Příběh Halta Mikkensona, část druhá: Nový spojenec

Přátelé, již skoro dva měsíce jsem vás netrýznil otřepanými vtipy, zvrhlými popisy a trapným příběhem. Ale jsem zpátky a se mnou další díl Příběhu Halta Mikkensona. (Hurá!)

Těšit se můžete i na mou novou ságu 800 ABY: Cesta do neznáma. Ale teď vzhůru do čtení. Hodnocení, komentáře, či případný odběr potěší.
*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*

Objal jsem ji kolem ramen a přičichl k jejím hnědým vlasům....

Pomalu jsem jí přejížděl rukou po zádech. A pak...

Na mě zakřičel budík.

„Ale no tak!" zvolal jsem k tomu parchantovi nahoře, jenž si tak sebestředně říká Bůh.

Napřímil jsem se na malém kavalci a okamžitě jsem se začal proklínat, jelikož se moje hlava seznámila s kovovým stanovým nosníkem.

Okamžitě jsem nechal vrchní polovinu svého těla dopadnou zpět.

Snad to bylo vinou mé neskonalé idiocie, že mi zátylek provrtalo nízké dřevěné čelo postele.

Už jsem byl dokonale vzhůru.

Velice obezřetně jsem se posadil a přehoupl nohy na zem.

V malém kufru, jenž byl skladován v rohu mého skrovného, plátěného příbytku, jsem vyštrachal košili a koženou vestu.

„To ten den pěkně začíná," zaklel jsem tiše a třel si rukou mé těžce zmáhané čelo.

Odhrnul jsem vstupní dílec stanu a vkročil do vlhkého, rosou nasáklého rána.

Zhluboka jsem se nadechl a lehký, studený vánek mě zaštípal v nose. Kapky vody pomalu stékající z plátěných střech stanů potvrzovaly noční návštěvu deště.

Přitáhl jsem si chlopy vesty blíže k tělu a u tohoto opatření jsem i zůstal, jelikož mi má lenost rozmluvila zapínání celého půltuctu knoflíků.

Z šedého nebe se na zem pomalu začaly snášet další krůpěje oblačného potu a jelikož poryvy větru sílily, raději jsem přidal do kroku a namířil si to k velkému stanu s dřevěnými základy, též známému jako jídelna.

Jakmile jsem vešel do plátěného obra, jenž se nacházel blízko středu tábora, do obličeje mě praštilo teplo panující uvnitř. Oproti arktickým podmínkám venku to byla vítaná změna.

Mé tváře vlivem tepla rychle rudly, když jsem si sedal k jednomu ze stolů a u podsaditého chlapíka v umaštěné zástěře si rychle objednával vajíčka se slaninou a kafe.

Když mi vnadná kuchařova pomocnice v předklonu pokládala pod nos talíř, jen tak lehce a nenápadně jsem očkem zabloudil, kam jsem neměl.

No dobrá, přiznávám, že tak úplně nenápadné to nebylo... Fajn, zíral jsem jak dítě vydící v zoo užívající si bordoky... A taky jsem možná trochu slintal.

„Našels, cos hledal?" dotázal se půvabný hlas odněkud shůry.

„Co? Ne! Já jen... To..." Ve snaze rychle vymyslet nějakou úskočnou výmluvu jsem začal rozhazovat rukama tak, že jsem skoro vylil onen kalný, horký nápoj, který jsem si před pár minutami poručil.

„Eeeh. Ano." Dobře, na improvizaci budu muset ještě trochu zapracovat.

„Příště trochu nenápadněji." Usmála se a odešla obsluhovat pomalu se trousící chlapy, kterým před chvílí skončila noční směna na hlídce.

No mohlo to dopadnout hůř. Instinktivně jsem se dotkl tváře, když jsem si vybavil to nesčetné množství facek, jež jsem díky své drzé zvědavosti již sesbíral. Jsem holt nepoučitelný.

Vhodil jsem do sebe poslední kus chleba, dal servírce za pultem do dlaně pár kreditů (celou dobu jsem udržoval oční kontakt!) a s nelibostí opustil teplou útulnost jídelny.

Ačkoli jsem uvnitř strávil necelou půlhodinu, venku již drobné a občasné mrholení přešlo v mocný liják. Očima jsem zavadil o hodinky, jež hlásaly, že za patnáct minut mám schůzku se Scotem v jeho stanu.

A vzhledem k tomu, že ani ne kilometr daleko udeřil do země první blesk, radši jsem zrychlil.

Po pár minutách poklusu a kličkování mezi hloučky lidí a jiné havěti narychlo uklízející své věci, povozy a užitková zvířata pod přístřešky a plachty, jsem konečně úplně promoklý dorazil k velitelskému stanu uprostřed tábora.

Při pohledu na jeho rozměry jsem se začal proklínat, že jsem chyběl, když si mužstvo rozdělovalo stany. Zbyl na mě ten nejmenší, což dneska ráno přivodilo můj lehký otřes mozku. Ale aspoň jsem se o něj nemusel s nikým dělit.

Zaklepal jsem na kovový nosník vstupního dílce.

„Dále," následovalo okamžitě.

S úlevou jsem vkročil do příjemně vyhřátých útrob srdce tábora.

Provlhlou vestu jsem hodil přes židli, jež stála nejblíže k misce s horkými kameny, která hnízdila na kovovém podstavci uprostřed Scotova obydlí.

Ten zvednul oči od hromady lejster a pokynul mi, ať se posadím.

„Brý ráno, Halte."

„Brý ráno," opáčil jsem. Doufal jsem, že to bude něco důležitýho, když jsem kvůli tomu vylezl z postele o hodinu dřív než obvykle.

Scot se zhluboka nadechl. Papíry zaplněný stůl a kruhy pod očima nasvědčovaly, že jsem nebyl jediný, kdo se nevyspal tak, jak by si přál.

„Nebudu zdržovat a přejdu rovnou k věci. Za tři dny zaútočíme na Rylothské loděnice."

Jakmile tu větu dořekl, veškerá zbytnělá únava ze mě rázem opadla. S pootevřenou pusou jsem hleděl naproti sedícímu do očí. Bylo to všechno tak náhlé.

Včera večer jsem začal plánovat, jak ten útok na loděnice sabotovat, v lepším případě zastavit ještě než vůbec začne. Ale k tomu jsem potřeboval podrobnější informace a hlavně čas na doladění detailů.

Tohle byla podpásovka.

Zachoval jsem kamennou tvář. „Fajn, půjdu sehnat muže," řekl jsem.

„Nepůjdeš. Ty ten útok nepovedeš, Halte."

Co prosím?!

„A kdo jinej? Jsem ten nejschopnější z celýho tohohle cvokhousu a ty to víš!" Tohle mě pěkně rozhodilo.

„Uklidni se, prosím. A nech mě to vysvětlit. Tebe budu potřebovat v čele tažení směrem na Denon, odkud budeme pokračovat na Corellii, kde se spojíme s Richovými lidmi. Lodě z Rylothu by se k vám měly připojit někde před Tatooinem.

Znělo to rozumně. A to se mi vůbec nehodilo. Budu svůj sabotážní plán muset překopat.

„Fajn. Ale kdo povede útok na loděnice, když ne já?"

„Můj starý přítel a náš nový spojenec. Měl by se dostavit každou chvíli."

„Bude s tím souhlasit Naddon?" Byla to moje poslední šance na zastavení toho šílenství. Pokud by Naddon vyslovil svůj nesouhlas s tím plánem, dost by mi to pomohlo.

Scot se v křesle napřímil. „Naddon? Ten tu měl být už před hodinou. Nevím, kde se toulá. Ale jsem si jist, že se mu to bude zamlouvat."

Chtěl jsem říct ještě něco, když v tom se k nám doneslo lehké zaklepání nesoucí se od místa za mými zády. Otočil jsem se.

„Vstupte," zahučel Scot.

Dovnitř rázně vkročili dva urostlí chlápci v rudých stejnokrojích. Každý se postavil po jedné straně vchodu do stanu a uvolnili tak místo muži s majestátně působícím postojem. Kvůli dlouhému plášti s kapucou mu nebylo vidět do tváře.

„Zdravím, Scote," znělo směrem od návštěvníka.

„Vítej v našem skromném táboře, příteli," pravil Scot a vstal od stolu.

Uvědomil jsem si, že tam jen tak sedím a koukám do blba. Vstal jsem také a s nataženou pravicí jsem vykročil k onomu muži.

„My dva se asi ještě neznáme. Já jsem Halt Mikkenson."

Postava udělala krok směrem ke mně a shodila kápi. K mému malému překvapení se pod ní neskrýval člověk, nýbrž weequay. Stiskl mi ruku.

„Mé jméno je Donzeneur Frespear Urlemnaur. Přátelé mi říkají Don."