Otázky

Tato povídka je v mnohém jiná než mé ostatní povídky, zde nenajdete akci a krev. Zde se snažím zaměřit spíš na opisy a citovou stránku věci. Povídka je ve své podstatě tak trochu bezdějová, za což se omlouvám, ale snad se alespoň jednomu člověku zalíbí... Budu ráda za každý komentář a každou hvězdičku. Děkuji. :)

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

…nad Coruscantem se stahovala tmavá mračna a slunce se ztrácelo kdesi mezi nimi, jako lísteček v hlubinách moře. Ahsoka se vzdalovala od chrámu Jedi směrem k posledním paprskům slunce, sledována jejím bývalým mistrem. Po tváři jí stékaly slzy, přesto však nehodlala změnit své rozhodnutí. Chtěla začít znovu, daleko od Chrámu, daleko od Jediů, daleko od Coruscantu. Sešla po dlouhých schodech a zmizela za nejbližším rohem. Oči jí stále slzely, právě udělala největší rozhodnutí ve svém životě, bylo však správné? To řekne až čas…

Mladý Jedi dlouho hleděl směrem ke schodišti, kde naposled spatřil svou bývalou padawanku. Jeho mysl hýřila otázkami, odpověď však žádná. Snažil se udržet své emoce pod kontrolou, ale bylo to složité. Měl co dělat, aby se mu také po tvářích nezačaly koulet slzy. Stále stál a sledoval schodiště, doufal, že si to Ahsoka rozmyslí, doufal, že se vrátí a vše bude jako dřív, doufal… Z nebe začaly padat kapky deště. Mladík se otočil a zamířil zpět do Chrámu. Na okamžik, jako by zaváhal, stočil svůj zrak zpět, když však zjistil, že je sám, pokračoval v cestě.

V Chrámu jako by se nic nezměnilo, jako by si Jediové neuvědomovali, že je jeden z jejich řad právě opustil. Jako by nechtěli mít nic společného s bombovým útokem ani jeho vyšetřováním a chtěli zapomenout, že k tomu kdy došlo. Jen občas zaregistroval pochybné či zvídavé pohledy některých členů Řádu, kteří jako kdyby chtěli vidět, jak se vyrovnává se ztrátou padawanky. „Jak to mohl Yoda dopustit?!“ ptal se v duchu sám sebe, s očima skloněnýma k podlaze.

Chodbami procházel dlouho a bezcílně, jen bloudil a přemýšlel o uplynulých dnech. „Jak mohli Ahsoku z něčeho takového vůbec obvinit?! Proč to Barriss udělala? A když už, proč se nepřiznala a pokusila se hodit vinu na Ahsoku, svou kamarádku?!“ čím víc mladík dumal, tím naštvanější byl, tím hůře skrýval své emoce, tím více se mu ostatní Jediové na chodbách vyhýbali. Bloumal po chodbách tak dlouho, že už si vůbec nevšímal toku času, byla noc. Chrám byl velký a on si připadal, jako by ho prochodil snad celý a to hned dvakrát! To však nebylo nic, proti ztrátě padawanky. „Kéž by se to bylo nikdy nestalo!“ vykřikl náhle. Ozvěna se ozývala okolními chodbami. Jeho výkřik probudil několik Jediů, všichni však zůstali v pokojích, jako by si s ním radši nechtěli nic začínat, jen za rohem se objevilo několik párů zvědavých očí. Mladík od nich odvrátil zrak a pokračoval ve zpytování svědomí.

Až po velmi dlouhé době konečně stanul před vchodem do svého pokoje. Rozhlédl se po chodbě, prázdno. Vkročil do svého pokoje a posadil se na postel. Byl ospalý, přesto se mu však spát nechtělo. Rozhlédl se po pokoji, byl tak pustý. Najednou se mu vše zdálo být ničím ve srovnání s jeho bolestí. Zavřel oči a ponořil se do Síly, ponořil se hlouběji než kdy dřív. Proud Síly ho obklopoval, byl úplně všude, jasná modrá záře všude kam pohlédl a byl unášen celou galaxií, viděl, co se kde děje, dobrého i zlého. Navštívil Naboo, Tatooine i Coruscant. Náhle začal zpomalovat, ne proud, ten běžel dál, jako nekonečná řeka, ale Anakin zastavoval, již neviděl děj v celé galaxii, neviděl všechny ty planety, všechna ta města, viděl Ahsoku.

Ahsoka byla stále na Coruscantu. Stála na balkónu jedné z výškových budov a hleděla do dáli. Hleděla na vycházející slunce, které začínalo prosvítat mezi mraky, a občas se jí po tváři skutálela slza. Stále pociťovala velkou ztrátu. Nikdy si nepřipadala tak osamělá jako nyní. Stála tam a hleděla do nekonečné dálky, jako by se chtěla s Coruscantem rozloučit, už navždy.

Náhle se Anakin ocitl zpět v realitě. Už nebyla tma a paprsky ranního slunka pronikali oknem do pokoje. Kdosi klepal na dveře. „Anakine?“ ozval se známý hlas. Obi-Wan! Mladík si rukou pročísl vlasy. Druhou rukou pokynul směrem ke dveřím a ty se se zašuměním rozevřely. Jedi vstoupil.
„Jak se cítíš, Anakine?“ otázal se Obi-Wan. Mladík mlčel a jen pohlédl ven z okna.
„Vím, že ti chybí, ale jsi Jedi a rytíři Jedi mají citová pouta zakázaná,“ zase už zde zněla ta známá hláška, která z Jediů dělala jen prázdné schránky, schránky bez citů a emocí. Obi-Wan byl přímo ukázkový Jedi, byl moudrý a dobrý se světelným mečem, skvěle ovládal Sílu a řídil se kodexem. To možná byla jeho chyba, byl příliš dokonalým Jedim.
„Nemůžu na ni zapomenout, Obi-Wane!“ vykřikl mladík, zadržujíc slzy „Kdybych to udělal já, taky byste na mě nezapomněl, vím to.“ Zde byla chybka v Obi-Wanově dokonalosti, záleželo mu na druhých, možná někdy až příliš.

„Anakine,“ začal starší z Jediů, poté si však uvědomil, že má Anakin pravdu, nezapomněl by na něj. Vyčítal by si jeho odchod a asi by jiného padawana dlouhou dobu nepřijal. Zakroutil hlavou a ponechal mladíka o samotě. Mladík ještě chvilku zpytoval svědomí a poté pomalu vstal a vyšel z pokoje. Nevěděl co dělat. Nejradši by teď byl stále na Cato Nemoidii, spolu s Ahsokou by likvidovali droidy a tohle by se nikdy nestalo. O žádném atentátu by nevěděli, žádné vyšetřování by nevedli a Ahsoka by nebyla neprávem obviněna. Ó kéž by.