Velice nudný život Tiny Allasa III.: Zvláštní den

Šla jsem chodbou archivu, do zadních místností k počítačům. Ty byli sice i tady, ale je tu i spoustu zvědavých očí, o které nestojím.
„Potřebujete něco drahá?“ optala se mě mistryně Jocasta Nu.
„Ne díky poradím si sama.“ odpověděla jsem jí.
Zatvářila se trochu dotčeně, ale nic neřekla. Zasmála jsem se tomu. Byla to milá paní, ale neměla ráda, když něco nebylo přímo po jejím.
Když mi bylo třináct, rozházela jsem tu pár knih a vyváděla jako bych rozbořila archiv. Od té doby si dávám pozor, protože napodruhé už by mě určitě hnala k soudu.
Už jsem tu. Pro jistotu jsem za sebou zavřela dveře. Sedla jsem si a zapnula počítač. Když naběhl, napsala jsem do vyhledávání jméno svého starého mistra. Chtěla jsem splnit svůj slib.
Tak co tu máme. Jméno, příjmení, rok a místo narození, dále věci jako barva očí a podobné blbosti. To mi nic neřekne!
Další informace jsou prý nepřístupné. Bezva. Zkusila jsem to znovu. Potřebuju heslo. Dvakrát bezva.
Přemýšlela jsem. Tobian Aldan. Ne. Řád Jedi. Ne. Nejvyšší rada. Ne. Republika. Taky ne. Asi to bude něco mnohem těžšího. Můj mistr přece není hlupák, aby si dával tak pitomá hesla!
Ještě dlouho jsem tam otáčela své mozkové závity, ale bylo to k ničemu.
Pak mě napadla šílená myšlenka. Ale i šílené věci můžou občas vyjít.
Napsala jsem na místo hesla svoje jméno. A k mému úžasu to vyšlo.
Takže, narozen na Iridonii. To se dalo čekat.
Jediové ho tam našli, když mu byli tři, a s ním si odvedli i jeho o rok mladší sestru Zou. Páni, tak on měl i sestru! Ale zemřela, když jí bylo pět. Chudinka.
Jeho mistr byl jakýsi Jevan Faloner. A po jeho smrti mistryně Lauren Varsin. Ty jména mi nic neříkají.
No nic. Jeho první padawanka byla Sarna Vulen. Tu znám! Je to mistryně jedné mojí známé. Lory Roosh. Chodíme spolu do střeleckého klubu. Jeho druhý padawan byl Druan Tosh. Tohle jméno mi matně něco říká. A brzy jsem zjistila proč. Prý padnul na Temnou stranu. Zabil dva Jediae a pak zmizel neznámo kam. Tohle asi byla pro mého mistra rána. A bylo to vidět. Víc jak deset let žádného padawana neměl. Pak přišel na řadu Nik. A dva roky po dokončení jeho výcviku se ujal mě. Zbytek znám. A pak následuje ona nešťastná smrt v podsvětí.
Seděla jsem tam se smíšenými pocity. Zároveň mi ho bylo líto, zároveň jsem ho obdivovala. Každopádně moje úcta k němu mnohonásobně vzrostla.
Měla bych se sbírat. Za pět minut začíná oběd.
***
Vešla jsem do jídelny. Nedávno ji malovali a byl tu pořád cítit čerstvý nátěr. Vadilo mi to, ale jinak to nešlo.
Zamířila jsem rovnou k výdejnímu pultu. Vzala jsem si tác, na který mi výdejní droid postavil talíř s jídlem. Byl to steak z Banthy a brambory. Znám i lepší jídla, ale není to to nejhorší.
„Něco k pití?“ zeptal se droid.
„Čaj.“ odpověděla jsem.
Postavil mi hrnek Sapirského čaje na tác a já zamířila ke stolu, kde seděla mladá mirilianka. Liuna Emmia. Moje druhá nejlepší kamarádka. Pozdravila jsem ji a sedla si.
Ještě jsem ani nezačala jíst a někdo si k nám přisedl. Bez dovolení. Kdo to asi bude…
„Servus lidi!“ řekla Dia a posadila se. Měla dobrou náladu a na tváři blažený výraz. S Li nám okamžitě bylo jasné, co ho způsobilo.
„ Hádejte co se mi včera stalo.“ začala. „Potkala jsem jednoho moc sympatickýho kluka a…“
„Detailů nás ušetři.“ řekla jsem rychle, než se rozpovídala.
„Si suchar.“ odpověděla uraženě.
„Možná že jo, ale pořád jsem na tom líp než ty. Jednou tě za ty tvoje aférky vyhodí.“ domlouvala jsem jí, i když jsem předem věděla, že to nemá cenu.
„Ať si vyhodí, stejně je tu nuda.“ Tak zněla její odpověď. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. Ta se nikdy nepoučí. Dobře o sobě věděla jaká je to kočka a taky toho bohatě využívala. Abych byla upřímná, tak jí závidím.
„Mimochodem jak pokračuješ s tou seminárkou?“ Změnila jsem téma a otočila se na Li.
Krom jiného totiž studovala v léčitelském křídle a momentálně měla za úkol napsat seminární práci na téma…no už nevím znělo to dost odborně. Nezávidím jí.
„Ale jó, konečně jsem s tím trochu pohla, za chvíli už budu mít polovinu. Řekla bych vám o tom víc, ale pochybuju, že vás to zajímá.“
„To víš…“ Usmála jsem se. „…já na to moc nejsem a tady Dia by zvládla tak akorát Polibek života.“ rýpla jsem si.
„Tss“ Byla Diina reakce.
Když jsem dojedla mrkla jsem na hodiny. „Sakra, holky já mizim, musím ještě do Senátu a mám zpoždění.“ A vyběhla jsem z místnosti.
***
„… a děkuji vám všem za vaši účast.“ pronesl Mass Ameda a společně s Kancléřem a ostatními začali sjíždět dolů.
Senátoři se začali zvedat a já taky. Vešla jsem na chodbu a pomalu mířila ke schodišti. Mnohem pohodlnější by byl sice výtah, ale k tomu jsem neměla nejmenší možnost se dostat. Senátoři byli líní jít pěšky a všechny zabrali.
Najednou za sebou uslyším známý hlas.
„Jestlipak tohle není Tin Allasa.“ řekl nahlas.
Otočila jsem se a usmála se. „Taky vás ráda vidím, mistře Kenobi.“
Přišel až ke mně a za ním, ne zrovna ochotně, šel jeho padawan.
„Kde ses tu vzala, tebe bych tu opravdu nečekal. A Anakine ty neumíš zdravit?“
„Nazdar.“ Bylo jediné, co Anakin řekl a tvářil se přitom jako by jedl citrón. Potlačila jsem zasmání.
„Byla jsem si poslechnout co je nového v Galaxii, ale víc mě zajímá, co tu děláte vy.“
„Přišli jsme za Kancléřem, potřebujeme s ním něco probrat. A když už jsi tady, nechceš jít s námi?“ zeptal se mě.
Překvapilo mě to. Čekala bych všechno, ale tohle ne.
„No já nevím, s Kancléřem se neznám, a taky nechci překážet.“ odpověděla jsem nejistě.
„Nesmysl, překážet nebudeš a s Kancléřem tě seznámím, stejně by na to určitě jednou došlo.“
„Dobře, přemluvil jste mě.“ kapitulovala jsem. Znovu se usmál.
„Tak půjdeme.“ Vyšel jako první za ním já a na konci už o poznání míň otrávený Anakin. No jo, je o něm široce známo, že se bratříčkuje s Kancléřem. Asi mu to zvedlo náladu.
***
„Zdravím vás mistře Kenobi i tebe Anakine.“ řekl jako první Kancléř.
„Pane Kancléři.“ odpověděli oba téměř současně. Pak se jeho pohled stočil ke mně.
„A kdopak je tohle?“ zeptal se milým hlasem.
„Tohle je padawanka Tin Allasa. Je tu s námi jako doprovod.“ odpověděl za mě mistr Kenobi. Byla jsem mu za to vděčná.
„Těší mě.“ řekl Kancléř a políbil mi ruku. Jak milé.
„I mě těší Vaše excelence.“ A mírně jsem se uklonila.
„No myslím, že bychom se měli vrhnout do práce.“ Změnil téma Kancléř a Kenobi s Anakinem mu přitakali.
Celou dobu se vlastně Palpatin bavil s mistrem Kenobim. Anakin občas něco poznamenal.
Já jsem byla zticha. Věděla jsem jen matně, o co tu jde a neměla jsem k tomu co říct. Ani jsem nechtěla. Radši jsem si prohlížela pokoj.
Koberce i zdi byli červené, na nich kovové sloupy, které držely velkou klenbu, která tam byla místo stropu. Dohromady tu bylo šest pohovek, stůl s pohodlně vypadajícím křeslem a naproti se čtyřmi židlemi. Všechno z kovu, potažené kůží. A nakonec na severní stěně, obrovské okno s výhledem na město. Mnohem lepší než ten můj výhled na továrnu.
Vypadalo to tu hezky, ale já bych tu pracovat nemohla. Bylo to na mě moc…honosné.
Asi po hodině skončili. Rozloučili jsme se a mířili ke dveřím.
„Padawanko, mohu vás ještě chvíli zdržet?“ zeptal se, když se dostal ke mně. Překvapeně jsem se na něj podívala a pak se otočila na mistra Kenobiho pro radu. Ten je pokrčil rameny.
„Ano můžete.“ řekla jsem konečně. Cloumala se mnou nejistota, ale nakonec jsem ji potlačila. Přece před Kancléřem nebudu vypadat jako ustrašená slepice! Narovnala jsem se, zatáhla bříško, vykouzlila úsměv a najednou jsem překypovala sebevědomím, jako vždycky.
„Prosím sedněte si.“ A nabídl mi židli.
„Děkuji.“ řekla jsem a sedla si.
„Všiml jsem si jak se tu rozhlížíte, líbí se vám tu?“
„Ano líbí, ale já bych tu žít nemohla.“ odpověděla jsem mu po pravdě.
„A pročpak?“
„Já nevím, jsou tu…moc výrazné barvy a materiály, nic pro mě.“ Měl trochu divné otázky.
„Jste z Chrámu zvyklá na něco jiného?“
„Ano, náš řád si to vyžaduje, vedou nás ke skromnosti.“ Znělo to jako výslech, proč ho to zajímá?
„A co si myslíte o řádu Jedi?“ Propaloval mě pohledem jako by chtěl zjistit na co myslím.
„Nó…“ zapřemýšlela jsem. „…nepopírám, že je pár věcí, s kterými nesouhlasím, ale svým způsobem je to celý můj život a naučila jsem se tam spoustu věcí, o kterých by se mi v normálním životě ani nesnilo.“ neřekla jsem mu nic než pravdu.“
„Dobrá, to je vše, můžeme se rozloučit.“ Vstal, rozloučili jsme se a já mohla konečně vypadnout.
Asi mi hrabe, ale z toho člověka mám husí kůži. Choval se přátelsky, usmíval se, lidé si ho zvolili právem, ale on má něco za lubem. Síla mi nic neříká, ale vím to. Asi moje ženská intuice. Vždycky mi napověděla, co jsou lidé, s kterými se bavím zač.
Na chodbě jsem narazila na mistra Kenobiho.
„Co tady děláte, já myslela, že už jste šli.“
„Řekli jsme si, že na tebe počkáme.“
„Vlastně jste si to řekl vy, mistře.“ řekl Anakin, který se zčista jasna vynořil za mnou.
„Dobrá, dobrá, ale teď už jdeme, je pozdě.“ řekl Kenobi.
Dorazili jsme až před Senát. V nedaleké uličce byly zaparkované dva spídry.
„Já si vezmu tenhle, Tin, ty pojedeš s Anakinem.“ Koukli jsme se na sebe. Ani jednomu z nás se spolu jet moc nechtělo, ale neprotestovali jsme.
Cestou jsem o těch dvou přemýšlela. Zajímavá dvojice.
Vážený mistr a člen Nejvyšší rady a…a…prostě Anakin Skywalker. Pro řád nadějný učeň, ale pro nás ostatní padawany je to podivín. S nikým se nepřátelí, pořád se hrabe ve strojích a má nos pořádně nahoru. Myslí si, že je lepší než všichni ostatní. A nejhorší na tom je, že je to pravda. Proč vždycky ti největší blbci, mají ten největší talent?
O mě sice taky říkají, že ho mám, ale já si dobře uvědomuju, že nejsem dokonalá.
Ale na druhou stranu s mistrem Kenobim si rozumíme. S mým starým mistrem byli přátelé, a když jsem byla menší, tak mi často dával lekce se světelným mečem.
Zase jsem se rozpomněla na svého mistra. To co jsem o něm dnes zjistila, bylo… prostě nečekané. Ale teď mám Nika.
U Chrámu jsme se rozloučili a šli si každý po svém. Já mířila do svého pokoje. Potřebovala jsem se z toho všeho pořádně vyspat.