Velice nudný život Tiny Allasa II.: Seznámení

Bzzzzzzzz bzzzzzzzz bzzzzzzzz … Ten zvuk prostě nenávidím. Už několik let mě budík tahá z postele tímhle zvukem a už několik let mám chuť ho vyhodit z okna. Bohužel, kdybych to udělala, musela bych si kupovat nový, protože než bych se sama od sebe vzbudila, byl by čas oběda. Co naplat, musím vstávat.
Můj šatník je dost chudý, každopádně jako šatník každého Jedie, takže jsem na sebe hodila své obvyklé béžové kalhoty, tuniku stejné barvy, hnědé kožené boty a za pásek jsem si pověsila svoje dva meče. Já vím, není to zrovna výkřik poslední módy, ale je to jednoduché, pohodlné a praktické oblečení.
Ještě rozčesat vlasy. Stojím s hřebenem v ruce před zrcadlem a dívám se na sebe.
Tmavě hnědé, skoro až černé vlasy, až po pás dlouhé, se zapleteným padawanským copánkem, hnědé oči, mírně nahnědlá kůže a výška tak akorát. Přesně sto sedmdesát dva centimetrů. Nechci se chlubit, ale nejsem zas tak marná.
No, je čas snídaně. Dneska máme čočku se zeleninou. Bléé.
***
Teď jsem v jedné z mnoha zahrad, které v chrámu jsou, je krátce po jedné a klečím u jednoho ze záhonů a sázím sazeničky Ithorianských růží. Růže. To bylo vždycky moje. A celkově všechno zelené. Ve zdejších zahradách trávím hodně času, jedině tady dokážu pořádně meditovat. Navíc zdejší zahradnice Naya už není nejmladší a za jakoukoli pomoc je velice vděčná.
Najednou mi Síla řekla, že mě někdo pozoruje. Otočila jsem se. A co nevidím.
Za mnou stál přesně ten kluk, co mi včera málem urazil bok.
Usmíval se.
„Přišel si mě ještě dorazit nebo tě osvítila Síla a přišel ses omluvit?“ zeptala jsem se s mírnou dávkou ironie v hlase.
„No od obojího kousek.“ odpověděl jako by nic a pořád se usmíval.
„Fajn můžeš začít s omluvou.“
„Omlouvám se, že jsem o tebe včera trochu zavadil.“
„Trochu zavadil?!“ vyletěla jsem „málem si mě porazil a pořádně to bolelo! Ta cesta byla aspoň pět metrů široká a ty musíš vrazit zrovna do mě, ty pitomče.“ Vím, že to byla trochu přehnaná reakce, ale nemohla jsem si pomoct.
Pak jsem se přiměla uklidnit a otočila jsem se zpátky k záhonu.
„Dobře, dobře, velice se omlouvám a co nejponíženěji prosím o odpuštění.“
„No když tak pěkně prosíš.“ mumlala jsem.
„Mimochodem ty si Tin Allasa, že jo?“
„Ne jsem její robotická dvojnice.“ odpověděla jsem jízlivě.
„Aha, tak jí prosím tě vyřídit, že se jmenuju Nik Covell a jsem její nový mistr.“
V tu chvíli mě polilo horko. Nik Covell, tak nějak říkali, že se jmenuje, ale v životě by mě nenapadlo, že tohle je můj mistr! Skvěle, znám se s ním pár hodin a už jsem ho dvakrát stačila otitulovat pitomcem. Bravo Tin, to se ti zas něco povedlo!
Pomalu jsem se otočila jeho směrem. Kupodivu se pořád usmíval.
„Mistře…já…no…omlouvám se…že…“ koktala jsem a pomalu jsem se zvedala ze země.
„Nech to plavat, co jsme si to jsme si, nemyslíš? A navíc nechci mít se svým prvním padawanem špatné vztahy.“ řekl vesele a zdálo se, že to myslí opravdu upřímně.
„Tak dobře.“ pověděla jsem mu potichu a opětovala jsem mu úsměv.
„Poslyš Tin, měli bychom toho asi dost probrat, takže co se takhle uklidit někam do kavárny a v klidu si pokecat?“
„Skvělý nápad.“ usmála jsem se už o poznání veseleji, oprášila si ruce od hlíny a vyšla ze dveří.
***
„Ha ha ha…ten byl vážně dobrej…“ řehtala jsem se jako pominutá jednomu vtipu co Nik, vlastně můj mistr, právě dořekl, až se někteří lidé pohoršeně otáčeli naším směrem.
Seděli jsme v jednom z boxů, v kavárně U sladké lilie, na stole stály sklenice s pitím a prázdné talířky, na kterých byly původně zákusky a povídali jsme si jako staří známí.
Dokonale jsme si rozuměli. Měli jsme stejné názory na politiku, oba jsme milovali hraní karet, nesnášeli zločince a - nutno podotknout - i kancléře. Alespoň v tom nejsem sama.
Dokonce mi sám nabídl, abych mu tykala. Samozřejmě jenom v soukromí. Ale stejně jsem byla nadšená.
„Takže“ začala jsem už uklidněná „už jsme probrali politiku, počasí, jídlo, řád Jediů i moje dětství, ale o tobě ani slovo, pochlub se taky svojí životní historií.“
Jeho obličej teď posmutněl.
„No, narodil jsem se tady na Corusantu, v nižších patrech, nebyli jsme moc bohatí…“ začal. „…když mi byli dva roky, tak jednoho dne ve čtvrti začalo hořet, náš dům to odnesl nejvíc. Naši přitom zemřeli. Pak jsem se dostal do děcáku.“ Zachvátila mě vlna soucitu. Chudák.
„V pěti mě tam objevili Jediové a zbytek si domyslíš. Mým mistrem se pak stal Tobian Aldan.“ V tu chvíli jsem ožila.
„Cože, můj mistr?!“
„No byl to i můj mistr. A pokud vím, přede mnou měl ještě další padawany.“
Seděla jsem tam naprosto ohromená. Opravdu by mě nenapadlo, že by Aldan byl i Nikův mistr. Ani jsem netušila, že přede mnou měl ještě nějaké padawany. Vlastně jak o tom tak přemýšlím, nevěděla jsem o něm skoro nic. Nevím, odkud pocházel, co dělal než se dostal ke mně, co měl rád nebo naopak neměl rád. To snad není pravda, víc jak pět let byl mým mistrem a já o něm nevěděla vůbec nic! Možná jsem se ho měla někdy zeptat. Bohužel je mrtvý, na otázky už je pozdě.
„Tin, je ti dobře?“ Nikův hlas mě přivedl zpátky do reality.
„Jo jo jasně, jenom jsem se zamyslela a vlastně už bych asi měla jít, za chvíli bude šest, skejsli jsme tu víc než čtyři hodiny.“
„Taky bych měl jít, ještě si potřebuju něco zařídit a počkej s tím…“ řekl, když viděl, že lovím po kapsách peníze na zaplacení. „…kdo zve, ten platí.“
Vděčně jsem se na něj usmála. Nebyl to jen sympaťák, ale i gentleman. Krom toho moje úspory jsou dost chudé. Mám vážně štěstí, že ho mám.
***
Je jedenáct hodin večer. Dneska byl vážně rušný den. Jsem vyčerpaná. Kromě sázení květin jsem sice nic nedělala, ale jsem totálně zbavená hlasu.
Nejdřív jsme kecali čtyři hodiny s Nikem, a pak další tři s Diou, která se se svým mistrem předčasně vrátila z mise. Opravdu nevím, kde ta holka bere tolik drbů na senátory, ba i na Jediae, ale byla by z ní skvělá špionka.
Přišla jsem ke svým dveřím. Automaticky se otevřeli a mohla jsem vejít. Ale už se nezavřeli. Zatraceně ten krám zase nefunguje! Musela jsem je zavřít ručně. Měla bych na to upozornit údržbářské droidy.
Rozhlížela jsem se po pokoji. Hnědě natřené zdi, podlaha z materiálu, který nedokážu určit, ale moc vábně nevypadá. Dále jedna zabudovaná skříň, malý stolek s židlí a nad ním na zdi zrcadlo, velké okno, s výhledem na továrnu, z jejíchž komínů se občas čadilo tak, že jsem nemohla ani vyvětrat, abych tu tím smradem nechcípla. Vážně skvělé. Na parapet jsem dala vázu s květinami, aby aspoň trochu vylepšily dojem. A nakonec jedna na můj vkus až příliš tvrdá postel a vedle ní malý noční stolek. A ještě samozřejmě ony nemožné dveře, se znakem řádu Jedi, namalovaným na jejich vnitřní straně.
Jako malá jsem ho přelepila plakátem se svojí oblíbenou zpěvačkou a můj mistr mi pak dával půlhodinovou přednášku o tom, jak je to nevhodné a co by se stalo, kdyby se to dozvěděla Nejvyšší rada. A přitom po nás chtějí, abychom byli kreativní. Měli by si rozmyslet co vlastně chtějí.
Už dost vzpomínání. Převlékla jsem se do noční košile a svalila se na postel. Do minuty jsem byla v říši snů. Zdálo se mi o mém starém mistrovi. Musím si o něm ve starých záznamech něco zjistit nebo se z té nevědomosti zblázním. Nevím proč, ale to, že vlastně vím jen jak se jmenoval a že jeho meč měl modrou čepel, mě začalo neskutečně žrát. Snad to zítra napravím.