Zakázané stránky Síly

Od západu zavál mírný vítr a zvedl do vzduchu zrnka písku....

Irson, rytíř Jedi a Ronsa, též rytířka Jedi, seděli před dvěma malými stany. 
Již se stmívalo a oba začínali pociťovat chlad pouštní noci. 

Čím více času trávili na Tatooinu, té nehostinné písčité kouli, tím více se jim tu nelíbilo. Poté co Republika projevila zájem o tuto planetu kvůli spolupráci s Hutty, sem Rada poslala je, dva rytíře co teprve nedávno složili zkoušky, aby se zde setkali s jednou vlivnou Huttskou rodinou, která ovšem měla jakési obchodní jednání někde na Abraxasu, takže vzkázala, že dorazí přístí týden. Dvěma mladým Jediům tedy nezbývalo nic než čekat a tak si zřídili tábor na okraji pouště, stranou od nedalekého města Mos Nytram.

Irson vstal, přiložil do ohně a pak si opět sedl na kládu vedle Ronsy.
Znali se již dlouho, vlastně již od útlého dětství, jejich mistři byli dobří přátelé a tak se i oni vídali často. A po vzoru svých mistrů též dobří přátelé.

Ikdyž posledních pár týdnů pociťoval Irson něco neobvyklého, něco co v životě ještě necítil. Najednou to přišlo a už se toho pocitu nedokázal zbavit. Něco ho stále tížilo, nemohl jasně myslet, pořád měl před očima jeden obraz. Tvář Ronsy. Chtěl se toho příšerného pocitu zbavit, ale nešlo to, prostě nešlo. Nevěděl co má dělat a jen doufal že se nezamiloval. Jako Jedi měl mít stále otevřenou mysl a city zatemňují úsudek.

Z přemítání ho vytrhl hlas. ,,Už je pozdě," řekla Ronsa svým jemným a jako vždy vyrovnaným hlasem, ,,měli bychom jít spát." 
,,Jo, asi jo." Odpověděl jí Irson a přitom stále hleděl do ohně. Ronsa se zvedla jako první a vlezla do svého stanu.

Mladý Jedi se o několik vteřin později také zvedl, vhodil zbývající třísky do ohně a též se odebral do svého stanu, ulehl, zavřel oči a po chvíli usnul.

Probudili ho výkřiky.

Odhodil pokrývku, sebral svou světelnou hůl ze země a vyběhl ze stanu. To co viděl mu vyrazilo dech.

U jejich malého ohniště stála Ronsa proti snad stovce Tuskenů. Již několik jich leželo na zemi s rozpáraným břichem, ale ti zbilí jí začali obkličovat. Dál už neotálel, s křikem se rozběhl proti přesile písečných lidí a ještě než urazil půlku vzdálenosti, co je od sebe dělila, už jich šest odmrštil Sílou.

Většina z kruhu kolem Ronsy se k němu otočila čelem ale někteří stále sváděli souboj s mladou rytířkou. Irson za běhu zažehl svou hůl a tváře nejblíže stojících Tuskenů ozářilo zelené světlo.

A začal masakr.

Irsonův dvojitý světelný meč si vybíral obrovskou daň na životech. Projížděl těly protivníků jako nůž máslem a do Irsonovy tváře stříkala kalná krev písečných lidí.

Pak se ale jeden z Tuskenů velkým obloukem přiblížil k Irsonovi, udeřil ho do tváře a vyrazil mu hůl z ruky. Jedi tedy začal odhazovat své protivníky Sílou a velmi úspěšně.

Když byla většina Tuskenů na zemi, hodně z nich s nějakou tou zlomenou kostí, Irson se začal ohlížet po Ronse. Spatřil jí téměř okamžitě, ale když jí zahlédl, na okamžik se mu zastavilo srdce.

Ronsa měla zkrvavený obličej, hlubokou řeznou ránu na pravém lýtku a očividně zlomenou levou ruku. Její meč byl pohřben někde hluboko v písku a ona se zmohla jen na vyhýbání se holím písečných lidí.

Irson se k ní okamžitě rozběhl, svůj meč nehledal, jen by ho to stálo čas a navíc koutkem oka již zahlédl, že se někteří z písečných lidí škrábou na nohy.
Nevěděl jak se jim bez meče postaví, ale něco udělat musel. Nesnesl pomyšlení na to, že by se Ronse něco stalo.

Už byl skoro u ní, když v tom se mu do cesty postavil snad tucet Tuskenů, z těch kteří původně zůstali u Ronsy a pár z těch které srazil na zem se k němu blížili zezadu. Jednoho z nich ihned poslal k zemi pravým hákem a další tři Sílou, ovšem bylo jich příliš mnoho a už kolem něj utvořili semknutý kruh.

A pak najednou uslyšel prasknutí kosti a Ronsynin pronikavý výkřik.

Zachvátila ho panika, nebál se ani tak o svůj život, jako o život její.

Zatemnilo se mu myšlení a srdce se mu rozbušilo jako o závod.

Nikdo jí neublíží. Nikdo.

Náhle ucítil teplo v rukou a podíval se na ně. Po celém předloktí mu běhaly modrofialové blesky. Do vzduchu se začala zvedat zrnka písku, čím dál víc. Tuskeni znejistěli. Ti co doteď trýznili Ronsu, jí nechali být a přiběhli ke svým druhům. 
Irson zavřel oči a pomocí Síly rozprostřel svou mysl po celém tábořišti. Ucítil zmatené mysli Tuskenů, cítil každé zrnko písku a Ronsu v bezvědomí.

Za tohle zaplatí.

Blesky už mu sahaly až k ramenům, on jen pozvedl ruce a všechny je vyslal na šest nejbliže stojících Tuskenů, ti ve smrtelných křečích padali k zemi.

Po tváři mu přeběhl krutý úšklebek.

Cítil zvrácené potěšení z toho, že může beztrestně ublížit těm, kteří tak ublížili jemu. A Ronse.

Ostatní píseční lidé se zalekli, když viděli s jakou lehkostí Irson zprovodil ze světa půl tuctu jejich druhů. Několik jich chtělo utéct, ale když se otočili, zjistili, že za sebou mají hradbu z písku. Ta je všechny uzavírala v kruhu s Irsonem ve středu.

V tom vypětí Irsonovi nabíhala žíla na čele. Pro Jedie nic neznamenala velikost, ovšem množství již ano. A takhle musel ovládat tisíce zrnek písku. To by nezvládla spousta mistrů z Řádu, ale jemu něco dodávalo sílu. Nevěděl přesně co, ale naplňovalo ho to obrovskou energií.

Nikdo neublíží Ronse, prostě nikdo.

Teď už si byl jistý že jí miluje, asi to mu dodávalo tu sílu. Byl připraven se utkat s celou armádou droidů jen, aby jí zachránil, byl připraven udělat cokoli, aby se jí nic nestalo.

Dva tucty Tuskenů se ve stejný okamžik chytili za hrdlo a za pár vteřin padli všichni mrtví k zemi. Ale utrpení zdaleka nebyl konec.
Irson dál pokračoval v zabíjení, už si neuvědomoval co dělá. Jeho mysl se najednou roztříštila na tisíc kousků a on nemohl souvisle uvažovat. Jediné na co myslel bylo; ochránit Ronsu.

Dál posílal blesky do Tuskenů, dál jim Sílou tiskl hrdla a dál je vlnami písku zaživa pohříbíval do země. Když už vyhasla poslední duše uvnitř hradby písku a zůstal tam jen on sám najednou procitl.

Zeď, kterou Irson Sílou přidržoval pohromadě spadla k zemi a on si uvědomil co udělal, kolik životů dnes vzal.

Rozplakal se.

Zamlženým pohledem se podíval na jatka kolem sebe. To způsobil on. Jak si mohl přivlastnit právo rozhodnout o jejich osudu? Nemohl se na to koukat, už dál nemohl. Byl strašně vyčerpaný. Zatočila se mu hlava, obrátil oči vsloup a upadl do bezvědomí. Poslední co si pamatoval, byl Ronsynin výkřik a její tvář sklánící se nad ním.

Probral se druhého rána. Vylezl ze stanu a podíval se na ohniště, kde Ronsa vařila čaj. Ruku měla v dlaze, která nevypadala moc účině a povedeně-přeci jen jí zhotovovala jednou rukou, napadlo ho- a čelo převázané krví nasáklým obvazem. 
Vzhlédla k němu a unaveně se usmála. Její oči se však nesmály.

,,Dobré ráno." pozdravila. On se jen mlčky posadil na kládu u ohniště. Ani nečekala, že jí odpoví.

Všude kolem se povalovala mrtvá těla.

Nastalo nepříjemné ticho.

To znenadání přerušil Irson. ,,Jsem zrůda!" zakřičel a do očí se mu opět draly slzy.

Ronsa si k němu přisedla. ,,Nejsi," konejšila ho vlídným hlasem.

,,Ale jsem. A pochybuji že po tomhle se ještě budu moci vrátit na Coruscant. Do Chrámu. Už nebudu moct žít jako Jedi." 
,,A jak tedy strávíš zbytek života?" otázala se ho.

Zahleděl se jí do očí. Viděl v nich soucit a porozumění. Věděl že po ní žádá mnoho, ale musel to říct, teď nebo nikdy.
,,Chci ho strávit s tebou." dostal ze sebe nakonec.

,,Se-se mnou?" vyjeveně se zeptala a pozvedla obočí.

,,Ronso, včera jsem zásadně porušil snad celý Kodex, vím že po tobě chci hodně, ale..."

Přerušila ho; ,,Už jsem ti to chtěla říct dávno, miluju tě Irsone. Bojím se ale, že kvůli mě uděláš něco podobného, pokud se něco takového bude opakovat tak nevím...

,,Neudělám, neboj. Jen jsem ztratil hlavu."

,,Ale co když se to stane zase?"

,,Neměj strach, tam kam chci jít, se to nestane."

Den poté oba dva opustili Tatooine, nechali Hutty Hutty, Řád Řádem a začali nový život na Adari. A přesto že již nepatřili k Řádu Jedi, zasvětili svůj společný život Síle. Přežili Čistku, oba se dožili sedmdesáti dvou let a v roce 28 ABY splynuli se Sílou.