Ve službách Impéria - II.

II. Reese se představuje


Ian se pokoušel zhluboka dýchat, tak jak mu to radili na antistresovém semináři, ale k uklidnění to nestačilo. Nakonec se ale sebral a přinesl z koupelny lékárničku, dva ručníky a lahvičku pálenky, kterou si tam před časem ulil. Pak dívku, které nemohlo být víc jak dvaadvacet, pomalu otočil na záda. Sundal jí náloketník a prohlédl si jej zevnitř. Přístroj zřejmě způsobil spáleniny, které se pak rozedřely. Vzhled zranění mu opravdu na náladě nepřidal. Zkontroloval její tep a dech a když se ujistil, že se nezměnily, nanesl na poraněné místo gel z bacty, semiorganickou hojivou směs, a pak zranění uzavřel do vzduchotěsné dlahy. Nakonec pacientku přenesl na postel a kolem krku jí uvázal ručník, do kterého zavěsil dlahu. Sedl si vedle ní a oči mu sklouzly k tržné ráně na jejím oblečení. Veden náhlým impulsem vytáhl z kapsy onen kus tetramylaru a přiložil k trhlině. Přesně pasoval. Chtěl pořídit důkazní holosnímek, ale když se otočil zpět, poškození se zacelilo a nebylo po něm ani památky.


Ian si sedl ke stolu u okna, díval se ven do vesmíru, upil z lahvičky doušek příliš silného alkoholu a přemýšlel, jak tuhle situaci zvládne. Je to separatistka, sabotérka... a je hrozně mladá. Podíval se na zraněnou dívku znovu. Mdloba se už změnila v hluboký spánek.
„Asi bys ji měl nahlásit,” vynořila se mu v hlavě myšlenka.
„No jo, měl bych. Jenže...,” ozvala se jiná část jeho mysli.
„Co, jenže? Je to nepřátelská agentka, pravděpodobně nebezpečná. Odkrouhne tě a nikdo na to nepřijde, dokud nebude pozdě. Měl bys ji nahlásit!” zaječela ta prvá.
„Nevypadá nebezpečně. Je moc mladá, naprosto vyčerpaná a nemá ani zbraň.”
„Ty ses snad zamiloval, nebo co? Koukej si dát na ni pozor!”
„Dej pokoj. Nikomu ji nepředám, dostanu jí z lodi pryč. ISB by byla schopna odsoudit mne k smrti jen za to, že se tady schovala. Když už mám jít před popravčí četu, tak alespoň za to, že jí dostanu odsud!” zakončila debatu ta část mysli, která Iana obvykle přivedla do křížku s představenými na Akademii.


Ještě nějakou dobu pokračoval v podobných úvahách, ale po chvíli pocítil, jak mu padá hlava a oči se zavírají. Zkusil si vzít povzbuzující tabletu, ovšem buď byl příliš unavený, nebo byl balíček prošlý, zkrátka, za pár okamžiků, nehledě na přítomnost potencionálního nepřítele, bezmyšlenkovitě položil hlavu na stůl a usnul. Poslední, co v tu chvíli pociťoval, byl úžas nad tím, s jakým klidem se rozhodl pro tak odvážné a nebezpečné řešení.


***


Když se probudil a ztěžka odlepil tvář od stolní desky, zjistil, že rozespale mžourá do hlavně blasteru. Zraněná dívka stála jen kousek od něj a když vzhlédl, rádoby drsně zasyčela: „Ani slovo, jasný?“
Tak to mi ten den pěkně začíná, pomyslel si. Večer jí ošetřím a ráno mě sejme. To druhé já možná mělo pravdu, měl jsem ji ohlásit. Navenek ale jen kývl hlavou a opatrně sledoval, jak se jí poraněná ruka s blasterem chvěje. Najednou se vymrštil kupředu a vytrhl jí zbraň z ruky. Sykla bolestí, spoušť naprázdno cvakla a uvolněný energetický článek vypadl na podlahu. Byl zcela vybitý. To ji překvapilo. Když ten blaster vytáhla z jeho nočního stolku, automaticky předpokládala, že článek bude plný.


„Jak se jmenuješ? Já jsem Ian,” řekl nakonec, aby vyplnil zaskočené ticho.
„Reese Isarch,“ špitla již normálním, měkkým a příjemným tónem. Otřela si slzu z oka, dokonale vyvedená z míry jeho, na první pohled klidným, jednáním, že si ani neuvědomila svou byzmyšlenkovitou odpověď.
„Reese, prosím, uklidni se,“ snažil se Ian a s obavami pozoroval, jak se jí chvějí ruce, když si sedala za stůl.
„Já... ničemu nerozumím...”
„Já také ne,” přiznal s úšklebkem Ian a sám se divil svému klidu. Ještě před chvílí byl na pokraji infarktu a teď, zničehonic, se cítil podivně uvolněný. Už o takových stavech sice něco slyšel, a pamatoval si, že bývají způsobené náhlým šokem, ale nikdy si nepomyslel, že to sám zažije. „Pověz mi, jaký byl tvůj úkol. A jak jsi se dostala až sem?” pobídl ji nakonec.
„Začalo se proslýchat, že Císař má v plánu naši soustavu zničit novou zbraní, ale nikdo nevěděl nic určitého. To bylo v době, kdy jsem nastoupila v hlavním městě jako knihovnice a překladatelka, asi před rokem. Ani ne za týden mě kontaktovali odbojáři,“ začala vyprávět, postupně s větší jistotou v hlase, a nepřišlo jí ani trochu divné, že odhaluje svá tajemství nepříteli. Tenhle důstojník, Ian, byl nějak jiný. Bezprostřední a, jak se zdálo, plný pochopení. Navíc už tak či onak neměla co ztratit.
„A dál?“ vyptával se Ian opatrně a jen v soukromí své hlavy se divil, jak dívka, určitě mladší než on sám, proklouzla na palubu Vulture bez povšimnutí.
„Dali mi přeložit nějaké plány. Plány téhle lodi. Bylo mi jasné, že tato zbraň by mohla naši soustavu zničit jednou provždy. A když špehové přišli s tím, že takový rozkaz byl vydán a loď je připravována k odletu, všichni v odboji považovali za svoji povinnost tomu zabránit. Měla jsem jít s nimi jako lingvistka - umím pět hlavních jazyků a osm vedlejších,” usmála se, možná i trochu pyšně.
„V docích na Coruscantu – Imperiálním centru ale došlo k přestřelce a zbyla jsem jen já, schovaná v bedně s potravinami. Mí kolegové byli zabiti do posledního. Taktak jsem se dostala na palubu a s neustále zapnutým maskováním tu žiji už týden po skladištích a umývárnách. Bohužel se včera přístroj začal prudce zahřívat a popálil mi ruku, proto jsem se musela někde ukrýt. Teď už ale není žádná naděje. Selhala jsem a má soustava tak bude zničena.“
Povzdechla si opět a dodala: „Nevím, co jsem si myslela, že sama dokážu. Ničemu jsem nemohla zabránit.”
Cítila se naprosto mizerně. Lidé z odboje jí svěřili důležitý úkol a ona, jako jediná přeživší z týmu, měla povinnost jej splnit. Místo toho hanebně selhala a sama se vydala do rukou Impéria.
„Tvoje soustava? Jak se jmenuje?” zaslechla Ianovu otázku jako z velké dálky, ač seděl proti ní.
„Oxon,” řekla skoro neslyšně, zhluboka se nadechla a dodala: „Sektor 89C.”


Zbaven řeči, Ian otevřel holomapu a hledal sektor 89C, kde se měl Oxon nacházet. Promítl si do mapy i plán zkušební mise. A opravdu. Po prakticky přímé trase se Vulture posunovala k soustavě. Podíval se pozorně na tenkou rudou linku a časové rozpisky, které k ní byly v různých bodech připojeny. Touhle rychlostí to bude trvat asi dva týdny, nehledě na třídenní zastávku na planetě Marau, na kterou má už vyjednanou dovolenku. Nahlas nakonec řekl: „Zítra večer dorazíme na Marau a tam tě nějak dostanu z lodi.“
Nevěděl co jiného udělat. Ačkoliv věřil, že je naprosto loajální, vydat zraněnou mladou ženu, na pokraji duševního zhroucení, těm stvůrám z ISB by nikdy nedokázal. To pomyšlení by ho strašilo celý zbytek života. Něco v něm převážilo nad striktní vojenskou výchovou.
Naprosto šokovaná Reese k němu přistoupila a zašeptala: „Já... nevím co dělat. Děkuji.“
Přitáhla se k němu a položila mu hlavu na rameno, celá rozechvělá radostí a mladík jen vytřeštil oči překvapením. Její nahé paže ho hřály přes uniformu a Ian najednou zazmatkoval, protože si vůbec nevěděl rady. Nešikovně ji chvilku hladil po vlasech a pak se z jejího objetí taktně vyprostil.
„Seženu ti něco k jídlu. Zatím si lehni a odpočívej, jsi přece jen poraněná.“ S těmi slovy vyšel z místnosti. Za okamžik bylo slyšet otevření a zavření dveří.


Když kráčel chodbou, nedalo mu to a přemýšlel nad jejím proslovem. Všechno co říkala o jejich plavbě byla pravda, jediné co nesedělo, byl cíl mise. Všichni věděli, že tohle je jen zkušební let. Nebo ne? Ianovo pevné přesvědčení dostávalo slabé trhlinky. Mohla fabulovat, aby ho získala na svou stranu? A pokud ne, pak byla na místě otázka, čím se mohli obyvatelé Oxonu provinit natolik, aby Císař nařídil likvidaci celé soustavy a proč je skutečný plán mise, je-li pravda co říkala Reese, tak pečlivě utajen. Ponořený do úvah si vyzvedl v kantýně dvojitou porci jídla (personálu to divné nebylo, důstojníci měli jejich přízeň na své straně a oni o chybějící porce ošidili posádku) a vracel se zpět. Bude muset vymyslet způsob, jak ji z lodi v klidu a nepozorovaně dostat. A bude také muset vysvětlit všechny ty problémy, které tu napáchala.


Když vešel zpět do kajuty, ležela na posteli a spala – evidentně padla vyčerpáním. Nechtěl ji budit, tak položil jídlo na stůl a pustil se do své porce. Po jídle si vytáhl z počítače vše, co potřeboval vědět o planetě Marau, kam měla loď dorazit za necelých 30 hodin. Planetu používalo Impérium jako čerpací stanici paliva a tak se na ní stáhli kšeftaři, piráti a jiné ztracené existence z celého blízkého vesmíru. Pročítal zrovna kusé záznamy o historii před nástupem Císaře k moci, když se Reese zavrtěla ve spánku a zamumlala několik slov. Znělo to skoro jako: „Ne, to nesmíte, nic vám neudělali..Ne..“ Když to zaslechl, lámal si hlavu ještě víc. Napadlo ho, čím asi musela projít.


***


Vzbudila se hladová. Na stole u zakrytého okna stál tác s jídlem, přikrytý druhým tácem. Pomalu vstala, ruka ji ještě trochu bolela, ale už se alespoň necítila tak příšerně unavená. Zasedla k jídlu. Bylo úplně studené. Včerejšek, nebo něco, co jako včerejšek vypadalo, si vybavila jen mlhavě. Pamatovala si pouze to palčivé vědomí, že je sama uprostřed nepřátel, že byla odhalena, že selhala... ale nikdo ji přece neprozradil, jinak by teď spala na kovové desce márnice a to navždy. Vtom zahučela hydraulika a plátová okenice ze začala odsouvat a odhalovat tak pohled do vesmíru. Nemohla z té krásy spustit oči. Přímo ve středu jejího zorného pole visela v okně nádherná mlhovina, ve které žhnuly stovky slabých světélek – vzdálených hvězd. Zároveň si za ní kdosi odkašlal, slabě, jako by ji nechtěl rušit. Otočila se a spatřila mladíka v důstojnické uniformě Impéria. Kapitán, napadlo ji. Vypadal nervózně. Odkašlal si znovu a řekl: „Dobré ráno, Reese. Už je ti lépe?“
„Asi ano,“ odpověděla váhavě a sama sebe se ptala, odkud on zná její jméno. „Akorát si moc nepamatuju.“
Tak teď se ten oficír vyděsil, napadlo ji, když se mu podívala do tváře. Zbledl jako křída. Asi se strachuje že mu umřu, a připravím ho o povýšení, vetřela se jí do hlavy cynická myšlenka.
„Nepamatuješ.. Nebolí tě hlava? Včera i předevčírem jsi na tom byla dost špatně,“ Tvář se mu stáhla strachem, skoro jako kdyby o ni měl starost. Podivné, vždyť je to přeci nepřátelský voják. A proč jí tyká?
„Ne, budu v pořádku… akorát... kdo vlastně jsi?,“ řekla nakonec opatrně.
„Ian, Ian Tarquin.“
„Ian. Už si vzpomínám,“ zkonstatovala, když se jí náhle vybavil včerejší den, nebo alespoň několik útržků.
Usmál se. Alespoň že není nějak vážněji zraněná, pomyslel si. Se zatrnutím si ale uvědomil, že ji bude muset propašovat z lodi a zatím nemá ani potuchy, jak to provede. Ne že by v tom přiléhavém overalu nevypadala krásně, pomyslel si a nasucho polkl, když opět přejel očima vysoký uzavřený límec a odhalené paže, dva detaily, které ho obzvláště zaujaly, ale bude to chtít něco méně nápadného, pokud ji má z lodi dostat. Prohrabal se tedy skříní a nakonec vybral jednu ze záložních uniforem a položil ji přes židli. „Vyzkoušej si to, měla by ti zhruba sedět. Ale nejdřív se podívám na tu tvou ruku.“
S tím podal z nočního stolku lékárničku a z koupelny přinesl nádobku. Z dlahy vypustil bacta gel, pak ji opatrně sejmul. Rána i popálenina se hojila dobře, takže stačilo jen nahradit dutou dlahu lehkým obvazem s antiseptickým účinkem a převázat samostahovatelným obinadlem.


Reese sledovala, jak jí sundává dlahu, štíhlými, studenými a trochu se třsoucími prsty prohmatává regenerovanou kůži a posléze obtáčí lehkým obvazem. Kdyby mohla vědět, co se mu honí hlavou, asi by se velice divila. Takhle pouze přemýšlela, jaké měla štěstí, když napůl nevědomě vyhledala úkryt právě v jeho kajutě. Ian byl opravdu jiný než většina důstojníků, které pozorovala. Na svou poměrně vysokou hodnost byl velmi mladý a rozhodně nebyl tak škrobeně zásadový. A jak ji, u všech měsíců Alderaanu, plánuje propašovat pryč? Hlavou jí vířily různé myšlenky, především strach z odhalení, starost o domovskou planetu i nejistota okolo toho, co se bude dít v příštích dnech. Na druhou stranu ale měla malou naději, že se dostane z téhle lodi.
„Hotovo,“ vytrhl ji jeho hlas z přemýšlení.
„Děkuji za péči. Už to ani necítím,“ usmála se na něj, sebrala uniformu a odešla do koupelny.


***


„Vypadá to dobře, pane. Náš člověk už má admirála na dosah.”
„Skvělá práce,” zapředl hlas postavy, zhroucené v křesle.
„Všichni ti odbojáři byli popraveni. Ten nápad s útokem jako vějička, to bylo opravdu geniální, Excelence,” lísal se dál mluvčí, major v černé uniformě palácového přidělence.
„Já vím. Postarejte se o admirála Tarkina co nejdříve, nepotřebujeme aby dělal problémy.”
A když to nebude hned, tak mám o pár otravných planet míň, pomyslel si muž v křesle, když zavřel oči a mírně zaklonil hlavu do správné meditační polohy.


***


Ian měl ještě jeden problém. Zatímco přemýšlel jak dostat Reese z lodi bez dokladů totožnosti, přišla mu zpráva od strýce. Zítra se prý má dostavit do jeho kanceláře. Nemohl snad přijít na to, že má na lodi černou pasažérku?
„Iane?“
„Ano, copak je?“ odpověděl roztržitě, zahloubaný do obrazovky datapadu.
„Nevím, nějak mi nejdou otevřít dveře. Samy se zavřely, ale asi se i zamkly.“
„Moment, hned ti otevřu,“ řekl a přešel ke koupelně. RFID čip opět zafungoval a dveře se odblokovaly. Za nimi stála ona, převlečená do uniformy. Vypadala... nádherně. Ian málem otevřel ústa ohromením nad tím, jak se změnil její vzhled. Vlasy, dříve stažené do uzlu, teď dosahovaly do půli zad a její zvláštní, tmavozelené oči perfektně ladily s uniformou. Příliš dlouhé rukávy si založila zpět, což naštěstí nebylo nijak nápadné.
„Sluší ti,“ vypravil ze sebe nakonec a pokusil se o úsměv.
Také se na něj usmála, sedla si na postel a zeptala se: „Opravdu myslíš, že to vyjde? Připadám si tak ... nepatřičně.“
„Nevím. Mohlo by to vyjít. Rozhodně to vzbudí menší pozornost, než kdybych tě táhl v bedně, jako jsi dorazila na palubu.“
„A co identifikace?“
„Na Marau je spousta podrazáků a gaunerů. Ti se před Impériem schovat umí. Doufám že se k nim nějak dostanu a seženu prázdný ID kit,“ odmlčel se.
„Napadlo mě..,“ začala Reese „ ..ale ne, to nejde, to by nevyšlo.“
„Co? Neboj se, žádný návrh není příliš zoufalý.“
„Mohla bych představovat tvoji přítelkyni. Mezi důstojníky je to prý poměrně rozšířený nešvar a pokud vím, je to proti předpisům, takže diskrétnost a takt by byly na místě, stejně jako utajení.“
„Cože?“ Takový návrh neočekával. A překvapilo ho, že téměř okamžitě si našel spoustu argumentů pro jeho provedení. Co se to se mnou děje, ptal se sám sebe, zatímco těkal očima po místnosti a předstíral přemýšlení. No... když už to zmínila, mohl by zkusit vsadit vše na jednu kartu a vybrat si dluh u strýce. Kryl mu jeho avantýry dost dlouho, tentokrát by mohl starý pán pomoci jemu. Nahlas ale řekl: „To promyslíme.“


Ve vymýšlení různých variant útěku pokračovali ještě další hodinu. Když luminofory za postelí potemněly, Reese zívla.
„Zkus se trochu prospat, musíš být unavená,“ ozval se Ian od stolu. Sepisoval si sled a postup kontrol ID čipu při opouštění lodi, který zítra ověří v praxi.
„A ty budeš spát zase na židli? To tak. Stačí že pro mne riskuješ vlastní krk. Lehnu si na podlahu,“ prohlásila.
Teď se ohradil Ian: „Nemusím spát na židli. Jen zůstaň kde jsi a se mnou si hlavu nelámej.“
Vstal od stolu a přešel k úložné skříňce. Vytáhl odtamtud jakýsi neforemný válec a rozvinul jej na podlahu. Byly to metr dlouhé, paralelně spojené válce z pěnové hmoty. Dohromady tvořily asi tři metry dlouhou matraci. Konec se dal založit, aby měl člověk víc pod hlavou.
„Tohle je prý výborné na rozbolavělá záda. Třeba z dlouhého sezení na tvrdé židli,” odpověděl a neodpustil si poťouchlé zamrkání.


V průběhu noci zakotvili na stacionární orbitě nad planetou Marau. Samozřejmě, že většina dovolenkářů vyrazí na povrch hned ráno, pomyslel si Ian. Zkusím pak vytáhnout z ostrahy informace o tom, jak to vypadá u kontrol. A s tímhle nápadem usnul. Samozřejmě opět u stolu.