Hon: část 4

Světle modré oční stíny a stejnobarevná rtěnka, jizva od popáleniny a neprostupný pohled, i když je na mol. Ta ženská chce vypadat chladně a celkem se jí to daří, a to se mě zatím ani nesnažila vodkrouhnout.

Posadím spící osobu na práh bytu, který podle posledních slov, na něž se zmohla, patří jí. Sundavám z ní dlouhý bílý kabát s vysokým límcem a odhaluju tak brnění střední váhy. V jednom místě je proděravělé od chistoriho střely, která, přes echanijčino prohlášení, trefila daný cíl. Vytahuju z kabátu kartičku a pokládám ji na příslušné zařízení ve zdi vedle dveří, které se následně zasouvají do strany. Opět zdvihám dívku do náručí a vstupuju dovnitř. Loktem zavírám dveře a rozsvěcím zářivky.

No to mě podrž - studený světlo. Tý holce se buď stalo něco ošklivýho, nebo vyrůstala na Ilumu. Všechno v jejím příbytku má vyblitý barvy, ale je tu víc vyblitých barev, než jen modrá, což je až zarážející.

Ukládám Eryho na vyblitě zelenej gauč a přisouvám si trochu míň vyblitě zelenou stoličku. Chvíli sleduju, jak hluboko je echanijka ponořena do spánku, dokud neusoudim, že dost. Následně se natahuju ke sponě u brnění a v poslední chvíli se zastavuju. Napadla mě další věc, totiž, jestli není pod brněnim nahá. To by mi po probuzení mohla taky zlomit vaz. Pokračuju v rozepínání a tiše doufám, že má brnění utažený tak, že, až stisknu sponu, zůstanou určité partie zahaleny. Tak tak to vychází, konečně se můžu dát do ošetřování rány. Je vypálená laserem, takže infekce nehrozí, ale kůže je dost rozleptaná, v některých místech téměř na škvarek. Měl bych se ujistit, že nebyly poškozeny svaly a šlachy. Prohledávám kovové poličky, jestli v některé z nich nenajdu lékárničku. Hmm - talíře, příbory, zbraně.

„Co to kur…? Seš úchyl?“ probouzí se za mými zády echanijka.

„Nesvlík sem tě víc než takhle.“

„Seš teplej úchyl!“

„Kde máš lékárničku?“ snažím se ignorovat její urážky.

„Lékárničku? Jenom teplouši používaj zdrobněliny, říká se lékárna,“ brblá Eryho zjevně stále ještě pod vlivem alkoholu.

„Lékárna je budova,“ odpovídám nezaujatě.

Konečně nacházím bílou kovovou krabičku s drobným piktogramem srdce.

„Jak se jmenuješ?“ táže se dívka.

Snažím se odpovědět bez prodlevy: „Ross.“ Zrovna mě nenapadlo nic jinýho, je to ale celkem běžný jméno. „Teď spi, nebo ti začnu zpívat,“ otáčím se výhrůžně.

„Nechce se mi.“

„Spi, Eryho, spi…“ dávám se do tiché ukolébavky.

„Drž hubu, Rossi!“

„Tak co mám dělat, abys usla?“

„Zpívej,“ mrmlá echanijka „ale ne ukolíbavku. Máš dobrej hlas.“

Sedám si do křesla vedle gauče, chvíli přemýšlím nad slovy, poté si odkašlávám a spouštím rituální zabrackou píseň.

Místo aby usnula, zarytě mě poslouchá. „Tu znám!“ vykřikuje Eryho.

Na chvíli znejišťuju, podle tohohle by mě celkem mohla odhalit.

„Ne, vlastně jí asi neznám,“ dodává po chvíli.

„Je to zabracká píseň, zpívala se ve vesnici mýho dědy po úspěšný bitvě.“

„Ne, tu určitě neznám.“

Úlevou přivírám víčka.

„Ale pěkně sme ho sejmuli, že jo?“ pokračuje echanijka.

„Moc pěkně,“ přitakávám, zatímco sleduju seškvařenou kůži na jejím rameni.

Přemýšlím, zda bych z ní něco dokázal vysoukat. Jestli má dostatečně slabou vůli, aby mi prozradila, kdo po ní jde a proč. Ale dost o tom pochybuju a navíc by si to mohla ráno pamatovat. Nebudu rači moc riskovat, když už se mi podařilo dostat tak blízko dění.

Pokládám jí dlaň na zjizvený kraj čela, nevadí jí to. Opět se dávám do zpěvu v jazyce mého děda. Zpívám ukolébavku.

Netrvá dlouho a dívčin dech se začíná zpomalovat a protahovat. Lehce jsem jí k spánku popohnal Silou, jen nepatrně. Ukolébavka pro válečnickou rasu zabraků přece musí fungovat na podobně založený národ echani, ať si ten znepřátelený lid říká, co chce. Jediný důvod k vzájemné nevraživosti je soupeření. Mandaloriani, echani, zabraci - věční konkurenti. V některých věcech jsou si bližší, než by si kdy hodlali připustit.

Potichu zapínám obrazovku v protější stěně a přepínám na zpravodajství. Nejdřív sleduju pár klasických zpráv, že někdo přepad jakousi zámožnou společnost, jednu z těch stovek tady na Coruscantu. Pak se prý stala bouračka, ze který vyvázli všichni živí a zdraví, jen díky tomu, že papaláš, kterýmu ten prázdnej speeder vlít do bytu, zrovna nebyl doma, ale chytal bronz a kredity na nějaký písečný planetě mimo jádro. A na závěr zpráva, na kterou jsem čekal. Pokračuje pátrání po zmizelé jedijské padawance Jolyn Kyr Vesnar a jejím mistrovi.

Mladou arpor-lanku jsem znal téměř jen od vidění, párkrát se mě lekla, když jsme do sebe málem narazili ve dveřích. Nevim jistě, jestli se vyděsila, protože byla vytržena ze zadumání, nebo se mě prostě bála. Sice nás učej, že strach vede k temný, ale těžko budem hrdinové od narození a navíc je to už pár let. Nevěřím, že by jeden z těch dvou stál za vraždou. Mistr Tóvaz Marrow byl ztělesněním laskavosti a s radostí mladším jediům poskytoval drobné rady, když k tomu dostal příležitost. Je téměř nemožné, že by třeba propad temné straně, i když vyloučit to nemůžu. Tyhle kvality se pak odrazily i v jeho padawance, která vlastně ani nemá meč. Největší podezření padá na Eryho, mohla je oba zabít a mečem pak zabodnout Limiuse Reyna. Zatím jsem ji v podstatě neviděl v akci, možná je opravdu schopná sejmout mistra i s jeho padawankou. Z meče se toho nedalo moc zjistit, byl provizorní chrámový, nikomu nepatřil. Proč by takový meč ale měli s sebou? Snad si ho půjčila Jolyn Kyr, aby byla ozbrojená na cestu do spodnějších pater Coruscantu, kde se oba ztratili. Hmm, rada asi doufala, že třeba během našeho případu s An narazíme i na nějakou stopu po jejich zmizení. Na okamžik mě napadá, že by mohly ty případy být propojené, ale teď to nehodlám řešit, třeba se to nějak vyvrbí. Ale pochybuju, že by to tak bylo, tady dole se nekalosti dějí dennodenně. Skoro bych se vsadil, že toho chistoriho, co se teď válí nedaleko v uličce, budou místní několik tejdnů překračovat při cestě z práce, dokud o něj nezakopne někdo, kdo nemá dost dlouhý nohy, možná malý dítě, pak ho asi posunou do kouta.

Pohodlně polstrovaný křeslo, v kterym jsem zabořenej, v kombinaci s pravidelným dechem echanijky, šelestěním ztlumené televize a přívalem myšlenek mě pomalu ponouká k spánku. Nevim, jestli je to dobrej nápad, ale snad mě Síla upozorní, kdyby se něco dělo, jsme přece kámoši.

Otevírám oči. Je světlo. Po pravici slyším ženský hlas. Je jaksi rozrušená. Běží ke kabátu a sahá pro něco do vnitřní kapsy. Do prdele! Kotoul přes opěrátko křesla mi zachraňuje kejhák. Laser do něj vzápětí vypaluje díru.

„Hej! Sem Ross, pomoh sem ti domu.“ křičim přes hluk laserů létajících mi nad hlavou, nebo děravějících to hnusně zbarvený křeslo - sláva.

„A?“ zuří dívka.

„A pak sem usnul,“ riskantní to nápad.

Zdá se, že se Eryho snaží rozpomenout, pistoli odkládá na kulatý jídelní stolek. „Aha, asi si vzpomínám, že jsi za mnou přišel do baru. Co ten chistori, sledoval mě?“

„Sledoval. Dosledoval.“ Chvíli mlčím, echanijka si napouští vodu do skleničky. „Ošetřil jsem ti rameno.“

„Nojo vlastně.“ Několika rychlými loky dopijí tekutinu. „Vodu?“

Přikyvuju.

Opět napouští sklenku.

„Promiň, ale mám jenom jednu, nebejvám doma, a když už, tak sama.“

„V pohodě.“ Vylévám ji do sebe rychle. Je hodně hodně hnusnější, než voda v Chrámu jediů. Dokonce ani na misích nebývá voda tak hnusná, to bývám celkem v přírodě, ale tady ve spodnějších patrech města jsou podmínky špatný, i pro hvězdy mezi zabijáky. Je mi jasný, že mi toho zbývá ještě hodně pochopit, než se budu opravdu cítit, jako jedi, naděje pro ty, kdo musí v takových podmínkách žít a doufají, že jejich děti budou citlivé na Sílu. Byt, kterej mám půjčenej, mi v tom rozhodně nepomůže, ale ten jsem taky dostal kvůli odpočinku, ne poznání. Ale díky týhle sklence hnusný vody mám pocit zadostiučinění, jsem tam, kam jedi patří, v plesnivym prdelákově velkoměsta. Do toho bytu se už nevrátim, měl bych výčitky. Když i sériová vražedkyně, pilně se prokuchávájící k tučným odměnám skončí tady, kde pak žijou poctivý ne-zabijáci? To, že já jsem se narodil citlivý na Sílu, mi zajistilo život v chrámu, sice bez rodiny, ale nahoře, kde je všechno čistý a voda nechutná jak rezavý hovna. A ani bych se nedivil, kdyby v týhle části města spousta lidí taky vyrůstala bez rodiny, je to tu hustý. Myslim, že Ancareda to ví. Nechápu, jak může snášet mý žerty a zároveň trpět tíhou zodpovědnosti, kterou jako rytířka pociťuje. Je o pár měsíců starší a taky byla povýšena o něco dřív. Můžu si namlouvat, že planetu, na níž tak často pobýváme, pochopila, když byla stejně stará jako já. Pravda ale asi je, že jsem pitomec a Ancareda Atsuti má opravdu dobré předpoklady se stát lepším jediem, než já, ať trénuju Sílu nebo bojový techniky jak dlouho chci. Rada ji se mnou poslala místo Caleba. Asi sem si o to řek.

„Takže co jsi vlastně zač?“ přerušuje můj proud myšlenek bělovlasá žena.

„Všechno možný, podle toho, co je k dispozici.“

„Zrovna je k dispozici místo v mym doprovodu na večer.“

„Hodláš se zase opít?“ ptám se s úsměvem.

„Ne, prostě by se mi hodil někdo, kdo by mi kryl záda, zatímco vyřídim jednu zakázku.“

Pokouším se zachovat v rámci role, první otázka, která přichází na mysl je: „A odměna?“

Na zjizveném zamračeném obličeji se objevuje náznak úsměvu: „Dvacet procent toho co dneska vydělám.“

„Že seš to ty a máš pěknej zadek tak dvacet pět.“

Tentokrát se dokonce směje. Byť se smích zdá být upřímný, čímsi zní hořce a ladí s ledovou jeskyní pohledu jejích očí. „Tak fajn.“