Velice nudný život Tiny Allasa XIII.: Otázky

Dosud nejkratší kapitola. Původně měla být delší, ale nepřišlo mi dobré spojit to s další dějovou linkou.
Příjemné počtení. :)

Kapitán Rex, jak jsem se nedávno dozvěděla, seděl naproti mně a s napůl zamračeným a napůl obdivným výrazem sledoval, jak do sebe láduju sedmý sendvič.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se, když už jsem to déle nevydržela.

„V životě jsem nepotkal někoho, s takovým apetitem,“ řekl bez obalu.

„Spala jsem dva dny. Mám hlad,“ pokrčila jsem rameny. Tu pasáž, že jsem dva týdny předtím nejedla nic jiného, než odpornou kaši jsem radši vynechala.

Je to jedna hodina, co jsem se probudila na republikovém křižníku.

Ze začátku mi trvalo, než jsem si srovnala myšlenky, ale pak jsem si to dala dohromady. Republika zaútočila na separatistické lodě.

Evidentně z toho vyšli jako vítězové a tam narazili na mě, hned po mém nepříjemném rozhovoru se svým bývalým předchůdcem.

Pak jsem omdlela a probudila se až tady.

První, co mě uvedlo k životu, bylo nesnesitelné kručení v břiše. Tak jsem se vyhrabala z postele a vyrazila hledat jídelnu.

Droid, co u mě byl, sice dělal drahoty, ale na víc se nezmohl. Každopádně to ale asi ohlásil a poslali za mnou kapitána Rexe. Snad abych zase neomdlela či co.

Každopádně mi po celou tu dobu dělal vcelku milou společnost a sdělil pár zajímavých nebo přinejmenším důležitých informací, mimo jiné i to, že jsem byla dva dny mimo.

„Má pravdu, Rexi. Já vždycky říkám, že není nic lepšího, než vydatná snídaně, po vydatném spánku.“

Rex bleskově vstal a zasalutoval.

Já se překvapeně otočila. „Mistře Kenobi! Co vy tady děláte?“

Ačkoliv to nebylo až tak moc překvapivé. Jestli je někde Anakin Skywalker, tak Obi-wan Kenobi nebude daleko.

Na mojí otázku pokrčil rameny. „Pokouším se vyhrát válku, když to musíš vědět. Ale zrovna v tuhle chvíli bych si rád dal něco k jídlu.“

„Jídla je tu dost,“ ujistila jsem ho a přisunula tác se sendviči blíž k volnému místu, čímž jsem mu naznačila, aby si přisednul.

„Tin, musím si s tebou promluvit,“ začal, když tak udělal a vzal si jeden sendvič z tácu. Pak Rexovi gestem naznačil, že jde o soukromý hovor. Kapitán přikývnul a odešel.

Polkla jsem. Věděla jsem, o čem se mnou chce mluvit. O čem taky jiném, že? O počasí asi ne…

„Tin, doufám, že si uvědomuješ situaci. Už jsem dal vědět Radě i všem potřebným orgánům, co se stalo a že jsme tě našli. Další kroky jsou následující: posadím tě do lodi, která tě odveze na Corusant do Chrámu. Tam tě vyslechne Rada a uváží, co dál.“

Zamračila jsem se. Jeho tón byl sice přátelský jako vždycky, ale nelíbil se mi. Jako by mluvil o nějaké nebezpečné věci.

„Mistře Kenobi, tolik péče mi samozřejmě lichotí, ale nemyslím si, že je tolik pozornosti potřeba. Ostatně, kvůli těm dvěma týdnům…“

Překvapeně nadzvednul obočí. „Tin, byla jsi pryč před dva měsíce.“

Teď jsem to byla já, kdo nahodil překvapený výraz.

„Ale… jak to?“ kokatala jsem. „ Já… já jsem napočítala přesně šestnáct dní, když počítám i ty poslední dva, co jsem prospala. Co… co se stalo?“

Kenobi znovu pokrčil rameny. „Přesně to bychom chtěli zjistit. Rada si od tebe chce poslechnout, co víš a zvážit to. Mimo jiné taky trvají na komplexním lékařském vyšetření.“

„Nepotřebuju vyšetření!“ obořila jsem se.

„Tin,“ pokračoval Obi-wan trpělivě. Před dvěma corusantskými měsíci jsi zmizela zasypaná na jedné z nejméně zmapovaných a bezpečných planet v Galaxii. Pak ses objevila na separatistické lodi, z čehož si uvědomuješ asi dva týdny. Myslíš, že je to normální?“

U mě? Těžko říct. A to ještě neví o tom, co se stalo na Korribanu…

Najednou jsem se styděla. Snaží se mi tu pomoct a já tu na něj řvu. Chovám se jako malá. Na někoho jako je on bych si vlastně vůbec dovolovat neměla… je to jenom stará protekce od starého mistra, že s ním můžu mluvit takhle. Moje myšlenky znovu zabruslily směrem k Aldanovi.

Povzdechla jsem si.

„Udělám všechno, co bude potřeba,“ řekla jsem nakonec. Kenobi se na mě usmál.

„Jsem rád, že jsi se rozhodla takhle. Teď, když mě omluvíš, musím něco zařídit. Ty bys měla dojíst a vrátit se. Tomu lékařskému droidovi, co jsi s ním tak zametla, už jistě chybíš.“

Zasmál se.

Tak y jsem se pokusila o úsměv. Ještě něco mi ale leželo na srdci.

„Mistře Kenobi, nevíte náhodou něco o Nikovi? Chci říct, něco o mém mistrovi.“ opravila jsem se.

„Momentálně je na Rylothu, pokud vím. Poslali jsme mu zprávu. Setkáš se s ním na Corusantu.“

S tím se se mnou rozloučil a ukusujíc ze svého sendviče, odešel.

Zůstala jsem v jídelně sama. Pak jsem vstala taky. Přešla mě chuť.

Nevěděla jsem ale, co teď. Mohla bych se jít na můstek. Nebo splašit nějakého klona a zeptat se, co všechno za ty dva měsíce prošvihla. Nebo bych mohla… ano, to je ono!

Nejdřív jsem zašla do technické části lodi splašit nějaký komunikátor.

Pak jsem se pohodlně usadila na svojí posteli a zadala do komunikátoru frekvenci a kódy. Snad má pořád stejný. A snad bude na příjmu.

Po pár chvílích se konečně ozval rozespalý hlas. Zřejmě byla na planetě, kde měli zrovna noc.

„Tady osobní komunikátor padawanky Dii Kreen. Potřebujete něco?“

Chtěla jsem něco říct, ale hlas se mi zadrhnul v hrdle. Bylo to tak absurdní a uklidňující zároveň.

„Tak je tam někdo?“ ozvalo se znovu. Usmála jsem se.

„Sakra, jste hluchej nebo si ze mě děláte prdel?!“ přešla na mnohem naštvanější tón.

Můj úsměv se stal ještě širším.

„Zatraceně Dio, to ani do komunikátoru nemůžeš mluvit slušně?“