Stíny minulosti, část pátá

Krátký pohled, prosebný a zoufalý. Matný pohyb pláště a neodvratná záhuba....

Trivius sebou trhnul a probudil se.

Už zase ten hrozný sen.

Jeho noční můry ho pronásledovaly čím dál urputněji. Držely se ho jako stín. Jeho minulost byla stínem. Stínem, který ho co nevidět zahalí do temnoty.

Trivius věděl, že jestli to co nejdříve nezastaví, zešílí z toho.

Ležel na měkkém mechu uprostřed lesa. Vyhrabal se ze spacáku a rozhlédl se kolem sebe. Již začalo svítat a to znamenalo vydat se na cestu.

Posadil se a promnul si oči.

Rychle snědl skrovné množství sušeného masa a pár sucharů, sbalil spacák do batohu a vyšel vstříc svému osudu. Tomu správnému osudu.

Bloudil po lese již bezmála půlhodinu následujíce Sílu. Jen s její pomocí mohl docílit toho, po čem toužil tolik let.

Po pomstě.

Rozbušilo se mu srdce, když si uvědomil jak blízko je. Jak blízko je tomu vykonat pomstu, která mu právem náleží. Tak blízko tomu, aby zničil řád, který mu tak ublížil. Ten řád, který mu sebral dvacet let života. Ten řád, který ho nabádal, aby pomáhal druhým. Ten řád, který ho ale nakonec nechal napospas osudu. Ten řád, který se oháněl ctí a obětavostí a při tom neudělal nic, aby Triviuse zachránil, když... když se to stalo.

Ten řád, kterému už brzy učiní přítrž.

Řád Jedi.

Trivius potlačil slzy zlosti. Nenáviděl je. Nenáviděl je všechny. A zvláště jeho. Toho starého, senilního, povrchního, otravného, ustrašeného hlupáka.

Nemohl se dočkat až se jim všem pomstí. Do jednoho.

Byl tak zabraný do svých úvah a zaslepený hněvem, že nevycítil blížící se nebezpečí.

Na zádech ucítil dloubnutí hlavní blasteru.

Kdosi za ním pronesl: ,,Ruce nahoru, šmejde!"

Trivius poměrně rychle překonal počáteční překvapení a na výzvu nijak nereagoval.

,,Řek sem: nahoru!" zopakovala osoba za ním.

Trivius se uchechtl. ,,Máte tři vteřiny na to, abyste složil svou zbraň."

Neměl náladu se s někým zdržovat. Zvláště ne teď, když už byl tak blízko.

Muž za ním se rozchechtal. K jeho hlasu se připojil ještě jeden, o poznání hlubší.

,,Jedna." začal Trivius.

Nic

,,Dva."

Stále nic.

,,Tři!"

Prudce se otočil a vrazil mužovi s blasterem pěstí do nosu. Ten zavrávoral a na chvíli ztratil přehled o situaci kolem sebe. Trivius toho využil a rychlým, zákeřným kopnutím do rozkroku vyřadil z boje i druhého muže.

Než se kdokoli z nich stačil vzpamatovat, už viseli odzbrojeni metr ve vzduchu.

,,Teď mi řekněte, co tu děláte!" vyzval je Trivius s klidem v hlase. Srdce mu však ještě divoce bušilo z náhlého spádu událostí.

,,Jen tak sme si vyšli ven." zahuhňal muž, kterému Trivius uštědřil úder do tváře. Jeho nos byl teď přeražený a výrazně sploštělý. Muselo se mu s ním špatně dýchat, protože slyšitelně lapal vzduch ústy.

,,Dobře..." usmál se Trivius, ,,a teď chci slyšet pravdu!"

,,No dyť!" vložil se do toho druhý muž. Tváře měl ještě vlhké od slz, které se mu znenadání vyhrnuly z očí, když se setkal s Triviusovou tvrdou botou.

Najednou zachroptěl. Jeho krk sevřela neviditelná ruka a on se začal dusit.

,,Nebudu to opakovat..." zavrčel výhružně jejich přemožitel.

,,Šli sme pytlačit!" přiznal muž s volným hrdlem.

Stisk na krk jeho společníka povolil.

,,A co mělo znamenat tamto?" dožadoval se Trivius infomací.

Odpovědi se zhostil pytlák, kterého Trivius předtím málem udusil: ,,Nevěděli sme, kdo ste a nechtěli sme riskovat, že nás uvidíte a napráskáte. Tak sme se rozhodli vás..."

,,Zabít?" usmál se naoko přátelsky Trivius.

Muž polkl a přikývl.

,,No..." začal Trivius. ,,a já zas nechci, abyste vy napráskali mě."

,,Ne... Prosím!" zaúpěl pytlák, který Triviuse zpočátku ohrožoval blasterem, když si uvědomil, co přijde.

,,Sbohem." usmál se Trivius.

Krky obou pytláků se ve stejný okamžik s křupnutím prohnuly do prapodivného úhlu.

Trivius nechal těla se zlomenými vazy dopadnout na zem a lhostejně odešel. Mrchožrouti je sežerou dřív, než je kdokoli najde.

Pak ho ale něco napadlo.

Vytáhl z batohu spacák a deku a ukryl do nich obě mrtvoly, tak aby se k nim zvířata nedostala. Brzy ty dva ještě využije.

Už se dál neohlížel. Nechal sebou prostoupit Sílu. Zavřel oči a aniž by jedinkrát zakopl o kořen stromu, nebo uklouzl po mechu, šel bez přestávky dobrou hodinu.

Najednou ucítil záchvěv v Síle. Tak silný, jako ještě nikdy necítil.

Je to tu.

Ještě pár minut se prodíral hustou směsicí kapradí a lišejníků, když se před ním konečně zjevila malá mýtina.

Kolem ní protékala malá čistá říčka. Po jeho pravici se rozprostírala malá zeleninová zahrádka.

A prostředek loučky zabíral malý dřevěný srub.

Triviusovi se před očima opět zjevila ta vzpomínka. Ten sen, který ho pronásledoval od jeho návštěvy Hothu.

Ale teď ho viděl mnohem jasněji. Tak jako kdyby se to stalo včera.

Ležel v jeskyni kdesi na Iegu. Byl celý od krve a po obličeji se mu táhl dlouhý a hluboký škrábanec, ze kterého též stékaly teplé pramínky krve.

Měla to být obyčejná mise. Tehdy ještě mladý Nový Řád Jedi je sem poslal, aby se podívali po zmizelé diplomatické lodi Republiky. Poslali jeho... A jeho mistra. Toho člověka, kterého z hloubi srdce nenáviděl.

Když při sledování stop přeživšího pilota zabloudili do malé jeskyně, překvapilo je zemětřesení...

Trivius už nebyl duchem na malé louce.

Teď byl v tom osudném momentě, na tom osudném místě.

Ze stropu jeskyně padaly kameny. Ze země se zvedal prach a štípal ho do jizvy na obličeji.

Jeho mistr byl mnohem blíž východu.

Trivius k němu natáhl ruku. Prosebně. Zoufale. A zbytečně.

Učitel na něj cosi zavolal, ale Trivius neslyšel. Padající kameny byly moc hlučné.

Snažil se zvednout. Nešlo to. Byl moc zesláblý.

Poslední co viděl byl matný pohyb pláště. Ten arogantní, nezaujatý pohyb, který ho měl usmrtit.

Pocítil příval hněvu.

Ten člověk, ke kterému celé ty roky vzhlížel, ten člověk, který ho vedl ke šlechetnosti... Tak ten ho tam lhostejně nechal.

Vdechl teď již všudypřítomný prach a rozkašlal se.

Nenáviděl ho. Nenáviděl. Nenáviděl!

Cítil jak začíná propadat Temné straně. V prvním okamžiku se lekl a chtěl se ovládnout, bylo to proti všemu, co ho kdy učili.

Ale ten muž, který mu to všechno vtloukal do hlavy se zachoval jako povrchní zbabělec. Odsoudil ho k záhubě.

Trivius si začal uvědomovat pravdu. Jediové jsou lháři! Povrchní, nafoukaní lháři, kterým jde jen o moc. Jakmile přijde na statečnost, šlechetnost a oddanost, kterou tak vehementně káží, stáhnou ocas a utíkají.

Už naplno propadl hněvu. Při vědomí ho udržovala pouze nenávist a touha po pomstě.

Po pěti minutách zemětřesení ustalo. Ze stropu dopadly poslední kameny a prach a písek pomalu dosedly zpět na zem.

Trivius se z té jeskyně nakonec přeci jen vyhrabal. Temná strana mu dodávala sílu.

I když utrpěl těžká zranění jako snad nikdy v životě, cítil se mnohem silnější než kdy jindy.

Otevřel oči. Už byl vědomím opět na louce. Cítil jak ho Síla vábí k malé chalupě. Cítil jak se jeho zkažené a zlem prolezlé já probouzí.

Pomalu přešel k nízkému dřevěnému prahu.

Zaklepal.

Ozvalo se zavrzání židle o podlahu a po pár sekundách mu otevřel malý shrbený stařec s prořídlými šedivými vlasy.

Trivius se ďábelsky pousmál. ,,Zdravím vás... mistře."