Stíny minulosti, část jedenáctá

N.E.U.V.Ě.Ř.I.T.E.L.N.É

Napsal jsem povídku za méně než měsíc! Co se to se světem děje?!
*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*

Nad coruscantským leporelem do výšky šplhajících budov se pomalu rozlévalo ranní světlo....

„Opatrně s těma bednama, je v tom sklo!" láteřil obtloustlý majitel nákladního transportu na mladého pomocníka.

„No jo porád..." zamumlal si hoch pod své první vousy zvedaje jeden obvzlášť těžký balík.

Ponořen do vlastních myšlenek, jež se točily kolem běžných starostí dospívajících, (škola, dívky, politika a další zbytečnosti) zašel za roh, kde měl své břímě složit.

Při pohledu, který se mu naskytl, tak učinil opravdu rychle. Následně se za doprovodu zvuku tříštících se skleněných nádob složil i on.

***

Vysoký muž s tváří zahalenou kápí černého pláště, jenž dokonale splýval s okolní tmou, se prodíral protiproudem davu směsice různých ras kdesi ve spodnějších patrech Coruscantu.

Konečně našel, co hnedal. Úzkou, vysokou budovu, která byla jako jedna z mála svých soukmenovkyň vůkol dřevěná - zapadlou ubytovnu předposlední cenové kategorie.

Zakopl o opilého kiffara ležícího před prahem a jen tak tak se zachytil rámu dveří, jež se pod tím tlakem se zvrzáním prohnuly v pantech. Otevřel je. Přesněji řečeno se na pokyn náhlého závanu větru otevřely sami.

Příchozí se rozhlédl po malé recepci. V ponurém osvětlení se zračil prach lezoucí po stěnách a za dubovým stolem v posledním tažení skýtajícím několik generací rodin švábů se hrbil stařičký ishi tib. Za jeho zády se směrem vzhůru táhly točité schody pochybné nosnosti. Všudypřítomná plíseň a vlhkost prostupovaly prostorem a nejednomu by se z tohoto prostředí udělalo špatně.

Trivius shodil kapuci a házeje do starcovy ruky osm kreditů, což byla cena za pokoj na noc zvěčněná vybledlým písmem na vývěsní tabuli před vchodem, se mlčky vydal směrem ke schodišti, jež se prohýbalo pod jeho vahou a útrpně kvílelo na protest.

Pokoj se nijak zvlášť nelišil od recepce o patro níž. Známé i neznámé druhy hmyzu se proháněly na dřevěných prériích podlahy, ze které občas vybíhaly pahorky odpadků, jež tu zanechalo množství předchůdců současného nájemníka. Štěnice si už dávno podrobily území postele a Trivius se mermomocí snažil nemyslet na pach mrtvého těla, jenž v místnosti panoval.

Čisto tu zřejmě nebylo, ani když byla ubytovna nově postavena.

Tak tohle je ta věhlasná sláva Nové republiky, prořízlo znechucení Triviusovu mysl.

Přešel k oknu jehož sklo bylo vlivem špíny a hlodáním zubu času už jen poloprůhledné a s úmyslem otevřít jej zatáhl za kovovou záklopku, která povolila.

A sklo se vysypalo.

„Do háje," zaklel. Nebyl však čas plakat nad rozlitým mlékem, přesněji řečeno nad rozbitým oknem. Z hloub pláště vytáhl komlink.

„Naddone, tady Trivius," volal do vysílačky. „Slyšíš mě?"

Odpovědí mu byl ignorativní šum statické elektřiny.

„Naddone!" opakoval zvýšeným hlasem. „Naddone, ty jeden nespolehlivej budižkničemu!"

Prskání vysílačky jako naschvál zesílilo.

Trivius naštvaně vypl komlink a hodil jej na postel. Rozčílení vytřídal mírný strach o jeho učedníka. Naddone, kde sakra vězíš?

Tohoto dne již po několikáté rukou zabloudil do hluboké kapsy plátěných kalhot, aby se ujistil, že u sebe stále má paměťovou jednotku s informacemi, které obsahoval astromech nalezelnéný na Hothu. Naddon ve svém holoprojektoru sice měl pár složek, aby měl jak navnadit jejich potencionální spojence, ale většinu dat si nechal Trivius.

Srdce se mu na několik okamžiků zastavilo a vědomí pohltila černá díra paniky.

Kapsa byla prázdná.

***

„Aaa! Pomoc! Pomoc!" křičel Naddon tak, aby ho bylo přes tlusté dřevo dveří slyšet.

Panty se o sebe neslyšně otřely a do místnosti vběhl muž v rudé uniformě s obuškem v ruce.

Hned jak vkročil dovnitř, letící žiletka se mu zaklesla přímo do krční tepny.

Strážný zavrávoral a s chraptěním padl na záda. Katniss po něm skočila, vyhla se gejzíru krve, jenž sršel z mužova krku a sebrala mu z opasku svazek klíčů a blaster.

Twi'lecký spoluvězeň na ni obdivně hleděl. Na její odvahu a smrtící přesnost. A krásu.

Věta „Budeš tu jen stát a zírát, nebo jdeš se mnou?" ho vtáhla zpět do reality.

„Co? Jo, jdu," vyhrkl převapeně a ostatně i celkem zbytečně... Ještě aby tu chtěl zůstat.

„Tak prosím," pravila Katniss a pokynula ke dveřím. „Až po tobě."

Naddon rázným krokem obešel rychle vysychající mrtvolu a zamířil ke dveřím. Katniss v těsném závěsu za ním zabouchla a zamkla dveře do cely.

„Vpravo nebo vlevo?" dotázala se vzhlížeje k němu a rozhlédla se kolem.

Dveře do kobky, ve které byly vězněni se nacházely po straně dlouhé chodby, jejíž stěny byly po vzoru vězení nahrubo otesanou skálou, a oni si teď museli zvolit směr útěku.

Twi'lek se natáhl v Síle a zkoumal okolí. Vypadalo to, že jsou hodných pár metrů pod zemí.

„Zdá se... že tu jsou další vězni," vypravil ze sebe.

Dávalo to smysl. Jejich věznitelé přeci nebudou pořádat aukci otroků bez otroků.

„Když je pustíme," začala Katniss „bude mít Urlemnaur dost starostí s nimi," pokračoval Naddon. „a nás si nevšimne." dokončili oba současně.

„Tak kudy teda?" zněla Katnissina další otázka.

„Ti vězni jsou... všude okolo." Když mluvil, pomalu se vydal doprava.

A skutečně. Každé dveře (jak si záhy uvědomil, tak i ty jejich) byly z obou stran kryty malým skalním výčnělkem, proto nebyly z jejich úhlu pohledu vidět. Ale když odstoupil dál od zdi, viděl několikery dveře s odstupem zhruba deset metrů. U každých visela jedna jasně zářící lucerna.

A viděl taky tři chlapi, již k nim běželi s obušky v rukou.

„K zemi!" slyšel hlas někde za svými zády. Bez rozmýšlení provedl a viděl, jak se pár centimetrů nad jeho lekku prohnalo několik laserových střel.

Klínová formace tvořena třemi útočníky se v mžiku rozpadla. Twi'lek se zvednul a oprášil si kalhoty.

„Měl jsem je pod kontrolou," prohodil jako by mimoděk.

„To víš, že jo," uchechtla se. „příště tě v tom nechám."

Hodila mu svazek klíčů. Zachytil je za letu a začal odemikat první celu.

Na mladou togrutku dopadlo jasné světlo, jemuž odvykla natolik, že si musela rukou zastínit oči. Naddon jí hodil jeden obušek a klíče, jež měl jeden ze strážných, které neohrožená Katniss sundala, u sebe. „Utíkej a osvoboď další!" křikl na ní.

Sám popadl zbytek zbraní, které nalezl u mrtvých mužů v uniformách (přičemž jeden blaster si sám nechal) a spěchal dál chodbou, vyrážeje dveře Sílou a pokaždé hodil do kobky nějaký předmět, jenž měl posloužit k sebeobraně jejího nedobrovolného nájemníka.

Když se po krátkém běhu otočil, spatřil zhruba patnáct postav, jež si mnuly oči a snažily se odhadnout, co se to děje. Zbraně, které jim jejich osvoboditel dal, měli však bývalí vězni u sebe.

„Jděte a pomozte ostatím!" zvolal Naddon.

Několik lidí, kteří se už dostatečně vzpamatovali, mu začalo sborově provolávat slávu.

Zbytek se začal rozbíhat různými směry a odemikat, či -v případě některých radikálněji smýšlejících- vyrážet zbývající dveře.

Naddon se mezi nimi začal proplétat směrem ke Katniss. Po cestě ho togrutové, twi'lekové, lidé, rodiani, či dokonce jeden bothan poplácávali po zádech.

„Působivé," kývla hlavou, když stanul u ní. Lehce zčervenal. Byl rád, že na ni udělal dojem. Chtěl pokynout, aby už šli, ale přerušili ho výkřiky přicházející z druhé strany chodby, než na jakou předtím běžel.

Další stráže. Bylo jich osm a rychle se blížili.