Důstojník - Rell Gallamby

Tato povídka je první z chystané série o republikovém důstojníkovi jménem Rell Gallamby. Jedná se o jakýsi prolog, který nás blíže seznámí s postavou, jež bude vystupovat v povídkách Konfederace a Republika; a Rebelové a Impérium. Tyto povídky budou psány stylem, jakým ještě žádná před nimi: Dva autoři, jeden představující velitele Republiky, druhý Konfederace(/Rebelů a Impéria), se střetnou v bitvě a povídkovým stylem se rozhoduje o jejím vývoji. Každý autor v několika odstavcích napíše svůj "tah", který následně druhý autor musí respektovat a v psaní povídky ze svého úhlu pohledu pokračuje na základě toho, co se právě událo. Jedná se tedy o jakousi tahovou strategii zakomponovanou do povídky. Oba autoři nikdy netuší, co ten druhý udělá, dílo se tak bude vymykat rámci klasických povídek a bude neustále překvapovat!

Jak jsem již řekl na začátku, TATO povídka je však stále "pouhá" povídka. Seznamete se s mladým Rellem Gallambym dlouho před Klonovými válkami...

Těžký křižník třídy Dreadnought, Dědictví, byl šedivý obr měřící šest set metrů na délku a sto třicet na výšku, s povrchem pokrytým škeblovitými útvary, skrývajícími veškerý arsenál, jaký si jen bitevní loď mohla přát. Na její palubě žilo šestnáct tisíc duší ochotných a trénovaných zabíjet či zemřít za Republiku. Mladý corellianský praporčík, právě přilétající z akademie, se měl stát jedním z nich. Nedočkavě sledoval zvětšující se siluetu za průzorem raketoplánu, jak se pilot blížil k hangáru.

Pro tohle jsem se narodil, pomyslel si. Celé ty roky drilu a simulátorů toužil jen dostat se na opravdový bitevník a neskončit v nějaké zapadlé soustavě na bezvýznamné stanici. A povedlo se! Otec by na mě byl pyšný.

„Pomalu sestupujte na repulzorech.“
„Rozumím,“ přikývl pilot a naváděl raketoplán do útrob Dreadnoughtu. Celý manévr už musel provádět nejméně tisíckrát, vše šlo naprosto hladce a bez jediného zaváhání. Jak corellianský důstojník, tak tři noví technici, kteří s ním raketoplán sdíleli, se připravili u výstupní rampy. Ozvalo se táhlé zasyčení, rampa klesla a dovnitř vniklo světlo.

Jestli očekával nějaké zvláštní uvítání, pak byl zklamán. Zaujali několik zevlounů, ale to bylo tak vše. Zhluboka se nadechl a co nejdůstojněji kráčel směrem k turbovýtahu. Plány lodi si již předem nastudoval, takže se nemusel hned zpočátku ponížit vyptáváním se na cestu k můstku.

Proplétal se změtí chodeb zoufale přeplněných haldami beden a součástek, palebnými stanovišti a vnitřními systémy lodi, droidy a lidmi. Nebylo to sice příjemné, ale šlo o vojenské plavidlo, nic jiného ani nečekal. Nepotkal žádného cizince, protože byť plavidlo spadalo pod Galaktickou Republiku, bylo postaveno, vyzbrojeno a obsazeno corelliany. Jako doma.

Můstek se od zbytku plavidla lišil jen velkým, panoramatickým průzorem a zvýšenou koncentrací elektronických přístrojů, vzhled místnosti i počet duší na metr čtvereční zůstal nezměněn. Mladíkovi se podařilo mezi ostatními rozpoznat podle uniformy kapitána, muže s jako svíčka rovným držením těla, zhruba po šedesátce, s očima od pohledu pichlavýma jako strniště, jež mu pokrývalo tváře.

„Hlásí se praporčík Rell Gallamby, pane!“ zasalutoval mladík předpisově.
„To vidím,“ zhodnotil kapitán s cynickým úšklebkem. „Vy jste ten nový navigátor z akademie, že?“
„Ano, pane.“
„Kolik vám je let, praporčíku?“
„Osmnáct, pane!“ Rell se pod kapitánovým pohledem cítil, jako by byl cosi zkaženého a rozšlapaného na chodníku.
„Tak tedy vítejte na palubě Dědictví. Velice mě mrzí, že se vám nemohu víc věnovat, ale mám tady loď, kterou je třeba řídit. Poručík Malando vás dovede k vaší kajutě.“

Malando se ukázal být příjemnějším nadřízeným, než kapitán. Moc toho nenamluvil, vlastně mu jen, kromě výrazů jako „tudy,“ či „za mnou,“, popřál hodně štěstí na prvním postu. Celou cestu se navíc tvářil tak zasmušile, že by Rell klidně uvěřil, že jeho domovský svět právě postihla kataklyzmatická pohroma. Vyhlížel však jako obyčejný člověk, který jen chtěl splnit svůj úkol a neměl potřebu se nad nováčka povyšovat.

Kajuta na Dědictví byla maličká a kromě postele a nízkého stolku v ní nebylo vůbec nic. Akademie ovšem své studenty pro život ve vesmíru v tomto ohledu výborně připravila. To, a také ušetřila peníze daňových poplatníků.

Neměl žádná zavazadla, na plavidle se šestnácti tisíci dušemi by je stejně nebylo kam uskladnit. Všechno, co pro život potřeboval, mu bude poskytnuto na palubě. Posadil se na postel a zjistil, že je stejně tvrdá, jako ta, na níž byl zvyklý. Chvíli uvažoval, že si lehne, ale vůbec se mu nechtělo spát. Rozhodl se, že si projde loď, aby na vlastní oči viděl všechno to, co tak důkladně studovali na holoplánech, než si někdo vzpomene, že ho má zaúkolovat. Mohla to být poslední příležitost, protože vojenská doktrína spočívala v tom, že mužstvo musí být nepřetržitě zaměstnané, pokud si má udržet disciplínu.

Na přídi byl můstek a pod ním hlavní nákladní prostor, zhruba uprostřed lodi se nalézal hangár a generátory štítů, záď pak patřila převážně motorům. Blasterová děla se dala najít všude, jak se na bitevník sluší. Nalezl i společenskou místnost pro posádku, obsahující přístup k holonetu a také o alkohol ochuzenou napodobeninu nočního klubu, kde vše bylo nepoměrně malé, řádově pro desítky z oněch šestnácti tisíc lidí.

Rell si brzy uvědomil, že všude, kam přijde, tak trochu kazí atmosféru. Měl na sobě uniformu a neznámý důstojník na vašem patře vždy zavání potížemi. Údržbáři, střelci, výsadkáři, všichni přerušili jakýkoliv rozhovor, který snad předtím vedli, opatrně zasalutovali, a buď se snažili vytratit, nebo naznačili, že by se měl vytratit on, aby mohli dál pracovat. Nejnešťastnější byl z důstojníkova příchodu kuchař, ale Rell ještě nepřišel do styku s jeho kulinářským uměním, takže si pouze vyměnili několik zdvořilých frází a pak pokračoval v prohlídce.

Spřízněnou duši nalezl až na ošetřovně v osobě vrchního chirurga, který se představil jako Cado Cole. Jednalo se o otylého muže po padesátce, s hlubokými vráskami od hlasitých záchvatů smíchu, jimž s oblibou propadal. K vyplašenému mladíkovi se choval shovívavě, vyprávěl mu historky na téma „jak to doopravdy na takovým křižníku chodí“ a vždy, když se zase začal něčemu řehtat, Rella společensky mlátil svojí tlapou po zádech. Ten, byť příjemně překvapen, že je na celé lodi někdo s ním ochoten normálně komunikovat, se musel dlouho snažit, aby co nejzdvořileji unikl.

Celá prohlídka trvala několik hodin, Rell byl již unavený a rozhodl se, že dokončí testování postele, jež dříve načal. U dveří do své kajuty se ale téměř srazil se zachmuřeným poručíkem Malandem, jenž ho sem prve dovedl.
„Jestli jste už skončil se svojí procházkou, možná byste se mohl vydat na můstek. A přidejte číslo svého komlinku do systému, člověče, nebudu vás tady pokaždé nahánět.“
„Ano, pane. Promiňte, pane!“

Poručík se zašklebil, ale spíše soucitně, než pohrdavě. „Tak si pospěšte, kapitán nerad čeká.“

Poručík měl pravdu. Intenzita hemžení osob na můstku ještě vzrostla a na všech bylo patrné vzrušení, ale kapitánovi jako by vůbec nic z toho neuniklo. Přestože se Rell téměř připlížil, upřel na něj kapitán mezi všemi překážkami pohled a nevěřícně zavrtěl hlavou. Zpackal jsem to hned první den, pomyslel si Rell.

Chvíli trvalo, než z nejbližší konzole vymámil svoje přesné umístěné, ale jakmile se mu to podařilo, začal se zase cítit mnohem jistěji. Byl navigačním důstojníkem a své práci rozuměl. Všechny programy, rozhraní, mapy, to vše se učil zvládat celé roky. Už zbývala jediná otázka: kam se poletí?

Kapitánův elektronicky zesílený hlas vzápětí na tuto otázku odpověděl: „Zachytili jsme nouzové volání od lodě Obchodní federace, pánové. Jsou pod útokem pirátů ze Starkova kartelu. Plavidlo převáží vzácný náklad bacty, na kterém závisí spousta životů, takže na své pozice a vyrážíme směr Kruskan!“

Rell pochopitelně věděl, stejně jako všichni ostatní, že bacta je nejpoužívanější léčivá látka v galaxii. Poprvé za mnoho let jí ovšem byl nedostatek, když svět, kde se vyráběla, Thyferra, zasáhla katastrofa. Cena bacty tak extrémně stoupla, až do té míry, že byla nedostupná pro většinu světů vnějšího prstence. Této příležitosti se chytil spolek pirátů a pašeráků vytvořený jistým Starkem, který bactu kradl a prodával za mnohem nižší ceny, než Obchodní federace. Tím nejen že nechutně zbohatl, ale ještě se stal jakýmsi lidovým hrdinou.

Kruskan se nalézal ve Vnějším okraji v sektoru Colundra a v Kruskanském systému. Rell tu planetu neznal, ale její souřadnice získal velmi rychle a začal s výpočtem skoku do hyperprostoru. Když bylo vše hotové, poslal údaje do centrálního počítače. To samé učinil jeho kolega na druhé straně můstku, s nímž ještě neměl příležitost se seznámit, ale o němž věděl, že tam musí být. Pokud se údaje shodnou, stačí zmáčknout jediné tlačítko, hvězdy kolem se protáhnou a oni vstoupí do hyperprostoru...

K velké Rellově úlevě se tak stalo. Poprvé doopravdy cestoval hyperprostorem pomocí vlastních výpočtů. V koutku duše se stále trochu bál, že jejich cesta poněkud náhle skončí někde v černé díře, ale nebyl k tomu žádný logický důvod. Kapitán štěkal rozkazy, ale navigátorovo povinnosti už skončily. Alespoň si to myslel.

„Vy! Ano, vy, praporčíku, buďte trochu užitečný a vezměte si tamhle blaster!“ gestikuloval kapitán směrem k zásuvce obsahující stojan plný blasterových pistolí a tibannových zásobníků. „Naše útočné týmy se nalodí na nepřátelská plavidla, od zbytku posádky očekávám, že bude schopna v případě potřeby bránit Dědictví!“

„Ano, pane,“ přikývl nepříliš nadšeně Rell. Bojovat s piráty s Dreadnoughtem byla jedna věc. Popadnout blaster a jít po nich střílet, bez jakékoliv ochrany, je ovšem něco úplně jiného. Samozřejmě, že i to bylo součástí výcviku, ale Rell k tomu přistupoval spíše jen jako k protáhnutí nohou po úmorném studiu, než jako k věci, kterou by někdy musel praktikovat.

Nabil a odjistil zbraň, stejně, jako všichni ostatní. Útočné týmy se seřadily u přechodového tunelu, střelci zasedli k dělům a raketometům, štíty byly zapnuty. Následujících dvacet minut všem připadalo jako věčnost. Nikdo se nemohl ani hnout ze svého stanoviště. Za průzorem se hypnoticky míhala beztvará modročerná hmota. Až na bzučení přístrojů panovaly mezi jednotlivými hlášeními dlouhé chvíle ticha.

Oslnivé rudé světlo náhle zalilo celý můstek. Dreadnought Dědictví vyskočil z hyperprostoru přímo uprostřed bitvy.
„Hlášení o štítech!“
„98%!“
„Pozice a počet nepřátel, stav plavidla Obchodní federace!“
„Pirátské stíhačky a frachťáky, žádné bitevníky...“

Ve středu sálu se začala promítat holoprojekce, jíž dominoval obrovský, kruhovitý Lucrehulk Obchodní federace. Rell uvažoval, že piráti přece nemůžou být tak hloupí, aby na tohle monstrum útočili hrstkou stíhaček.

A také ne. Právě Rell si toho všimnul první. V okolí můstku Lucrehulku byl k trupu přisát celý tucet malých lodí. „Nalodili se, pane!“ vykřikl.
„Plavidlo Obchodní federace neodpovídá, pane!“ vykřikl komunikační důstojník. Kapitán si uvědomil, co to znamená ve stejném okamžiku, jako Rell. Upřeli na sebe pohledy. Veškeré stopy pohrdání zmizeli, mladý corellian v očích nadřízeného spatřil pouze strach.
„Přední štíty na maximum!“

Pozdě. Nespočetná děla, která Obchodní federace na své lodě instalovala pro svoji ochranu, se otočila na Dědictví. Šlo převážně o těžké turbolasery, které, zatímco proti obratným lodím pirátů se neukázaly jako příliš efektivní, republikový Dreadnought klidně rozcupují. A to by nebyl ideální závěr mé první mise, pomyslel si Rell.

Šesti set metrový kolos se otřásal, jak do něj ještě větší loď bušila. „Plný výkon vpřed! Převést energii ze zbraní do štítů a pohonu!“ křičel kapitán. „Musíme tu loď zabrat dřív, než nás smaže z oblohy!“

Taktika to byla zřejmě rozumná, ale než se ji podařilo uskutečnit, štíty byly asi stejně hmatatelné, jako Síla a trup připomínal cedník. Dreadnought se navíc přechodovými tunely zafixoval na místě a drobné pirátské lodě po něm mohly téměř beztrestně pálit, zatímco útočné týmy dělaly svoji práci.

„Droidi! Oni ovládli i federační droidy!“ ozvalo se z palubního komlinku v krátké mezeře mezi střelbou a střelbou.
„Poručíku Malando, poberte nějaké lidi a běžte jim na pomoc!“ štěkl kapitán, propalujíce holomapu zuřivým pohledem. Poručík přikývl, otočil se na patě a rázoval ke dveřím. A pak mávnul na Rella v nezaměnitelném gestu pojď za mnou. Což mohlo znamenat jedinou věc...

O pět minut později vstupovali spolu s dvěma tucty dalších náhodně vybraných a ozbrojených kolemjdoucích do naloďovacího tunelu. Když Rell vznášel námitky ohledně své účasti, dostal od poručíka odpověď: „Když přežiješ, aspoň se něco přiučíš, chlapče.“

A skutečně, nové vjemy začal poznávat hned po vstupu na palubu Lucrehulku, jako například pach spáleného lidského masa nebo vzhled vyhřezlých útrob. Nutno podotknout, že tento zážitek tak úplně neocenil. Statečně se snažil odolávat nutkání zvracet, zvláště když si uvědomil, že většina ostatních také ještě podobnou zkušenost neměla, ale poté, co jeden z dalších nováčků nevydržel, Rell se k němu přidal, zlomil se v pase a dávil v nejbližším koutě. Malando si jich nevšímal a se zbytkem mužů pokračoval vpřed hlavní chodbou.

„Asi bychom měli jít za ostatními,“ navrhl druhý nováček poté, co si otřel ústa hřbetem ruky. V ten okamžik se otevřely postranní dveře a v nich se objevila čtveřice bitevních droidů Obchodní federace.
„Jo, to bychom asi měli,“ odpověděl Rell a stiskl v dlani blaster.
„Rozkaz, rozkaz,“ ukončili droidi konverzaci, když stiskli spouště pušek. Rudé výboje se zaryly do stěny tam, kde Rell ještě před chvílí stál. Tam, kde stál druhý muž, se zaryly do masa.

Pádil, co nejrychleji to šlo, za svým oddílem, vypouštějíc náhodné výboje za sebe, aby zbrzdil případné pronásledovatele. Proletěl zatáčkou v hlavní chodbě a strnul. Našel sice svůj oddíl, naneštěstí ale přišpendlený za provizorními úkryty, jako například padlá těla spolubojovníků, palbou přesily droidů. Nechutné, ale nezbytné, usoudil Rell a zalehl vedle Malanda. „Pane, čtyři nepřátelé hned za mnou!“

Veterán se beze slova převalil na záda a zamířil na dveře, kterými Rell před chvílí přiběhl. Právě v čas. Bitevní droidi se vynořili zpoza rohu, jen aby je uvítala smršť rudých výbojů. I na Rella jeden zbyl. „Dobrá práce,“ okomentoval nastalou situaci Malando, otočil se zpět na břicho a pokračoval v opětování palby hlavní síly nepřátel.

Situace se nevyvíjela dobře, droidům totiž stále přicházely posily. Veterán dloubnul Rella loktem a hlasem právě tak silným, aby jej podporučík přes střelbu zaslechl, řekl: „Tohle je k ničemu, musíme se dostat kolem nich a z můstku přeprogramovat droidy proti pirátům. Za mnou, chlapče! Vy ostatní,“ zařval, „zaměstnejte je tady!“

Dvojice se zvedla a kryjíce se vlastní palbou se přesunula k větrací šachtě zabudované ve stěně. Nutno podotknout, že Rella by něco takového v životě nenapadlo, následoval nadřízeného jako mazlíček a dělal to samé, co on. Rozstříleli mřížový poklop a nejdříve Rell, potom i Malando, vklouzli do úzké šachty.

Plazení nikdy nepatřilo k praporčíkovým oblíbeným činnostem, ale neshledával na něm nic obtížného. Byl hubený a snadno se pohyboval. To starší a mohutnější Malando ztěžka oddechoval a mlátil do kovového povrchu tak, že to muselo být slyšet po celé lodi.

Díky Rellovo orientačnímu smyslu, u navigačního důstojníka vysoce vyžadovaného, a jeho znalosti plánů většiny běžných plavidel, se bez komplikací dostali přímo nad můstek. Tam začaly potíže.

V místnosti byli tři piráti, z nich jeden neozbrojený, pracující na ovládacích konzolí. Zbylí dva mířili na neimoidianské důstojníky, patrně členy Obchodní federace. Kolem leželo několik těl a zničených droidů.

Přišla Malandova chvíle. Připravil se, zamířil, rozstřílel toho dne již druhou mříž kryjící přístup do větrací šachty a se stylem skočil dolů. Dopadl přímo na záda jednoho z pirátů a svojí vahou ho přišpendlil k zemi, načež si dupnutím pojistil, že nějakou dobu zůstane ležet. „Zbraně na zem!“ vykřikl.

poté, co Rell následoval příkladu nadřízeného a dopadl dolů, nebyl vůbec překvapen, když zjistil, že pirát blaster neodložil. Naopak, přitiskl ho ke spánku svého zeleného rukojmí a skryl se za jeho tělo. Zpoza zavřených hlavních dveří slyšeli přestřelku. To musí být původní republikový útočný tým!

„Chyť hackera!“ štěkl Malando a Rell si až nyní všiml, že mladý zabrak se snažil nenápadně odplížit. Namířil na něj blaster a varovně zavrtěl hlavou.
„Ať okamžitě přeprogramuje ty droidy,“ udával Malando další pokyny, aniž by spustil oči nebo mušku z ozbrojeného piráta. „Hned!“
„Slyšel jsi!“ vykřikl Rell.
„Slyšel jsem!“ potvrdil zabrak a vrhl se zpět ke konzoli.

„Výborně chlapče, teď velice pomalu obejdi toho zmetka přede mnou. Dáme mu čas, aby se vzdal, než se mu ocitneš v zádech. Pokud si to nestihne rozmyslet, máš povolení zabíjet.“ Pirát těkal očima z jednoho na druhého. Nemohl se rozhodnout, jestli má uposlechnout výzvu a odložit zbraň, nebo jednat rychle a nepřátele se pokusit zastřelit.

Nemusel volit mezi jedním a druhým. Hacker se totiž, jakmile zjistil, že mu nikdo nemíří na záda ani nekouká přes rameno, pustil do otevírání přístupových dveří. A právě v rozhodujícím okamžiku uspěl. Za nimi stála smíšená skupina asi dvaceti pirátů a droidů. V prvním okamžiku vypadali zmateně a jen tam tak stáli.

Pirát za skuhrajícím neimoidianem své rukojmí odkopl stranou a zamířil na Malanda. To se ukázalo jako fatální chyba, protože jen zlomek sekundy poté mu hrudník provrtal veteránův dobře mířený výboj. Rell se mezitím tryskem přiřítil ke konzoli a udeřil do nyní nijak elektronicky nezabezpečeného tlačítka ovládání dveří. Než se stihly zavřít, padlo několik výstřelů a bylo po všem.

Uprostřed scenérie plné kouře a smrti ležel Malando v kaluži vlastní krve, která mu prýštila z levé nohy, kam ho zasáhlo několik vysokorážních projektilů. Zřejmě přiletěly od pirátů v tom krátkém okamžiku, než se těžká pancéřová vrata stihla zavřít.

Rell vrhl jeden pohled na hackera, který už se zase rozhlížel, kam utéct. Bez dlouhého rozmýšlení ho střelil do nohy asi v místě, kam trefili Malanda. Pomsta a zajištění vězně v jednom. Pak se vrhl k poručíkovi, který zatím omdlel, rozepnul si opasek a pokusil se s ním zaškrtit přívod krve do roztrhané končetiny. Neměl s sebou žádnou lékařskou výbavu, jelikož tedy pro raněného nemohl udělat nic víc, vrátil se k nedořešené záležitosti obsazování plavidla. Dva povalující se neimoidiany vůbec nebral v potaz, popadl hackera za límec a násilím ho dovlekl ke konzoli. Nehodlal udělat stejnou chybu dvakrát, přiložil mu tedy k hlavě pistoli. „Ty droidy, dělej!“

Během okamžiku bylo hotovo. Přestřelka za dveřmi na malý okamžik vygradovala a pak utichla. Po otevření spatřil neuvěřitelnou spoušť. Ubozí piráti, už tak zahnaní republikány do kouta, neměli vůbec šanci, když se proti nim obrátili jejich kovoví spolubojovníci. „Rychle, poručík Malando potřebuje lékařskou pomoc!“ vykřikl Rell na republikány, kteří byli vývojem situace překvapeni téměř stejně, jako piráti.
„A co já?“ zakňučel zabracký hacker. „Střelil´s mě do nohy!“
„Tebe vyřešíme potom,“ prohlásil praporčík a vzal svého zajatce po hlavě rukojetí blasteru, až omdlel.

„Prý jste zaútočil na bezbranného zajatce v okamžiku, kdy bylo již po boji, praporčíku,“ zaškaredil se kapitán Dědictví. „Je to pravda?“
„Ano, pane,“ prohlásil Rell škrobeně.
Kapitán se zachechtal. „Děláte mi radost. Poručík Malando bude žít, ale zřejmě přijde o nohu. Kdyby zemřel, toho proklatého hackera bych osobně zastřelil, zákon, nezákon. Dobrá práce! A mimochodem, prý jste pomocí těch droidů v podstatě zachránil jak celou misi, tak i obě lodě. To na první den ve službě není vůbec špatné. Šestnáct tisíc duší vám dluží své životy a já vám dlužím za Dědictví. Vzhledem k tomu, že Malando teď bude nějakou dobu mimo službu, to nejmenší, čím vás mohu odměnit, je hodnost poručíka. Gratuluji a rozchod!“
Rell Gallamby byl snad poprvé v životě tak dokonale v šoku. Chvíli jen stál s mírně pootevřenými ústy, než se vzpamatoval, pak strnule zasalutoval a odkráčel. Usoudil, že jeho první den ve službě opravdu nedopadl tak špatně!

Nesuď dne před večerem, říká se. A opravdu, ještě než šel spát, rozhodl se totiž seznámit s palubní jídelnou...