Hon: část 1

Budík. Zvoní jak pominutej. Měl bych vstávat, ale nechce se mi. Převaluju se na druhej bok. Pootevřený žaluzie vpouštěj dovnitř světlo, zlatavý světlo slunce vycházejícího nad Coruscantský mrakodrapy. Rada bude brblat, když si přispim a přijdu pozdě. Ne, že by nevydrželi sedět v těch pohodlných křeslech hoďku navíc. Mžourám očima. Světlo mě už celkem probralo, teď asi nemám moc šancí znova usnout. Budu teď chvíli pozorovat žlutý mráčky, jak si to šupajděj nad blyštivejma okenicema zazobanců ve vrchnějších patrech a pak skočim zakousnout něco k snídani. Hmmm, už se těšim na ten fajnovej ovocnej koláč u Oytera.

Banthtí prdel, usnul jsem! Přijdu pozdě, to je jasný. Teď už ani nemusím spěchat. V klídku vstávám a jdu se trochu osprchovat. Zastavuju se u vysokého zrcadla. Vidím se tam celý, od hlavy až k patě. Své obnažené šlachovité tělo. Moje nečistá krev se postarala o nabéžovělé zbarvení pleti a po stranách čela také po dvou o drobné růžky. A to jsem jen ze čtvrtiny zabrak, ale zdá se, že genům holt neporučíš. Z lidské strany jsem byl obdarován růstem vousů, zabraci můžou jen rudnout závistí.

Velkou dlaní se hladím po černém strništi, měl bych to aspoň trochu zkrouhnout, jsem jedi, lidi by mi měli důvěřovat. Takhle by mě kontrolovali na každym kroku. Meč nosím pod tunikou, aby na mě pořád všichni nečuměli, někomu to sice vyhovovat může, ale já se mezi ně neřadím. Vousáč v tmavym, kterej si pro něco šahá do tuniky, většinou nebudí nejlepší dojmy, takže by mi mohl nějakej nervní sekuriťák při prvním pokusu o prokázání totožnosti usmažit mozek blasterem. To by mi celkem rozhodilo dnešní rozvrh a Radě taky. Menší bradka ale škodit nemůže. Beru strojek. V mžiku vypadám opravdu na svých pětadvacet let.

Sice jsem koukáním do zrcadla ztratil nějaký ten čas, ale pro dobro Rady si přeci jen ještě dopřeju tu sprchu.
Byť je to příjemné osvěžení, jediové se zkrátka musí umět obětovat. Po chvíli vypínám sprchu a poměrně narychlo se suším.

Někdo zvoní.

Natahuju na sebe kalhoty a holínky, cestou ke dveřím přes sebe přehazuju jednotlivé vrstvy tuniky a přepásám je černým páskem, na němž jsou přichyceny všechny důležité serepetičky. Na obrazovce vidím urostlého muže. Je to cathar, něco mezi člověkem a kočkovitou šelmou. Nohy lidské rozhodně nemá, ale obličejem se blíží spíš člověku než kočce. Má na sobě jedijskou tuniku, je ze stejného materiálu jako ta moje, jen je, místo tmavě hnědé, béžová a je klasické délky - já si jí nechal ušít, aby mi sahala až pod kolena, líp se pak při souboji maskují moje kroky, ale zároveň se mi neplete pod nohama.

Muž trpělivě vyčkávající přede dveřmi je můj bývalý mistr Caleb Imsan, který mě asi přišel ze setrvačnosti vzbudit, tak jak to musel dělat, když jsem byl ještě padawan. Rada asi vážně chce, abych se tam dostavil co nejdřív. Mačkám tlačítko na otevírání dveří. Caleb se opírá rukou o zeď.

„Rada mě pověřila, abych se postaral o to, že se dostavíš co nejdřív,“ pronáší cathar svým výrazným charismatickým hlasem.

Vycházím ven a potápím se do zlata ranního světla. Palec pravý ruky si zavěšuju za pásek, blízko kůží obalený rukojeti mýho meče. Rád ho mám nablízku, dalo mi dost práce ho vyrobit. Za ty léta sem si ho postupně různě vylepšoval - vyměnil kůži za kvalitnější a hlavně tmavší, nechal ozdobit rytinami od jedný vděčný h’nemthejský umělkyně a vylepšil ho i v praktických ohledech například lepšími čočkami. Musim ho mít zkrátka pořád po ruce. Poletíme rovnou k chrámu, tak nebudu rukojeť ani schovávat pod tuniku.

„Neřekli ti aspoň, proč mě potřebujou?“ ptám se svého bývalého mistra.

„Neřekli mi vůbec nic ohledně vaší domluvy, jen se mě ptali, jestli jsem tě neviděl. Došlo mi, že jsi zase zaspal.“

Drbu se ve vlasech a odvracim pohled. Nehodlám se ospravedlňovat a hádat, stydim se. A štve mě, že teď, když je tu se mnou Caleb, si můžu o Oyterově bistru leda nechat zdát.

Mávám rukou, jako pokyn k tomu, aby mě následoval. Zavírám za sebou dveře a stoupám po schodech na střechu, cathar mi jde v patách. Nahoře čeká zaparkovaný můj postarší, ale pořád ještě funkční speeder.

Tak ukaž, co v sobě ještě máš, hochu. Startuju motor. Vzlétáme a nabíráme nejvyšší povolenou rychlost. Žádný problém. Tenhle speeder mi slouží skvěle a ještě bude řadu let, věřím mu.

Polovina vlasů, kterou jsem si nesvázal do drdolu, je za mnou zmítána větrem. Caleb sedí zaražený do sedačky. Někteří jedinci holt nesnášejí létání a můj catharský kolega je toho zářným příkladem. Pokouším se zapnout si rádio, dostal jsem chuť si takhle zrána poslechnout nějakou tvrdší muziku, abych se trošku probral. Caleb však beze slova zakrývá rádio svojí polo lidskou polo zvířecí tlapou. Něco si vrčí pod vousy, ale na nic srozumitelnějšího se zjevně necítí. Domy se okolo nás míhají a střídavě se ocitáme ve stínu, a ve zlatavé polevě dopoledního slunka. Normálně by to byl fajn let, ale bohužel si to nemůžu pořádně užít. Jestli se po mně rada takhle sháněla, tak musí jít o něco vážného a není času nazbyt. Stoupám o kousek nahoru a vyhýbám se mrakodrapu.

Přilétáme k chrámu jediů. Cinu Dralligovi, jeho strážci, se to zjevně moc nelíbí, zamračený sestupuje po schodech k místu, kam přistáváme. Zastavuju před ním, málem do obličeje se mu hrne mrak kouře signalizující menší problém s motorem, nic co by ta moje kraksna nedokázala překousnout.

„Přeparkuješ to prosím Calebe, ať už nenechám radu dýl čekat,“ promlouvám ke svému bývalému mistrovi prosebně.

Je to pro něj opravdu celkem oběť, ale zamručením dává najevo souhlas a po mém opuštění vozidla odlétá na parkovací místo. Já mám ještě s někým sťuka u vstupu. O sloup se tam s nohou přes nohu ledabyle opírá má dlouholetá miralucká kolegyně. Opravdu si udělala pohodlí, teď když jsou studenti ve svých třídách. Já se jejích odhalených očních důlků nezaleknu, byť tedy přiznávám, že jí to podle mého skromného názoru na sex appealu zrovna nepřidává, ale ani zas tak moc neubírá, vyvažuje to pěknou postavou a tváří. To naštve, že jsme oba jediové a máme svá pravidla, pravidla, jichž se ani pro takovéto krásy jen tak nevzdáme. Navíc je jedna z mých jen mála dobrých přátel.

Cin Drallig mě upomíná na stav mého vozidla a možné škody napáchané na pozemku chrámu, přikyvováním dávám najevo, že jeho připomínky beru v úvahu. Bylo to trošku rebelské, přistát u chrámu s tou kraksnou, ale čas mě tlačí.

„Jdeš o půl hodiny pozdě, Gane,“ promlouvá na mě mladá rytířka.

„Jenom? Tak to je v pohodě.“

„Alespoň když tě předvolá rada, mohl bys přijít včas.“

„Trpělivost je základ každého dobrého jedie.“

„Tak to mám dobré předpoklady,“ usmívá se dívka.

„Díky, že jsi počkala, An.“

„Jako vždycky.“

Cestou k věži, v níž se schází rada, míjíme jen pár jediů. Kynu hlavou dvěma známým - Aayle Secuře a Mattu Fisskovi. O čemsi horečně diskutují, nevšimli si mě. Zrovna dneska bych se rád zapojil do diskuse, ale zkrátka není času nazbyt. Rychlým krokem procházíme téměř prázdnými chodbami. Venku se trochu zatahuje, asi bude pršet. Jak na potvoru budu dneska určitě trčet někde v archivech a vůbec si neužiju čerstvýho vzduchu. Skoro mi bylo líp, když jsem byl ještě učedník, jak nad tím tak přemýšlím.

Jedeme výtahem. Ancareda si přehazuje svoji miraluckou kápi přes hlavu a zakrývá si jí oční důlky. Teprve teď si uvědomuju, že má na zádech upevněnou rukojeť světelné tyče namísto meče.

„Co ta změna?“ ukazuju na zbraň palcem.

„Prostě mi víc vyhovuje tyč a před nedávnem se mi na Nar Shaddaa podařilo sehnat…“

„Tys byla na Nar Shaddaa?“ přerušuju ji udiveně. „O tom jsem se nějak nedoslechl.“

„Byla to rychlá a tajná akce, je dobře, že ses o ní nedoslechl,“ odpovídá dívka a vyráží z otevřených dveří výtahu vstříc radě.

Opatrně jí kráčím v patách. Jedijští mistři na mě hledí lhostejně, jen Mace Windu mě nepříjemně probodává pohledem. Není třeba slovně upozorňovat na fakt, že jsem se zpozdil, přecházejí rovnou k věci.

„V jednom z nižších pater Coruscantu byl nedávno zavražděn člen organizace říkající si Dorian, o které jste možná již slyšeli,“ pronáší korunský mistr.

„To je celkem úspěšná organizace, co se týče překračování zákona a následného úniku z jeho dosahu,“ odpovídá miraluka.

„A toho gangstera zabil jedi,“ dodávám.

Za zády se mi ozývá hlas zabrackého mistra Eeth Kotha: „Není jisté, zda byl útočníkem jedi, víme jen, že vražednou zbraní byl světelný meč.“

„Vaším úkolem je nalézt viníka a předat spravedlnosti dřív, než ho najdou Dorianovi zabijáci. Jestli to není jedi, dostaňte z něj, kde přišel k světelnému meči,“ dává poslední rozkaz Windu a rukou nám kyne k výtahu.

Jedeme dolů.

„Kde začneme?“ ptám se své kolegyně.

„Na místě činu,“ odpovídá Ancareda.

Co jsem asi čekal, že uslyším? Musíme prostě začít od nuly, když prakticky nic nevíme.