Padawanka I

Poklidné nebe nad vesnici Tenou na Rylothu rozvířil přílet malé lodě. Pomalu se snesla na otevřené prostranství uprostřed vesnice, kde přistála a vysunula můstek. Mistryně Shaak Ti vystoupila z lodě spolu se svým doprovodem klonů a rozhlédla se kolem sebe. Jejich přílet nemohl obyvatelům vesnice uniknout a kolem lodě se shromáždil menší dav. Když scházeli z můstku, vystoupil z kruhu zvědavých twi’leků vysoký muž.

„Mistryně jedi! Jmenuji se Haikon‘ uan a jsem starostou zdejší vesnice. Co vás k nám přivádí?“ zeptal se zelený twi‘lek s mírnou úklonou.
Shaak Ti přejela pohledem kruh vesničanů, až se konečně zastavila u Haikona.
„Byla jsem na misi v Sahmeru, kvůli tomu, abych nalezla děti mocné v Síle, protože jsem vycítila její působení. Ve městě jsem její zdroj nenašla, ale rozhodla jsem se pátrat dál. Tenoa leží, pokud jsou mé informace správné, Sahmeru nejblíže.“
Haikon byl na chvíli vyvedený z míry.
„Vycítila působení Síly?“ zeptal se trochu zmateně. Nedokázal si dost dobře představit, jak by někdo dokázal vycítit cokoliv na takovou dálku. Tenou jediové moc často nenavštěvovali a o jejich dovednostech měli zdejší obyvatelé jen matné povědomí. Pak si ale Haikon na jejich prapodivné schopnosti vzpomněl a rychle se opravil:
„Ach, chtěl jsem říct mistryně, jak vám tedy mohu pomoci?“
„Nejlepší by bylo, kdybyste shromáždil všechny zdejší děti. Chtěla bych je vidět.“ řekla Shaak Ti. „Jistě, hned to zařídím,“ přikyvoval, „ tudy prosím.“

„Nemůžu uvěřit, že uvidím opravdového jedie!“
„Slyšela jsem, že dokáže pohnout horou!“
„To je hloupost.“
„Ne není! Hýbou věcma pomocí té, no… Síly!“
„Já myslela, že maj jenom barevný meče?“
„Představ si to! Ty si něco myslíš, jedi ti řekne, že ne a bum! Už si myslíš něco jinýho!“
„Páni!“

Mezi narychlo shromážděnými twi’leckými dětmi panovalo všeobecné vzrušení, protože návštěvu jedie ještě nikdy nezažili. O jejich úžasných schopnostech slyšeli jen ve škole a z (patřičně zveličených) povídaček. V jejich myslích se tak vykreslila představa vysokých hrdinů, kosících nespočetné šiky nepřátel světelným mečem a mocí lehce pohybovat i vesmírnými loděmi. Připadalo jim neuvěřitelné, že jednu z těch úžasných bytostí potkají. A prý se navíc možná jeden z nich stane jediem! Snad každý doufal, že to bude právě on, koho mistryně vybere. Jejich učitelka Maella se je marně snažila ukáznit, ale nic nezabíralo.
„Tak bude tady konečně ticho?“ snažila se přehlušit tu bandu. Ale děti byly natolik rozjívené, že ji dočista přeslechli. Měli ji sice rádi, ale občas (pokud se zrovna opravdu nenaštvala) trpěla nedostatkem autority.
„Zůstanete všichni po škole!“
Nic.
„Řeknu to vašim rodičům!“
Nic. Zrovna tak dobře mohla mluvit do skály. Pak jí konečně došla trpělivost.
„Toho, kdo okamžitě nezavře pusu, zavřu já! Ale do sklepa! A nepustím ho dřív, dokud mistryně neodejde!“ zakřičela. Ticho, které po jejích slovech nastalo, bylo tak velké, že když se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, rozlehlo se to po celé třídě. Pohlédla na děti a naoko přísně řekla:
„Až přijde, všichni pěkně pozdravíte, jasné?“
„Ano paní učitelko!“ zadrnčelo třídou, ještě stále vyděšenou představou, že by prošvihli návštěvu jedie. Tohle je na těch malých dětech hezké, pomyslela si Maella. Ani je nenapadne, že je do toho sklepa vlastně zavřít nemůžu, protože je chce mistryně vidět všechny.

Najednou se na chodbě ozvali kroky. Všechny děti se jako na povel otočili směrem ke dveřím.
„Propána, už jde!“ vypískla jedna malá twi’lečka a nervozitou se jí třásl hlas.
„Ticho, vždyť tě uslyší.“ okřikli ji okamžitě ostatní. Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vkročil mistryně Shaak Ti, následovaná Haikonem.
„Pozdravit!“ sykla na děti Maella.
„Dobrý den.“ vydechli děti s obdivným pohledem upřeným na mistryni. Shaak Ti jim pokynula a mírně se pousmála jejich zkoumavým pohledům.
„Zdravím vás, mladí twi’leci. Jsem tu, abych se přesvědčila, jestli mezi vámi není někdo nadaný v Síle. U všech provedu jednoduchý test a okamžitě budeme znát výsledek.“

Během vzrušeného šumu, který nastal po jejích slovech, mistryně koutkem oka zahlédla něco, co se sem moc nehodilo. Úplně vpravo stálo dítě. Ale nebyl to twi’lek, byla to lidská dívka. Byla vzrůstově velmi malá a štíhlá, měla dlouhé, hnědé vlasy, které se jí neposlušně vlnily a živé, mahagonové oči s dlouhými řasami. Shaak Ti přistoupila k Maelle a nenápadně kývla směrem k dívce.
„Kdo to je?“ zeptala se tiše. Maella se podívala směrem, kterým mistryně ukazovala.
„Ach, vy myslíte Sabryn? No, je to zvláštní, ale jednoho dne se před domem Talkina‘ Nalla objevil košík s malým, asi ročním dítětem a s cedulkou Jmenuje se Sabryn. Prosím, postarejte se o ni.
Nevím kdo, ani proč ji dal zrovna sem, ale Talkin se jí ujal a vychoval ji. Nejsem si jistá, zda byl nejlepší volba pro výchovu dítěte, ale on si ji chtěl nechat.“

Maella se nepatrně zamračila. Od samého začátku si myslela, že by bylo lepší, kdyby Sabryn dostal do péče někdo jiný. Ne že by ji snad zanedbával, to ne, ale staral se o ni dost svérázným způsobem. V necelých třech letech ji nechal samotnou pobíhat po okolí vesnice se staršími dětmi a začal se starat kde je, až když se večer nevrátila domů. Což se ovšem, to musela uznat, stávalo málokdy, protože Talkina Sabryn jako jednoho z mála lidí opravdu poslouchala. Neodpustitelné však bylo především to, že ji učil střílet z blasteru! Nikdy na tu zbraň nesahala bez něj, ale přesto nemohl něco takového učit pětiletou holčičku. Jednoho krásného dne někomu vystřelí oko. Nikoliv poprvé toho dne si Maella hlasitě povzdechla a pokračovala v přerušené řeči.
„No, nakonec se o ni stará vcelku dobře, až na to že je díky jeho vzoru pěkně paličatá.“
„Opravdu nemáte sebemenší představu, co se stalo s jejími rodiči?“ zaptala se Shaak Ti zamyšleně. Bylo přinejmenším hodně neobvyklé, aby někdo v malé vesnici na Rylothu nechal jen tak lidské dítě.
„No,“ zaváhala Maella, „jsou tu různé dohady o tom, že její matka byla nájemná lovkyně, která se o dítě nemohla postarat, ale to nevysvětluje, proč je nechala zrovna tady. A Sabryn nevypadá na to, že by byl otcem někdo z místních.“
Mistryně pokývala zamyšleně hlavou. Dívka skutečně neměla jakékoliv twi’lecké rysy.
„Zajímavé. Ale teď už bychom asi měli začít s testy.“
Vzala do ruky přístroj na měření hladiny midichlorianů. Byla opravdu velmi zvědavá na hodnoty toho děvčete.

Sabryn pozorovala mistryni se skutečným zaujetím. Vysoká togrutka působila nesmírně autoritativně a pohled jejích černých očí byl tak pronikavý, že se pod ním cítila jako pod mikroskopem, když na ni přišla řada s testováním. Chvíli před tím, než ji Shaak Ti zavolala, přemýšlela o tom, co by se stalo, kdyby ji vybrali a ona se dostala do jedijského chrámu. To by bylo úžasné! Bojovala by se světelným mečem a drtila svoje nepřátele a uměla by používat Sílu a …

„Sabryn, přišla na tebe řada.“ Ozvalo se trochu netrpělivým hlasem zepředu. Ve svém zamyšlení si vůbec nevšimla, že ji učitelka už volala. A ne jednou.
„Já vím pančelko.“ odvětila uraženě, jako by nechápala, jak vůbec mohla Maella předpokládat, že ji předtím neslyšela a loudavě se vydala směrem k ní. Její nejlepší kamarádka Arali, která stála vedle ní se uchichtla. Bylo vidět, že Maella už zase počítá potichu do deseti, jako to dělala vždycky, když ona a Sabryn něco provedly. Chudinka, měla si radši vymyslet něco jiného, protože takhle se mohla každý den upočítat. Arali už na prohlídce byla a nevšimla si, že by v její krvi mistryně objevila něco zvláštního. I když těžko říct, když se pokaždé jen záhadně usmála, pokývala hlavou a řekla, že může dotyčný jít. Mezitím Sabryn konečně dospěla ke stupínku a natáhla ruku směrem k Shaak Ti.

„Takže ty jsi Sabryn.“ konstatovala mistryně. Sabryn nepatrně povyjelo obočí, ale pro jednou se ovládla, nevyhrkla na mistryni něco jako „Neříkej?“ a spokojila se s pouhým kývnutím.
„Celým jménem Sabryn Nalla?“
„Jo, už to tak bude.“ přitakala trochu netrpělivě, s rukou stále napřaženou směrem k mistryni, která ale neustále něco tropila s tím svým přístrojem a na Sabryn se sotva podívala.
„Dobrá, podej mi prosím ruku.“
A co tady asi tak celou dobu dělám? ptala se sama sebe v duchu. Konečně Shaak Ti vzhlédla a uchopila ji za zápěstí. Začala si něco nastavovat na tom svém přístroji a Sabryn se nenápadně natáhla, aby viděla co tam dělá. Ale neuviděla nic, jen ucítila slabé píchnutí a mistryně přístroj oddělala. Zdálo se, že ho studuje pozorněji a mnohem déle než u ostatních.

Přesně jak Shaak Ti předpokládala, ta malá měla hodnoty nebývale vysoké. Měla v krvi jen o něco málo midichlorianů méně, než naměřili mistru Winduovi. Věděla dobře, že samotný počet midichlorianů nemusí ovlivňovat to, jak zručný jedi bude, ale přesto byly tyto hodnoty velmi dobré. Dokončila ještě poslední tři twi’leky, ale nikdo kromě Sabryn už zvýšené hodnoty nevykazoval. Porozhlédla se po netrpělivých obličejích, očekávajících její rozsudek a téměř žadonících o možnost stát se jediem.
„Dobrá, už jsem hotová. Nyní můžou jít všichni, až na Sabryn.“
Všichni twi’leci zklamaně zaúpěli, protože už jim bylo jasné, že je mistryně nevybrala a zklamaně odcházeli. Sabryn zůstala stát kousek od stupínku.
„Tak, předpokládám, že jsi už přišla na to, proč jsem si tě tu nechala?“ zeptala se jí Shaak Ti. Dívka naproti ní mírně přikývla.
„Jo, to asi jo.“
„Výborně. Ale musím ti napřed vysvětlit několik věcí týkajících se našeho života. Především budeš žít a vyrůstat v našem chrámě a budeš se muset podrobit naší disciplíně a výcviku. A také budeš muset přerušit styky se svým opatrovníkem.“
Sabryn vykulila oči.
„Cože? To jako úplně - žádné zprávy a tak?“
„Žádné zprávy a žádná setkání. Jedijský kodex to zakazuje.“
Shaak Ti měla pocit, že od dívky zaslechla něco jako zamumlané “To je pěkně na pendrek kodex.“ a povzdechla si. Teď už chápala, proč se do chrámu berou co nejmenší děti – aby se nestihly plně rozvinout jejich špatné vlastnosti, jako třeba právě u Sabryn hubatost a její zjevná neúcta k autoritám.
„Budeš muset se mnou odjet teď hned. Prosím zabalil si pár věcí, pak se můžeš rozloučit a potom přijď k lodi.“

Talkinův dům byl poměrně malý. Měl všehovšudy dvě malé ložnice, kuchyň, sklep a to bylo všechno. Pro dva lidi ovšem bohatě stačil. Talkin sám byl docela samotář, lidem se vyhnul, když mohl a rád měl jenom Sabryn. Když se přiřítila domů, zrovna zápolil v kuchyni. Právě se pokoušel odhadnout, kolik mouky bude třeba do toho zatraceného těsta, když uslyšel dupot malých nožek a chvíli pro té ucítil slabý náraz do zad a dva páry rukou, které se kolem něj ovinuly.
„Ahoj Sab, tak co vám povídala ta zmalovaná ženská s rohama?“ zeptal se láskyplně přes rameno a usmál se na ni.
„Spoustu věcí! Vybírala budoucí jedie.“ řekla a pustila se jeho zad.
„A co? Vybrala tě? Bude s tebe velká jedijka?“ zamrkal na ni a zvedl ji do náruče.
„No,“ zaváhala Sabryn , „vlastně ano.“
„Cože? To snad ne?“ vykřikl Talkin a nevěřícně kroutil hlavou.
„Už to tak bude. Dala mi jenom chvilku na rozloučení a sbalení věcí.“
To na něj bylo trochu moc. Musel si sednout a stáhl sebou i Sabryn. Chvíli oba mlčeli (což byla u Sabryn poměrně nezvyklá zkušenost).
„No“, začal nakonec Talkin, „budeš mi muset často psát.“
„V tom právě tkví ten problém. Podle jedijskýho kodexu se nesmíme stýkat ani si posílat zprávy.“ Sklopila hlavu a v očích se jí zaleskly slzy. Talkin ji poplácal po rameni.
„Jen klid malá a hlavu vzhůru, my dva přece něco vymyslíme, no ne? Koneckonců pravidla jsou od toho…“
„… aby se porušovala!“ doplnila Sabryn a utřela si slzy. „teď bych si asi měla jít zabalit, viď?“
„To asi ano.“

Když zmizela ve svém pokoji, Talkina hryzlo u srdce. A to si myslel, že o ni příjde až za několik let kvůli nějakýmu klukovi. Hm. Ale na kluka mohl na rozdíl od mistryně jedi vždycky použít blaster. Ačkoliv… Neudržel se a mrkl na skříň, kde ho měl položený. Ne, z toho co o jediích slyšel dospěl k názoru, že radši ne. „Hej tati?“ Až výkřik z pokoje ho probral ze zamyšlení nad zamýšleným atentátem na Shaak Ti. „Co je Sab?“
„Mám si vzít luk?“ ozvalo se zamyšleně.
„Radši ne zlato, vem si prak, ten je skladnější.“
A určitě je větší šance, že si nevšimnou praku než luku, dodal v duchu. Konečně vyběhla Sabryn ven. Na sobě měla ještě pořád svoje školní šaty a v druhé nesla vak. Talkin se na ni zadíval. Od té doby, co ji našel jako malou ležet na zápraží, mu neskutečně přirostla k srdci.
„Chtěl bych ti něco dát. Pevně věřím, že se ti to bude hodit ale nevím, jestli to nemáte zakázané, tak to nikomu neříkej.“
S těmito slovy jí podal plochou dřevěnou krabici, kterou právě vyndal ze skříně. Sabryn ji otevřela a vykulila oči.
„Jak jsem řekl, dobře to schovej. Vím, že víš, co s tím máš dělat.“
„Vím. Ale nevím, jestli bych si to tam brát měla.“
Povzbudivě se na nic usmál. No co, ani jediové nejsou vševědoucí.
„Jen si to vem. Aspoň si na mě občas vzpomeneš. A pošli mi zprávu, teda až budež moct.“
Vzal si od ní vak, skříňku uložil na dno a důkladně zakryl ostatními věcmi. Pak společně vykročili směrem k lodi. Shaak Ti už je tam čekala. Ještě naposled se otočil k Sabryn, dokud se nedostanou na doslech a vzal ji do náruče.
„Nic nezapal, rozbíjej jen to co musíš a když ti někdo vysvětluje něco opravdu důležitýho, jako třeba použití nějakýho pekelnýho stroje nebo plán útěku tak prosim tě poslouchej, jasné? Ale od nikoho se nenechej komandovat až moc, dobře?“
„Jasná věc. Tati, myslíž že jim bude vadit ta zásoba bouchacích kuliček, co sem si vzala sebou?“
„Těm co je budeš házet pod nohy asi ano, ale jinak to nebude tak horký. Ale nikde to zbytečně nevytrubuj.“ odvětil, ale pak už oba zmlkli, protože se dostali na doslech k mistryni. Klon, který stál vedle ní, okamžitě natáhl ruku pro Sabrynino zavazadlo. Talkin mu je podal a bylo vidět, jak voják překvapeně nadzvedl obočí nad tíhou zavazadla, ale neřekl nic. Možná si Sabryn neměla brát tolik munice do praku, pomyslel si Talkin. Naposled ji pohladil po hlavě a pak už vystoupila společně s klonem do lodi. Mistryně se na něj ještě obrátila.
„Nebojte se, na Coruscantu o ni bude postaráno dobře. Budete na ni pyšný.“
S těmi slovy se obrátila a vstoupila do lodě také. Dveře se zavřely, motory naběhly a loď se rozletěla pryč. Talkin se přistihl, jak počítá sekundy od startu. Nechal toho a pomalým krokem se vydal zpět domů. Takhle osamělý se už necítil více než čtyři roky.