Poutník

Po více než roce se hlásím s novou povídkou. Doufám, že jsem nevypadla z gryfu a že se vám bude líbit. Užijte si čtení :)

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Byl večer na počátku zimy a venkovní teploty se blížily bodu mrazu. Sníh ještě nenapadl, ale stromy již o všechno své listí přišly. Vítr bezútěšně skučel a zmrzlá půda křupala pod nohama. Údolí se utápěla v mlze a vesnice stojící na kopci vypadala jako na opuštěném ostrově uprostřed širého, bílého oceánu.
Z oken domků se do ulic rozlévalo světlo a z jejich komínů stoupal našedivělý kouř. Většina vesnice zela v tichu, z hospody se však do okolí rozséval smích a hudba. Veselí bylo slyšet již stovky metrů daleko, v lese pod kopcem.
Temná osoba kráčela mezi stromy a ztěžka stoupala do kopce ve snaze dostat se do vesnice. Cesta byla neudržovaná, prorostlá kořeny a plná kluzkých kamenných ploch. Zmrzlá půda co chvíli podjížděla pod nohama, a přesto osoba nikdy nespadla, neboť se vždy zachytila poblíž stojícího stromu či většího kamene.
Bylo patrné, že šlo o muže. Černý potrhaný plášť se zmítal ve větru a kapuce, sražená hluboko do čela, držela své místo jen díky neustálému přidržování a opětovnému stahování. Obličej od nosu dolů měl muž krytý šátkem, přestože to počasí ještě nevyžadovalo.
Jak se pocestný blížil k vesnici, mlha řídla a střídalo ji hřejivé světlo vycházející z oken obydlí. Venku ve vesnici nikdo nebyl, ani děti již nepobíhaly v ulicích a radši se hřály v teple domova u krbů, ve kterých plápolal oheň. Byl to první mrazivý večer toho roku a následovat mělo ještě mnoho dalších. Nikdo se nechtěl nachladit už na začátku zimy - dospělí před sebou měli ještě mnoho práce a děti se těšily na první sníh a zimní radovánky.
Vesnice nebyla cestovateli neznámá, nechodíval sem však často. Přicházel sem jen tehdy, když chtěl, případně když potřeboval něco zařídit. Málokdy se objevil vícekrát než jednou za pár let. Lidé o něm věděli jen tolik, kolik měli - ani více, ani méně. Někteří ho měli za blázna, jiní za uprchlíka před zločinem. Nikdo však pro své tvrzení neměl důkazy a tak zůstávalo léta jen u dohadů.

V hostinci bylo plno. U každého stolu seděli minimálně čtyři lidé a povídali si. Oproti očekávání bylo v místnosti i pár dětí, některé se honily mezi stoly a jiné seděly po boku dospělých a poslouchaly, co si říkají. V koutě stál holopřijímač, který naplňoval místnost příjemnou hudbou, nikdo však netančil. Dvě ženy – mladší a starší – pobíhaly po místnosti a roznášely svým hostům jídlo a pití. Za pultem stál starší muž a naléval pití. Občas s někým poblíž prohodil pár slov, rychle se však vždy vracel k práci.
Náhle se otevřely dveře a do vyhřáté místnosti pronikl chladný, vlhký vzduch. Mrazivý vítr ovanul hosty, kteří byli nejblíže, a ti se otřásli zimou. Při pohledu na postavu stojící ve dveřích se všichni zarazili. Hovory ustaly a místnost zahltila hudba.
Hospodský prolomil ticho: „Dlouho jste se neukázal. Co to bude tentokrát?“
Dorazivší návštěvník si stáhl šátek, který mu kryl ústa, a odhalil tak své ostře řezané rysy a tvář porostlou několikadenním strništěm. Rozvážným krokem dorazil přímo k pultu, kde začali oba muži potichu rozmlouvat. V místnosti bylo celou tu dobu ticho, všichni se snažili zaslechnout útržky rozhovoru, který se tam vedl. Dokonce i děti, které dosud pobíhaly po místnosti, nyní se zaujetím pozorovaly neznámého muže.
Na konci diskuse dal příchozí majiteli hostince hrst kreditů, načež oba zmizeli ve dveřích vedoucích do skladu a k zadnímu východu. Muž už se nevrátil. Hosté i obsluhující ženy ještě chvilku vyčkali a pak se vrátili ke svým hovorům.
Malý blonďatý chlapec, který si dosud hrál s ostatními, přiběhl k jednomu ze stolů a zeptal se: „Kdo byl ten člověk tati?“
Jeden z mužů se k němu otočil, usmál se a odpověděl: „Nevím. Nikdo to neví.“
„A odkud je?“ zněla další z nekonečných dětských otázek.
„Nemůžu ti říct, co nevím. Přichází jednou za pár let, vždy jen na pár minut.“
„A proč se ho nikdo nezeptá?“
„S nikým moc nemluví a nikdo se ho neodvažuje oslovit. Nikdo neví, co od něj čekat,“ natáhl ruku a pocuchal mu vlasy. „Ale zkus se zeptat pana hospodského, ten s ním většinou mluvívá.“
Chlapec naklonil hlavu na stranu a pak odběhl k pultu, kde starý vlastník hospody zrovna umýval sklenice. „Pane Orisi , pane Orisi,“ dožadoval se pozornosti.
„Copak, Delle ? Chceš další limonádu?“
Chlapec jen zavrtěl hlavou a rovnou ze sebe vypravil: „Kdo to byl?“
Cinn Oris se zarazil, jako by nevěděl, co říct, a nakonec odpověděl: „Nechává si říkat Poutník. Jeho pravé jméno ti ale neřeknu. Žije někde v lesích, spíš ale v horách. Nikdo neví, odkud přišel, ale pobývá tu už celá léta.“
V tom se k rozhovoru přitočil tmavovlasý mladík. „Neotravuj pana Orise, Delle. Musí pracovat.“
„Ale Tarwe ! Poslední otázku.“
Tarw obrátil oči v sloup a kývl na svého mladšího bratra: „Dělej.“
„Jak se k němu dostat?“
Starší sourozenec svraštil obočí na znamení nesouhlasu, ale chlapci se přesto dostalo odpovědi: „Kdyby byl sníh, doporučil bych ti stopy. Sníh ale není, a tak ti nemůžu pomoci. A teď běž.“
Klučina odběhl, ale než se jeho bratr stihl vydat za ním, vynořil se zpoza pultu a otázal se: „Kdy tu byl naposledy?“
Mladík se na svého mladšího brášku zamračil, přistoupil za něj a chytil ho za ramena. „Jdeme!“ zavelel rázně a popostrkoval dítě směrem k východu.

Když se vzdálili, zeptal se starší hoch: „Co tě na tom chlápkovi tak zajímá?“ Sundal z věšáku u dveří dva kabáty a jeden podal Dellovi.
„Působí… jinak. Zvláštně.“
„Mně přijde jako cvok. Kdo by žil celý roky v lese?“ Oba vyšli ven. Z nebe padaly první kapky deště.
„A co když to není jeho volba?“
„A čí by to byla volba?“ zdvihl Tarw obočí.
Dítě se zachmuřilo. „Jeho ne.“
„Jasně. Jeho ne. Hlavně jeho ne. Vždyť ho ani neznáš! Hlavně si nevysni dalšího hrdinu.“
Náhle šumění větru a tlumené hlasy z hospody prořízly výkřiky. Ustrašené výkřiky. Starší bratr chytil mladšího, zastavil se a naslouchal, nevěděl však, odkud to přicházelo. Rozhlédl se po okolních domech a ulicích. Světlo vycházející z oken ho oslňovalo, přesto se mu povedlo rozeznat postavy vynořující se z mlhy, obklopující vesnici. Neznal je, nikdy předtím je neviděl, ale měl z nich špatný pocit. Zkoumal nejbližší dvojici postav a pomalu ustupoval vzad.
Náhle vyšel výstřel a další následovaly. Červené paprsky protínaly okolní tmu a zahlodávaly se do stromů v okolí, zdí domů a čehokoli, co jim přišlo do cesty. Útok byl nemilosrdný a ničím nevyprovokovaný. Lidé zděšeně vybíhali z domovů, aby se podívali, co se děje, přičemž jich nemálo přišlo o život. Veselí v hostinci utichlo.
„Běž!“ zařval tmavovlasý mladík a chytil malého rozcuchaného blonďáčka za ruku. Táhl ho směrem ke středu vesnice, kde doufal, že se ukryjí. Míjeli jeden dům za druhým, všichni se tvářili, že nejsou doma – zhasínali světla a hasili ohně v krbech. Vesnice se nořila do tmy.
Na náměstí nikdo nebyl – vojáci ani obyvatelé. Okolní domy již byly zhasnuté, takže Tarw nedohlédl na druhý konec. Lidí v bílé zbroji si všimnu i ve tmě, uklidňoval se a pořád nervózně mžoural do okolní tmy. Dell sebou trhl pokaždé, když zazněl výstřel, byl však zticha jako tartarianská myška. Drželi se při zdi jednoho z domů a naslouchali šumění vody ve fontáně a nedaleké hrůze připraveni kdykoli se rozběhnout pryč.
„Drž se u mě. Pořád se drž u mě,“ špitl starší z bratrů.
„Ale co táta a…“
„Pšt!“ přerušil ho šeptem. „Ať nás nenajdou.“
Náhle se ozval výstřel. Blízký výstřel. Chlapec sebou netrhl, místo toho se sesunul k zemi.
„Delle!“ vykřikl Tarw, načež si všiml očouzeného místa na dětském čele a skelných očí hledících na nebe, ze kterého nyní již crčely provázky vody. Zrak mu zakalila záplava slz smíchaných s kapkami deště. V rychlosti zavřel bratrovi jeho smaragdové oči, strhl mu z krku přívěsek a utíkal. Běžel bez přemýšlení, chtěl prostě zmizet. Viděl, jak ozbrojení muži vstupují do domů a střílí na ukryté obyvatele. Do některých obydlí se ani neodhodlali vstoupit a prostě je podpálili nebo dovnitř hodili granát. Lidé v dalších domech netušili, co se děje a jen čekali na svůj osud. V ulicích pobíhal jen on a vojáci...