Ve službách Impéria - VI.

VI. Šifra opilého ajťáka

Když od sebe odstoupili, měli oba lehce skelné pohledy. Ian našel řeč jako první.
„Reese, já... promiň, mrzí mě to, nechal jsem se strhnout.“
Bylo mu náhle mizerně. Jednal zkratovitě a ne tak, jak by se měl chovat každý, alespoň trochu zdvořilý muž a důstojník. Nejenomže si dovolil takovou smělost k dívce, kterou skoro neznal, ale ještě ke všemu byla Reese pro zbytek Impéria sabotérka, bezpečnostní hrozba. I když, pokud by byla jeho kajuta sledovaná, uvědomil si, tak už by mu ten polibek nepřitížil. Už takhle měl na krku velezradu. Chtěl zmizet do koupelny a dát si hlavu pod vodovod, aby se uklidnil a vzpamatoval, ale ona natáhla ruku a chytila ho za paži.
„To je v pořádku,“ řekla, jakoby znala jeho myšlenky: „máš k radosti pádný důvod.“
Objala ho, s úsměvem prohlásila: „Gratuluju k povýšení,“ a políbila ho znovu.
„Povýšení?“ vypravil ze sebe.
„ID6237 je tímto povýšen na plukovníka,“ napodobila lodní rozhlas. „Ty jsi o tom nevěděl?“
Ianovi se štěstím, radostí a hlavně únavou zatočila hlava. Blaženě se usmál. Poslední co si pamatoval byl její obličej a výkřik „Iane!“ Pozpátku upadl na postel a pohltila ho tma.

Zpátky k vědomí ho přivedl pocit chladu. Primární důvod byla bez diskuze jeho uniforma, propocená při cvičení. Dalším důvodem byl vlhký ručník, který mu Reese položila na čelo. Pomalu a nejistě se posadil. Na hodinkách měl čas 17:36 lodního – 24 hodinového času, byl tedy asi dvě hodiny mimo. Znovu s ním zatřásla zima, ale to téměř nevnímal. Byl z něj Plukovník. Už samo to slovo mělo zvuk. Plukovník Tarquin, ID6237. Přeskočil hodnost majora a nejméně pět dalších let služebního postupu. Kdo mohl… Císař? Že by udělal až tak dobrý dojem při tom cvičení? V hlavě mu kroužilo hejno otázek, jako smečka splašených mynocků kolem tepelného výměníku. Zkusil spustit nohy na podlahu a udělat pár, dost nejistých, kroků po místnosti. Trochu se mu sice točila hlava, ale zlepšovalo se to.


Najednou mu za zády zavřeštěl signál. Ian se s náhle rychle bušícím srdcem otočil. Ten strašlivý zvuk mělo na svědomí nevinné pouzdro potrubní pošty, které právě dojelo do zásobníku s došlými zprávami. Už tam jedno leželo. Pouzdra byla válcová, měla zhruba patnáct centimetrů na délku a sloužila k přenášení hmotných objektů a zpráv, které obsahovaly příliš citlivé informace.


První pouzdro, které už v zásobníku bylo předtím, mělo běžný tvar, modrostříbrný povrch a klasický šroubovací uzávěr. Ian se pokusil pouzdro otevřít, ale nedařilo se mu. Buď měl příliš unavené ruce z manuálního ovládání počítače, nebo byl závit zkřížený, pouzdro se prostě ne a ne otevřít. Veden náhlou myšlenkou uchopil schránku za druhý konec a vší silou ji vrazil do zvukového modulátoru, který ho před chvílí tak vylekal. Závit cvakl a povolit už šel snadno. Zato modulátor byl neopravitelně poškozen. Dvě mouchy jednou ranou, ušklíbl se spokojeně. Obrátil pouzdro dnem vzhůru, aby vysypal obsah. Dost se podivil, když z pouzdra vypadla malá lahev kvalitního šampaňského, dost neobvyklého tvaru, zabalená v drátěné vatě. Málem se roztříštila na podlaze, ale zachytil ji včas. Za lahví vypadl ještě lístek a třepotavě se snesl na noční stolek. Dvě slova a jedna číslice. „Gratulujeme. Směna 6.“ Položil láhev do chladničky a vzal do ruky druhé pouzdro.


Jeho tvar byl poněkud odlišný, mělo zúžené konce a široký střed. Takovéto obaly obsahovaly totiž kromě zabezpečené zprávy také tenký plášť z vysoce brizantní výbušniny. Jakýkoliv pokus o neautorizované otevření by způsobil explozi. Přiblížil ke snímači svůj čip v zápěstí, něco píplo a pouzdro se na jednom konci rozevřelo. Na postel z něj vypadla útlá krabička, srolovaný list papíru a tuhý obdélníček kartonu. Všechno sesbíral a odnesl ke stolu. Výbušné pouzdro si odložil do kouta místnosti, protože měl v hlavě velmi nejasný plán, že by ho mohl ještě využít.


Na stole nejprve rozmotal a poté uhladil velký list papíru. Stálo tam: „Kapitáne Tarquine. Byl jste povýšen za vynikající službu Impériu do hodnosti plukovníka. Váš osobní čip bude aktualizován na nejbližší Imperiální základně. V přiložené schránce naleznete Vaše nové insignie. Dělejte své hodnosti čest. S přáním brzkého povýšení, ID-83954, Imperial City.“
Na kartonovém lístečku už byla jen poznámka o navrácení výbušného pouzdra. Tenhle lístek zmačkal a zahodil do koše.


Otevřel krabičku. Uvnitř ležel na černém sametu hodnostní pásek plukovníka ve dvou exemplářích, nedotčený prachem, úplně nový. Zaslechl za zády obdivný povzdech a prudce se otočil. Stála těsně za ním, vlasy měla ještě mokré z koupele. S mírným úsměvem se ho zeptala: „Jak jsi na tom?“
„Jsem celkem v pořádku, jen tohle mi dělá trochu starosti,“ odpověděl. „Popravdě řečeno, teď bude asi mnohem těžší odsud zmizet.“


Reese se mezitím natáhla pro jmenovací listinu. „Iane! Tady dole je něco připsaného.“
„Ukaž, podívám se,“ sáhl po brýlích na čtení, které odložil na stůl.
Na papíře byla dole tenká, sotva znatelná slova. „Blahopřeji. Tienn, ISB.“ Jeho dobrá nálada byla opět ta tam. Podal papír Reese.
„Vysvětli mi, jak se mohl plukovník Tienn dostat do zabezpečeného pouzdra?“ zeptal se a dostal odpověď: „Zřejmě má nějakým způsobem možnost napodobit signaturu RFID čipu. Pokud to ovšem jde?“
„To asi ano. A jak poznávám praktiky ISB, určitě to je i legální. To ovšem znamená, že se kdokoliv může kdykoliv dostat i sem a najít tě,“ pokračoval ve svých myšlenkách a překvapeně si uvědomil jaké měl štěstí, že to Tienna ještě nenapadlo. „Takže ze všeho nejdříve se podíváme na ten tvůj maskovací přístroj a kód necháme na potom.“


Za chvíli už měl náloketník s generátorem připravený k rozložení. Reese ho z druhé strany stolu pozorovala. Posunul si na nose brýle, uchopil šroubovák a zlehka povolil kryt svrchního panelu. Opatrně vyjmul energetický zdroj. Překvapilo ho, jak je kompaktní. Natáhl se pro měřící přístroj a připojil kontakty ke svorkám. Napětí naprázdno bylo dost velké na to, aby zabilo člověka. Dodatečně se vyděsil, nasucho polkl a opatrně ho položil na stůl. Pod zdrojem byla malá deska s integrovanými obvody a dva masivní vodiče, které byly připojené k neméně bytelné cívce z dutého drátu. Podíval se pozorněji. Uhlíkové nanotrubičky, spojené do jednoho celku. Vodič měl zhruba obdélníkový průřez a uprostřed byl otvor na chladící médium. Jenže když Reese tenhle přístroj dostala, nikdo jí nevaroval, že chlazení je ztrátové, a že tedy funguje jen dokud chladivo nedojde. Povšiml si na povrchu náloketníku otvoru na připojení tlakové lahve i výstupní trysky s tlumičem, aby unikající chladicí médium nevydávalo jakékoliv zvuky, které by mohly nositele prozradit. Přestože měly nanotrubičky i bez chlazení všechny vlastnosti supravodičů, jakmile se přestaly ochlazovat, teplo, které vyzařovaly bylo brzy nesnesitelné.


Zvedl hlavu od přístrojku a podíval se jí do očí.
„Byla jsi neuvěřitelně statečná, když jsi to nosila tak dlouho,“ řekl a v jeho hlase zazněl obdiv.
Tiše a s nepřítomným pohledem odpověděla: „Bolelo to. Nechci o tom mluvit.“
„Já to dobře vím, ale musím vědět, kde jsi odložila tu tlakovou nádobu na chladivo, když byla prázdná?“
Povzdechla si: „Vzpomínám si, že jsem ji nechala v té místnosti s motory. Pokoušela jsem se tam zastavit stroje, ale strašně to bolelo, kdykoliv jsem tou rukou hýbala. Ta věc mi zapadla pod podlahovou mříž mezi nějaké roury.“


Ian tedy láhev s chladivem přidal do imaginárního seznamu věcí, které nutně potřebují získat a pak znovu soustředil svou pozornost na zařízení. Snažil se pochopit jak přesně maskovací generátor pracuje. Před očima se mu součástky jakoby oddělovaly od sebe a u každé si představil její vlastnosti. Dobrá. Takže tohle je elektronický krystalový generátor vysokofrekvenčních kmitů, ten je připojen na skoro supravodivou cívku, energetický zdroj tu mám, chybí mi jen chladicí plyn. Ten když dojde, tak zařízení ještě nějakou dobu běží, dokud se tepelná pojistka nerozpojí, nebo není vypnuto. Takže teď když připojím slabý zdroj, tak by měl přístroj na chvilku zabrat a energie stejně dojde dřív, než se to celé vůbec stačí zahřát.


„Co říkáš?“ zeptala se. Ani si neuvědomil, že ke konci svých úvah už mluvil nahlas. „Když vezmu energetický článek z blasteru, měl bych dokázat to zařízení rozjet na krátkou dobu i bez přehřátí,“ shrnul svoje předchozí vývody. Vstal, došel ke skříni a z uzamčené schránky vylovil ruční blaster, model 44 upravený na zakázku, dárek od strýce, který si s sebou vozil už na Akademii. Stiskl výstupek na boku pažby a do dlaně mu vypadl energetický článek. Tři z pěti výřezů dosud žhnuly rudým světlem.


Vytáhl z příručního kufříku s náčiním svitek dracounového vodiče, oddělil dva krátké kusy a na jejich konce nacvaknul svorky. Pak opatrně propojil článek s kontakty v přístroji. Stiskl startovací klávesu na odděleném ovládacím panelu. V přístroji to sice zabzučelo, ale jinak se nic nestalo. Ian tedy znovu zkontroloval zapojení. No jistě, vypadla mu uvolněná pojistka. Nastavil tepelnou spoušť zpět do původní polohy a znovu přístroj zapnul.


V náloketníku to nejprve zabzučelo, pak se ozvalo pulzující hučení, které sláblo s tím, jak se obvody zahřívaly. A pak… Ian jen nevěřícně vytřeštil oči. Vzhled zařízení se pomalu změnil. Nejprve se jakoby zvýraznily stíny na jeho povrchu. Pak obrysy vybledly a nakonec se náloketník opticky doslova rozplynul. Strnule zíral do míst, kde z čirého vzduchu rostly vodiče k energetickému článku. Opatrně přiblížil prst k pouze tušenému přístroji. Sledoval, jak průhlední, až nakonec špička prstu zmizela úplně. Pole ale bylo velmi omezené, takže prakticky ihned poté se dotknul povrchu zařízení. Chvíli poslouchal jestli přístroj nevydává nějaký zvuk, ale nic neslyšel. Otřel si zpocené čelo a oddechl si úlevou. Náhle se zavlnil prostor a náloketník bylo opět vidět, jakoby vykrystalizoval ze vzduchu. Článek z blasteru se definitivně vybil, poslední žhnoucí značka zamrkala a zhasla.


Ian se zasmál a řekl: „Chtělo by to oslavit.“ Došel k lékárničce a vytáhl láhev pálenky z exotického ovoce. Byla to tatáž lahev, kterou otevřel poté, co ošetřil Reese při jejich prvním setkání. Nalil oběma do úzkých sklenic a jednu jí podal. Pozvedl sklenici v přípitku: „Na šťastnou náhodu.“ Když se napil, silný alkohol mu protáhl krk i dutiny opravdu důkladně, až se z toho málem rozkašlal. Nepamatoval si, že by ta pálenka byla tak ostrá. Namáhavě polkl, sedl si zase ke stolu, sklenku si postavil stranou a začal vracet maskovací generátor do původního stavu.
Právě vložil napájecí zdroj na místo, když se Reese zeptala: „A čím nahradíš tu nádobu s chladivem?“ Lišácky mrkl a s úsměvem odpověděl: „Ničím. Zkusím zajít do strojovny, budu předstírat, že hledám stopy po tajemném sabotérovi,“ viděl, jak se Reese při těch slovech ušklíbla, „a tu lahev zkonfiskuji jako důkaz.“


Odsunul židli, vstal, a náloketník odnesl do skříně. „Ještě než tam ale půjdu, tak se podívám na to, co jsi vymyslela s tou šifrou,“ řekl, když uložil nářadí zpět.
„Skoro nic. Žádný z numerických jazyků, které jsem se učila, na to nepasuje,“ přiznala.
„No vidíš, a mě při tom cvičení něco možná napadlo. Ukaž mi ten papír,“ požádal ji a vytáhl z kapsy plnicí pero.


Na papíře stálo:


4 2 4 2 4 2 ; 2 = 1 0 !


Ian pod to připsal:


101010 101010 101010


a podal jí papír zpátky.
„Co to je?“ zeptala se.
„Binární kód, převedení všech informací na jedničky a nuly. Dvojka se v tomhle systému vyjádří jako jednička a nula, což zároveň vypadá jako číslice deset. Čísla se totiž převedou na mocniny dvojky a jejich součty. Tři je třeba dvě na první, tedy 2, plus dvě na nultou, což je jedna. Nejrozšířenější v počítačové technice je právě tohle kódování.“
„A myslíš, že to je skutečně správná kombinace?“ řekla skepticky. „Vypadá totiž dost primitivně.“
„Taky jsem nad tím přemýšlel, ale to poznáme, až ho vyzkoušíme.“
„A to bude kdy, kde a hlavně, jak to provedeme?“ nedala mu pokoj s otázkami.
„Jedno po druhém. Ten plán, který zatím vypracovávám, je totiž jednak neuvěřitelně šílený, a taky zatím poměrně nehotový. Až se vrátím, vysvětlím ti to podrobně.“
„Buď opatrný.“
„Neměj strach.“
Otočil se od skříně, ze které si bral běžnou uniformu a dodal: „Reese, kdyby někdo šel, zavři se v koupelně a zajisti dveře zevnitř. A pro jistotu si zase oblékni pod uniformu ten tetramylar, aby tě nenašli ani termálním senzorem.“
Připevnil si jednu sadu nových distinkcí na sako a vyšel ze dveří.


Cestou do strojovny musel projít a projet takřka celou délku lodi. Pár členů posádky se s ním zastavilo na kus řeči, hlavně kvůli jeho povýšení, které rozbouřilo drby, kolující po všech palubách. Opět přišly na přetřes Ianovy známosti, ovšem nikdo nevěděl nic určitého. Podobnost jmen samozřejmě nikomu nepřišla na mysl.


Když se blížil ke strojovně, zaznamenal zvýšené množství „náhodně“ postávajících bezpečáků. Jejich bílá saka z té zeleni a černi ostatních uniforem prostě vynikala. Tlaková vrata do strojovny byla uzavřena a před nimi stál na stráži kapitán ISB a rota stormtrooperů.
„Pozor!“ zavelel Ian. Začal výhody povýšení oceňovat.
„Plukovníku, kapitán ID 8955 se hlásí na váš rozkaz!“
„V pořádku, pohov. Proč je strojovna uzavřena?“
„Velitel Tienn vydal rozkaz, že strojovna musí být prohledána termoskenery a detektory magnetických anomálií. Než sem dorazí technici, byl celý personál odveden a místnost z bezpečnostních důvodů zapečetěna.“
„Děkuji, pokračujte,“ řekl a obrátil se k odchodu. Tak tolik k plánu. Že by ISB už něco tušila? Teď se musí do strojovny dostat jinudy, a hlavně dříve, než Tienn najde tu tlakovou nádobu. Ale jak to provést?


Chvíli přemýšlel, a pak sjel výtahem o dvě patra níž. Tam samozřejmě skoro nikdo nebyl, ISB hlídala pouze hlavní vchod. Rozhlédl se kolem a pak s rozmyslem vešel do skladiště elektroniky. Nevšímal si popleteného astrodroida, který skladištěm zmateně pojížděl a důkladně za sebou zablokoval vstupní dveře. Sundal si sako a změřil si technický průlez ve stropě. To půjde, pomyslel si, když skládal transportní bedny od součástek na hromadu, aby mohl k prostupu vylézt. Odsunul poklop, vhodil sako dovnitř a vlezl do inspekčních prostor mezi podlažími, kudy normálně chodili pouze technici při rutinních kontrolách. Vlevo i vpravo se táhly podél stěn silné svazky elektrických vodičů, optické kabely sdělovacího systému, masivní rozvody vzduchu a dobře izolované vodovody.


V technickém koridoru se musel pohybovat v předklonu, protože světlá výška byla jen něco přes metr a půl. Když ušel po úzkém chodníčku asi sto metrů, narudlé světlo bezpečnostního osvětlení před ním vykreslilo přepážku mezi oddíly. V ní byly klasické, nekódované dveře, vedoucí do technických prostor strojovny. Byly ovšem natrvalo uzavřené, dělníci přivařili křídlo ocelových dveří k rámu. Vrátil se tedy o pár kroků zpátky, k průlezu do dalších pater. Tyto průchody byly tvořeny dutými sloupy čtvercového průřezu, které se na určitých místech protínaly s technologickými koridory. Na okraji chodeb byl v místě propojení otvor v podlaze a na stropě. Po stěně vertikálního prostupu stoupala úzká stupadla, v podstatě jednoduché ocelové kramle, přivařené ke stěně v pravidelných intervalech.


Nebylo na výběr. Proklínal sám sebe za ten ztřeštěný nápad použít technických chodeb. Chytil sako do zubů a vlezl na první příčku. Snažil se nevnímat hloubku pod sebou a s pohledem upřeným vpřed šplhal dál. Bylo tu strašné horko a teplý vzduch stoupající ze dna šachty ho nijak neosvěžil. Natáhl se po další příčce, když mu podklouzla noha. Rychle se přitiskl ke šprušlím a teprve v momentě, kdy opět získal rovnováhu, lezl opatrně dál. Konečně se, zpocený a vyčerpaný vynořil o patro výš. Usedl na podlahu vedle průlezu, znechuceně vyplivl poutko, za které mu sako v zubech viselo, a namáhavě oddechoval.


Jakmile se trochu vzpamatoval, zamířil chodbou ke dveřím stejného vzhledu, jako byly ty o patro níž. Zde byly ale zajištěné jen několika křídlovými maticemi. Odšroubovat je bylo dílem okamžiku. Dveře se hladce otevřely a Ian vstoupil do spodního patra strojovny.
Strop, tedy vlastně podlaha patra nad ním, byl stejně vysoko jako v koridoru, ze kterého vylezl. Narovnat se tedy nemohl, jediným zlepšením jeho situace bylo více prostoru po stranách. Osvětlení úseku svítilo dost na to, aby se nemusel bát náhodného zaškobrtnutí a následného úrazu když procházel mezi obřími zapouzdřenými vodiči, které vedly energii z reaktoru pohonného systému až k vlastním soustrojím hnacích jednotek. Nad hlavou měl převážně mřížkovanou podlážku provozního patra. Nikdo uvnitř strojovny nebyl, takže si nemusel dělat starosti s hlukem, který jeho kroky způsobí. Pečlivě se rozhlížel po okolním prostoru, jestli někde neobjeví tu ztracenou tlakovou lahev. Jenže tam, kde by měla být, mezi trubkami pod článkovanou jednotkou hyperpohonu, byl jen prázdný prostor.


Udělal ještě pár kroků vpřed a pak mu najednou něco došlo. Rychle se vrátil tam, kde stál před chvílí a pečlivě si přitom všímal jednotlivých mřížových panelů nad ním. Jeden z nich byl posunutý. Nepohodlně, napůl shrbený, uchopil mříž nad sebou a pokusil se ji vysunout z jejího uložení. Hrozivě zaskřípala, ale poddala se.
Konečně se mohl narovnat a tak vyhlédl takto vzniklým otvorem. Zahlédl, jak něco visí z ovládacího pultu a po delším zkoumání usoudil, že to je zřejmě tlaková hadice. To by mohlo být ono!, napadlo Iana. Přehodil sako přes hranu, chytil se oběma rukama a vytáhl se nahoru. Chvíli jen ležel na podlaze, čekal až mu přestanou před očima blikat černá a žlutá kola a nadával si v duchu za to, že nechodil pravidelně cvičit.


Když přistoupil k pultu, málem vykřikl radostí. Ležela tam ona tlaková lahev, i s metr dlouhou spojovací hadičkou. Hadičku smotal do kapsy a nádobu plochého tvaru si zasunul pod košili na břicho. Najednou se ozval složitý zvuk mechanického zámku. Někdo vcházel do strojovny!