Poslední věrní CIS IV. Konec nadějí

Tak, doufám, že tenhle díl bude lepší, než ten předchozí. A jako vždy se těším na vaše komentáře.


Ved se rozhlížel po můstku Arrogante. Byl to ten samý styl můstku, jaký můžeme najít ve všech ostatních Konfederačních lodích. Avšak tenhle byl v zoufalém stavu. Stejně jako posádka.


Vpředu chyběla část skla a byla nahrazena kovem. Ostatně celá loď byla otlučená a nejhůře na tom byly motory, neboť ten horní fungoval jen na poloviční výkon a ten na pravé straně se držel trupu už téměř jen silou vůle.


Nelze se proto divit, že měl Ved chmurnou náladu. A tu mu nezlepšil ani přílet imperiální flotily. Na odvrácené straně planety se zbylé tři separatistické lodě připravovaly na cestu hyperprostorem.


Po celé lodi bylo slyšet strašné skřípání a od lodi odletovaly kusy plátování. Vše naznačovalo tomu, že budou mít štěstí, pokud se loď nerozpadne. Příliv Pokroku IX. na tom byl obdobně.


Ved seděl ve velitelském křesle a nervózně klepal prsty do opěradla. „Připravit příďová děla! Technický tým k motoru číslo 2! Poloviční rychlostí vpřed!“ začal vydávat rozkazy. „Jako kdybychom mohli letět rychleji.“ odsekl potichu jeden z důstojníků. Ved ta slova slyšel, ale usoudil, že stejně nemá cenu reagovat.


Za několik málo minut již byly obě flotily na dostřel. Arrogante vystřelil jako první. Z příďového děla vyšlehla rudobílá střela, která zasáhla pravý můstek jednoho z imperiálních destruktorů. Ten byl po zásahu neovladatelný a plnou rychlostí pokračoval na kolizním kurzu k planetě.


Tam se o několik minut později zřítil. Posádka ho ovšem stačila opustit.


Pak zahájili palbu imperiálové. Jelikož se Příliv Pokroku držel vzadu, dostal Arrogante plnou dávku střel. Vypadl štít, bylo zničeno příďové dělo, přičemž vybuchl příďový sklad munice, což mělo za následek roztrhání velké části přídi.


Dalších několik ran vyřadilo komunikační antény. A motor číslo dvě se začal oddělovat od trupu.


Ved stále seděl tam, kde předtím a vypadal čím dál tím nervózněji.


Okolo lodi prolétávaly imperiální stíhačky. Na palubě Arrogante žádné stíhačky nebyly a stejné to bylo i na Přílivu Pokroku. V tomto ohledu to byla jednostranná bitva. Horší ovšem bylo to, že na palubě Arrogante nebyly adekvátní zbraně pro obranu proti malým letounům.
Naopak pro stíhačky byl destruktor bez štítu perfektním cílem.


Loď se i přes zdrcující palbu prodrala za jednu z imperiálních lodí. Zbývajícími zbraněmi zničili imperiálům motory.


Když chtěli pokračovat dál, zasáhla je opět ta samá zdrcující palba jako prve. A pak přišel ten poslední zvuk, jaký by si posádka přála slyšet. Motor číslo dva se začal nezadržitelně oddělovat od zbytku lodě.


Ostatně celá loď se začala trhat na několik částí a odlamovaly se stále větší kusy plátování.


Ved stále přemýšlel, zda je čas opustit loď. Někteří členové posádky na můstku na něj prosebně upírali pohledy. Čišeli z nich strach a také zoufalství. Už se chystal vydat ten povel, když můstek zasáhla zbloudilá střela.


Rozbilo se jedno ze zbývajících skel a než ho stihl kovový plát nahradit, několik neimodianců to vycuclo ven z lodi. „Kapitán je zraněný! Honem, lékařského droida!“ zakřičel jeden z přeživších. A skutečně. Jeden ze střepů přesekl Vedovi krční tepnu. Držel se za krk a po hrudníku mu stékala krev.


„Nech-nechtě mě t-tu! O-opusťte lo-loď!“ zachroptěl svůj poslední rozkaz Ved. Všichni odbíhali směrem k únikovým modulům. Jen Ved stále seděl ve svém křesle. Kapky krve začaly dopadat na chladnou zem.


Hleděl před sebe, na nekonečný vesmír. Na všechny jeho krásy. A před očima mu přebíhal celý život. Vzpomínal na první den na Akademii. Na udělení kapitánské hodnosti. Na bitvu o Coruscant. Na Kashyyyk a dokonce i na pobyt ve vězení.


Viděl odlétající záchranné moduly. Do krve se začaly přimíchávat i slzy. Proč oni můžou žít dál a on tu musí umřít? Proč zrovna on? To jsou otázky, které si v duchu pokládal. Věděl ovšem, že ani oni již nebudou mít dlouhý život… Impérium je nejspíš všechny zlikviduje.


Viděl ještě hořící Příliv Pokroku IX. a pak již ztratil zrak. Naposledy se dotknul nášivky na uniformě, která označovala hodnost admirála. Ještě jednou se v něm vzedmul pocit pýchy. Pak ovšem ztratil i hmat a schopnost ovládat končetiny. Jeho ruce se bezvládně sesunuly na zakrvácené opěradlo... A on vydechl naposledy.


Ve stejné chvíli se motor číslo dvě se strašným rámusem oddělil, a jelikož jel stále na maximální rychlost, byl rychlejší než loď a narazil do trupu. To mělo za následek výbuch, který roztrhal celou loď a pohltil část únikových modulů, jež nebyly dostatečně daleko.


To byl konec Arrogante, jednoho z prvních vyrobených destruktorů Recusant.


Pokračování příště...


Tímto dílem jsem chtěl rozvést myšlenku, že i nejlepší vojevůdce může zemřít takto "zbytečnou" smrtí...