Vyšel nový trailer na druhou řadu seriálu Star Wars: The Bad Batch
Včera vyšla upoutávka na druhou sezónu animovaného seriálu Star Wars: The Bad Batch. více »
10 nových Star Wars seriálů a projektů!
Dnes byly představeny nové projekty, hlavně seriály rozšiřující svět Star Wars. Máme se na co těšit, tak si je pojďme představit. více »
Zemřel David Prowse, představitel Darth Vadera v původních filmech.
V úctyhodných 85 letech nás navždy opustil herec a kulturista David Prowse. Tohoto herce můžete znát díky jeho impozantnímu hereckému výkonu Temného Lorda ze Sith, Darth Vadera. více »
Přehled: Yoda v The High Republic, světelný meč z plasmy, Bane a SW Squadrons
V dnešním přehledu se podíváme na Yodu a jeho nastoupení v sérii The High Republic, realistický světelný meč nebo poslední letošní Star Wars komiks. Jak se to má s Darth Banem a co nás čeká u Star Wars: Squadrons? více »
Ewan McGregor se rozhovořil o chystaném seriálu s Kenobim
Filmový představitel Obi-Wana Kenobiho, Ewan McGregor (49 let), se vrátí do role mistra Jedi po 16 letech od premiéry Star Wars Epizoda III: Pomsta Sithů. Kromě toho potvrdil v pořadu Graham Norton Show, že s natáčením seriálu se začne v březnu 2021. více »

Niv Ceuelasu - sedmá část

Reklama
Autor: Yellyman
Přidáno:5. Únor 2013 - 23:06
Přihlásit se k odběru

Na křivé římse stojí malý ptáček. Kdysi musel být velice krásný, jeho barvy jsou však nyní vybledlé a zabalené do jakéhosi šedavého závoje. Stojí strnule, takřka bez hnutí. Je hubený. Očka jsou v poměru k drobounké hlavičce nepřirozeně velká a bez přestání těkají ze strany na stranu. Ptáček střídavě otevírá a zavírá zobáček, přes všechnu křečovitou snahu však nevydá ani hlásku. Pak, čímsi vyrušen, prudce roztáhne křidélka a velice nepřesvědčivým letem zmizí kdesi v tmách úzkých uliček. Město mu nedopřeje oddechu...


Repulzory zvířily prach, podrážky vysokých kožených bot dopadly na chodník.

Dorazili jsme do cíle.

Rozhlédl jsem se kolem. Přistáli jsme na malém rozcestí, které vysílalo tři cesty neznámo kam.

Jako by někdo lusknutím prstu zbavil svět všech barev, i naše červené vznášedlo působilo bledě. Všude kolem nás se k nebesům tyčily šedé permabetonové konstrukce, ve všemožných úrovních propojené tlustými kabely či úzkými lávkami. Nikdo by neřekl, že se nacházíme na stejné planetě, natožpak na stejném místě, kde se v záři poledního slunce blyští prosklené špice mrakodrapů. Změna prostředí byla zapříčiněna naším klesnutím z nejsvrchnějších sfér města o kilometr níž. Mohl jsem jen hádat, jak Coruscant vypadá o další kilometr hlouběji.

Viss Abama se, na rozdíl ode mě, okolím vůbec nezabýval a naproti tomu věnoval pozornost starému rozcestníku krčícímu se u vlhké stěny jedné z budov. Chvíli luštil jeho zpola nečitelné informace a pak se bez jediného slova vydal vstříc odpudivému neznámu jedné z uliček. Přešel jsem fakt, že zde necháme náš speeder zcela bez dozoru (snad mistr ví, co dělá) a vydal se za ním.

Plížili jsme se mezi stíny a jak jsme postupovali vpřed, začaly všeobjímající ticho plynule narušovat zvuky života. Pak jsme zahnuli za roh a rázem stanuli na dlouhé, široké, křivolaké ulici plné neonů, hlomozu, vetchých stánků a hlavně plné bytostí všeho druhu.

Zmateně jsem zamrkal: ušli jsme jen kousek a takový rozdíl? Vypadá to, že je to tu samé překvapení!

Mé chvilkové zaváhání se mi málem vymstilo, protože Abama se již zanořil do davu a takřka se v něm ztratil.

„Pardon! Omlouvám se! S dovolením!“ následoval jsem jeho příkladu a začal si klestit cestu zmatenou změtí těl, což se záhy ukázalo jako disciplína namáhavější než plavání proti proudu rozbouřené řeky – během těch pár kroků, než jsem dosáhl mistrovy úrovně, jsem dostal nespočet šťouchanců a třikrát mi bylo šlápnuto na nohu. Přitáhl jsem si plášť těsně k tělu (neboť se mi zazdálo, že se nebezpečné množství rukou s dlouhými hbitými prsty pokusilo získat obsah kapes s vybavením na mém opasku, o jílci světelného meče nemluvě) a vznesl dotaz: „Je to ještě daleko?“

Abama se vyhnul dvěma vzrušeně debatujícím lannikům a jeho ústa se pohnula.

„Cože?“ zvýšil jsem hlas, protože jsme právě procházeli kolem otevřených dveří a ryčná hudba linoucí se zevnitř byla to jediné, co jsem v tu chvíli slyšel.

Mistr jen zakroutil hlavou a odbočil do postranní uličky. Vypletl jsem se z davu a spatřil zrezlou informační cedulku na jedné ze stěn hlásající: 2-1B. Abama mezitím zamířil k jedněm z mnoha dveří v uličce a bez okolků vstoupil dovnitř.

Během procházení mezi futry jsem čekal, že vstoupím do malé zatuchlé místnůstky odshora dolů vyplněné kouřem a všemožným haraburdím, namísto toho jsem se však ocitl na rozlehlém dvoře plném speederů všech možných značek a typů. I když se nevyhnul jistému stupni sešlosti, byl prostor (na místní poměry) dobře udržovaný – žlutě vymalovaný, uklizený a svým způsobem útulný. Na velkém transparentu visícím na stěně proti mně, velkými modrými písmeny stálo: Nad’s Flying Gods a pod tím drobněji: Vaše dobrodružství začíná zde! a ještě pod tím obří číslovka 40, které předcházela písmena A a Ž a za níž následovala dvě slova: PROCENTNÍ a SLEVY.

Ze dveří pod názvem bazaru nám vyšla vstříc postarší lidská žena v černé pracovní kombinéze, jakmile však pár stop před sebou spatřila rozložitou postavu mistra Jedi, zastavila se uprostřed kroku, zíraje na něj, kterak vykročil směrem k ní.

„Jmenuji se Vis Abama a tamto je můj učedník Matt Fissk,“ představil zabrak sebe i mou maličkost: „Byla byste tak laskavá a oznámila naši přítomnost vedoucímu?“

Žena si jej chvíli nedůvěřivě přeměřovala pohledem. Pak houkla přes rameno něco, čemu jsem nerozuměl a moment na to vyrazil ze dveří mohutný devaronian.

„Á, zdravím,“ zvolal bodře a odhalil tak ostré zuby: „čemu vděčím za vaši návštěvu, pánové?“

Natáhl před sebe pravici, Abama však místo jejího stisknutí prohlásil: „Přicházíme na pověření Rady Jediů.“

„Hm, jestli jsem si to nemyslel,“ utrousil rohatý muž a otřel si ruce do velkého špinavého hadru, který mu čouhal z kapsy: „Co pro vás můžu udělat?“

„Jsi Nad Reyls?“

„Na svou čest!“

„To rád slyším. Nemohli bychom někam, kde nás nebude nikdo rušit?“

„Je-li to to, po čem toužíte...,“ kývl devaronian a my se vydali za ním do nitra malého krámku, který vypadal přesně tak, jak jsem čekal při příchodu z ulice – jen ten dvůr v mém předvídání trochu haproval.

„Xeris, udělejte kávu a pošlete nám ji, prosím, do kanclu,“ prohodil Nad směrem k theelince dřepící za pultem a zírající do monitoru počítače.

„Ták,“ protáhl o patro výš, když se zanořil do omšelého křesla ve své kanceláři a nám nabídl dvě štokrlata. Na těžkém stole před námi se kouřilo ze třech velkých hrnků plných husté tekutiny: „Co byste potřebovali?“

„Zaměstnal jste jistého durose, jmenoval se Or Valls,“ řekl Abama.

„Jo ten,“ vytáhl obchodník ze zásuvky ve stole jakýsi pytlík: „divnej typ, moc divnej. Bude vám vadit když si připálim?“ Ani jeden z nás na to neřekl nic a tak jen pokrčil rameny a začal si na připravený lístek papíru pečlivě vršit hromádku tabáku. Pak ten výtvor smotal do ruličky, spoj pohladil jazykem.

„Byly s ním problémy?“ zeptal se Abama, když cvakl zapalovač a ke stropu začal prchat modrý cigaretový kouř.

„Nebyl dochvilnej, moc nemakal, znáte to,“ rozhodil rukama.

„Neznáme...,“ podotkl jsem.

„A jo, to je fakt,“ uchechtl se Reyls a potáhl kouř: „Víte, podle mě byl ustavičně sťatej.“

Abama povytáhl obočí.

„Jako že fetoval,“ doplnil kuřák: „Vážně, vy Jediové byste si měli rozšířit slovník...“

„Víte s kým se stýkal?“

„Jo tak to netušim. Podívejte, já se do soukromí svejch zaměstnanců nepletu. Co vám můžu dát je adresa kde bydlí, ale to je tak všechno.“

„To bude bohatě stačit,“ kývl Abama.

„Tak to ale chvilku potrvá,“ sáhl pán těchto prostor znovu do šuplete, aby tentokrát namísto tabáku vytáhl tlusté hnědé desky, kterými následně třískl o stůl. Tím vzbudil můj zájem – šlo o prvního člověka, který v mé přítomnosti manipuloval s informacemi nikoli v elektronické, ale „papírové“ podobě.

„Stará škola,“ pokrčil rameny a rozložil knihu.

Přisunul jsem se i se židličkou blíž, abych si mohl důkladněji prohlédnout tlusté, zažloutlé listy plné modročerného inkoustu. Působily na mě mocí dávných časů a jejich zatuchlá vůně mě zcela ovládla.

„Mladíku,“ zamručel přátelsky Reyls a zvedl oči od písmen: „trochu soukromí.“

Tváře se mi okamžitě rozhořely náhlým studem nad mou neomaleností a abych se vyhnul Abamově kritickému pohledu, sáhl jsem po šálku s kávou. Ani to se ale neukázalo jako dobrý nápad – od okamžiku, kdy jsem polkl první hlt vím, že člověku může být naservírováno cokoliv, včetně tekutého asfaltu. Nebo co to bylo.

„Tak si to někam zapište,“ našel devaronian konečně co hledal a přečetl adresu. Pak sklapl desky k sobě: „Bude to ještě něco?“

„Už jsme na odchodu,“ zavrtěl Abama hlavou a vstal. Vděčně jsem odložil hrnek.

„A po čem se vlastně pídíte, velebnosti?“ obešel Reyls stůl.

„Or Valls včera odpoledne způsobil dopravní nehodu. Chceme zjistit, proč se tak stalo,“ vysvětlil Abama.

„A proč to prostě nenecháte na veřejný bezpečnosti?“

„Do toho je vám pranic, nemýlím-li se.“

„Samozřejmě, nechtěl jsem bejt vtíravej,“ pokrčil rameny rohatec.

„Nic se nestalo,“ otočil se mistr čelem ke dveřím: „ Časem si vás zavoláme na podrobný výslech. Zatím díky za poskytnuté informace.“

„Za málo, pánové,“ ozvalo se za námi, když jsme po točitém schodišti mířili dolů do krámku a z něj ven na dvůr: „Kdybyste se mi chtěli nějak odvděčit, nezapomeňte se o mým krámu zmínit kde budete moct!“


V úzké uličce před vchodem do Nadova bazaru jsem se na Abamu obrátil s otázkou: „Mistře, proč jste mu neřekl, že je Or Valls už po smrti?“

„Protože to už věděl,“ upravil si zabrak tuniku.

„Takže neříkal pravdu?“

„Ne. Domyslel si to. Byl zřejmě duchapřítomnější, než vypadal.“

„Moment, to vážně nic nevěděl o stycích svého zaměstnance?“

„Ne. Neměl důvod se o toho chudáka zajímat,“ vykročil mistr směrem k rušné hlavní třídě.

„Zajímavý,“ uznal jsem a následoval ho.

Nemělo smysl se s Abamou přít. Jestli byl totiž v něčem skutečně dobrý a jestli existovalo něco, pro co si ho ostatní Jediové vážili, byla to právě schopnost prohlédnout lež. A to nejen díky Síle, měl na to prostě čuch! Takže spíš než proto, že byl přímým účastníkem nehody na Náměstí Svobody, ale právě díky této výjimečné schopnosti pověřil mistr Windu vyšetřováním právě jeho.

A znovu tu byla rušná ulice, znovu tu bylo plno těl, znovu jsem byl málem ušlapán. Když jsem byl konečně vytlačen z proudu živých bytostí do uličky, kterou jsme sem dorazili, opět jsem zakusil pocit, který je znám většině živých bytostí a který se (i přes všechny spekulace) nevyhýbá ani Jediům.

„Mistře!“ adresoval jsem zvolání zabrakovým zádům už už mizícím za ohybem uličky: „Omluvíte mě na okamžik?“

Nečekal jsem na odpověď a ihned zmizel v prostorách veřejných záchodků.

O pár chvil později jsem hleděl do špinavého zrcadla, ruce pod proudem ledové vody. Ze skla na mě hleděla mladá hnědooká tvář zarámovaná do rozcuchaných tmavých vlasů.

Pozorně jsem si prohlížel padawanský cop končící kus pod klíční kostí. Za jak dlouho o něj přijdu? A co potom, až ze mě bude rytíř? A mají vlastně Jedijské dívky také takový cop? A jak je na tom Niv? Na chvíli jsem jí zcela vypustil z paměti! Útroby se mi sevřely – za jak dlouho jí zase uvidím? Nemůžu čekat, potřebuju jí. Hned! Stisknout ji v náručí a už nikdy nepustit! Říct jí, že je jediná a jediná bude, dokud budu já!

A proč mě u všech Huttů takové myšlenky napadají zrovna když si myju ruce v korodující místnosti sloužící k vyměšování?!

„Hej,“ ozvalo se za mnou a já v odrazu zrcadla spatřil zpruzeného ishi tiba, jak mi civí přes rameno: „ostatní se chtěj taky umejt!“

Otočil jsem zrezlým kohoutkem a spěšně opustil místnost – z lokací, kde může dojít k bitce, patří záchody už od nepaměti k těm nejméně příjemným.


Náš speeder zůstal tam, kde jsme ho nechali (později jsem se dozvěděl, že řada strojů používaných Řádem jde nastartovat pouze pomocí Síly) a tak jsme se bez potíží dostali na nepříliš vzdálenou adresu, kterou nám poskytl Nad Reyls.

Stáli jsme na úzkém ochozu (tvořeném ocelovou mříží s otvory zkruba 2x2 centimetry a vetchým zábradlím), který byl přilepen k permabetonové stěně vysoké obytné budovy, skládající se ze stovek podlaží a tisíců bytových jednotek (z nichž každou zastupovaly nevzhledné otřískané dveře se zpola sloupaným šedým nátěrem). V okolí se podobných domů nacházely desítky a tvořili tak geometricky přesné avšak děsivé panorama. Ano, předtím než zemřel, žil Or Valls ve čtvrti lidově zvané Ubikace. Ta byla narychlo vybudována před mnoha desetiletími jako laciný domov pro statisíce pracovníků nedalekých továren.

Stiskl jsem knoflík zvonku.

„Haló?“ ozvalo se z reproduktoru vedle dveří.

„Jmenuji se Vis Abama, rytíř Jedi. Můžeme dál?“

„A-ano, jistě,“ zachrastil hlas a dveře se otevřely.

Byt byl velmi malý a skromně zařízený. Skládal se ze dvou pokojů, malého kuchyňského koutu a koupelny spojené s toaletou. Nebyl tu nepořádek, zejména však díky tomu, že nebylo jak a čím ho udělat. U stropu tiše svítila lampa, která svým matným a unaveným světlem dávala vzniknout mnoha leckdy prapodivně tvarovaným stínům. Celý ten prostor rozhodně nevypadal jako obydlí někoho, kdo si může dovolit dovolené na jiných planetách, ačkoli fotografie z Valssova profilu na ShareYourLife ukazovaly něco jiného.

„Pojďte prosím dál,“ uvítala nás nervózně působící twi’lecká dívka, odhadem kolem dvaceti let stará. Byla hubená, navlečená do obnošených šatů (černá halena a volné, pytlovité kalhoty vybledlých odstínů červené). Z hlediska přitažlivosti se neřadila mezi krasavice (řídíme-li se obecně vžitým významem toho slova), nebyla však ošklivá. (Mohu-li soudit dle své znalosti pouze dívek řádových, krom vcelku malebné tváře na ní sice nebylo mnoho ženského – hrubé ruce, téměř žádná ňadra a útlé boky – přesto však působila něžně a plaše. Její přitažlivosti nejvíce ubíralo prostředí, ve kterém žila.)

Usedl jsem na tvrdou, ocelovou židli za stůl zhotovený ze stejného materiálu, Abama zůstal stát.

„Nezdržíme se dlouho,“ řekl.

„Můžu vám něco nabídnout?“

„Ne,“ ukázal Abama na židli proti mně: „Posaďte se.“

Dívka vrhla ustrašený pohled nejprv na mistra, pak na mě, zpět na něj a poté prkenně usedla. Abama si přitáhl třetí židli a společně jsme utvořili trojúhelník s malým stolkem uprostřed.

„Stalo se něco?“ pípla, pohled velkých, zelených očí nespouštěje z nepřátelsky působícího zabraka.

„Váš přítel včera odpoledne způsobil dopravní nehodu, při níž tragicky zahynula Celea Equaris, delegátka za systém Paldemir v Galaktickém Senátu,“ promluvil Abama: „Jsme tu proto, abychom zjistili, proč k něčemu takovému došlo. Zda-li šlo o záměr, či nikoliv.“
Twi’lečka sebou trhla: „K-kde je Or?“ vyhrkla poplašeně.

„Zemřel v troskách svého vznášedla,“ tvrdě zněla Abamova slova.

„Zemřel,“ zašeptaly drobné rty a ve svitu žárovky nad našimi hlavami se zatřpytily slzy kanoucí jí po tvářích. Drobná ramínka se křečovitě roztřásla, celé tělo se uvolnilo a schoulilo do sebe.

Abama tomu nevěnoval pozornost.

„Potřebujeme o něm vědět co nejvíc: s kým se stýkal, jaké měl koníčky... všechno!“ řekl bez známky soucitu.

Dívka zabořila ruce do dlaní a nefalšovaně se rozplakala.

„Dobrá,“ přisunul si mistr židli o něco blíž: „zopakuji svou otázku ještě jednou: s kým se Or Valls stýkal, co dělal a jaký byl?“

Opět žádná odpověď, jen přidušené vzlyky.

„Co-byl-zač?“ pronesl Abama, vyrážeje každou slabiku.

„Mistře-,“ otočil jsem se k němu, zarazil mě však pohybem paže a druhou rukou chytl twi’lečku za rameno.

„Došlo k velice závažnému činu!“ vyštěkl, když mu vyděšeně pohlédla do tváře: „Máme důvody se domnívat, že byl váš přítel najat k likvidaci senátorky Equalis a pokud ihned nezačnete spolupracovat, budu s vámi nakládat jako s komplicem!“

„A co presumpce nevin-,“ pokusil jsem se ještě jednou zastavit mistrovo zběsilé chování, které mi nešlo na rozum, ale ten mě okřikl, ať jsem zticha.

Dívka zřejmě dostala takový strach, že jen třeštila oči a nemohla popadnout dech, jak se snažila přestat plakat.

„Poslouchám!“

„O-on ne-neměl přátele,“ podařilo se jí konečně promluvit: „Ch-chodil jen do pra-práce a z práce a jinak byl d-doma.“

„Chcete říct, že se s nikým kromě vás nestýkal?“

„N-ne,“ vyhrkla a honem dodala: „Alespoň o tom n-nevím. Nikoho si sem nevodil.“

„Jak probíhal váš běžný všední den?“

„Já vždycky zůstala doma, říkal mi, ať zůstanu doma, ať nikam nechodím, ať se mi něco nestane,“ začala mezi vzlyky chrlit jednu informaci za druhou: „Tak jsem zůstávala doma, vždycky když on šel pryč, celý den jsem byla doma, jen já sama. Večer se vrátil a sedl za počítač a nechtěl mě vidět, že chce být sám a mít klid a já byla pořád sama a pak jsme šli spát a on mě chtěl a já někdy jo a někdy ne a když jo, tak to bylo dobrý, a když ne tak byl zlej a křičel, že jsem nevděčná a že jsem mu akorát na obtíž a že si se mnou nikdy neměl začínat a já ho prosila, ať se nezlobí, že ho mám ráda, že ho miluju, že nevím, co bych si bez něj počala a on někdy zase sedl za počítač a někdy mě zbil, ale pořád jsem ho milovala, protože on mě taky, vím, že on mě taky!“

Seděl jsem a cítil nesmírný soucit k dívce, která si vylévala srdce neznámému surovci, protože neměla komu jinému. Bylo mi hořce líto holky z ulice, se kterou od mala zacházeli jako s věcí, holky, kterou si ustavičně někdo nárokoval a přesto by za ni nedal ani kredit, která nikdy netoužila po ničem než po troše něhy a lásky a tak se upnula k někomu, kdo za to očividně nestál, ale přesto si nějak dokázal její srdce získat. Cítil jsem bezmoc, protože jsem nevěděl, jak bych jí pomohl z jejího neštěstí, které přijala za vlastní, nevěděl jsem jak jí ukázat cestu. A zároveň ve mě vřela krev při pohledu na Visse Abamu, mého učitele a člověka, jehož jsem si měl vážit a který ve své samolibosti a slepé honbě za uznáním nedokázal vidět problémy a utrpení běžných bytostí a který se nikdy nenaučil to, co by měl umět každý Jedi: vcítit se do druhých a skrze to jim pomoci.

„Byl psychicky nevyrovnaný?“ zeptal se náhle Abama a přerušil příval jejích slov.

„Měl deprese, často,“ připustila: „Bral na to nějaký prášky, ale když si je nevzal bylo to zlý.“

„Ukažte mi ty léky,“ přikázal.

Twi’lečka roztřeseně vstala a ze skříňky v kuchyni vyndala malou tubičku, kterou zabrakovi podala.

„Diomatox,“ přelétl očima etiketu: „to jsem si mohl myslet.“

„O co jde, mistře?“ zeptal jsem se hlasem ne zcela klidným, protože jsem stále cítil hněv.

„Je zakázaný. Sice dokáže člověka na čas zklidnit, ale vytváří silnou závislost. Jeho součástí je mimo jiné extrakt z collafy.“

„Takže droga.“

„Jak k tomu Valls přišel?“

„Od doktora,“ odvětila.

„To je kdo?"

„Bydlí pár bloků odtud, myslím."

„Kde je ten počítač, o kterém jste tolik mluvila?“ jakoby se nechumelilo, zastrčil si Abama tubu do kapsy na opasku a vstal ze židle. Dívka mu poslušně ukázala starý, sotva funkční stroj. Zabrak si přitáhl židli a aktivoval jej. Vyšeptalá obrazovka se rozžhnula. Zanedlouho pročítal jeho poštu, kontroloval kontakty, zbavoval jej soukromí. Nenašel však nic, co by vypadalo byť jen trochu podezřele a co by souviselo se smrtí senátorky.

„Můžu mít dotaz?“ obrátil jsem se mezitím na dívku: „Všiml jsem si nějakých holografií z vašich cest na Devaron a Alderaan. Jak jste se tam dostali?“

Sklopila oči: „Ty dělal Or. Neměli jsme peníze na opravdovou cestu, tak to alespoň udělal v počítači, abysme měli nějakou památku.“

Srdce se mi opět sevřelo. Labilní, fetující chudák sdílí svůj dobrodružný život s holonetem ve snaze získat pozornost a alespoň virtuální přátele. Marnost. Hloupost! Namísto toho, aby se sebou něco dělal, našel si důstojnou práci a navázal styky, si ten nebožák pokusil vytvořit druhý, lepší život mimo realitu. Jeho pokus vypálit své lepší, úspěšnější já do jedniček a nul však nevyšel, výsledek se nedostavil. A tak se čím dál víc užíral a vyléval svou bezmoc na jediném druhovi kterého měl.

„Mistře,“ pohlédl jsem na Abamu: „myslím, že tam žádné důkazy o spojení Or Vallse s někým, kdo měl zájem o smrt senátorky Equalis, nenajdete.“

Zabrak neodpověděl, namísto toho vytáhl datapad a propojil ho s počítačem.

„Mistře!“

„Tak, máme všechno co potřebujeme,“ vypnul stroj a vstal: „Buďte připravená na to, že za vámi ještě pošlu někoho, kdo s vámi sepíše oficiální protokol,“ obrátil se na twi’lečku.

„Řekněte,“ pohlédla na něj prosebně: „uvidím ho ještě někdy?“

„Or Vallse? Ne,“ odvětil chladně a vyrazil ke dveřím, zatím co se děvče sesunulo k zemi, opět v křečovitém vzlykotu. Nevěděl jsem, co si počít. Na něco takového mě trénink ani v nejmenším nepřipravil a tak jsem řekl jen: „Je mi to líto,“ a vyrazil za Abamou.


„To nemáte ani kousek citu v těle?!“ obořil jsem se na Abamu, jakmile se za námi zavřely oprýskané dveře.

„Cože?!“ otočil ke mě svou rohatou hlavu.

„Ptám se, jestli jste schopen se vcítit do druhých!“

„Jak se opovažuješ, se mnou mluvit tímhle tónem?!“

„Ta dívka právě přišla o někoho, koho milovala! Nepřipadáte si jako bezcitný sobec, když to nevidíte? Když nejste schopný projevit soucit?“ vykřikl jsem.

Rána přišla dřív, než jsem čekal. Chytil jsem se zábradlí, abych neupadl, a přejel prsty pravou tvář, přes kterou mě Abama udeřil.

„Tohle si už nikdy nedovolíš, je to jasné?!“ zavrčel: „Ve hře je veřejná bezpečnost a ta holka je nic! Můžu se k ní chovat jak chci, abych z ní dostal to, co potřebuji a splnil úkol!“

Neohrabaně jsem se napřímil: "Mistře, ten duros nebyl zabiják! Spáchal sebevraždu, protože neunesl tíhu skutečnosti!"

„Zestárl jsi a myslíš, že mě můžeš poučovat," prohlásil: "Chybí ti úcta a disciplína! Jestli nepřestaneš se svou drzostí, vyvodím z toho důsledky!" Ukázal prstem k místu, kde jsme přistáli: „Pro teď nasedneš do speederu a vrátíš se do Chrámu! Byl jsem hlupák, když jsem si myslel, že jsi připravený na věci, které jsou pro Jedie tvého věku běžnou denní rutinou. Teď sklízím ovoce svého neúspěchu.“

Zoufale se snažíc potlačit slzy křivdy, kterou jsem pociťoval, jsem vyhrkl: "Je zbytečné cokoli dál vyšetřovat! I ten doktor, o kterém mluvila bude jen nějaký dealer, který nemá co dělat s Obchodní fed-"

"Řekl jsem snad, abys odešel!"

"Copak to nechápete?" zašeptal jsem, slzy na krajíčku. Jak je možné, že to nevidí? Že nechápe, jak moc právě někomu ublížil!

"Matte!"

Vlál jemný větřík a ulicí vířil prach, zatím co obloha temněla, jak se slunce sklánělo k obzoru.

A já věděl, že nemá cenu se obhajovat. Otočil jsem se na patě a bezeslova zamířil pryč.

Ohodnoťte povídku:
Podrobné statistiky...
10 hvězd
9 hlasů
9 hvězd
6 hlasů
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
0 hlasů
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
0 hlasů