Niv Ceuelasu - jedenáctá část, závěrečná

Uvnitř mě to vybuchlo. Hněv, žal nad ztrátou a bezmoc mi pomátly rozum. Obrátil jsem se na těla ležící všude kolem a měl štěstí, dá-li se to tak říct: jeden z Jeffersonových mužů byl stále naživu.

„Mluv,“ prskal jsem mu do bledého obličeje, když jsem ho k sobě obrátil čelem: „kam letěli?“

Neodpovídal. Oděv měl na břiše roztavený od výstřelu – zatnul jsem zuby a do rány mu vrazil všechny prsty.

„Kam letěli?!“

Oči mu lezly z důlků, na čele mu naběhly žíly, nic ale neřekl. Věděl jsem, že (kdo ví proč) nemůže, bylo mi to ale jedno.

„KAM LETĚLI? MLUV, TY HAJZLE, KAM LETĚLI? KAM LETĚLI? KAM LETĚLI?!“ řval jsem na něj a nořil ruku stále hlouběji do jeho těla, až jsem zcela vyčerpán klesnul vedle něj. Byl mrtvý.

Ležel jsem na zádech, v podivné křeči, útroby mi sžíral strašlivý pocit nezvratnosti toho, co se přihodilo. Bezmocně jsem zatínal pěsti a snažil se přinutit ochromený mozek k činnosti – co můžu dělat? Nevěděl jsem, kam letěli, takže jsem se nemohl pustit do pronásledování. A i kdybych to věděl, těžko bych byl ve své záchranné misi úspěšný.

Jedinou nadějí byl Řád, nebyla to ale lákavá myšlenka. Až se Jediové dozvědí, že jsem do Niv zamilovaný, bude následovat disciplinární řízení, v jehož závěru se dozvím, že jsem z Řádu vyloučen. A to jsem rozhodně nechtěl. Musel jsem se však rozhodnout mezi osudem jejím a svým, nakonec to ale nebylo nic těžkého.

S námahou jsem se vyškrábal na nohy. Jako Jedi jsem skončil, pokud to však byla cena, kterou jsem měl zaplatit za její záchranu, byl jsem ochoten tak udělat.

Splavený jsem zastavil před automatickými dveřmi a zběsile zabušil. Bylo velmi brzy ráno a bylo mi jasné, že obyvatel místnosti za nimi spí, nevěděl jsem však, co jiného. Chvíli to trvalo, nakonec se ale přepážka zasunula mezi futra.

Mistr Yoda vypadal nanejvýš překvapený, jak na mě mžoural slepenýma očima.

„Matt Fissk,“ řekl vykuleně: „Z okna nedíval jsi se, když nevíš, že den není?“

„Moc se omlouvám, mistře,“ vyhrkl jsem: „musím s vámi ale nutně mluvit!“

„Předstírat nebudu, že nezajímá mě to, přesto i já spát musím, padawane,“ prohlásil unaveně.

„Prosím!“

Yoda si mě pečlivě prohlédl: „Dobře tedy. Doufám ale, že zprávy, které přinášíš mi, za probdělou noc stát budou.“

„Tím si buďte jistý.“

„Pojď, pojď,“ mistr se vbelhal zpět do své cely, následoval jsem ho. „Čaj, dáš si?“ zeptal se, když se zastavil před krbem. Odmítl jsem.

„Chybu děláš,“ zakroutil hlavou a do malého šálku nalil zlatavou tekutinu: „dobrý čaj to je. Sám pěstuji ho, he he.“

Začínal jsem být netrpělivý, Yoda se však nenechal vyvést z klidu. Pomalu se došoural ke svému křeslu, pohodlně se usadil, usrkl. Teprve pak promluvil: „Nuže, co trápí tě?“

Nebylo snadné o tom mluvit, nemohl jsem ale jinak.

„Vím, že jsem udělal chybu, mistře,“ sklopil jsem zrak: „Jde o jednu dívku, Niv Ceuelasu. Je jedním ze studentů, kteří sem do Chrámu přicestovali z akademie na Vasaře. Nedokázal jsem ovládnout své city… zamiloval jsem se.“

Na chvíli jsem se odmlčel, čekaje na rozhořčenou reakci svého posluchače, ten mě ale jen bez hlesu pozoroval přes okraj čajového šálku.

„O to ale nejde,“ pokračoval jsem tedy o něco energičtěji: „Dnes v noci se mi přihodilo něco zvláštního. Spal jsem na ošetřovně, když mě vzbudilo cosi jako předtucha. Nevím proč, věděl jsem ale, co přesně mám dělat. Opustil jsem Chrám a vydal se do míst, kde jsme s Vissem Abamou vyšetřovali smrt senátorky Equaris a když jsem tam konečně dorazil, spatřil jsem skupinu agresorů útočící na vurka. Mistře, Gregory Klanick je mrtvý a Niv, jeho padawanku, unesli otrokáři!“

Yoda konečně zpozorněl: „Tím co říkáš, jistý si jsi?“

„Viděl jsem to na vlastní oči!“

Drobný mistr si prohrábl rukou své řídké, bílé vlasy.

„Věříte mi?“

„Neuvěřitelné co říkáš zdá se,“ připustil: „však nemoudré bylo by nevěřit ti.“

Nečekaně hbitě se sesul z křesla a z nočního stolku sebral komlink.

„Naléhavou událost máme tu, ihned ke mně přijděte,“ zahlásil. Pak se obrátil zpět ke mně: „Jak možné je, že banda netrénovaných rabiánů mistra Jedi přemohla?“

„Měli ysalamiry.“

„Ah,“ Yoda opět usedl a netrvalo dlouho, kdy se dveře znovu otevřely a do místnosti vkročili Mace Windu, Kit Fisto a Vis Abama.

„Co se děje?“ zeptali se téměř současně.

„Mladý padawan zde tvrdí, že svědkem vraždy Jedie se stal, stejně tak jako únosu jeho učednice“ chopil se Yoda vysvětlování: „Věřím mu, přesto ověřit jeho tvrzení my musíme. Mistře Abamo, ihned do míst, kde mistr Klanick vyšetřování vedl se vydej a zjisti, co přihodilo se tam.“

Abama přikývl a spěšně se vytratil.

Yoda pak pohlédl na Mace Windua: „Pro případ, že by se padawan Fissk nemýlil, skupinu, která Niv Ceuelasu hledat se vydá, sestavit bychom měli.“

„Souhlasím,“ zamručel Windu: „Postarám se o to.“ A byl také pryč.

„Mistře Fisto,“ oslovil nakonec Yoda nautolana: „Mladíka zpět do jeho cely odveďte. Když prospí se, nejlépe tak bude.“

Neprotestoval jsem, drobný mistr měl pravdu. Až nyní jsem si uvědomil své vyčerpání. Rozloučil jsem se a opustil místnost s Kit Fistem v patách.

Ozvěna nesla zvuk našich kroků opuštěnými chrámovými chodbami.

„Trápí tě otázky,“ ozval se po chvíli Fisto: „Proč se nezeptáš?“

„Ano, mám otázky,“ připustil jsem: „bojím se ale odpovědí.“

„Kdybys podstatu odpovědi znal předem, nebylo by pak zbytečné ptát se?“ povytáhl obočí: „Můžeš tušit, nikdy ale nevíš, jaké odpovědi se ti dostane.“

Otázka, která mě tížila nejvíc, byla pochopitelně: Bude Niv v pořádku? Nikdo ale odpověď vědět nemohl, přešel jsem tedy k otázce druhé.

„Budu vyloučen z Řádu, že je to tak?“ vyhrkl jsem.

„O tvém osudu rozhodne Rada,“ prohlásil nautolan vyhýbavě. To mi jako odpověď stačilo, ačkoliv mi to na úzkosti nijak neubralo.

Fisto se měl ale očividně také na co ptát: „Co se dnes vlastně přihodilo?“

A tak jsem mu řekl vše, co jsem před krátkým časem vyložil mistru Yodovi.

„Vím, že Kodex zakazuje, abychom chovali lásku ke konkrétní osobě,“ zakončil jsem: „nedá se tomu ale poručit. Je to tak těžké!“

Tvář mu roztáhl skoro až šibalský úsměv: „Víš, s Kodexem se to má tak, že se ho nedá striktně držet a kdo tak dělá, nečiní správně.“

Překvapeně jsem na něj pohlédl.

„Konkrétně ono pravidlo, že se Jedi nesmí zamilovat,“ pokračoval Fisto nerušeně: „Pokud jsem správně pochopil záměr toho, kdo jej do Kodexu zařadil, má jít o jakousi prevenci.“

Na okamžik se zamyslel: „Když se do někoho skutečně zamiluješ, často to bývá tak, že se nejvíc strachuješ, abys jej neztratil. Historie nám dala mnoho Jediů, kteří se dali na scestí, většinou právě proto, že, z jakýchkoli důvodů, přišli o předmět své touhy. Jistě si pamatuješ oblíbenou poučku mistra Yody: ‚Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti a nenávist k utrpení. To je cesta k Temné straně.‘ Pomsta, sobecká touha změnit minulé události… mnoho Jediů podlehne těmto svodům, na vlastní pěst se vydají za „spravedlností“, poháněni bolestí ze ztráty, hněvem a nenávistí vůči těm, kteří jim ta muka způsobili. Daleko lepší řešení, než se stranit pocitů tak důležitých, jako je právě láska, nebo je popírat v momentě, kdy nás opanují, mi ale připadá svěřit se svému okolí. Ve chvíli, kdy se něco zvrtne, pak nebudeš sám, ostatní ti pomohou. Kříž s pravidlem Kodexu týkajícím se zamilování se, je právě fakt, že spolu lidé nemluví, uzavírají se sami do sebe, bojí se, co by jim přiznání pravdy přineslo. A když dojde k nějakému neštěstí, nevědí jinak, než si opět poradit sami, tak, jak to činili doposud. Síla nám dává obrovskou moc, Matte a nevyužít možností, které nabízí, vyžaduje silnou vůli a notnou dávku sebezapření, které ve chvílích životní krize mnohým z našeho řádu chybí.“

Pomalu jsme se nesli Chrámem a já bez hlesu naslouchal nautolanovým slovům.

„Oklikou jsem se tak dostal k tomu podstatnému,“ řekl: „Zachoval jsi se správně. Neumím si ani představit, jakou odvahu vyžadovalo vrátit se zpátky do Chrámu potom, co se přihodilo. Přiznat všem svá pochybení, odhalit své nejniternější pocity.“

Mistr Jedi na mě upřeně pohlédl: „Pro něco takového si tě musím chtě nechtě vážit.“

Zakroutil jsem hlavou: „Zní to náramně, mistře, není to ale tak, jak říkáte. Kdybych mohl, vydal bych se za Niv sám, bez ohledu na to, co mé činy způsobí. Věděl jsem ale, že nejsem dostatečně silný na to, abych mohl uspět. Proto jsem se vrátil. Kdybych byl starší, jistě bych byl už dávno pryč.“

„Opět se zabýváš tím, co by, kdyby,“ prohlásil Fisto: „Oprosti se od toho. Soustřeď se na to, jaký jsi teď, v tuhle chvíli. Co bylo tím popudem k tvému návratu? Její záchrana. Věděl jsi, že sám jí nepomůžeš, rozhodl ses tedy obětovat svou budoucnost pro tu její a to… to není něco, co by většina bytostí udělala. Začni věřit sám v sebe, ve svůj úsudek. Až tak uděláš, zjistíš, o kolik snadnější tvůj život je.“

Dorazili jsme ke dveřím mé cely a já měl plnou hlavu toho, co mi mistr řekl. Bylo to podivně uklidňující, cítil jsem, že mi Kit Fisto rozumí.

„Jak je možné, že jsem věděl, co se stane?“ zeptal jsem se.

„Nejsi ani první, ani poslední,“ ujistil mě nautolan: „Naše spojení se Sílou umocňuje emoce. V některých případech, kdy dvě bytosti na ní citlivé k sobě pocítí náklonnost, se může stát, že v mnohých ohledech splynou v jedno. Je to složitější, věda se tímto fenoménem zabývá již delší dobu, nejde ale o nic výjimečného. Tedy… není to úplně běžné, podobné případy se už ale vyskytly.“

Ano. Už od chvíle, kdy jsem na přistávací plošině před Chrámem zahlédl záblesk jejích rudých vlasů, jsem věděl, že jsem se stal součástí něčeho neobvyklého. Nikdy jsem jí nespatřil, a přesto jsem věděl, jak vypadá, jaká je a podobné věci. Síla si s lidmi umí pohrát.

„Ani nevím, jak vám poděkovat, mistře,“ řekl jsem vděčně: „Moc jste mi pomohl.“

Vlídně se usmál: „Měl by ses vyspat, ráno moudřejší večera.“

„To jistě. Až na to, že mě Abama stáhne z kůže.“

„Proč by to dělal?“

„Neznám nikoho, kdo by byl Kodexem posedlejší, než on!“

„Už jednou jsem ti říkal, ať tomu zabrakovi nekřivdíš.“

Chvíli se odmlčel a pak řekl: „To on byl první, kdo věděl o tvé náklonnosti k té dívce.“

„Cože?“

„Takové věci on umí vycítit, moc dobře to víš. Došlo mu co se děje skoro dřív, než tobě.“

„A to nic neřekl?“

„Řekl,“ připustil Fisto: „ale jen mistru Yodovi, který to posléze prozradil mně, asi protože vytušil, že si my dva… začínáme rozumět.“

V tom měl pravdu, rozuměli jsme si. A já se hluboce zastyděl. Celou tu dobu jsem svého mistra hanil a podezříval a on mezitím kryl mé prohřešky vůči Kodexu, který ctil nejvíc ze všeho. Když jsem si uvědomil, co to pro jeho pravidly posedlou logiku vnímání světa muselo znamenat, došlo mi, že mě má Viss Abama asi opravdu rád.

„Myslím, že mu dlužím omluvu,“ řekl jsem.

„Mohu ti poradit?“ prohlásil spikleneckým tónem Fisto: „Nezmiňoval bych se před ním o tom, že víš, co pro tebe udělal. Ať si zachová svůj vážný vzhled, bez něj by to nebyl on.“

„Dobře,“ přikývl jsem a i přes to, že mě na kusy rval strach o Niv, pocítil jsem i klid a úlevu.

„Mistr Yoda má pravdu, měl bych se vyspat.“

„To určitě,“ pousmál se.

„A Matte,“ řekl ještě, než nás oddělily zavřené dveře: „neměj strach o svou přítelkyni. Určitě ji brzy najdeme.“

V následujících dnech jsem očekával, kdy budu předvolán před disciplinární komisi, nic takového se ale nestalo a jak šel čas, došlo mi, že se mým nerespektováním Kodexu nehodlá nikdo zabývat. Nechal jsem to být.

Analýza hyperprostorové stopy ukázala, že obchodníci mířili do Vnějšího okraje, kamsi ke světům Huttského prostoru. Byla vyslána záchranná výprava, po týdnech hledání však byla odvolána. Snažil jsem se o znovuobnovení pátracích akcí, nikdo už ale nevěřil, že by byla mladá padawanka kdy nalezena. Skončila nejspíš kdesi v podsvětí Nar Shaddaa, kde stopy po ní mizely.

Vyšetřování nehody na Náměstí svobody spojené s údajnou vraždou senátorky Equaris se ujala coruscantská justice a Řád Jedi byl k případu přizván pouze jako konzultující strana. Měsíce trvala evidence důkazních materiálů, vyšetřující orgány však nakonec dospěly k jistým závěrům:

Za účelem likvidace Obchodní federace byla naplánována eliminace paldemirské senátorky Celey Equaris známé pro svou ostrou kritiku zmíněné frakce. Úkol provedl jistý Or Valls, který byl však posmrtně zproštěn obvinění, jednak proto, že laboratorní testy prokázaly kontaminaci jeho těla halucinogenní látkou, s jejíž pomocí byl k činu zmanipulován a jednak pro nedostatek důkazů. Spojitost Obchodní federace s tímto incidentem byla nakonec vyloučena, strana, stojící za pokusem o její diskreditaci zůstala ale neodhalena. Vyšetřování bylo totiž v samém závěru a bez udání důvodů zastaveno.

S Visem Abamou jsem o tehdejších událostech týkajících se mě a Niv nikdy nemluvil. On sám se choval, jakoby se nic nestalo a náš vztah probíhal více méně stejně, jako před příletem vasarské delegace. Můj postoj k němu se ale změnil, a přestože jsem s jeho názory nadále nesouhlasil, choval jsem ho v úctě a to i poté, co se naše cesty rozešly.

Uběhly roky, z padawana jsem se stal rytířem. A ačkoliv jsem překonal původní nepopsatelný žal nad ztrátou jediné osoby, kterou jsem kdy miloval, nikdy jsem se nevzdal myšlenky, že jednoho dne se jí na vlastí zodpovědnost vypravím hledat.

Epilog:

Dehtové mraky co chvíli protne klikatice blesku. Stojím na vyvýšeném místě a přes promáčené vlasy sleduji bezútěšnou krajinu planety, která mi byla po několik měsíců domovem. Černé, matně se lesknoucí skály kam až oko dohlédne. Jinak nic. Divím se, že jsem tu přežil tak dlouho.

Přitáhnu si k tělu potrhaný plášť zmáčený poryvy neustávajícího deště, když v dáli spatřím siluetu přes nepřízeň počasí bezpečně přistávajícího raketoplánu. Vykročím.

Věděl jsem, že dřív nebo později přiletí. Nohy se mi smýkají po kluzkém povrchu. Přistihnu se, že skoro běžím, nevím ale proč – je mi jasné, co po mně budou chtít. Jsem tu tak sám…

Konečně jsem jen pár desítek metrů od něj. Stojí nehybně, šedý, chladný, krutý. Po vysunuté rampě mi v ústrety sestupuje vysoká postava v kápi. Je sama.

Zastavíme se na tři kroky od sebe.

„Věděl jsi, že pro tebe přijdeme, Fissku,“ promluví. Nevidím jí do tváře, přesto… ten hlas je mi povědomý. Připomíná mi něco strašně vzdáleného.

„Věděl,“ přikývnu: „Kdo jsi?“

Nezdráhá se, je mu to fuk. Strhne si kápi.

Hledím do tváře staršímu muži, není mu víc jak padesát. Má krátké, prošedivělé vlasy a licousy. Hledí na mě klidně, vypočítavě.

Znám tu tvář plnou vrásek, ačkoliv z doby, kdy byla mnohem mladší.

„Brandon Ashley,“ řeknu pomalu: „Takhle si teď krátíš dlouhou chvíli?“

„Taky tě rád vidím,“ řekne vyrovnaným hlasem, ve kterém není ani náznak chladu. Skoro to vypadá, jako bychom byli staří přátelé, kteří se sešli nad partií sabaccu tak, jako každý den.

Hledím mu zpříma do modrých očí: „Vím, proč jsi tady. Odpověď zní: ne.“

„Jestli jsem si to nemyslel,“ vzdychne: „Jsi si jistý?“

„Naprosto,“ ujistím ho.

Pozorujeme jeden druhého, on v honosné černé róbě, já v potrhaných a obnošených cárech šatstva, toho samého, s jakým jsem opustil známý svět.

„Ty víš, co musím v takovém případě udělat.“

Ta slova řekne skoro až lítostivě.

„M-hm,“ zní má odpověď.

Opět si povzdechne: „Myslím, že je mezi námi pár věcí, které je třeba si ujasnit.“

„Vážně?“ povytáhnu obočí: „To mi pověz.“

„Nebudu se ptát, jestli si to pamatuješ, protože dost dobře vím, že pamatuješ,“ začne: „Byl jsi mladej kluk, když ses zbláznil do Niv Ceuelasu.“

Cože? Co to sem tahá? bleskne mi hlavou. Tělem mi projede vlna vzteku, ne, nezapomněl jsem. Velice dobře si to pamatuju!

„Byla unesena nějakou bandou podřadnejch překupníků s živým masem, pokud se nemýlím.“

„O co ti jde?“ neudržím se.

„Říkám to proto,“ Ashley mi uhnul pohledem: „že to já jsem nepřímo zodpovědný za její smrt.“

Kdyby to bylo možné, přísahal bych, že svět se zastavil. Proč tohle říká, co to blábolí?!

„Zajímá tě, jak to? Neboj, všechno ti vysvětlím. Atentát na senátorku Equaris byl moje práce.“

U všech rohatejch, co je to za hovadiny? Co ho vůbec vede k tomu, aby z huby vypouštěl takový bludy? Přistihnu se, jak zatínám ruce v pěst, až si nehty rozedírám dlaň. Tep se mi zrychluje.

„Nebylo správné, že byla Obchodní federace zachována poté, čím se provinila vůči Naboo a Republice,“ prohlásí energicky Ashley: „Bylo třeba jednat, Senátu to ale bylo jedno. Jen jednotlivec mohl přinést změnu. A kdo jiný, než Jedi? Kdo jiný měl tu moc postavit se systému a zajistit spravedlnost?“

Pohlédne na mě, jako by čekal, že mu dám za pravdu, když se tak ale nestane, pokračuje dál: „Udělal jsem všechno pro to, aby důkazy ukazovaly jediným směrem, když ale bylo vítězství nadosah a Federaci začalo téct do bot, bylo vyšetřování zastaveno. Nyní vím, že vše probíhalo za vyšším cílem, že nebýt Federace, nebyla by válka a my bychom nebyli očištěni, přesto… byl jsem zklamán, když můj plán selhal.“

Zapadlo to do sebe. Události tak dávné, havárie na Náměstí svobody, vyšetřování, únos Niv. Hledím na muže, který to spáchal, do jeho odporné, vlídné tváře. Kdyby nebylo tebe, ještě by žila!

Staré rány byly otevřeny, vše jsem pocítil nanovo.

Čepele našich mečů, modrá a jeho zelená, se v oslňujícím záblesku střetnou.

Slyším jeho triumfální výkřik, jak střídáme jeden výpad za druhým. Kroužíme kolem sebe jak tapasské kudlanky, než se zaklesneme v přetlačování.

„Proč v sobě držet ten hněv, Fissku?“ promluví jeho ústa pár centimetrů vzdálená od mého obličeje zkřiveného soustředěním: „Není lepší najít pro něj využití? Poddat se mu a dosáhnout tak velkých věcí? Vím o někom, kdo by tvé služby uměl využít!“

S výkřikem ho od sebe odmrštím, pak se naše zbraně opět střetnou – a já náhle chápu. Povedlo se jim to, povedlo se jim otevřít mi cestu. Soustředím Sílu a zjišťuji, že Ashley, se kterým v dešti poměřuji síly v boji na život a na smrt, mluví pravdu. Skutečně je tím, kdo stál za událostmi toho pozdního léta a ten, kdo ho poslal, musel vědět, co se mi tehdy přihodilo. Řekli byste, že je to náhoda, že to nemůže být nic jiného – ten, kdo je zodpovědný za smrt Niv byl členem Řádu a po Převratu se stal jedním s císařových inkvizitorů. Jako Jedi ale vím, že nic takového jako náhoda neexistuje. Proto musím jejich taktiku chtě nechtě pochválit – pošlou za mnou muže, kterého jsem víc jak půldruhé desetiletí hledal, ačkoliv jsem neměl ani tušení, kdo by to mohl být. Ten mi odhalí pravdu a já… já podlehnu hněvu a nenávisti a pohltí mě Temná strana.

Tleskám jejich úspěchu. Tolik let jsem se skrýval, žil na okraji společnosti a nakonec i mimo ni, jen proto, abych se zde podvolil jejich záměru.

Už se tomu ale nebráním, nemám sílu...

Je to opojný pocit, nic podobného jsem nezažil. Taková moc! Proč mě to nenapadlo dřív? Co to bylo za kecy, které do mě od malička horem dolem hustili? Tohle by mělo být cílem každé zdravě uvažující bytosti citlivé na Sílu.

S úžasem sleduji, čeho jsem schopen. Z mého meče se stal nezadržitelný barevný kotouč míhající se ze strany na stranu. Ashley se zapotácí, vypadl z koncentrace. To jsi nečekal, co?!

Slyším, jak z plna hrdla řvu, přehlušil jsem hromy a burácení větru, není tu nic krom mě a mého vzteku! Padněte přede mnou, neboť já jsem váš pán a vládce, není moci vznešenější a strašnější, než jsem já!

Tentokrát neudělám chybu, to můj protivník. Ozve se zasyčení a jeho hlava padá na promáčenou zem.

Je po boji.

Stojím nad jeho bezvládným tělem a vychutnávám ten pocit. Čekal jsem takřka dvacet let, abych tě pomstil, Niv. Dokonáno jest.

Pohlédnu vpravo, tam, kde stojí loď a v odrazu jejího deštěm zbroceného povrchu spatřím tvář zdrceného a zlomeného muže.

Vzpomenu, čeho jsem byl před pár lety svědkem. Dostál jsem svému předsevzetí a přes naléhání svých přátel, odrazujících mě od něčeho podobného, vyrazil Niv hledat. Po dlouhém a obtížném pátrání se mi konečně podařilo zjistit její osud. Nežila dlouhý život, stala se obětí rozmaru svého pána, který ji nechal veřejně popravit. To zjištění mi přineslo jen bolest, upnul jsem se tedy k poslední věci, která mi zbývala: pomstě.

A teď je po všem.

Zasvětil jsem tomuto cíli většinu svého života… co mám dělat dál?

Hněv je pryč. Klesám na kolena, tvář skryji do dlaní. Co za život jsi vedl, Matte Fissku?

Chvíli tak setrvám, ponořen do vlastních myšlenek. Pak se zvednu na nohy. Říká se, že pomsta je sladká, já však poznal, že není ničeho bolestivějšího. A pak ty věčné boje, skrývání se před novým režimem, slepá honba za vykoupením.

Na tomto světě jsem prožil příliš, než abych to mohl dál unést.

Stanu nad propastí. Ze spodu se dere vítr, zve mě do své náruče. Zavřu oči, naslouchám jeho vábení. Pak pomalu přenesu váhu, zhoupnu se dopředu.

Ať temná hlubina pohltí mé tělo.