Úděl vojáka

Prásk. Kusy hlíny se rozletěly do prašného vzduchu. Obří tlaková vlna mě odhodila daleko pryč. Ta chvíle trvala tak dlouho, že jsem začal přemýšlet, jestli se ještě někdy dotknu země. Vteřinku na to jsem však tvrdě dopadl a bolest se mi rozlila po celém těle. V uších mi hlasitě pískalo a zalehly mi tak, že nepřátelská palba zněla tak daleko. Neměl jsem chuť se ani pohnout. Nebyl jsem schopen konstruktivně myslet. Jen jsem ležel na zádech a před očima mi běhali zamlžené obrazy, které plodila moje mysl. Zkusil jsem se zvednout, ale jediné, co z toho vzešlo, bylo mírné pootočení hlavy vlevo. Obrazy se rozostřily a zmizely stejně rychle, jako se míhaly před mými zorničkami. Spatřil jsem zašedlý a propálený plastron. Zamrkal jsem a přelétl tělo očima. Srdce mi vyskočilo až do krku. Klonu chyběla polovina těla a jeho hlava ležela pár metrů opodál. Snad se tohle nestalo i mně. S vynaložením všech sil jsem znovu pohnul hlavou a odvrátil tak oči od zmasakrovaného muže. Můj pohled se teď upřel na oblohu. Slabé paprsky světla se draly přes mohutné ocelově šedé mraky. Prach se zmítal v divokých větrných vírech. Mé myšlenky se vydaly zpět, domů na Kamino. Jak bych se tam chtěl vrátit. Úplně se mi zatajil dech. Oční víčka vážily snad tuny. Ztrácel jsem sílu je držet otevřené. Pomalu, ale jistě padaly a svět se zdál temnější. Z ničeho nic jsem ucítil v podpaždí něčí ruce. Vzpomínky a myšlenky se rozplynuly. Znovu jsem byl zpátky, slyšel výstřely a výbuchy, celou bitevní vřavu. Znovu jsem viděl oslnivě zářící projektily a cítil vzduch, který byl přímo nasáklý smrtí. Ruce mě táhly za sebou a já jen slyšel: „Budeš v pohodě, vojáku! Budeš v pohodě!“ Jeho hlas zněl drsně, ale zároveň byl uklidňující. Dotáhl mě za jednu barikádu a opřel mě o ni. „Jsi zraněnej, vojáku?Ne, myslím, že ne.“ Zmohl jsem se na odpověď. „Výborně. Já jsem seržant Alpha-97. Na, ber!“ S těmito slovy mi podal blaster. „Separatisti si přivolalo tanky. Tady je to úplně zazděný. Pojď za mnou!“ Otočil se a opatrnými kroky se ubíral pryč. Zvedl jsem se a váhavě se vydal za ním. Po chvíli chůze jsme narazili na tři droidy. Já si jich ani nevšiml, ale ten seržant mě rychle strhl za jednu z mnoha trosek, které zůstaly po bojích. „Na tři ty řachany sundáme. Jedna.“ Jsem voják, boj je mým údělem. Pro to tu přece jsem. Přesto se mi v břiše ozval nepříjemný pocit nervozity. „Dva.“ Ten pocit zesílil, já sevřel pevněji svou pušku a ukazováček připravil na spoušť. „Tři!“ Rychle jsem vstal a vystřelil jednu, dvě, tři rány do droida úplně vlevo a on padl na záda. Alpha zneškodnil toho vpravo. A zrovna, když se ozval výstřel a projektil se prohnal jen pár čísel okolo mé hlavy, vypálil seržant poslednímu droidovi ránu přímo do hlavy. Zalila mě vlna chladu. Srdce se mi divoce rozbušilo. Celé mé tělo reagovalo záchvatem zděšení na střelu, která mě málem připravila o život, dnes už skoro podruhé. „Nesmíme ztratit čas, rychle!“ Pocit stísněnosti mě pomalu opouštěl když jsme se znovu proháněli mezi krátery a sutinami. Dorazili jsme na místo, kde se shromáždilo velké množství klonových vojáků. Tato planeta byla důležitým bodem, alespoň co se týkalo ofenzívy ve vnějším okraji a mnoho jednotek dostalo za úkol ji dobýt. Alpha řekl, ať si někde sednu a odběhl. Sedl jsem si vedle muže, který si nepřetržitě čistil svůj blaster. Pozoroval jsem ho nepřítomným pohledem a mé myšlenky se upínaly k tomu, co se asi stane v následujících minutách. Uběhly tři, čtyři minuty a já stále nespustil z očí hadr, kterým se voják snažil vydrhnout, už tak nablyštěnou DC patnáctku. Tupě jsem hleděl a představoval si, jak všechno asi dopadne. „Poslouchejte, hoši!“ Hlas seržanta mě vrátil zpět do reality a já zvedl oči k němu. „Musíme učinit útok na separatisty a překvapit je tak z boku. Nejdříve, ale musíme frontálně atakovat malý opevněný bod, který právě jejich zranitelný bok má chránit. Připravte se!“ Skončil svou řeč a otočil se zpátky k dalšímu vojákovi, pravděpodobně velícímu důstojníkovi. Sebral jsem svou pušku a šel se zformovat k útoku. „Na můj povel!“ Zavelel ten důstojník. Všichni se přikrčili a byli připraveni na onen pokyn vyrazit. „Útok!“ Zařval důstojník z plných plic a všichni vyběhli. Běžel jsem rychle, přeskočil pár barikád a hned se ozvaly první výstřely z obranných pozic nepřítele. A to jsem taky stiskl spoušť a oplácel palbu, co jsem mohl. Ale pak jsem viděl, jak skupinka vojáků, která se zdržovala opětovnou palbou, byla zmasakrována salvami separatistických projektilů, a tak jsem se soustředil pouze na běh. Ale ať jsem se podíval doprava, či doleva všude se klony pod zásahy kácely k zemi. A mě v hlavě znělo jen: „A co? Naším údělem je bojovat i za cenu určitých ztrát.“ Přesto se ve mně ozval i jiný pocit. Dech se mi zrychloval a srdce tlouklo rychleji. Přede mnou lehli na zem ve smrtelných křečích další vojáci. Ten pocit, co se mi před chvílí uhnízdil v břiše, se ještě více umocnil. Srdce otřásalo mým tělem v nekontrolovatelných frekvencích a žaludek se sevřel do sebe. Vedle mě se zařadili dva vojáci. Z každé strany jeden. Pohlédly na mě, kývli jsme na sebe a běželi jsme spolu, bok po boku. V tu chvíli byl zasažen ten vpravo a zlomek vteřiny na to se na zem složil i ten druhý a mně došlo, že údělem vojáka není bojovat, nýbrž zemřít. O pouhou další vteřinu později jsem ucítil pálivou bolest na hrudníku, spadl jsem na záda a pak byla všude jen tma a ticho.