Niv Ceuelasu - desátá část

Dlouhá, bílá chodba bez oken a bez dveří, osvětlená silným svitem stropních zářivek. Snažím se být klidný a soustředěný, srdce však buší na poplach a nic jej nedokáže zkrotit. To je ale jedno, o nic nejde… nebo jo?

Prsty obtočí jílec u pasu visícího světelného meče. Je čas.

Ozve se krátký, hluboký zvuk – něco mezi sirénou, klaksonem a startujícím motorem speedermotorky.

Vpřed!

Modrá čepel prořízne vzduch a zabrání rudě žhnoucímu energetickému paprsku, aby se zblízka seznámil s mým břichem.

Soustředím pozornost na malou kouli, která zčistajasna začala poletovat prostorem přede mnou tak rychle, že ji téměř nelze spatřit – naštěstí pro mě je však v Síle velmi snadno rozpoznatelná a já dokážu odhadnout každou její akci takřka dvě vteřiny dopředu, což mi poskytuje podstatnou výhodu. Kroužím mečem ze strany na stranu a vytvářím tak neprostupnou clonu žhnoucí plazmy. Žádný z laserových projektilů se nedostane do bodu, kde by mi mohl ublížit.

Netrvá dlouho a naše malá potyčka dosáhne momentu, kdy se má převaha stane naprostou – repulzní koule se vznáší nalevo ode mě, přesně v místě, kde se trajektorie jejího letu a pohybu mé čepele protínají.

Chodbou zazní charakteristické zabzučení doprovázející máchnutí elegantní zbraní a mobilní turret zakončí svou existenci v komorním výbuchu.

Čepel se skryje zpět do jílce.

„Fissku!“ zazní interkomem modulovaný hlas: „Kolikrát vám to mám opakovat, člověče? Přestaňte mi ničit koule!“

„Omlouvám se, mistře,“ mířím na konec chodby, kde na mě čekají otevřené dveře.

„Tohle není poprvé, mladíku! Myslíte si, že kradu?“

„To jsem neřekl!“

„Tak proč se podle toho nechováte? Hlavouni mi seškrtali rozpočet… kde čekáte, že vezmu na nové vybavení?“

„To samozřejmě nevím, ale…“

„Přestaňte se vymlouvat, na to nejsem zvědavý! Koukejte se radši soustředit, čeká vás závěrečná část programu!“

„Ano, mistře."

Dveře ústí do kruhové místnosti, zbudované ve stejném stylu jako chodba, jíž jsem přišel.

Naproti mně teď stojí drobný mon calamarian, se zeleným mečem zářícím podél pravé nohy, jak jej třímá ve vyzývavém postoji.

Opět sevřu vlastní zbraň.

„Těší mě,“ skloní můj sok hlavu ve zdvořilostní úkloně.

„Mě taky,“ oplatím mu stejnou mincí.

„Nechť zvítězí ten lepší z nás,“ prohlásí škrobeně: „Nebudu používat postupů zákeřných a nečestných, tím si buď jist, totéž však očekávám od tebe.“

„No nazdar,“ vyvalím oči: „rýmovaně by to nešlo?“

„Mám tvé slovo?“ ignoruje mou ironickou poznámku.

„Když ti to udělá radost,“ přisvědčím a vzápětí na to tasím.

Sérií přískoků jsme u sebe a pouštíme se do křížku.

Bojuje dobře. Netlačí na to, drží se spíš zpátky, bedlivě si hlídá, aby ani centimetr jeho těla nezůstal nechráněný. Zpočátku se do toho taky moc nehrnu, jak ale plyne čas, začínám být urputnější. Výpad střídá výpad, kombinuji všechny možné techniky boje, zdá se však, že ho to nikterak nerozrušuje. Stále si stojí za svým, čas od času se o něco pokusí, pak se ale okamžitě stáhne do svého defensivního krunýře.

Začíná mě to zmáhat. Na čele mi vyrazí krůpěje potu, ztěžka dýchám, v boku mě píchá, frekvence srdečního tepu se blíží hodnotám kolibříka a levačka s dlahou mi to taky nijak neulehčuje.

A pak udělám chybu.

Příliš se napřáhnu, čehož můj oponent okamžitě využívá a zasahuje mě nejdřív do stehna a vzápětí do boku.

S výkřikem se kácím k zemi.

„Co to mělo bejt?!“ zaprskal jsem a snažil se přemoci bolest v místech zásahu, kde zely zatavené rány, z nichž se stále ještě trochu kouřilo.

Na jeho rudohnědé pleti vyvstaly světlé skvrny.

„To snad nemyslíš vážně,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby a odhrnul zpocené vlasy z očí právě v čas, abych spatřil otevírající se dveře a z nich vycházejícího mistra K‘porka.

Vycházejícího… to není to správné slovo. Zil K’pork byl totiž thisspiasian, tvor, který (ač s nimi neměl žádnou spojitost) se vzdáleně podobal Huttům – měl dlouhé, kluzké hadí tělo, na jehož tlustším konci byl napojen korpus s pažemi a hlavou, která byla zcela schovaná v hustých černých vlasech a vousech, z nichž vykukovala pouze drobná očka. Vedl jednu z tréninkových sekcí a to s ním jsem byl v neustálém sporu, týkajícím se destrukce místního zařízení.

„Co jste to, při vší Síle, vyváděli?“ doplazil se velmi rychle směrem k nám, ruce v bok.

„Mistře,“ vzhlédl k němu vystrašený mon cal: „co jsem to udělal?“

K’pork mu vytrhl světelný meč z ruky.

„Co jste neudělal, je mnohem relevantnější otázka,“ letmo zkušeným zrakem přejel spínače na rukojeti: „Kolikrát vám mám, Koperbetlere, opakovat, že si máte před cvičením vždy zkontrolovat intenzitu světelného paprsku, co?“

Koperbetler se chytil za hlavu: „Jsem já to ale hlupák!“

„To je výborné,“ založil si thisspiasian ruce na prsou, nepřestávaje svírat uzmutou zbraň: „Místo toho, abyste začal konečně myslet, potvrzujete svůj intelekt kowakianské opoještěrky nesmyslnými řečmi, které nikomu nepomůžou!“

Nepřišlo mi správné, že se K’pork věnuje jenom tomu šťastlivci, zatímco já jsem těžce zraněn, a tak jsem vydal tlumené zasténání.

Očka po mě vrhla letmý pohled.

„Odveďte Fisska na ošetřovnu,“ houkl K’pork přes rameno na dva v ústraní stojící padawany, kteří mi okamžitě přispěchali na pomoc.

„A vy se koukejte vzchopit, Koperbetlere,“ zaslechl jsem ještě, když jsem, podpírán kolegy, opouštěl tréninkovou oblast: „Můžete být rád, že to dopadlo takhle. Chybělo málo a z Fisska byla sekaná.“

Lékařský droid mě nepochválil.

„Důrazně jsem vám doporučoval, abyste se šetřil, a vy namísto toho pokračujete ve výcviku,“ brblal, zatímco mi skenoval ruku, kterou jsem si pohmoždil při incidentu na Náměstí svobody. Nad poraněními od světelného meče se nepozastavil – podobné úrazy nebyli ničím výjimečným. Na zahojení stačí trocha bacty.

„Cítím, že už je v pořádku,“ snažil jsem se vykroutit.

„Mladíku, když vám to špatně sroste, ponesete si následky celý život.“

„A mám s tím něco?“

„Ne,“ připustil neochotně: „Po zkušenosti s vámi si vás tu však nechám přes noc, aby se rány v pořádku zhojily.“

„To nemyslíte vážně!“ zaprotestoval jsem, nemělo to však cenu. Droid mě již zanesl do kartotéky a kdybych se neřídil jeho pokyny, mohl bych mít problémy.

Ležel jsem na zádech a kontraproduktivně zíral do stropu.

„Hm-chm!“ ozvalo se zakašlání.

Zvednul jsem se na loktech a spatřil Koperbetlera, jak v doprovodu staršího, mohutně působícího zabrackého studenta, stepuje před mou postelí.

„No?“ pronesl vyzývavě zabrak.

„No,“ zamumlal calamarian: „omlouvám se.“

Neupřímnost těch slov byla téměř hmatatelná. Zdálo se, že mu velmi rychle otrnulo a jeho rybí obličej říkal: „Cha, dostal jsem tě! Jsi nula, blbe, koukej, kdo je tu frajer!“, což mě nikterak nepovzbudilo.

„Aspoň tak,“ vzdychl zabrak a Koperbetler zmizel z ošetřovny jako pára nad hrncem.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal jsem se.

„Ani se neptej,“ mávl rukou: „Mám na starost jeho sekci, a k mejm povinnostem patří, aby nedocházelo k rozbrojům mezi studentama.“

Mohlo mu být tak dvacet. Byl jedním ze starších padawanů, kteří měli odměnou za svůj vyšší věk na povel mladší studenty. Tenhle z toho byl očividně nadšený.

„Takže jsem ho musel dokopat k tomu, aby se ti omluvil,“ dokončil: „Taková blbost!“

„Jo, jo,“ dal jsem mu za pravdu.

„Tak já půjdu,“ vytušil mou skrytou prosbu: „Měj se.“

A byl pryč.

Tři roky na to jsme byli konečně představeni. Šlo o mou první velkou misi a on mi dělal parťáka. Jmenoval se Gan Ross.

Ležet s nalomenou rukou a pár ranami na ošetřovně mi přišlo úplně zbytečné, neměl jsem ale náladu kohokoli naštvat a tak jsem na svém datapadu četl všechno možné. Po nějakém čase jsem se ale začal nudit a tak jsem jen bezmyšlenkovitě čučel do blba.

Z šedi nicnedělání mě vysvobodila až krátká návštěva Niv.

„Jsem slyšela, co se ti stalo,“ zakřenila se, když usedla na kraj postele. Byla očividně v dobré náladě, což vzápětí nadšeně vysvětlila: „První den po pasování a Rada nám hned přidělila úkol.“

„A to?“ posadil jsem se, abych nepůsobil jako naprostý mrzák.

„Tebe to asi nepotěší, ale mistr Klanick a já budeme pokračovat ve vyšetřování té havárie na Náměstí svobody.“

„Oni s tím ještě nepřestali?“

„Jak vidno, dost jim na tom záleží.“

„Alespoň, že od toho bude pryč Abama,“ zamumlal jsem.

„Jak to?“

„Chová se jako idiot. Vyslýchali jsme přítelkyni toho Or Vallse, víš kdo to je, ne? Nejednal s ní jako rovný s rovným, ani zdaleka. Dal jí co proto.“

„To je pro řadu Jediů typické, řekla bych.“

„Což neznamená, že mě to neštve,“ řekl jsem: „Ta holka byla úplně na dně a on, namísto toho, aby jí pomohl – což by jako Jedi měl – tak jí akorát ještě víc zdeptal.“

„Co naděláš?“

„Teď už nic,“ usmál jsem se: „případ je ve správných rukou, ne? Kdy vyrážíte?“

„Ještě nevím. Mistr se mi ozve.“

Zpoza rohu vykročil lékařský droid: „Slečno, budu vás muset požádat, abyste odešla. Blíží se večerka, návštěvy jsou u konce.“

„Tak teda hodně štěstí,“ řekl jsem na rozloučenou: „Snad dokážete, že byl Or Valls nevinný a skončíte ten blábol, který se kolem toho roztočil.“

„Spolehni se,“ letmo mě pohladila po ruce: „Koukej se dát brzy do kupy.“

„Jsem úplně v pohodě, to támhleten plecháč si myslí, že nejsem dost zodpovědnej, abych se léčil sám.“

„A divíš se mu?“ zasmála se a vstala: „Tak zatím ahoj.“

„Taky tak.“

Zašustila pláštěm a vytratila se.

Probudil jsem se celý roztřesený a zalitý studeným potem. Cítil jsem se jako v transu, v hlavě jedinou utkvělou myšlenku: něco je špatně! Nemusel jsem se vůbec rozhodovat, zareagoval jsem zcela spontánně. Ve skříni vedle postele jsem měl schované oblečení, které jsem si okamžitě oblékl a jako střela vyrazil ven z ošetřovny. Rozumově jsem nevěděl, co dělám, instinktivně jsem měl však jasno a mé kroky směřovaly do hangáru se speedery.

Repulzory s hukotem rozpohybovaly stroj.

V mé hlavě se kvapem formovala mapa, věděl jsem přesně, kam mám letět.

Mohlo být tak kolem půlnoci, což indikovala pouze temná obloha. Město jako takové svůj tep života nezměnilo – kolony speederů byly stejně husté jako za bílého dne a rozsvícené budovy lákaly do svých útrob potencionální zákazníky kasin, barů, vykřičených klubů.

Po krátké chvíli letu jsem věděl, že jsem na místě. Cosi mi však říkalo, abych se choval nanejvýš obezřetně, zabrzdil jsem tedy na veřejném parkovišti asi pět set metrů od cílové destinace.

Nacházel jsem se ve Fabrice, příbytek Or Vallse byl nedaleko a sotva jsem se zorientoval, vyrazil jsem vpřed. Pletl jsem se křivolakými uličkami, hnán jakýmsi pudem, jehož podstatu jsem neznal, až jsem stanul na střeše jedné z nízkých ubikací.

Pode mnou se nacházelo malé náměstí, jež bylo plné bytostí, které vypadaly, jakoby zápasily. Jak jsem však po krátkém pozorování zjistil, své násilnické úsilí soustředili ne na sebe, ale na postavu, zmítající se v jejich středu.

Při pohledu na běsnění skupiny mi bylo jasné, že bych přímou konfrontaci s ní nemusel přežít a tak jsem skryt ve stínu tiše sledoval její počínání.

Netrvalo dlouho, co měli dost a s křikem zmizeli v temnotě jedné z uliček. Ještě chvíli jsem vyčkával, pak seskočil dolů na náměstí.

Potrhaného vurka, ležícího v kaluži vlastní krve jsem okamžitě poznal. Spěšně jsem k němu přiskočil, ale jediný pohled stačil, abych poznal, že je mistr Klanick mrtvý. Poplašeně jsem se rozhlédl, kde je Niv?

Musel jsem jednat rychle, křik rabujících útočníků mizel v dáli.

Vymrštil jsem se na jeden z ochozů a tryskem se rozeběhl za doznívajícími výkřiky. Pohybovali se dost rychle, přesto mi nedalo moc práce dostat se na jejich úroveň a tak jsem běžel paralelně s nimi, sleduje jejich dráhu z výše několika poschodí. Vypadalo to, že míří pryč z obydlené oblasti k opuštěným továrním halám a přístavním dokům, což se záhy potvrdilo. Zpomalil jsem, seskákal dolů na ulici a držel se za nimi v bezpečné vzdálenosti tak, abych je mohl pohodlně pozorovat a nebýt zpozorován.

Zastavili se na velkém vypermabetonovaném prostranství u obrovského skladiště, před jehož hlavními vraty stála lehká corellianská korveta. Pod ní vyčkávala skupinka lidí oděná v různorodě střižených, převážně kožených svršcích. Nebylo těžké poznat jejich velitele, zavalitého muže středního věku, majícího přes praktickou leteckou kombinézu přehozenou tmavě modrou pelerínu. K němu z mnou sledované skupiny vykročil vysoký, plešatý rabián v béžovém ponču, následovaný čtyřmi poskoky – každý z nich pak před sebou vedl postavu, která měla přes hlavu látkový pytel a ruce svázané za zády.

Kapitán korvety se ani nepohnul, když mu byli svázaní vrženi k nohám.

„Vy jste kapitán Sojuz?“ zeptal se ho plešoun, jehož hlas se nesl prostorem, a muž v peleríně přikývl: „Paráda. Já jsem Jefferson a mám pro vás obzvlášť cennej kousek.“ Pak strhl jedné z postav pytel z hlavy.

Nebyl jsem překvapen, když jsem spatřil Niv, šaty potrhané, obličej od krve.

„Tohle měla u sebe,“ dodal muž v ponču a podal tomu v peleríně jílec světelného meče.

Ten si jej se zájmem prohlédl: „Tak Jedi,“ protáhl.

„Přesně tak, bude za příplatek,“ založil si ruce na prsou Jefferson.

„Dobře, ale přidáš mi k ní toho ysalamira,“ ukázal Sojuz na malou, žlutou potvůrku sedící na rameni jednoho z plešounových poskoků: „Nikdo nechce, aby zkoušela nějaký alotria.“

Tak takhle to je. Nevěděl jsem, proč se Niv nebrání a už vůbec mi nebylo jasné, jak mohla parta hrdlořezů zabít zkušeného mistra Jedi. S objevením ysalamira, tvora absorbujícího tok Síly a tím znemožňujícího její použití, se to však objasnilo. Zároveň bylo jasné, že se s překupníky nemohu střetnout v boji, byl bych nahraný – ani světelný meč by mi nepomohl. Nacházel jsem se v patové situaci.

„Tak to se plácneš přes kapsu,“ prohlásil Jefferson: „Ale budiž, pokud nabídneš rozumnou cenu.“

„Patnáct tisíc za oba.“

„Tos upad, ne?“ vyvalil bulvy plešatý: „Za takovou se s tebou ani nebudu bavit! Nejdu pod pětadvacet tisíc!“

„V tom případě si Jedie nech, za tolik mi nestojí,“ pokrčil rameny Sojuz. Bylo však jasné, že blafuje – Jediové patřili v galaxii k vyhledávanému zboží. Ten, kdo vlastnil jedijského otroka musel být skutečně zámožný – v kombinaci s ysalamirem by i za třicet tisíc kreditů stále šlo o výhodný kup, čehož si kapitán musel být vědom. Rozhodl se však až do konce hrát podle vlastních pravidel.

„Dostaneš patnáct za oba,“ prohlásil rezolutně.

„Posloucháš mě vůbec?“ vystartoval Jefferson: „Řikám, že nejdu pod pětadvacet.“

Sojuz se rozhlédl po svých mužích. Stáli nehybně, ruce v pohotovosti, připraveni tasit blastery.

„Tak to řeknu jinak,“ vzdychl: „Prohlédni si svoje muže, pak moje a pak zase svoje. Bohužel, tví muži nejsou jako moji…“

„Co to do prdele meleš?“

„…a ani nemůžou! Bojoval jsem ve stovkách soubojů a ze všech vyšel vítězně, ty usoplenče! Myslíš si, že ty a tvoje hrstka ubožáků z ulice se může rovnat mojí posádce? V žádném případě! Konečná nabídka tedy zní: vem patnáct tisíc za jedie s ysalamirem plus nějaký drobný za ten zbytek a žij v pokoji, nebo přísahám, že se odsud živej nedostaneš. Řekl jsem to dost jasně?“

Očividně ne. Jefferson zařval jako poraněná wampa a vyrazil do útoku. Nebýt řady laserových výbojů, které mu propálily hrudník, by byl jistě úspěšný a ve své divošské agresi by Sojuze roztrhal na cucky, takhle měl ale vystaráno dřív, než si uvědomil svou chybu. Tělo ještě ani nedopadlo na zem, když zbytek jeho bandy následoval předvedeného příkladu a bez většího odporu se nechal zmasakrovat.

„Mrzí mě jedna věc,“ zhodnotil Sojuz proběhlou transakci, když byl poslední z rabiánů zbaven práva na život: „že se s takovými lidmi dá obchodovat jen jednou. No co, naložte zboží,“ houkl pak na zbytek posádky: „vyrážíme.“

Bezmocně jsem sledoval, jak dva muži popadli Niv a vlekli ji do nitra korvety. Nevzpouzela se. Bylo jasné, co ji čeká: odvezou jí, kdo ví kam, kde jí prodají do otroctví. S trochou štěstí skončí jen jako atrakce, aby se její majitel předvedl, pravděpodobně se však stane šlapkou pro prominentní nadržence ze všech koutů galaxie. Až přestane být atraktivní, skončí svůj život buď v některém z dolů na koření na Kesselu či Ylesii, nebo jí o něj připraví sám její pán.

K zemi se líně sneslo pár sněhových vloček. Sojuz vzhlédl k obloze plné těžkých, černých mraků: „To je počasí!“ zavrtěl hlavou: „Ráno říkali, že bude slunečno… dneska se už nedá věřit nikomu!“

Zamířil k plavidlu. Musel jsem něco podniknout. Šlo o čin naprostého zoufalství, ale neměl jsem na vybranou. Zpocenou rukou jsem uchopil světelný meč a vystoupil ze stínu. Mým záměrem bylo hrát o čas a s trochou štěstí obchodníky zastrašit svým vzhledem – přeci jen, byl jsem Jedi!

„Bacha!“

Okamžitě si mě všimli a prostorem se rozezněla píseň smrti, natahování kohoutků. Stál jsem k nim čelem, v tváři odhodlaný výraz, uvnitř malou dušičku.

„Další Jedi!“

„Berem ho? Bude víc chechtáků!“

„Serte na něj, třeba je jich tu víc!“

„Ale ty prachy…“

„Řikám, serte na něj!“

Čekal jsem, že mě co chvíli skropí blasterová palba, ale nestalo se tak. Naproti tomu Sojuz rezolutně zavelel k ústupu. To mi rozhodilo plány – namísto, abych se (i přes své mizivé šance) pustil s posádkou do křížku, zapůsobil jsem na ni tak, že vzala čáru. Motor zaburácel, loď se odlepila od země.

„NE!“ zařval jsem z plných plic, když mi došlo, co se děje a rozeběhl se k lodi, jejíž nástupní rampa byla stále stažená. Soustředil jsem Sílu a odrazil se – a chybělo mi posledních pár centimetrů, abych se zachytil její hrany, když jsem zjistil, že se výš nedostanu. Octnul jsem se v poli působnosti ysalamira, na kterého jsem v zápalu spontánnosti úplně zapomněl. Naprázdno jsem máchl rukama a zřítil se k zemi, kde se mi kotoulem podařilo zbrzdit pád tak, abych vyvázl bez zranění.

Než jsem se však postavil na nohy, byla loď jen jednou z tisíců zářících teček na ztemnělém nebi.