Niv Ceuelasu - třetí část

Na balkoně byla spíš tma než světlo a cokoli, co bylo ode mě vzdáleno víc jak dva metry se ztrácelo ve stínech. Přesto jsem věděl, že tam je, čtyři křesla nalevo. Věděl jsem, cítil, jak tam bez hnutí a mlčky sedí. V šeru, které nás opanovalo jsem viděl sotva její obrys, přesto jsem se přistihl, jak namáhám zrak ve snaze zjistit, jak vypadá.

Náhle, zcela nečekaně otočila hlavu a naše pohledy se setkaly. Byl to jen okamžik, snad vteřina ne víc, pak jsme se ihned oba zahleděli jinam. Stalo se však něco podivného – pokud kdykoli předtím u mě došlo k přímému očnímu střetu s příslušnicí opačného pohlaví, po následném odvrácení jsem si připadal jako naprostý idiot a nejradši bych se hlavou napřed zavrtal do země jako sarlacc. Nyní jsem ale nic takového nepocítil, naopak – měl jsem pocit, že lépe to v dané situaci dopadnout nemohlo.

Diskuse mimo náš balkon se mezitím změnila. Lott Dod byl prozatím ze hry a tak se přešlo na nové téma: problém financování Perlemianské obchodní tepny ( protínající kupříkladu Taanab, nebo zajišťující přísun surovin pro ledový Rhen Var či nedalekou Felucii). Přestože mě podobná témata většinou zajímala ( vždy jsem se dopředu snažil uhádnout, v jaké oblasti nakonec seškrtají víc financí – zda ve školství či v kultuře), nedokázal jsem se tentokrát soustředit. Jak už to tak bývá, v momentě kdy vám dojde, že jste úspěšně navázali kontakt – byť prozatím jen oční – se svou životní láskou, nejste schopni své myšlenky směřovat jiným směrem. Poblázněnou myslí se mi v nesmírném chaosu míhaly útržkovité vize budoucnosti – romantické a místy i mírně lechtivé, abych byl upřímný. Jak asi ona dívka vypadá? Jaké má rysy, jak vizuální, tak povahové? Jak voní? Jak... chutná?!

Jako v horečce jsem si matně uvědomil bouřlivý potlesk, který se rozlehl zasedacím sálem – aha, tak dnes to bylo školství. A stejně mlhavě a jakoby z veliké dálky ke mně dolehl hlas Vis Abamy: „Tak, to by pro dnešek stačilo. Odcházíme!“

Musel jsem se začít znovu soustředit! Zbylých pár vteřin, které mě dělily od okamžiku, kdy jsem byl nucen zvednout se z křesla a vmísit se do davu Vasařanů, jsem se zaměřil na to, abych představy na ni alespoň částečně zaplašil. Dík mému talentu a odhodlání to nebyl až takový problém, ve své soustředěnosti jsem však nesměl ani na okamžik polevit, neboť v tom případě se mi před očima opět objevila, prozatím vysněná, tvář mladé Jedijky.

Skupina studentů počala pomalu vyklízet balkon a vtěsnávat se do kabiny turbovýtahu. Vší silou vůle jsem se přemáhal, abych se jako šílenec nezačal probírat těly vasařanů hledaje svou vyvolenou. Nikdo nesměl vycítit jakoukoli mou náklonnost k ní – kdyby kdokoli z Řádu vytušil o co jde, byl bych v maléru!

Namačkáni na sebe, jako kusy dobytka v příliš malém kotci, jsme se výtahem dostali dolů a opustili Senát.

Uvnitř jsme mohli být maximálně dvě hodiny, počasí se však i tak opět stihlo ukázat jako ukázkový chameleon – mírný déšť a sychravo vystřídalo pro změnu vysoko posazené zářivé slunko a azurová obloha, něco jako za včerejšího večera.

Bylo kolem poledne a začal se ozývat hlad. Vis Abama, který se opět ujal vedení, však nehodlal marnit čas něčím tak povrchním jako je doplňování potravy a netrpělivě nás pobízel k pochodu. Nám mladým proto nezbylo nic jiného než jen hladově polykat sliny při pohledu na nesčetné množství fast foodů, bister, bufetů, restaurací a osvěžoven, které jsme cestou míjeli.

Mistr k návratu zvolil stejnou cestu, jakou jsme přišli. Nyní bylo již zhola nemožné zůstat nepovšimnut, ulice byly nacpané k prasknutí bytostmi ženoucími se za každodenními povinnostmi běžného obyvatele jedné z lukrativních částí města, nacházející se poblíž Senátního districtu.

V pevném uskupení jsme se jako klín nořili do masy těl. Připadal jsem si jako opozitně působící magnet: ač to nebylo na první pohled možné, nedotkl jsem se nikoho z lidí. Všichni spěšně uskakovali stranou, jen co zjistili, že se k nim blížíme.

Náhle se stálý a neměnný tok Síly zčeřil jako vodní hladina, když pohltí kámen. Byl to jen okamžik, nepatrné zablesknutí v temnotě – a přesto jsem věděl, že se má přihodit něco, co ani v tak rušné části Coruscantu kde jsme se nacházeli, není na denním pořádku.

Doslova z čistého nebe se k zemi, necelých třicet metrů od naší studentské skupiny, zřítil speeder. Jako nůž do másla se zakrojil do masy bytostí hemžících se na Náměstí Svobody a explodoval.

Tlaková vlna mnou smýkla o permabeton. Podle výkřiků a zmateného pohybu kolem sebe jsem, krátce před tím, než jsem ztěžka dopadl jak široký tak dlouhý na chladnou dlažbu, usoudil, že se i ostatní kolem mě složili k zemi jako domino.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Motala se mi hlava, v uších zněl táhlý vysoký hvizd a nos se naplňoval pachem kouře a spáleného masa.

Pak mě kdosi rázně popadl v podpaží a prudce postavil na nohy.

„Matte!“ slyšel jsem Abamu a matně vnímal jeho rozmazaný obličej asi deset centimetrů od toho mého: „Matte, prober se!“

Pomalu jsem se začal navracet do reality.

„Matte!“

Tvář Vise Abamy byla vyděšená a ustaraná, jeho tmavé oči těkaly sem a tam a bedlivě si mě prohlížely.

„Nic... nic mi není.“ dostal jsem ze sebe: „Jsem v pořádku.“

Mistrovi se viditelně ulevilo. „Díky Síle!“ vydechl - a okamžitě se zas stal oním přísným a necitlivým Jediem, jakým vždy byl: „Zkontroluj studenty! Zjisti, jestli jsou všichni v pořádku a pak se spolu postarejte o raněné!“ prohlásil a spěšně se rozeběhl směrem k hořícím troskám vznášedla.

Nejradši bych sebou znovu plácl na zem a zůstal ležet, děj se co děj, na to však nebyl čas. Přemohl jsem malátnost a řezavou bolest v levé paži a rozhlédl se kolem sebe.

Ještě před necelými třemi minutami bylo náměstí plné života. To, co jsem spatřil nyní by se dalo bez nadsázky označit pravým opakem. Všude se válela těla všech možných bytostí, více či méně zmrzačená. Odevšad se ozýval nářek a sténání raněných či těch, kteří zjistili, že přišli o své blízké.

Asi dva metry ode mě na zemi bez hnutí leželo nepřirozeně zkroucené tělo, tělo studenta.

Spěšně jsem k němu přiskočil, v podřepu jej opatrně obrátil na záda - a ihned mi bylo jasné, že bylo pozdě dřív, než utichl zvuk výbuchu. Zsinalá bledá tvář pokrytá jemnou sutí, vytřeštěné oči, tenký pramínek rudé krve z pootevřených úst a velká střepina zabodnutá v krku. Mladé tholothiance nebylo pomoci.

Zděšeně jsem se odvrátil. I když jsem se již zúčastnil několika misí a úkolů, mrtvého jsem ještě nikdy neviděl, rozhodně ne z takové blízkosti. A rozhodně nešlo o Jedie.

Je zajímavé, co s vámi udělá zjištění, že ač jste Jedi, ač jste miliardami bytostí napříč celou galaxií považován za cosi nadpřirozeného a leckdy až posvátného, jste stále jen živou bytostí. Zranitelnou. Smrtelnou. V ten okamžik se mě zmocnil strašlivý strach. Místo oné nešťastné dívky jsem mohl s kusem transparioceli v hrdle skončit já. To já jsem mohl bez hnutí upírat skelný pohled k modré obloze.

Nejhorší však bylo zjištění, že to není má vlastní smrt, co mě děsí nejvíc. V mysli se mi opět vybavil obraz dívky, která mě uchvátila již včerejšího večera. Věděl jsem, že bez ní nemůžu být. Mé zděšení navíc podporoval fakt, že jsem ji vlastně vůbec neznal: představa, že přijdu o něco, co nemám, o někoho, koho jsem vlastně ani neměl možnost poznat a přesto jsem o něm věděl každičký detail, mě ničila.

V panice jsem se začal zběsile rozhlížet na všechny strany. Neměl jsem ani tušení, jak objekt mého zájmu vypadá, byl jsem si však jist, že až ji spatřím, budu vědět že je to ona. A stalo se. Stála asi padesát metrů daleko a pomáhala na nohy dvěma studentům.

Jedno ze základních pravidel kodexu říká něco v tom smyslu, že Jedi má před své vlastní zištné cíle stavět pomoc druhým, tím myšleno zejména civilistům v nebezpečí či nouzi. A ačkoliv mi už tehdy v souvislosti s tímto pravidlem začal pomalu docházet pravý význam pravidla dalšího, tj. že Jedi nesmí navázat milostný poměr, bylo mi to jedno.

Rozeběhl jsem se směrem k ní - kličkoval mezi těly, nevnímal nářek a prosby, jen se slepě řítil vpřed. A pak jsem si náhle uvědomil, jak stupidně se chovám, bylo už však pozdě – zabrzdil jsem v její těsné blízkosti. Dřív, než jsem stačil podniknout jakýkoliv úhybný či zastírací manévr, už jsme stáli tváří v tvář proti sobě.

„Kde je Abama?!“ zeptala bez okolků. Její blesková reakce mě tak vyvedla z míry, že jsem jen natáhl ruku a naznačil směr, kde stále ještě hořel zničené vznášedlo: „Támhle.“ vyhrkl jsem: „Nejspíš zjišťuje, proč ten speeder spadl.“

„Paráda!“ procedila skrz zaťaté zuby, když odhodila kus permabetonu, který, jak se ukázalo, až doposud drtil nohu nautolanovi, který by si byl jistě pomohl sám, kdyby nebyl v bezvědomí.

Ztratil jsem řeč. Všichni ostatní studenti se buď neohrabaně zvedali ze země, nebo v bolestech sténali či nebyli při vědomí. Ona jediná vypadala, že ví jak se zachovat a co víc, dokázala to aplikovat v praxi. Bylo to také poprvé, co jsem jí viděl v plném světle.

Mohla měřit tak metr sedmdesát. Obličej lehce oválný a jemně řezaný, pod hladkým čelem a tenkým obočím zářily dvě velké zelené oči, mezi nimiž se nacházel dlouhý, hubený, rovný nos posetý drobnými pihami. Celou tvář lemovaly husté rusé, mírně vlnité vlasy sahající lehce pod ramena. Pod tradičním dlouhým, tmavě hnědým, a nyní potrhaným a ohořelým, pláštěm měla standardní béžovou tuniku. Pružné boky obepínal silný kožený opasek s řadou taštiček na vybavení a skobou, na níž se houpal elegantní stříbrný jílec světelného meče. Na rozdíl od většiny Jediů měla však na obou rukách kožené rukavice, každou se třemi zapínacími popruhy, sahající až po lokty a zachovávající stejný styl jako vysoké boty, které měla obuté.

Její vzhled, vystupování a zvláštní, mě dobře známá a přesto cizí energie, která z ní přímo čišela, mě zcela fascinovaly. Nebyl jsem však takový jeliman, abych se tím nechal ovládnout. Jsou situace, kdy člověk ( potažmo jakákoli jiná inteligentní forma života) musí zůstat nohama na zemi, ve střehu a připraven zakročit. Náplní mého dlouholetého tréninku vlastně nebylo nic moc jiného, čili to by v tom byl Hutt, abych to, co jsem se naučil, nedokázal použít ve chvílích, kdy jsem to použít měl...

„Nevím, jak jinak můžeme pomoct, než tím, že oddělíme mrtvé od živých a počkáme, než dorazí pořádková služba.“ prohlásil jsem - a mírně jsem se zalekl toho, jak chladně a krutě to vyznělo. Každopádně, proč se chovat citlivě a taktně, když se kolem vás válí desítky zmrzačených lidí a na vás je, aby jich co nejvíce zůstalo naživu.

Jak jsem usoudil z jejího pohledu, viděla to stejně.

„Kolik studentů přežilo?“ zeptala se.

„Nevím.“ řekl jsem popravdě a v krku mi vyschlo: „Támhle je jedna tholothianka, nikoho dalšího jsem neviděl.“

Rázem mi došlo, že i ve chvílích, kdy se kolem vás válí desítky zmrzačených lidí a na vás je, aby jich co nejvíce zůstalo naživu, by si měl člověk oné citlivosti nechat alespoň trochu. Neřekla nic, ale z výrazu jejího obličeje mi bylo jasné, že právě ztratila dlouholetou přítelkyni, o které nejspíš doufala, že výbuch přežila.

„Já... omlouvám se.“ hlesl jsem a v duchu proklínal toho idiota, kterým jsem se právě cítil.

Zvedla hlavu. „Nemáš za co. Jestli je to pravda, nic by nezměnilo, kdybys to řekl jinak, nemyslíš?“ Žádná ironie, žádný hněv. Neodsoudila mě jen proto, že jsem se zachoval jako netaktní jelito, zvlášť, když šlo o tak závažnou a tragickou věc. A to je úspěch, když povážíte, jak se většina dívek ( alespoň těch, které jsem znal) chová i když je jen upozorníte třeba na to, že se dnes příliš dobře neučesaly, nebo že se při lekci šermu ohání mečem hůř, než slepý gammorean.

„Kde... kde je? Chtěla bych...“

Ukázal jsem mlčky na místo, ze kterého jsem se před chvílí vzdálil a ona k němu potichu zamířila.

Nesledoval jsem jí. Namísto toho jsem se začal přesouvat po náměstí a pomáhat raněným.

Většina studentů utrpěla pouze lehká zranění – sečné rány, odřeniny či podlitiny – a byli schopni samostatného pohybu. Jen jeden nautolan a jedna devaronianka byli v bezvědomí.

„Zavolal někdo pomoc?“ obrátil jsem se na jednoho ishi tiba, který se opodál ztěžka zvedl a tiskl si bezvládnou pravačku. Jen pokrčil rameny, odpověď však přišla sama. V dálce se ozvala siréna a v příštím okamžiku bylo náměstí plné speederů jednotek civilní obrany, z nichž vyskákaly černě odění těžkooděnci s elektrickými obušky a velkými energetickými štíty.

Má práce skončila dřív, než začala. Členové komanda byli perfektně vycvičeni a zvládali jak umění život vzít, tak jej i zachovat – okamžitě se pustili do ošetřování raněných. Vzápětí několik vznášedel odstartovalo pryč, s akutními a vážnými případy na palubě.

Vydal jsem se směrem k troskám speederu, jež měl tu spoušť na svědomí. Když jsem konečně spatřil Vise Abamu, byl zrovna zabrán do hovoru s velitelem pořádkové služby.

„...dostal se mimo koridor a srazil se s civilním transportem z protějšího pruhu. Ten dopadl o pár kilometrů dál.“ konstatoval právě velitel.

U jejich nohou leželo to, co nejspíš bývalo řidičem. Nedalo určit, o koho šlo – ohořelá kostra se zbytky tkáně a oděvu není příliš konkrétní.

„Jaké jsou ztráty?“ prohrábl si tmavé vlasy Abama.

„Nevíme jistě. Nejspíš desítky obětí. Co vaši studenti?“

„Měli by být v pořádku.“

„To jistě.“ přikývl velitel: „Omluvte mě, musím zajistit důkazy.“ dodal, když se za ním objevilo pět ozbrojenců s analytickými droidy v patách. Mírně se uklonil a obrátil svou pozornost k troskám.

Abama zdvořilou úklonu opětoval, pak se též odvrátil a spatřil mě, jak je zpovzdálí pozoruji. Vykročil.

„Jsou všichni v pořádku?“ vznesl dotaz, když stanul těsně přede mnou.

„Jedna tholothianská dívka nepřežila, mistře.“ sklopil jsem zrak: „Střepina jí protrhla krční tepnu a možná zasáhla i míchu. Byla mrtvá dřív, než mohl kdokoli zasáhnout.“

Abama mlčel. Pak se vydal směrem, kde se mezitím v nepravidelném kruhu shromáždili vasařané.

Následoval jsem ho topornými kroky. Dopadla na mě strašlivá únava – všechno to fyzické i psychické vypětí si začalo vybírat svou daň.

Mistr podřepl uprostřed hloučku studentů, kde leželo bezvládné dívčino tělo. Rusovlasá vasařanka nehybně klečela naproti němu, kamenný výraz v obličeji.

Abama zběžně mrtvou prohlédl, pak vstal. „Spojím se s Chrámem, aby nám poslali transportér.“ řekl vcelku zbytečně a vytáhl komlink.

Deset minut na to, kdy jsme bez hnutí a mlčky zůstali v kruhu zabráni do vlastních myšlenek, dorazil chrámový odvoz.

Přetlakové dveře se ještě zcela neotevřely a už z nich vyskočili tři Jediové - mistři Ashley a Tokosa a mistryně Gallia. Ta krátce pohovořila s Abamou, zatímco zbylí dva mistři za použití Síly pomalu přesunuli tělo tholothianky dovnitř transportéru, následováni zasmušilým zástupem studentů. Někteří mlčky mračily své tváře, pár v tichosti plakalo.

Poslední jsem šel já, před sebou rusé kadeře.

Poté, co jsme se usadili, nastoupili i Vis Abama s Adi Galliou. Transportér se ladně odlepil od země a zamířil přímo ke Chrámu Jediů.