Skrze Sílu I.

Tohle je má první povídka po hódně dlouhé době, prosím, berte to s nadhledem. Je to jen rozjezd, budu to přidávat postupně, jak to přepíšu do PC. Přeji pěkné počtení a nezapomeňte mě rozcupovat v komentářích.

Další obyčejný den na Vojenské akademii na Mandalore. Přišel čas obědu a všichni kadeti i jejich nadřízení se nahrnuli do kantýny, i přestože pojala kolem tisíce lidí, podřadného personálu stačilo kolem deseti lidí. No, oni ani nebyli lidi. Podle záznamu tam pracoval jen jeden člověk, Innab Aowe.

Inn byla slepá dívka a na každém kroku ji doprovázel její starý droid jako průvodce. Měla drobnou, vyhublou postavu a stala se miláčkem celého osazenstva kantýny. Inn se skrývala před Impériem a všichni její kolegové jí pomáhali. Co provedla, že se musela schovávat? Nic, jen nebyla slepý člověk, ale miraluka. Místo zraku vnímala Sílu.

Ten den jako každý jiný Jeba [džeba] s droidy rozdávala obědy a Inn myla nádobí. Všichni poobědvali, aniž by okem o někoho z nich zavadili. Když impíci odešli, vešel zadním vchodem do kuchyně kapitán. Kuchařští okamžitě přestali pracovat a seřadili se, jak se to od nich žádá. Jen Inn přišla jako poslední. Věděla, že přijde, dřív než ostatní, ale aby zachovala dekorum, hrála nešikovnou.
„Zaměstnanci kantýny,“ začal mohutným hlasem kapitán, „jak už víte, zítra navštíví naši akademii Inkvizitor. Vyžaduji od vás naprostou preciznost. Na žádném stole nesmí zůstat ani otisk prstu, nebo spíš chapadla, he?“ Kapitán byl impozantní postavy a stejně impozantní bylo jeho ego. Pokračoval: „Zítra ráno vám donesou čisté zástěry, Inkvizitor bude se mnou obědvat v důstojnickém klubu, zařiďte to. A pamatujte si, že selhání se nepřipouští.“ Hromotluk v uniformě se otočil na podpatku a vypochodoval ven.

Mladou miraluku ten moment děsil. Co když ji odhalí? Jak moc je ten Inkvizitor citlivý? Nahlas si povzdechla a unaveně si prohrábla vlasy.
„To bude v pořádku, děvče. On je určitě tak zahleděný do sebe, že mu to nedojde,“ položila ruku Inně na rameno stará Jeba. Jeba byla míšenka člověka s devorianem, rohatým tvorem, pracovala v jídelně nejdéle ze všech. Inn se hořce pousmála, Jeba se o ní vždycky tak hezky starala, ale o Síle nic nevěděla.

Když Inn dodělala svou práci, šla s P8 domů. P8-D3 byl starší astromech, i přestože o něj miraluka pečovala, byl poruchový. Už si taky něco zažil. Inn bydlela nedaleko od kantýny, a tak chodila každý den pěšky. P8 ji vždy držel teleskopickým ramenem za ruku. Bydleli v bytové jednotce několik pater pod akademií. Mandalore nebyl jako Coruscant, ale byl hornatý, a proto měla města několik málo pater.

Innin byt byl nejmenší ze všech, i tak mohla být ráda, že bydlí sama. Její pěstouni jí bydlení zařídili, jako gesto na rozloučenou.
Vstávala dřív než obvykle, ještě za tmy. Miraluce se nespalo dobře, jako by probíhala bouře Síly. Unavená ze špatné noci se připravila do práce. P8 vzrušeně jezdil po apartmánu a poplašně hvízdal. „A nech toho, ty plechovko. Já moc dobře vím, co je dneska za den. Taky z toho nejsem nadšená,“ vyjela po droidovi. Celá podrážděná dorazila do práce, všichni už tam byli.

„A dnes přichází velký den v našich mizerných životech,“ zaskřehotal sarkasticky Quidus, twi`lek, který živil celou svou rodinu.
„O tom budeme jednou vyprávět vnoučatům, pokud se jich dožijeme, hehe,“ pokračoval v divadlu Jebin manžel. Inn si sklíčeně zavázala zástěru a připojila se k ostatním.

Navenek nedávala nic najevo, ale uvnitř se mísil strach s nejistotou. Co s ní provedou, když jí odhalí? Budou jí mučit, a nakonec zabijí? Nebo jí přinutí sloužit Impériu? Ne, to radši zemřu, prohlásila pevně v duchu a začala krájet zeleninu poněkud rázněji, až kousky odletovali do stran.

Najednou se zarazila. Něco se blížilo. Cítila to tak jasně. Bylo to jako cucek nenávisti v harmonii vesmíru. To musel být Inkvizitor. Ale takhle brzo ráno?
„Inn… Inn, jsi v pořádku?“ dolehl k ní starostlivý hlas. V zamyšlení zapomněla krájet.
„Cože? Co?... Já jen… Inkvizitor dorazil,“ vyhrkla miraluka směrem ke zdroji hlasu, Jebě.
„To je to až tak zlý?“ starala se.
„Není, doufám,“ špitla dívka v odpověď. Míšenka jen nevěřícně zakroutila hlavou a hleděla si svého. Kdyby jen tušila, jak se cítím, posteskla si Inn a dál se utápěla v nešťastných pocitech.

Čas neúprosně ubíhal, slunce vyšlo a pražilo do tmavých budov. V kuchyni se oteplilo, ale ne kvůli slunci, personál začal vařit. Horká pára kondenzovala na studených stěnách a jako kapky stékala dolů. Stejně tak stékaly potůčky potu na čelech kuchařů. Inn se stáhla v Síle, i když to bylo něco, čeho se bála ze všeho nejvíc, bojovala tu o svoji budoucnost. Přesto ji pocit úzkosti a bezmoci neopouštěl.

P8 si všiml anomálie v jejím chování, postavil se vedle ní a konejšivě houkal, jako když byla malá. Teď byla doopravdy jako slepá, ale ne úplně. To by nedokázala.
„Není ti teplo v těch šatech?“ zeptal se Quidus vyhrnujíc si rukávy.
„Hmm… Trochu jo…“ zamumlala miraluka, měla na sobě tlusté vlněné šaty a opravdu jí vedro bylo, ovšem to byla poslední věc, o kterou se teď starala. Twi`lek se jen uchechtl: „Teda s tebou je dneska zábava.“

Do jídelny se začali trousit první strávníci dřív než obvykle. Inn si jich všimla, až když Jeba šla vydávat jídlo. Lekla se jich. Zalezla do svého koutku k oknu na špinavé nádobí. P8 byl připraven jí nádobí podávat, aby ho mohla umýt. Ovšem imperiálové se nepřestali trousit, kromě starých tváří přibyly nové. To byly Inkvizitorova družina a posily, které měly dorazit, na to byla jídelna připravená. Na co už připraveni nebyli, že celý ten dav nakráčel do jídelny najednou. V kuchyni se ještě víc oteplilo a personál nevěděl, co dřív.

Když se přiblížilo poledne, připravil Jebin manžel speciální menu pro kapitána a Inkvizitora.
„Quidusi, odvez jim to tam, prosím. Máš to naložený. Mě se to tu pálí,“ křikl zoufale a přiskočil k obří pánvi.
„No dobře, už jdu,“ zabručel. Oblékl si zástěru naruby, tou čistější stranou dopředu, utřel si pot z čela a šel.

A pro Inn se téměř zastavil čas, to byla nejkritičtější chvíle. Kdyby Quidus něco pokazil, napochodoval by sem kapitán nebo Inkvizitor a ocitli by se v ohrožení života. Doslova. Vteřiny se neúprosně vlekly, jako by se proměnily v minuty. A minuty v hodiny.

Miraluka nezpomalovala, do krve se jí nahrnul adrenalin a zlepšeným sluchem by přes veškerý hukot postřehla i jehlu dopadající na zem. Soustředila se na práci, aby potlačila třes rukou, a strach se snažila zahnat do koutku své dušičky. Byla si jistá, že i mrknutí oka trvá celou věčnost. Vzít talíř, namočit ho, setřít napěněným hadrem, opláchnout, umístit do sušičky. Mechanická, automatická práce nyní dělala Inn problémy.

Jídelnou se rozlehl nelidský řev. Miraluka trhnutím upustila talíř. Porcelán se roztříštil na milion kousků. Inn se běžela podívat tušíc něco zlého. I v omezené Síle pocítila nenávist. Temná chapadla znechucení rozpínala budovou. Obklopila každou živou bytost.