Ve službách Impéria - III.

III. Na povrch

Ráno se vzbudil brzy, Reese ještě spala. S mírným lupnutím si narovnal záda, protože už třetí noc v řadě strávil na židli za stolem. A to si přitom rozložil matraci na zem. Tiše se vykradl do koupelny a po nezbytné hygieně se oblékl do vycházkové uniformy. Postrádala jezdecké kalhoty a vysoké boty, byla spíš podobná společenskému obleku – rovné kalhoty a lesklé polobotky, sako však zachovávalo imperiální střih. Barvou se také trochu lišila, byla o něco tmavší a spíše šedá, než nazelenalá. Po krátkém zaváhání vytáhl z obalu i černý kabát, který byl podšitý termoizolační vrstvou – na Marau panovala regulérní zima se všemi 'příjemnými' doplňky, například sněhovými bouřemi. Než ale vystoupí na povrch, musí za strýcem, zjistit proč ho předvolal. Snad se do té doby zlepší počasí, zadoufal. Předpokládal, že bude pryč krátce a tak se rozhodl nechat dívku spát. Ještě jednou si urovnal před zrcadlem distinkce a vyšel z kajuty.

Na chodbě skoro vrazil do dvou debatujících stormtrooperů.
„ … je skvělá, no tomu neuvěříš,“ říkal zrovna jeden z dvojice.
„No tak moment, eSTé patnáctka přece nemá šokový bodák,“ oponoval ten druhý, který měl barevný kód velitele na přilbě skoro sedřený. Iana si ani jeden nevšiml.
„Pozor!“ zvýšil Ian hlas a vojáci sebou škubli.
„TK-8504 a TK-5897 se hlásí,“ odpovídal velitel v přísném pozoru.
„V pořádku, pohov. O čem debatujete pánové, tedy jestli se můžu zeptat?“ zeptal se už mírněji a v duchu nadával na, zřejmě dědičné, sklony všech Tarkinů poroučet komukoli v okolí.
„Kapitáne, naše jednotka 594 má být vyzbrojena novými zbraněmi. Ale už jsou to dva týdny a naše urgence byly bezvýsledné. A pak jsme se do hovoru o zbraních zabrali asi trochu víc.“
„Dva týdny?“ Ian se upřímně podivil lajdáctví v zásobování Impéria. „Jdu zrovna za admirálem, tak se mu o tom zmíním.“
„Byl byste tak laskav?“
Voják v bílém pancíři na kapitána kývl, jako že děkuje a poté odkráčel i s kolegou k výtahům. Ian je následoval, místo do hangáru ale směřoval nahoru, k řídícímu centru. Dveře do strýcovy úřadovny byly otevřené.

Dříve než vstoupil do dveří, slyšel zvýšený hlas vycházející ze strýcovy pracovny.
„To ale přeci není možné!“
Ian se zastavil na chodbě a naslouchal. Jeho strýc právě svým rezervovaným tónem odpovídal: „Plukovníku Tienne, nevím jak Vás mám přesvědčit, že tato situace je naprosto reálná.“
Aj, pomyslel si, Anatol Tienn z ISB. Pravděpodobně už na tu soukromou vyšetřovací akci přišel, napadlo ho a v tu ránu se mu udělalo slabo. Jestli ten čmuchal už na něco kápl... s vypětím všech sil se přinutil poslouchat dál. „Pak tedy nevím, admirále, proč o této věci nebyli zpraveni moji lidé. Proč jste celou situaci nechal řešit nějakého bezvýznamného kapitána?“ Tienn evidentně zuřil.
Admirál Tarkin chvíli bojoval s touhou toho černobílého tlustého zmetka zastřelit. Tak jeho synovec je nějaký ‘bezvýznamný kapitán’? V mžiku se ale sebral a suše, bez emocí zkonstatoval: „Ten bezvýznamný kapitán má výkonnější mozek než vy. To byl důvod, proč jsem ho tím pověřil.“
Ian se musel přemáhat, aby se nerozesmál. Jednak mu spadl kámen ze srdce a potom, představa toho tlustého oficíra z ISB, který prská vzteky a je rudý jako vařený rak – to bylo k nezaplacení. Vycítil ale, že rozhovor je u konce, tak se raději vzdálil a ukryl se za nejbližší roh. Za moment kolem něj Tienn produsal směrem k výtahům.
Když byl rozzuřený bezpečák z dohledu, Ian došel k veřejím dveří u strýcovy kanceláře a zaklepal. „Dále,“ ozval se chladný hlas a tak vešel dovnitř. Admirál seděl ve svém oblíbeném křesle zády ke dveřím, zahleděný do vesmíru.
„Kapitán ID-6237 se hlásí dle rozkazu.“
Křeslo se prudce otočilo, dveře na chodbu se zavřely.
„Dobré ráno. Předpokládám že jsi slyšel mého předchozího hosta?“
Ian ne zcela úspěšně potlačil úsměv. „Jen pár vyprsknutí. Jak se toho domákl?“ Starší z Tarkinů pokrčil rameny. „Nevím. Mám takový pocit, že má v našich řadách špehy. Občas vzpomínám si na starého Yularena z Akademie. No, starého.. on je stejně starý jako já, ale od té doby, co maká pro císařskou ISB, tak vypadá jako stoletý kmet. Ale on má alespoň základní důstojnickou čest. Tihle... ehm,“ zadusil v sobě nadávku „nemají cti, ani co by se za nehet vešlo.“
„Neodvážili by se ale překročit tvou autoritu?“
„Ne, to snad ne. Proč jsem tě ale volal, jak pokračuje vyšetřování?“ změnil admirál náhle téma hovoru.
„Asi jsem na stopě toho, co způsobilo ty problémy s počítačem. Ale musím se poradit ještě s experty,“ zapřel Ian přítomnost mladé sabotérky ve své kajutě a strýcovy nejistoty si evidentně nepovšiml.
„Skvěle! To by jim mělo zarazit připomínky. Už mi jdou na nervy s těmi bláznivými intrikami o sabotérech a spiknutích,“ vrátil se opět Tarkin k předmětu, který mu hlodal v mysli.
„Sabotérech a spiknutích? Cože?“ zahrál mladý kapitán překvapení.
Strýc se ušklíbl a zavrtěl hlavou.
„To nic,“ řekl k Ianově úlevě, „od začátku tohoto letu touží Tienn dokázat, že předčasně senilním. No a tak si vymyslel útok partičky fanatiků. Asi mu ta práce už leze na mozek.“
„Taky si myslím,“ přitakal Tarkin mladší a dodal: „určitě mu hrabe.”
„Iane, pozor, nesmíš tu tlustou krysu podcenit. Jsi pravděpodobně chytřejší než celý jeho tým na lodi, ale mám z nich špatný pocit. Minimálně mě chtějí diskreditovat a mohli by tě k tomu využít.“
„Dobře, budu si hlídat záda. A díky,” pokusil se o sebejistý výraz Ian, ale pod vlivem strýcových slov se ho začaly zmocňovat obavy. Udělal krok ke dveřím, ale pak se ještě zastavil, když si na něco vzpomněl: „Málem bych zapomněl, vojáci z jednotky 594 už dva měsíce urgují dodávku zbraní. Nemohl bys tu sebranku z logistiky nějak motivovat?“ Admirál Tarkin kývl na souhlas a on se přistihl, že už předem lituje chudáky zásobovače. Otočil se k odchodu. Dveře kanceláře se otevřely, jeho strýc pro efekt a zvědavé uši posádky zadeklamoval: „Děkuji kapitáne, odchod,“ a Ian zamířil zpátky do kajuty.

Ve výtahu se opřel o stěnu a snažil se urovnat si myšlenky. Na krátkou chvíli si myslel, že to na něj celé praskne. Odteď musel dávat větší pozor na svoje chování, protože ISB sice nevynikala inteligencí, ale měla všude své kontakty. A i kdyby člověk spolupracovat nechtěl, penězi nebo výhrůžkami by ho lehce přinutili. Ale já jsem ten, kdo má mozek, řekl si v duchu, urovnal si uniformu a když turbovýtah dorazil na správné podlaží, vystoupil z kabiny opět sebevědomý a uhlazený imperiální důstojník. Ve skrytu duše ale doufal, že ten drahocenný mozek neskončí mimo jeho hlavu.

***


„Klonovací akce pokračuje slibně. Kromě velitele Tarkina jsme již aktivovali tři další důstojníky.”
„Výborně, sluho, výborně. A byly již předobrazy klonů eliminovány? Jsou nebezpečně liberální,” ozval se hlas zpod černé kápě.
„Likvidaci započne komando ISB pod vedením plukovníka Tienna na Váš rozkaz, excelence.”
„Dobře, vyšlete jej ihned. Bude to velký krok k rozhodujícímu vítězství.”


***

Když cvakly dveře, Reese se sice vylekala, ale když uviděla Iana, uvolnila se a uvítala ho úsměvem. „Dobré, hm..., dopoledne. Kde jsi byl tak brzo po ránu?“ neodpustila si lehkou ironii, když zjistila, že prospala skoro dvanáct hodin.
„Navštívit jednoho známého,“ zapřel Ian svého strýce, zatímco si věšel sako na dveře šatníku. Předpokládal, že Reese nechová ke jménu jednoho z nejvyšších velitelů ani trochu přátelské city. Bylo zbytečné celou věc komplikovat. „Po obědě jdu na povrch, tak zkusím najít někoho, kdo by ti obstaral falešnou identitu. I když popravdě řečeno, začínám uvažovat i o té druhé variantě.“
„Je to od tebe hezké, že se tak staráš. Nechci ale, abys z toho měl nějaký další problém.“
Zčervenal a pokusil se z toho vymluvit. „Pro mne je důležité, dostat tě v pořádku z téhle lodi. A nedělej si starosti, problémy z toho nebudou.“
Říkal to sice dost sebejistě, ale v soukromí své hlavy si nadával, koho to chce vlastně obelhat, jestli ji, nebo sebe. Problémy z toho totiž už zcela jistě jsou.

„Proč to vlastně děláš?“ zeptal se sám sebe, a sám si taky odpověděl „Protože je sakra hezká.“
„No tak,“ snažil se v duchu přesvědčit své druhé já „ty bys přece nechtěl poslat nikoho na mučidla.“
„Ne to ne, ale stejně. Je za tím i ten její pohled, že?“
„Dobře,“ kapituloval Ian v myšlenkové hádce sám se sebou. „Ale jen kvůli tomu to nedělám.“

Ian na kadetní škole prožil pár zajímavých avantýr, ovšem velké zkušenosti neměl. Vždy se našel někdo zajímavější, vtipnější a elegantnější, aby přetáhl pozornost Ianovy společnice na sebe. Soustředil se na technické vzdělání natolik, že mu většina onoho studentského života proběhla mezi prsty. Najednou byl odborníkem na lodní energetické systémy, přidělený na loď, elegantní, vždy s bezchybnou uniformou, ovšem co se žen týkalo, zmatený a nesmělý. Nenadálé setkání s Reese mu obrátilo život vzhůru nohama. Možná to bylo dobře, uvažoval v duchu, možná mi to pomohlo překonat nejistotu. A možná taky fakt, že nás oba asi zastřelí, když to celé praskne, uvažoval.

Oběd proběhl v naprostém tichu, Ian byl tak zamyšlený nad svým plánem, že sotva vnímal, co vlastně jí a Reese se ho bála vyrušit. Zatím ani netušil, kde začne hledat nějakého padělatele, ale byl ochoten to risknout. Po jídle se osprchoval, upravil vycházkovou uniformu, přehodil si přes ramena připravený kabát, podal Reese ruku na rozloučenou a odešel z kajuty. Zasyčela hydraulika dveří a byl pryč.

***

Kontrola při výstupu měla tři základní procedury. Nejprve prověřit platnou dovolenku, v návaznosti na to oskenovat RFID čip a nakonec prohlídka kvůli pašování nepovolených předmětů z lodi. Obvykle tuto proceduru vykonával důstojník ISB a četa stormtrooperů. Dnes ovšem byli ve službě dva kapitáni v uniformách bezpečnosti a vojáků byl celý tucet, místo obvyklých tří nebo čtyř.

„Ale, copak to tu máme?“ zaslechl za sebou jízlivý hlas. Právě prošel třetí a poslední kontrolou, když se za ním ozvala ta slova. Otočil se a viděl plukovníka Tienna, který málem neprolezl turniketem, jak se k němu blíží.
„Náš ‘Matt Helm, vesmírný detektiv’ osobně. Tak co vojáci, nechce někdo autogram?“ Odpudivě se zachechtal vlastnímu vtipu, a ke konci ještě vydal zvuk podobný uchrochtnutí Gamorreánce..
„Pane plukovníku, se vší úctou, pokud máte výhrady k tomu, jak admirál Tarkin uděluje rozkazy, stěžujte si u něj, ne u mne,“ odpověděl Ian chladně, přestože měl sto chutí toho arogantního kulatého skřeta uškrtit. Jenže po vyšším důstojníkovi mohl střelit nebo seknout jedině slovem, a to ještě opatrně. I tak, když se otočil na patě a odkráčel k transportu, Tienn stál na místě, už podruhé za den rudý vzteky.

Když se Ian usadil v raketoplánu třídy Lambda, zjistil že cestuje sám. Zaklepal tedy na piloty, zda by si nemohl nalétnout pár hodin jako kopilot. Když mu byl jeho záměr schválen z řídícího centra hangáru, vystřídal druhého pilota na sedadle. Čtečka čipu potvrdila jeho totožnost a odblokovala ovládání. První pilot řekl: „Kapitáne, je Vaše.“
„Děkuji, poručíku,“ odpověděl zdvořile a posunul páku tahu vpřed. Lambda se začala na svých repulzorech, generátorech antigravitace, pomalu sunout k silovému poli, suplujícímu vzduchotěsná hangárová vrata.

Raketoplán vylétl z jícnu v boku lodi a zaleskl se ve slunečních paprscích jako losos v peřeji, rozložil nosné plochy a klesajícím obloukem zamířil na nižší orbitu. Ian měl zlehka položené ruce na řízení a cítil se zatím nejlépe za posledních několik dní. Létání mělo něco do sebe, rozhodně ho pokaždé uvolnilo a pročistil si při tom hlavu. Na nepříjemného bezpečáka zapomněl hned, jak položil ruku na ovládací panel. Naslouchal pokynům z věže Imperiální letecké základny Marau a připravoval se na sestup atmosférou. Navyklým pohybem natáhl ruku z řízení a zapnul deflektory, které plnily úlohu tepelného štítu. Za chvíli se spojení přerušilo, protože raketoplán vlétl do atmosféry a rozžhavené molekuly se štěpily na ionty, jejichž náboj rušil rádiové signály. Když Lambda po minutě vyplula z iontové bouře, spojení bylo opět navázáno a Ian se chystal předat řízení prvnímu pilotovi. Vál ostrý vítr, byla dost nízká viditelnost a všude poletoval sníh. Nedivil se, že se nikomu nechtělo na povrch v takové vánici. Zastavil se ani ne deset metrů nad plochou a předal řízení. Poryvy vichru už cítil i přes mnohonásobně oddělené manévrovací okruhy a v tak obtížných podmínkách zatím nelétal. Nakonec Lambda nehlučně dosedla na antigravitační polštář, vytvářený repulzory, pod rukama mnohem zkušenějšího pilota. Pak se z břicha lodi vysunuly odpružené mechanické nohy a zabořily se do vrstvy sněhu na přistávací ploše.

Jen se loď zhoupla na podpěrách po vypnutí repulzorů a už se otevírala rampa pod přídí. Ian a oba piloti vykráčeli ven, do hučícího větru který umetal sníh na ploše, ležící dobrých padesát metrů nad povrchem. Pokynul stormtrooperům strážního oddílu, kteří přišli zabezpečit stroj, rozloučil se s piloty a zamířil k budce v rohu plošiny, která ukrývala výtah. Náhlý závan mrazivého vzduchu se do něj opřel z boku a on zavrávoral. Vzdušný vír se zmocnil jeho čepice a v okamžiku ji odnesl mimo plošinu, kde se beznadějně ztratila z dohledu. Posledních pár metrů se dokonce proti poryvům větru musel namáhavě probíjet. Když se dostal do příjemně vytopené kabiny výtahu a zaklaply za ním dveře, raději chvíli oddychoval a snažil se najít ztracený klid. Podíval se na sebe do jedné ze zrcadlových stěn. Na kabátu i v rozcuchaných vlasech mu tály sněhové vločky. Pokusil se trochu upravit a teprve poté stiskl ovládací tlačítko.

Dveře kabiny se po dosažení cílové stanice rozevřely a Ian vstoupil do prostor základny pod přistávací plochou. Pohled nahoru byl odsud přímo omračující. Na čtyřech masivních nohách stála plošina nad základnou jako nějaké fantastické zvíře. Ve dvou z nich byly výtahy, v druhých dvou zase energetická a palivová vedení. Pod plochou byl vítr o něco snesitelnější a sněhu poletujícího ve vzduchu také ubylo, nicméně první dva kroky po mizerně upravené cestě k bráně Iana přesvědčily, že si měl vzít klasickou uniformu, která měla vyšší boty. Do elegantních polobotek vycházkového stejnokroje se hrnul sníh vrchem a tam, díky tělesnému teplu, pomalu roztával. U brány už měl Ian v botách malá a velmi studená jezírka. Strážný si oskenoval jeho čip, zasalutoval a zvedl závoru. Cesta na povrch byla volná.