Velice nudný život Tiny Allasa I.: Úvod

No, úvodem bych jenom chtěla říct, že je to moje první dílo, takže mě prosím neukamenujte, a hlavně jsem vděčná za jakýkoliv komentář.
Jinak, neplánuji to jako nějakou bojovou povídku, spíš jako vyprávění o radostech a strastech jedné padawanky.
Ještě něco, budu tam asi často přecházet z minulého času do přítomného, takže to berte jako samozřejmost, ne jako chybu.

***

Byl večer.
Šla jsem zrovna ze Senátu.
Vyslechla jsem si jen další z mnoha nudných jednání, ale můj mistr trval na tom, abych tam šla. Když se to tak vezme, tak tam stejně celou dobu mlel jenom kancléř Palpatine. Nevím proč, ale toho člověka nemám ráda. Půlka Galaxie ho sice miluje, ale mě na něm prostě něco nesedí.
Bohužel mi ujely všechny spoje a další jeli až za dvě hodiny, takže jsem, ke své nezměrné radosti, musela jít až k Chrámu pěšky.
Alespoň si můžu popřemýšlet. Přemýšlela jsem o životě. Jaký byl ten můj?

Jmenuji se Tin Allas. Je mi šestnáct. Narodila jsem se na Naboo, v hlavním městě Theed. Na svoje rodiče si moc nepamatuju, naposledy jsem je viděla, když mi byly čtyři roky. Památku na ně, ale mám. Malý řetízek, s přívěškem ve tvaru růže. Nemá sice velkou cenu, ale neprodala bych ho ani za milion. Je pečlivě schovaný v matraci postele. Kdyby někdo zjistil, že ho mám, sebrali by mi ho.
Nechápu, proč s tím tolik nadělají, nikdo se nás neptal, jestli chceme odejít z domova, od rodičů a stát se Jedii, my jsme prostě museli, a tak by nám mohli povolit aspoň tu malou cetku jako památku!
Svou další historii si taky moc nepamatuji. Prostě mě přiřadili do jednoho z klanů, a já tančila, jak oni pískali. I když ne vždycky.
Chyběly mi totiž všechny základní vlastnosti, které má správný Jedi mít. Myslím tím, že jsem byla a pořád jsem netrpělivá, hyperaktivní, naprosto neschopná chovat se slušně a meditace pro mě byly hotovým utrpením.
Naštěstí, díky mému nadání na boj se světelným mečem a vlastně se vším co se dalo aspoň držet, tak tresty za mé chování omezili jen na otrávené poznámky. Svoje dva téměř identické světelné meče, nemám jen tak pro nic za nic.
Pak to přišlo. Sběr. Pro jiné velká životní událost, pro mě nejhorší den mého života. Krom toho, že jsem málem umrzla, a zlomila si zápěstí jsem tam bloudila jako bláznivá.
Když jsem vyčerpaná došla k závěru, že jsem celé tohle Ledové království obešla nejmíň stokrát, zkusila jsem něco jiného. Meditovat. Já!
A hle, asi po minutě se na konci chodby rozsvítilo světýlko. Běžela jsem k němu, ale co Sith nechtěl, led se pode mnou propadl. Když jsem se vyškrábala z ledové vody, tak poslední co mi přišlo na mysl, než jsem omdlela, že celou Nejvyšší radu asi zabiju. Nevím jak dlouho jsem tam ležela, ale když jsem se probrala, sebrala jsem krystal a běžela zpátky nejrychleji, jak mi zmrzlé tělo dovolilo. Což znamená, že i batole, co ještě neumí chodit, by bylo rychlejší než já. Můj návrat k ostatním byl poněkud dramatický. Když pominu, že jsem se víc podobala sněhové kouli než lidské dívce, tak jsem tam už podruhé za jeden den omdlela.
Ze spánku mě vyrušilo, až když se mnou začal někdo třást.
,,No to je dost, my si tu vaříme mozky soustředěním a slečna si tu chrápe, tvoje štěstí bych chtěla mít.‘‘ když se mi povedlo otevřít oči, přede mnou stála mladá twi'lečka, asi tak v mém věku, a vřele se usmívala.
,,Jak dlouho sem spala“ byla první věc, která se mi povedla říct nahlas.
,,Dlouho. Vlastně celou cestu zpátky. Támhleta koule co vypadá jako míč na basket, je Corusant.“ a ukázala z okna.
,, No tě pic! A co můj meč!“ bědovala jsem.
,, No Yoda si s tim zamračenym padawanem, co je tu s náma taky, a s tim robotem Huyengem mumlal něco, že ho dostavíš až v chrámu, ale to máš jedno, jo a mimochodem já jsem Dia. Dia Kreen.“
Ta holka mi byla sympatická, a tak jsem jí stejně vřele odpověděla: ,, Já jsem Tin. Tin Allas.“ A podali jsme si ruce.
,,Ráda tě poznávám, konečně někdo normální, ti všichni tam, jsou jenom banda pitomců a ten starší padawan, ten jim kraluje, vážně, většího, arogantního tupce sem v životě nepoznala, jak on se to menuje Skalotr… Skowokr… Skywalker!“ a obě jsme se zasmály.
,,To bysme ho měly trochu podusit, třeba mu sebrat a schovat meč.“ usmála jsem se šibalsky.
,,Jo to by mu patřilo. Teda holka, řekla bych ,že mi dvě budeme dost nevšední dvojka.“
A měla pravdu, od té doby jsme byly kamarádky na život a na smrt.
Když jsme dojeli na Corusant, tak jsem další tři týdny strávila v posteli s nachlazením, ale díky Die, a zásobám chipsů a sušenek, které sebou nosila ( nemám nejmenší tušení, kde je splašila), jsem si to docela užila.
Pak mě jednoho krásného dne poslali do meditačního pokoje, kde jsem za svého krystalu a součástek měla postavit svůj světelný meč. Sama. Bez pomoci. Skvělý.
Trvalo mi to celý den. Už jsem byla napůl šílená vztekem, když jsem si najednou vzpomněla na jednu poznámku mistra Yody ,, …uklidňete se a důvěřujte Síle, povede vás…“ vůbec jsem nechápala, proč mi to přišlo na rozum, ale zkusit se má prý všechno a další možnost byla jen vyhodit krystal i se součástkami z okna, takže jsem se snažila uklidnit.
Kupodivu už na druhý pokus jsem v rukách nevěřícně držela krásný stříbrno-černý meč s červenou čepelí…COŽE?! S ČERVENOU ČEPELÍ! Sílo má, za tohle mě stoprocentně vyrazí! Moje kariéra Jedie je v háji! Já jsem v háji!
V té chvíli do místnosti vešel mistr Yoda, následovaný mistrem Fistem. Tenkrát jsem se chtěla propadnout no nejhlubšího jádra Corusantu. A pak jsem omdlela. V poslední době moje oblíbená činnost.
První co mě napadlo, když jsem se probrala, bylo, že jsem se propadla, až k tomu jádru Corusantu. Nebylo to tak. Byla jsem ve svém pokoji a nade mnou stála Dia.
,,Člověče, nemyslíš, že to trochu přeháníš?“ bylo první, co mi řekla.
,,To není ta nejpoetičtější věc, kterou si teď mohla říct!“ řekla jsem jí nakvašeně. ,,A co přeháním?“
,,Reakce.“
,,Reakce na co?“
,,No prostě reakce, omdlít třikrát do měsíce to prý není zdravý.“
,,Tak mě asi vyrazí, a ty mi tu plácáš něco o zdraví!“
,,Neboj, nevyrazí.“
,,A to víš jak?“
,,Prostě to vím.“
,,Tak ty to prostě víš, to mi vážně pomohlo!“ to už jsem na ni křičela.
,,Poslyš, já sem tu jenom proto, abych na tebe dohlídla, než tě to spaní omrzí, takže padám, můj mistr na mě čeká, jo a mimochodem, zítra ráno v deset máš Nejvyšší radu poctít svou návštěvou. Čau.“ A s tím odešla.
Tu noc jsem nespala dobře. A ráno bylo ještě horší.
Celou dobu, co jsem byla u Rady jsem byla mimo. Hlavní slovo si vzal mistr Windu (jak jinak), povídal něco o mých průšvizích, chování, zásluhách, o cti, poslání Jediů a podobných blbostech.
V paměti mi ale utkvělo devět slov ,,…a z toho důvodu ti dáváme ještě jednu šanci.“
V tu chvíli bych ho nejradši zulíbala. Ale to by mi asi moc nepomohlo. A tak jsem jen co nejuctivěji děkovala.
Bylo mi dále sděleno, že mi vrátí meč a zítra mě seznámí s mým novým mistrem. Paráda.
Můj mistr se mi druhý den představil jako Tobian Aldan. Zvláštní jméno. Byl to poměrně starý zabrak a vypadal, že s ním asi nebude moc zábava, ale jinak byl milý.
Trénink pod jeho dohledem byl tvrdý, ale stál za to. Časem k mému starému meči přibil ještě jeden. Vypadal stejně jako můj původní, ale nezářil rudě, ale zeleně.
Můj mistr mě sice s tím svým klidem a trpělivostí neskutečně štval, ale za ta léta mi přirostl k srdci.
Před třemi týdny zemřel. Při jedné akci, v Corusantském podsvětí. Upřímě jsem ho oplakala.
Mají mi přidělit nového. No, když nebude lepší, tak doufám, že nebude ani horší než Aldan.

A hele, už jsem skoro u chrámu.
Koukala jsem se zrovna na oblohu, když vtom do mě někdo vrazil.
,,Auu!“ vyjekla jsem.
,,Promiň.“ odpověděl muž. Byl mladý. Buď padawan nebo novopečený rytíř. Vlastně celkem hezký. Špinavý blonďák, modré oči, perfektně tvarovaný nos… , úplný idol ženských srdcí… Na co to sakra myslím?!
,,Nauč se pravidla předbíhání na vozovce, pitomče!“ křikla jsem na něj a třela si postižené místo.
To je zase den!
Konec (prozatím)