seděl podsaditý twi’lek, z každé strany jednu holku, visící na něm pohledem. Když k nim Sabryn došla, zrovna jim vyprávěl nějakou dost šíleně znějící historku.
„… A nelžu vám dámy, těch šest nájemných lovců, co se na mě sápalo, jsem vlastnoručně přepral a povídám jim: Jakože se Joric menuju, nic vám platit nebudu a zkuste si ještě někdy …“
„Nazdar Joricu, “ přerušila ho Sabryn a přisedla si k jejich stolu. „Co to těm dvěma chudinkám zase namlouváš, prosim tě? Posledně jsi říkal, že ti lovci byli čtyři a že jsi s sebou měl ještě dva chlapy!“
„Sabryn! Co ty tady? Nemělas přijít až za týden?“ zeptal se překvapeně twi’lek. Joric byl totiž pašerák ryllu a taky (čemuž se Sabryn docela divila) Talkinův starý přítel. A právě pomocí něj posílala Sabryn Talkinovi zprávy - obvykle jednu za měsíc, protože i když Joric létal na Ryloth, ne vždycky to bylo poblíž Tenoy.
„Potřebovala bych od tebe malou službu,“ odpověděla a výmluvně se podívala na dvě twi’lečky, ještě stále pobouřené tím, že je nazvala chudinkami. Joric je několika gesty odehnal a ony odešli, nespokojeně potřásajíc hlavovými ocasy. Sabryn se docela divila, že na něj tak letí. Ne že by byl vyloženě ošklivý, ale žádný krasavec to nebyl. Na druhou stranu když chtěl, uměl vám vymluvit díru do hlavy. Teď věnoval poslední smutný pohled twi’lečkám a obrátil se k ní.
„Službu? Jakou službu?“
„Potřebuju, aby tenhle dopis dostal Talkin. A pokud možno co nejdřív.“
„Hmpfff,“ odfrkl si neochotně Joric. Na Ryloth měl letět až za dva dny a navíc úplně někam jinam.
„Joricu prosííím! Je to otázka života a smrti!“
Sabryn se naklonila přes stůl a vrhla po něm ten nejsmutnější pohled, jakého byla schopna. Joric si povzdechl.
„Ale já mám volno. Přece po mně nemůžeš chtít, abych letěl na Ryloth kvůli jednomu dopisu?“
„Ale tohle je důležitý!“
Udržet dojemný pohled bylo stále těžší a těžší, protože představa že Talkina neuvidí jenom kvůli Joricově neochotě doručit mu dopis, ji rozpalovala doběla. Samozřejmě, byla mu za spoustu věcí vděčná, protože bez něj by Talkinovi vzkazy posílat nemohla, a ano, kdyby ho rozpůlila světelným mečem, na což měla čím dál větší chuť, už by se s ním dorozumívala jen těžko, ale stejně. Mohla bych na něj použít ovládání mysli, pomyslela si Sabryn, ale vzápětí to zavrhla. Joric měl vůli silnou a tohle fungovalo jen na slabší jedince. Ale stále tu je plán B, připomněla si a přejela rukojeť světelného meče. Ale nakonec to nebylo třeba, protože Joric (byť neochotně) souhlasil.
„Tak sem ten zatracenej dopis dej,“ zabručel zamračeně a schoval převzatou zprávu do kapsy. Sabryn se na něj šťastně usmála a měla sto chutí na oslavný tanec. Už za dva dny se zase podívá na Ryloth!
„Potřebuju, aby došel dneska, dobře?“ řekla mu vesele a už byla na půl cesty z baru. Joric její nadšení rozhodně nesdílel, ale neochotně přikývnul a odešel pro svou loď. Sabryn zamířila zpět do Chrámu. Teď už nezbývalo než doufat, že se Talkin dostane do hlavního města včas.

Sabryn netrpělivě přecházela sem a tam. Právě se se svým mistrem nacházela na vesmírné lodi Eternity, která se (alespoň z jejího pohledu) vlekla hyperprostorem nesnesitelně pomalu.
„Eternity,“ odfrkla si Sabryn nespokojeně.
„To sedí. Než se dostanem na Ryloth, tak uplyne věčnost!“
Keenen na rozdíl od ní klidně seděl na svém sedadle a s nepatrným úsměvem sledoval její počínání. Tahle loď opravdu nepatřila k nejrychlejším, ale zato byla téměř nezničitelná a měla mimořádně výkonné generátory štítů.
„Trpělivost, Sabryn. Trpělivost,“ řekl Keenen mírně.
Sabryn mu věnovala ten nejsžíravější pohled, jakého byla schopna. Tohle měla na talíři pořád. Její mistr totiž byl trpělivost sama. Kdyby byl ještě trochu trpělivější, vytryskla by z něj ta trpělivost ušima. Chystala se něco pádného odpovědět, ale „Už tam budem?“ jí přišlo moc dětinský, a tak se jenom se zaúpěním svezla na sedadlo vedle něj a netrpělivě bubnovala prsty do opěrky. Nakonec se ale stejně neudržela.
„Tak jak dlouho ještě?“ vyhrkla trochu prudčeji, než měla v úmyslu. Keenen sebou nepatrně trhl a s povzdechnutím se obrátil na vojáka, který stál opodál.
„Za jak dlouho přistaneme na Rylothu, poručíku?“
„Už jsme blízko, mistře. Za půl hodiny bychom se měli dostat na orbitu.“
Keenen přikývnul a obrátil se na Sabryn.
„Vidíš? Chce to prostě tr-pě-li-vost, to je vše. Navíc nechápu, kde se v tobě bere to nadšení. Mám takový pocit, že když jsem ti oznamoval, že budeme doprovázet senátora Taye, štěstím jsi zrovna neskákala.“
„No jo ale… je to přece moje první mise!“ vysypala ze sebe první věrohodnou výmluvu, která ji napadla. Jejímu mistrovi to zjevně stačilo, protože zavřel oči a distancoval se od jakékoliv komunikace, takže jí nezbývalo, než se tu zbývající půl hodiny pronudit o samotě.
Nebylo to ale tak zlé. Brzy vylétli z hyperprostoru a okna už nenabízela jen ubíjející pohled na míhající se světelné čáry. Na místo toho se před nimi objevil Ryloth. Pískově hnědá planeta, z velké části zcela opuštěná, spočívající téměř nehybně v prostoru. Sabryn stála o okna a nemohla se rozhodnout, co vlastně pociťuje. Z části lítost, že Ryloth kdysi opustila, ale zároveň také radost, že se na něj vrací. Z části strach, že je na něm na dlouhou dobu naposled, ale i jistotu, že se na něj ještě vrátí. Nad tím vším ale převažovala touha. Touha spatřit znovu svého otce.
Sabryn se musela v duchu smát naivitě Kodexu, který tak nějak předpokládal, že se svou rodinu už nikdy nepokusí kontaktovat. A proto také vlastně neexistoval regulérní trest pro ty, co pravidlo poruší. Teda ne že by na tom nějak zvlášť záleželo.
„Vstupujeme do atmosféry!“ ozvalo se z reproduktorů. Sabryn se usmála. Vracela se domů.

Klidnou atmosféru paláce hlavního města náhle protnul zoufalý výkřik, který se rozlehl téměř dvě chodby od místa vzniku.
„Nééééé!“ zaúpěla Sabryn zničeně a praštila sebou o svou postel. Právě se dozvěděla, že v jejich programu proběhnou menší změny. A hlavní změna se týkala zítřejších projevů, které měli proběhnout na náměstí. Kvůli jistým nepokojům bude mít totiž nejvyšší stupeň ochrany. To by nebylo tak zlé. Také bude trvat kratší dobu – místo plánovaných dvou hodiny (mělo mluvit opravdu HODNĚ lidí) bude trvat jen hodinu a půl. To bylo dokonce skvělé. Jenže byl přesunutý z dopoledne na dvanáctou hodinu. A to byla ta katastrofa. Kdyby totiž proslovy a následný slavnostní oběd proběhly podle plánu, skončily by o půl jedné standartního času a ona by měla hodinu volno na prohlídku města, než odjedou. Ale takhle volno mít nebude, protože se z projevů přesunou rovnou do paláce a ve dvě hodiny odletí zpět na Coruscant.
Sabryn si pročítala novou verzi bezpečností zprávy znovu a znovu, ale bylo to marné. Kdyby tak existovala možnost, jak se z toho vyvléknout, pomyslela si nešťastně. Nějaká skulinka… Ale ve zprávě to stálo jasně. Nesmí opustit svoje stanoviště poblíž řečnického stupínku, i kdyby … Moment! Koutkem oka náhle zachytila drobnou poznámku na okraji, které si před tím nevšimla a po jejímž přečtení se jí do žil vlila nová dávka elánu.

Je nutné provést kontrolu stanovišť jednotek, a to v průběhu přestávky v projevech.

Přestávka měla trvat patnáct minut a na místo, kde se měla setkat s Talkinem, to bylo kousek od jednoho stanoviště vojáků, která byla u východů z náměstí a na přilehlých věžích. Stačilo by kontrolu zrychlit a získala by pět minut. Nebylo to moc, ale lepší než nic. Sabryn se s nově nabytou nadějí zvedla z postele a vydala se na večeři, kde hodlala důkladně vyzpovídat velitele stráží ohledně kontroly stanovišť.

Ach bože! pomyslela si v duchu Sabryn a pokoušela se udržet oči otevřené. Stála už skoro tři čtvrtě hodiny na stanovišti těsně vedle řečnického stupínku a právě probíhal nudný proslov číslo 4, který zdánlivě nebral konce. Milým řečníkům totiž prostě nestačilo prohodit pár slov k tématu, oni museli okecat kde co. Zvlášť tomu poslednímu, blízkému příteli Orn Free Taye by měl někdo sebrat mikrofon. Už mluvil strašně dlouhou dobu a stihl se vyjádřit skoro ke všemu – k Orn Free Tayovi, k politické i ekonomické situaci na Rylothu, k problému s nezákonným obchodem s ryllem a k letošní špatné úrodě. Sabryn jen čekala, až začne mluvit o městské kanalizaci. Porozhlédla se po divácích a musela s údivem konstatovat, že zatím nespí ani jeden. I když někteří k tomu nemají daleko, pomyslela si skepticky Sabryn a netrpělivě přešlápla z nohy na nohu. Podívala se na hodiny na jedné z věží a její chuť toho žvanila na podiu uškrtit ještě vzrostla. Už byla skoro jedna hodina! Ale určitě nebyla sama, koho znepokojovala délka projevu, protože přestávka už měla začít a s ní i kontrola bezpečnosti. Sabryn nechápala, proč dělají ze zdvořilostní návštěvy takové vojenské manévry. Sice slyšela, že na Rylothu proběhlo pár nepokojů, ale prý to nebylo nic vážného a pokud věděla, senátor Tay byl celkem oblíbený. Celkem. Ale koneckonců, byl to senátor.

„… a tak bych chtěl zkrátka co nejsrdečněji poblahopřát svému dobrému příteli Ornovi co nejvíce štěstí a zdraví!“
Řečník konečně domluvil a lehce se uklonil publiku. To, ještě stále trochu omámené jeho projevem se dalo do váhavého potlesku. Protokolární droid, který stál v pozadí, vystoupil před diváky.
„Nyní je čas na malou přestávku, která bude trvat do jedné hodiny a deseti minut. Prosím ctěné diváky, aby buďto setrvali na svých místech, nebo aby se občerstvili v některém z připravených stánků. Děkuji.“
Sabryn se rychlým krokem vydala ke svému mistrovi, který stál z druhé strany podia a zrovna rozmlouval s jedním vojákem.
„Sabryn, zkontroluj stanoviště a pak se co nejrychleji vrať, jasné? Potřebuju tě tady hned jak skončí přestávka,“ oznámil jí a otočil se zpět k vojákovi.
„Fajn,“ zamumlala naoko znuděně Sabryn, protože tušila, že projevování přílišného nadšení po hodině poslouchání nudných projevů by u jejího mistra mohlo vyvolat podezření. Nebo alespoň strach o její zdravý rozum. Proto se rozeběhla směrem k prvnímu stanovišti a cestou se neustále dívala na hodinky.

Byla skoro bez dechu, když dobíhala k poslednímu stanovišti, které stálo jen pár desítek metrů od začátku ulice, kde se měla setkat s Talkinem. Na tomhle byli pouze dva vojáci, kteří trochu překvapeně sledovali její úprk a kličkování mezi lidmi. Zatraceně, zatraceně, zatraceně, nadávala v duchu Sabryn. Měla strašné zpoždění, protože ji ta banda plechovek neustále zdržovala stupidními otázkami typu „To je tvoje první mise?“ nebo „Nejsi na padawanku náhodou moc malá?“ popřípadě (a to ji štvalo asi nejvíc) jí začali zevrubně vykládat, co všechno se během jejich služby stalo. To se jí stalo asi dvakrát, dokud se nenaučila tomu zdržení předcházet. Takže teď prostě doběhla k vojákům, těsně před nimi se zastavila a kulometnou rychlostí ze sebe vychrlila už připravenou řeč:
„Zdravím, jsem Sabryn a přišla jsem vás zkontrolovat, vidím, že jste v pořádku, předpokládám, že se nic neděje, nikdo vás nenapadl ani jste neviděli žádnou podezřelou osobu?“
„No vlastně se nic …“ začal jí jeden z nich odpovídat, ale ona ho nenechala ani domluvit.
„To je dobře že je dobře, takže já si vás s dovolením odškrtnu a už musím jít, protože toho mám strašně moc, ráda jsem vás poznala a přeju hezký zbytek služby,“ odpovídala už za běhu přes rameno a za chvíli jim zmizela za nejbližším rohem. Proběhla krátkou spojovací uličkou, octla se na křižovatce dvou ulic a zpomaleným tempem se vydala tou, která vedla na sever. Nebyla moc dlouhá, ale postávaly na ní hloučky lidí, kteří využili přestávky a vydali se občerstvit ke stánkům. Sabryn se s očekáváním rozhlížela kolem a pátrala po Talkinovi. Mrkla na hodinky a oddechla si. Byla teprve jedna hodina a pět minut. Už by tu měl být. Co když… Ne! Sabryn si rezolutně zakázala jakékoliv myšlenky na možnost, že by nepřišel. On přijde. Musí přijít.

„Sab!“
Za jejími zády se náhle ozval známý hlas. Sabryn se prudce otočila a srdce se jí rozbušilo. Kousek od ní stál Talkin a usmíval se na ni.
„Tati!“ vyhrkla a bezhlavě se mu vrhla do náruče, až se pod náporem jejího těla Talkin zakymácel, ale ustál to a pevně ji přitisknul k sobě. Po chvíli se Sabryn nepatrně odtáhla a chtěla něco říct, ale nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku, jen párkrát naprázdno otevřela a zavřela pusu. A navíc ji začínaly pálit oči, jako by jí do nich vítr navál prach. Nakonec ale ztracenou řeč přece jen našla.
„Tati, mě se tolik stýskalo! Já, já jsem tak strašně ráda, že tě vidím! Jak se máš? Daří se ti dobře? Jakou jsi měl cestu? A jak ses…“
„Sab! Ne víc než dvě otázky najednou prosím!“ přerušil Talkin mírně její vodopád slov.
„A taky by nebylo od věci trochu zpomalit. Zkus zmírnit z trysku do klusu, dobře?“
Sabryn se na něj zašklebila a odevzdaně mávla rukama, aby tedy mluvil první. Talkin ji pohladil po hlavě a pak ji nasměroval k lavičce, stojící u zdi.
„Pověz mi, jsi tam na ně hodná?“
„Ale to víš že jo, když mě zrovna nerozčilujou,“ odpověděla Sabryn a sedla si mu na klín. Už to nešlo tak snadno jako dřív, když byla ještě malá a Talkin si povzdechl.
„Ach jo Sab, tys tak strašně vyrostla a já u toho nebyl,“ poznamenal smutně.
„Musím říct, že jsi první, kdo mi kdy řekl, že jsem strašně vyrostla, “ odpověděla Sabryn a šťouchla ho do žeber. „Ale zdá se mi, že ty jsi nějak zarostl do země.“
A to nebyla jediná věc, které si Sabryn všimla, když si ho konečně pořádně prohlédla. Také mu přibylo spoustu vrásek a působil unaveným dojmem.
„Tati? Řekni, daří se ti dobře?“
„Jasně Sab, proč by nemělo?“
„Prý se špatně urodilo. A taky vázne dovoz ostatních potravin, a tak jsem chtěla jen vědět, jestli … ti něco nechybí,“ odpověděla a hledala na něm jakékoliv známky hladu. Do dopisu jí vždycky napsal, že se mu daří dobře, ale třeba jí jen nechtěl přidělávat starosti.
„Není to nic vážného, opravdu. Dokážu celkem dobře vyjít s penězi a s dodávkami to taky není tak zlé jak se povídá, takže si nemusíš dělat starosti,“ odpověděl Talkin s pokusem o uklidňující úsměv, kterým by oblafnul spoustu lidí, ale Sabryn přesto nepřesvědčil.
„Víš, v Chrámu nám dávají nějaké peníze. Není to moc, ale našetřila jsem si a chci, aby sis je vzal,“ řekla Sabryn a natáhla směrem k němu rozevřenou dlaň, na které se třpytila hrstka kreditů. Vcelku to nebyla žádná vysoká částka, ale rozhodně by se za to dalo nakoupit dost potravin pro jednoho na několik týdnů. Ale Talkin zavrtěl hlavou a sevřel její ruku kolem kreditů.
„To je dobrý, opravdu mi to nemusíš dávat Sab, nech si je. Jak jsem řekl, dokážu s tím, co mám vyžít a nebudu ti brát tvoje peníze. A vůbec, pojďme se bavit o něčem jiném, říkalas, že máš hotový světelný meč, ne?“ změnil náhle téma ve snaze odvést pozornost od sebe a zvědavě se podíval na její opasek, na kterém visel meč, částečně zakrytý pláštěm. Sabryn ho odevzdaně odepnula z pásku a podala ho Talkinovi do ruky, protože už nemělo cenu se ho na cokoliv vyptávat. Když si něco umanul, byl tvrdohlavý jako starý blurrg.
„Neuřízni si s ním něco, buď tak hodný,“ poznamenala trochu uštěpačně Sabryn. Talkin si meč zaujatě prohlížel a s neskrývanou úctou přejížděl jeho křivky. Když se ho dostatečně naobdivoval, neochotně jí ho vrátil.
„Je fakt úžasný. Takže se k tobě skvěle hodí,“ dodal Talkin s úsměvem. Sabryn obrátila oči v sloup a připnula meč zpět na svůj opasek.

Náhle si vzpomněla na svou časovou tíseň, kterou na krátkou chvíli úplně vytěsnila ze své mysli, a podívala se na hodinky. Jedna hodina pět minut. A sakra, pomyslela si Sabryn vyděšeně. Ten zatracenej krám nejde. Do háje! Začala zuřivě pátrat po jakýchkoliv funkčních hodinách. Žádné sice neobjevila, ale ulice byla podezřele prázdná. Tohle nebylo dobrý.
„Tati, je mi to strašně líto, ale už musím jít. Mám tě moc ráda!“ vyhrkla a naposledy ho objala.
„Já tebe taky Sab, já tebe taky. Ani nevíš jak moc,“ odpověděl a ještě ji pohladil po vlasech, než ji pustil, aby mohla odejít. Potom se Sabryn vymrštila z lavičky a rychle se rozeběhla směrem k náměstí. Talkin se za ní ještě nějakou chvíli se smutkem díval. Pak se zvedl a chtěl odejít, ale najednou uslyšel ze své kapsy slabé zacinkání. Zašátral v ní, a když ruku vytáhl ven, ležela na jeho dlani hromádka lesklých kreditů. Sabryn. Musela mu je strčit do kapsy, když ho objala. S pousmáním je vrátil zpět do kapsy a pomalu odcházel opuštěnou ulicí pryč.

Sabryn se řítila ulicí směrem k náměstí a pokoušela se vymyslet věrohodnou výmluvu pro Keenena. Tak to prostě svedu na vojáky, no! pomyslela si Sabryn, ale nebyla tím moc přesvědčená. Když totiž probíhala kolem jednoho obchodu, zahlédla v něm hodiny. A bylo skoro čtvrt na dvě. Takový zdržení jí nespolkne. Cesta zpátky jí trvala ještě déle kvůli tomu, že musela na náměstí vejít jinou ulicí než z něj odešla, protože jinak by prošla přímo kolem vojáků u kterých byla naposled a těm by bylo určitě divné, že jen zaběhla do města a zase se vrací stejnou cestou. Takhle mohla říct, že byla po nich ještě na dalších stanovištích a nevzbudit podezření. Proto rychle vběhla na náměstí a chtěla odbočit doleva, aby je mohla oběhnout po obvodu a dostat se k podiu, na kterém se právě ujal slova senátor Free Tay, ale náhle ucítila něco divného. Jako by ji nějaký instinkt přinutil otočit se a podívat se na věž. Uviděla na něm stát vojáka s blasterem. Na tom by nebylo nic divného, až na jednu podstatnou věc. Neměl na sobě uniformu republiky. Sabryn se chvilku rozpolceně rozhodovala, jestli se má vrátit na své stanoviště, nebo jestli to má zajít prošetřit. Nakonec se rozhodla pro druhou možnost, protože to byla dobrá příležitost pro získání alibi. Chtěla vykročit směrem k věži, ale náhle zahlédla, že postava na věži změnila polohu. Předtím stála a blaster měla volně spuštěný u nohy. Ale teď voják zaklekl a začal blaster, který byl (jak si Sabryn všimla) odstřelovacího typu - tedy schopný dostřelit na vzdálenost dvou set metrů, zvedat do výše očí. Chystal se střílet. A nejlogičtějším terčem byl právě řečnický stupínek, na kterém zrovna mluvil senátor Tay

Sabryn rychle přemýšlela. Nejbližší vojáci byli na padesát metrů od ní a než by jim to vysvětlila, odstřelovač by dokončil svou práci. A Keenen by ji odsud nemohl slyšet, takže by neměl šanci střelu odklonit včas. Ale byla tu jiná možnost. Napřáhla ruku směrem k vojákům a jednomu z nich vytrhla Silou blaster. Když k ní přiletěl, rychle ho zachytila a zalícila. Postava od ní byla podstatně dál než terče, na které obvykle střílela, ale zato byla o hodně větší než plechovky. Proto na ni zamířila a vypálila v rychlém sledu pět ran. A měla štěstí. Hned první rána narazila do střelcovi zbraně a odklonila tak jeho výstřel, který se zaryl do země několik metrů od řečnického stupínku. Další dvě střely do něj narazily a útočník se zhroutil, takže ho zbylé rány minuly. Sabryn s jistým pocitem uspokojení sklonila blaster.

Střelba vyvolala v davu paniku a ten se teď začal otáčet po jejím zdroji. K Sabryn také zamířili vojáci, kteří se probrali z ochromení způsobeného faktem, že jim před chvílí neznámo jak vyletěla z ruky zbraň. Zatím ji nepoznali, protože si na hlavu nasadila kapuci od pláště.
A jéjé, pomyslela si Sabryn a začala pomalu ustupovat. Kdyby stihla utéct, možná by to ani neodnesla. Prudce se obrátila a chtěla se rozběhnout pryč, ale do někoho narazila. Přímo za ní totiž stál její mistr a vypadal tak naštvaně, jak ho ještě nikdy neviděla.
„Sabryn,“ oslovil ji a hlas se mu třásl, jak se snažil udržet si klidný tón.
„Mohla bys mi PROSÍM vysvětlit, co to má znamenat a proč nejsi na svém stanovišti?“
A sakra.