Seděla na jednom z mramorových kvádrů, sloužících jako alternativa lavičkám, tváří k městu zalitému zlatavým slunečním svitem, hruď vypjatou, ruce složené v klíně, oči zavřené. Opatrně jsem usedl vedle ní.
Obličej se jí rozjasnil hřejivým úsměvem. Nevěděl jsem, jak začít a tak jsem ji jen dál mlčky pozoroval, neschopen se nabažit toho výjevu, cítíc směsici svírajícího žalu a nesmírného štěstí.
Pak otevřela oči.
„Chyběl jsi mi,“ splynulo jí z úst.
Tělem mi projel horký záchvěv.
Chtěl jsem něco říct, z jejího pohledu jsem však vyčetl, ať to raději nedělám. Velice dobře věděla, co cítím, tak jako já vnímal její pocity a slov nebylo potřeba.
Kolem nás co chvíli prošel někdo z Řádu, ať už mistři, rytíři či hlouček padawanů, mávajících datapady a předstírajících, že se učí historii.
„Můžeme,“ hlesl jsem: „můžeme se jít projít?“
„Jistě,“ přikývla a oba jsme vstali.
Krok sun krok jsme kráčeli směrem k chrámovým zahradám a Niv si mě celou dobu pozorně prohlížela.
„Vypadáš ustaraně,“ řekla po chvíli.
„Je to vážně tak vidět?“
„M-hm.“
„Upřímně, je to bída,“ povzdechl jsem si a v hlavě překotně formuloval, co vlastně řeknu.
Trpělivě vyčkávala, až si utřídím myšlenky. Zastavili jsme se ve stínu pod okrasným stromem.
„Měl jsem dávného přítele, znali jsme se od mala,“ začal jsem slovo po slově ze sebe soukat to, co mě nesmírně tížilo: „Dnes ráno jsem narazil na mistra Fista a ten mi řekl… řekl mi, že se Juren ve své cele oběsil.“
„Cože?“
„Před dvěma dny, bylo to pozdě večer, jsem se šel k němu zastavit na kus řeči, ale nikdo na mé klepání neotevíral a tak jsem odešel. Co když ale… co když se právě připravoval, aby…,“ věta se mi vzpříčila v krku. Nohy mi vypověděly službu, musel jsem se posadit.
Celé dva dny jsem v sobě dusil své pravé pocity. Ani před Fistem, dokonce ani před samotným Yodou jsem se nedokázal zcela otevřít a odhalit to, co skutečně cítím. Teprve teď, v přítomnosti jediné živé bytosti, které jsem plně důvěřoval, jsem se mohl svého břemena alespoň částečně zbavit. S Jurenem jsme toho hodně prožili. Od prvních krůčků k odtajnění tajemství Síly, přes dlouhé večery strávené v Archivu, až po chvíle, kdy jsme se lopotili při vyčerpávajících kondičních cvičeních. Každý z nás si za ta léta zažil momenty triumfu i naprosté bezradnosti, vždy jsme ale měli jeden druhého. To z nás činilo mnohem víc, než jen učedníky Jedi – opravdové přátele.
A byl jsem to nakonec já, kdo naše přátelství zradil.
„Matte,“ usedla na obrubník vedle mě.
„Potřeboval mou pomoc, a co jsem udělal? Nic!“
„Ani jsi nemohl.“
„Jak víš, co jsem mohl a co ne?“ vyštěkl jsem: „Jak to můžeš vědět? Copak to byl tvůj přítel, kdo zemřel?!“
Většina lidí chápe Temnou stranu jako prostředek, pomocí něhož lidé dosahují takových věcí, jako je rozklad společnosti či ovládnutí galaxie. Historie nás naučila, že lze tuto odvrácenou stranu Síly k podobným účelům skutečně využít. Ve většině případů jsou však projevy Temné strany daleko méně radikální.
Ihned poté, co jsem dořekl poslední slovo, mi bylo jasné, že jsem ublížil.
Niv na mě chvíli hleděla svýma dokořán rozevřenýma zelenýma očima.
„Ne,“ řekla pak: „Juren nebyl můj přítel. Naneštěstí ale vím, jaké to je, přítele ztratit.“
Věděl jsem, o čem Niv mluví a věděl jsem to celou dobu. Povedlo se mi tak to, co jsem zamýšlel – ranil jsem. Svůj žal jsem chtěl přebít žalem někoho jiného, obrátilo se to však proti mně. Nejen, že jsem nedokázal zachránit přítele, navíc jsem ublížil tomu, na kom mi záleželo daleko nejvíc. V tom je ten kříž s Temnou stranou. Stačí se nechat ovládnout hněvem a zoufalstvím a jste doma. Nejzákeřnější na ní ale je, že ubližujete nejen lidem okolo sebe, ale zejména sobě.
Niv si sáhla k opasku a v ruce se jí objevil stříbrný jílec světelného meče.
„Nejspíš jsem ti ještě neříkala, jak jsem přišla k tomuhle,“ pronesla chladně.
Je noc. Skrz těžké černé mraky čas od času zazáří měsíc a velké sněhové vločky se líně snášejí k zemi. Jehličnatý les šumí.
Tmou mezi kmeny ztěžka kráčí dvě postavy, krok sun krok se brodí závějemi.
Bělovlasý, shrbený muž pokročilého věku ví, že musí co nejrychleji nalézt suchý přístřešek – děvčátko, které ho doprovází, se v promáčeném oblečení třese zimou. Před malou chvílí, když překračovali zamrzlou řeku, led bez zjevné příčiny pukl a dívenka skončila v ledové vodě. Byl to jen okamžik, na svůj věk se starší z těch dvou předvedl jako neobyčejně obratný jedinec s bleskovými reflexy, i tak malý časový úsek však stačil, aby byla nešťastnice skrz naskrz promočená.
Jeskyně. Na první pohled není vidět, Síla však mluví jasnou řečí: zapadané pod sněhem nachází se ve vysoké skále útočiště. Pro čepel světelného meče není nic těžkého sníh rozpustit a dovolit tak dvěma Jediům, aby vstoupili dovnitř.
Ticho rozlehlého prostoru narušuje pouze rytmické kapání vody. Jediným světlem je zelená záře elegantní zbraně držené starcem a sotva znatelné měsíční světlo vnikající otvorem, jímž vstoupili.
Dívenka se choulí do ledových svršků, modré rtíky pořád dokola něco neslyšně brebentí. Její drobné tělo spaluje horečka.
Muž se ztěžka usadí na studenou, ale suchou zem. Jeho bystré oči bloudí po prostoru, předmět hledání však nenalézají. Nikde ani stopa po něčem, co by mohlo živit hřejivé plameny plápolajícího ohně, stejně jako po čemkoli, co by jej rozdělalo.
Existuje jistý postup práce se Sílou, bleskne mu hlavou, který je ovšem velmi nestabilní a tím nesmírně nebezpečný. Co jiného ale zbývá?
Muž zavře oči, z úst pomalu vypustí přebytečný vzduch. Ruce složí do klína. Nyní se musí soustředit. Vytěsnit z mysli kapání vody, hučení ledového větru i dětské naříkání. Vnitřní klid…
Čas se zastaví. Ve vzduchu před starcem začne cosi vřít. Prostor, obrovskou silou vůle stlačovaný do stále menší a menší velikosti, se čím dál tím víc zahřívá. Jeskyní se začíná nesměle rozlézat hřejivé teplo.
„Mistře…“
Mezi kamennými stěnami špitne zasténání. Písek v hodinách se přesypal. Muž povolí v soustředění, je pozdě.
Jeskyní otřese výbuch a tlaková vlna smete vše, co jí stojí v cestě. Strop nevydrží, začne padat k zemi v obrovských, těžkých úlomcích a vše se utopí v dusivém mračnu prachu.
Takovou bolest mistr Trevor Riddick ještě nezažil – jeden z obrovských balvanů zřítivších se z výše mu dopadl na pravou nohu a zcela ji rozdrtil, o spršce menších kamenů spadnuvších mu na trup nemluvě. Tělo se mu kroutí v křeči, musí vynaložit veškeré úsilí, aby neztratil vědomí. Skrz zaťaté zuby cedí tlumené steny.
Na tváři ucítí teplý, přerývavý dech, ztěžka pohne hlavou. Těsně nad ním se sklání dívenka, rudé vlasy rozcuchané a plné prachu, zelené oči doširoka rozevřené. Dětská mysl není schopná přijít na žádné řešení, nenalézá východisko z této situace.
Kdybych se pořád nechoval tak zbrkle a impulzivně, pomyslí si stařík, pozvolna se smiřující se svým osudem, kdybych nebyl tak pevně věřil ve své vlastní schopnosti. Ach, ta pýcha! Měl jsem se pokusit kontaktovat některého z dalších mistrů, ne jednat na vlastní pěst, jako vždycky. To věčné sólování mě jednou zabije…
S námahou si sundá těžký plášť a přehodí jí jej přes ramena – nebude už ho potřebovat.
„Teď musíš být silná,“ řekne chabým hlasem a vzápětí se rozkašle – do plic se konečně dostala krev.
Pak ho něco napadne. Z posledních sil ze změti potrhaných svršků vyprostí stříbrný jílec svého světelného meče.
„Je tvůj,“ zašeptá. Vlastně ani neví, co ho k tomu vede – že by marná snaha odčinit svůj omyl?
Jeho ruka nahmátne její a jemně ji stiskne: „Sbohem.
„Když mě konečně našli, byl už mistr Riddick dávno mrtvý. Čímž mi zachránil život – v Síle se totiž spojil s mistrem Katanou, který začal jednat. Takže mi neříkej, že nevím, jaké to je, když kvůli tobě někdo zemře, Matte,“ otřela si Niv rukávem oči a mlčky pozorovala skupinku mladších žáků, rozvalených na umělém trávníku před vchodem a lapajících poslední sluneční paprsky.
Kdybych mohl, nejraději bych se rozplynul. Takhle trapně jsem se ještě nikdy necítil. Chovám se jako slaboch! Připadám si, že jenom mě postihují nepříjemnosti a přitom nevidím, že na světě nejsem sám.
„Nechtěl jsem se tě dotknout,“ zamumlal jsem, ačkoliv jsem věděl, že to není pravda: „Omlouvám se,“ dodal jsem po chvilce, tentokrát zcela upřímně.
„Neomlouvej se,“ řekla: „není to snadné, někoho ztratit. Nesnaž se však ublížit jiným, za to ti ta chvilková úleva od bolesti nestačí.“
„Můžeme změnit téma?“
„Dej pokoj!“
Ten večer jsem nemohl zamhouřit oka. Převracel jsem se z boku na bok a šil sebou tak, jako bych měl bergullianské nervové červy.
V jednu chvíli jsem ležel, za další moment seděl a netrvalo dlouho a já bos a s pláštěm přehozeným přes noční košili a přitaženým k tělu capkal chrámovými chodbami.
Výčitky svědomí mě hnaly na jediné místo.
Jurenova cela nebyla, krom holografické bezpečnostní pásky, nijak jinak zabezpečena.
Pruh světla z chodby prořízl tmu v místnosti, když jsem opatrně otevřel dveře a po špičkách vstoupil dovnitř.
Od mé poslední návštěvy, která proběhla již hodně dávno, se v Jurenově příbytku nic nezměnilo. Postel zapuštěná do zdi, malý stolek a nic víc, vše bylo na svém místě.
Jen od stropu nehnutě vysel uříznutý provaz, pod kterým se válela převrácená židle. Vyšetřovatelé nechali vše být v tom samém stavu, v jakém to tu našli. Jediné, co udělali, bylo, že odřízli bezvládné twi’lekovo tělo a převezli ho na pitevnu.
Sklesle jsem přejížděl očima temnou místnůstku. Třeba mi můj přítel zanechal nějaký vzkaz, napadlo mě. Ale ačkoliv jsem ve vší opatrnosti prohledal každý kout a místečko v cele nic jsem neobjevil. Ke svému překvapení jsem pocítil zklamání.
Jaký přítel jsi vlastně, Jurene, byl?
Ležím na louce, na svažitém úbočí táhnoucím se dolů do údolí, kde se nachází malá víska. V zádech mě chladí zemina, bosé nohy hladí stébla divoké trávy. Je parný letní den, zelené listí rozložitého stromu šustí a chrání oči před sluncem. Čas od času se zvednu na loktech a pohledem přelétnu nepočetné nerfí stádo či za ušima podrbu velkého černého psa.
Zamiloval jsem si tenhle kraj.
V mihotavém oparu horkého vzduchu tetelícího se nad zemí se rýsuje blížící se postava. Jen co ji spatřím, vyskočím na nohy a jdu jí vstříc.
Políbení na ústa, z náruče jí vezmu drobného hnědovlasého klučinu.
„Probrečel celý dopoledne,“ řekne Niv.
„To budou zuby,“ nakouknu do malé dětské pusinky.
„Na to bych nepřišla,“ zakření se.
Ruku v ruce míříme zpátky pod strom. Louka voní, nerfi bečí, hmyz líně bzučí.
Klid.
Svoboda.
Opět jsem stál na balkóně, rozmazaným pohledem hleděl na elektřinou svítící město a vnímal oslepující záři, kterou jsem neviděl, hluk, který jsem neslyšel, zápach a chlad, které jsem necítil. A srdce sevřené žalem, pro Jurena, pro Niv, pro možnost volby. Uvězněn v kleci systému, odsouzen mu sloužit až do konce svých dnů. Plil jsem v mysli na hordy bytostí, toužících po možnosti být na mém místě, nevíte jaké to je, spílal jsem jim, být stále obklopen lidmi a být sám! Žít v honosném chrámu a být bez domova! Mít cíl a žít beze smyslu!
S odstupem času mladého Matta chápu – celý nesvůj, cítící povinnost, o kterou nestál, neboť neměl na výběr, toužící po věcech, jež jiní zatracují a hanící jiné, takové, po nichž touží davy. V podobných chvílích má člověk právo na trochu sebelítosti, přesto jsem mohl hledat i světlé stránky své existence, a nebylo jich málo.
Vážit si toho, co mi bylo dáno a tím získat víru v sama sebe se mi podařilo až mnohem později.
Sotva jsem ráno vylezl z pokoje, málem jsem vrazil do svého mistra.
„Jsi vzhůru, výborně,“ pronesl chladně: „Zúčastníme se pasování vasarských studentů na padawany.“
„Dobře,“ přikývl jsem automaticky a následoval ho chodbami až do velkého, tlumeně osvíceného sálu, v jehož středu stálo cosi jako vyvýšené pódium, obklopené řadami lavic, které se postupně zaplňovaly tlumeně diskutujícími Jedii.
Po nějaké chvíli, kdy jsem se musel v jednom kuse přemáhat, abych neusnul, neboť v noci jsem toho moc nenaspal, se v sále rozhostilo ticho. V místě, kde byl lavicový val přerušen, se tiše otevřely dveře, z nichž začali pomalým krokem vycházet spárované postavy zahalené v kápích. Když příchozí dosáhli pódia, neslyšně se vyrovnali do dvou řad – před každým mistrem tak stál jeden budoucí padawan.
Když se tak stalo, vyšlo ze dveří dvanáct členů Rady, v čele s mistrem Yodou. Ten stanul naproti studentům a jejich nastávajícím mentorům, zatímco zbytek nejvyšších si posedal na místa pro ně určená, skrytá v pološeru pod stěnou.
„Toto pro vás velký den bezpochyby jest,“ začal drobný stařík promluvou k vasařanům: „dnes do nové etapy svých životů vstupujete. Za vašimi zády pro každého z vás nový mistr stojí. Toho ctěte, toho poslouchejte a od něj se učte, toho važte si. Na počátku cesty k poznání Síly stojíte a on vás provázet bude.“
„Přestoupíme k obřadu,“ vstal ze svého místa Mace Windu: „Mistr Rebanon Timb a Oretsu Kora.“
Vyjmenovaní postoupili krok kupředu, kde student přísahal, že bude ctít zásady Kodexu, poslouchat svého mistra a věrně jej následovat a tak podobně, zatím co učitel se zavázal k tomu, že bude zájmy svého studenta pokládat za prioritní, tím míněno, že bude respektovat jeho potřeby a dokončí jeho výcvik, jak nejsnáze a nejrychleji to bude možné.
Vzpomněl jsem si na svůj vlastní obřad. Sotva jsem stál na nohou, kolena mi nervozitou div neklapala o sebe, co chvíli mnou projel nepříjemný třas. Potřeboval jsem si nutně odskočit – ačkoliv jsem byl předtím pro jistotu minimálně čtyřikrát, nebylo to nic platné. Soucítil jsem s bandou brebentících chlapců a dívek, netoužících po pozornosti. Kéž by si mohli přísahu odbít někde v poklidu a za přítomnosti minimálního počtu osob.
Windu vyvolával dál.
Zapátral jsem pohledem ve snaze najít Niv. Stála téměř na koci řady, ruce schované v širokých rukávech pláště, zrak sklopený k zemi. Za ní jako z kamene vytesaný stál vysoký vurk.
„Mistr Obi-Wan Kenobi a Anakin Skywalker,“ zaznělo sálem.
„Poslyšte,“ naklonil jsem se k postaršímu granovi, sedícímu po mé pravici: „co to má být? Vždyť ti nejsou z Vasary, že?“
„Je to zvláštní případ,“ odvětil tlumeně: „ten hoch je moc starý na to, aby se účastnil běžného obřadu s younglings. Tak ho dali sem, ke starším.“
Sledoval jsem střapatého kluka, jak odříkává přísahu: „Aha.“
Po chvíli, jež se mi zdála být věčností, to konečně zaznělo: „Mistr Gregory Klanick a Niv Ceuelasu.“
Tak ti to už začíná, říkal jsem si v duchu mazácky, pravá padawanská rachota. Udělej tohle, udělej tamto, děláš to špatně, nic jsi se nenaučil, mizerně studuješ, kde jsi se flákal… snad bude tvůj mistr vlídnější, než můj, Niv. Moc bych ti to přál.