Niv Ceuelasu - šestá část

Přistoupil jsem k pultu, za kterým vládl červenobílý L-4DY, droid ženského programu, který měl ve svých paměťových blocích uloženy informace o každém studentovi, který se chodil stravovat do této jídelny, díky čemuž působil nesmírně familiárně.

Vzal jsem si bílý tác.

„Dobré jitro, Matte! Co to dnes bude?“ pronesla měkkým, podmanivým ženským hlasem L-4DY, když mě spatřila.

„Brýtro, eL. Jako vždycky – cornflaky, toast s muja-jamem a mlíko.“ vytasil jsem se s požadavky. Tác se mi ihned naplnil miskou kukuřičných lupínků, dvěma toasty, malou vaničkou tmavě červené želatinovité hmoty a neprůhlednou sklenicí modrého banthího mléka.

„Nedáš si k tomu vejce?“ ozvala se servírka.

„Ne,“ povytáhl jsem obočí: „víš moc dobře, že jsem na ně alergickej!“

„Jen tě škádlím, zlato!“ zasmála se.

„Jasně!“ oplatil jsem úsměv a odvrátil se, s očima protočenýma v sloup.

Když jsem byl malý, narážky „paničky“ (jak jsme jí všichni říkali) mě moc bavily – dokud jsem neprohlédl „lež“ skrývající se za její jasnozřivostí. Od té doby na její popichování pohlížím s jistým despektem – nemyslí jej totiž vážně, je jen tak naprogramovaná (existují sice droidi, kteří mají „rozum“ – jak bychom to z lidského pohledu nazvali - , ale L-4DY nebyla jedním z nich).

Nesl jsem se jídelnou. Původně jsem měl v plánu vmísit se mezi vasařany, velmi záhy jsem však od této strategie upustil (nebudu se přeci nikam cpát). Namísto toho jsem si vyhlédl jeden prázdný stůl u okna s výhledem na město.

Usedl jsem na tvrdou židli a dal se do jídla, přičemž jsem pozoroval úsvit nad městem. Jak to tak vypadá, čeká nás krásný podzimní den!

Měl jsem v sobě půl druhého toastu, když se v místnosti objevili tři mistři, dva lidé a jeden vurk, kteří zamířili přímo ke studentům z Vasary. Chvíli s nimi něco řešili, pak se celý houf nováčků zvedl od stolu - Rituál zasvěcení klepe na dveře. Sledoval jsem skupinu tetelících se studentů mizící ve dveřích na druhém konci jídelny a nitro mi sevřel zvláštní, majestátní pocit. Ať vás provází Síla!

Vis Abama na mě čekal na stejném místě jako každé ráno, pod vysokou sochou jedijského mistra v jedné z blyštivých síní, kterých byl Chrám plný.

Strop se tyčil několik desítek metrů nad námi, podepírán stovkami vysokých sloupů. Uprostřed sálu (vyvedeného v odstínech nafialovělé modré a bronzové) se tyčily tři, čelem k sobě otočené sochy, z nichž každá měla zdviženou levou paži; jejich vzhůru otočené dlaně se špičkami lehce pokrčených prstů takřka dotýkali. Tyto tři postavy pak „pomocí Síly“ (tvůrce tohoto sousoší – ať to byl kdokoli – se pravděpodobně snažil, za účelem wow-efektu případných turistů, vzbudit zdání, že blyštivá slitina, z níž bylo toto dílo vyrobeno, je schopna používat energii vesmíru; jak ale dobře víme, i přesto, že Síla prostupuje naprosto vše, není v moci anorganických substancí ji využívat; takže místo Síly byly do dlaní tří mistrů implantovány repulzní generátory – tjadá, záhada vyřešena) držely ve vzduchu kostku s mnoha rýhami – holocron, symbol vědění. Vskutku majestátně působící monument, jehož význam mi však unikl. No, nikdy jsem neměl smysl pro umění, takže to beru za svou, nikoli sochařovu chybu.

„Dobré ráno, mistře,“ uklonil jsem se mírně, když jsem dorazil k podmračenému zabrakovi.

„Jdeš pozdě, Matte. Ne o moc, ale přece,“ prohlásil místo pozdravu.

„Promiňte mistře, ale byly to jen tři minuty a... omlouvám se.“

„Pojď za mnou,“ spražil mě pohledem.

Vydali jsme se napříč halou.

„Mistr Windu nás chce vidět,“ řekl jakoby mimochodem Abama.

„Mistr Windu? Proč?“

„Důvod nezmínil, předpokládám ovšem, že se naše schůzka bude týkat oné nešťastné události, která se přihodila včera na Náměstí Svobody.“

„Aha,“ přikývl jsem.

Opustili jsme síň s vysokým stropem a zahnuli vpravo do dlouhé chodby, vyvedené v obdobném stylu. A já se opět stal vězněm vlastních myšlenek.

Co asi dělá Niv? Pokud si to dobře pamatuju, první zkouškou bývá vědomostní test. Takže se teď potí nad otázkami typu: „Kdo byl lord Hoth a jakých slavných činů se dopustil?“ nebo „Jmenujte čtyři mistry Jedi, kteří vybudovali Chrám Jediů na Coruscantu?“ či „Co je Velká resynchronizace a kým byla ustanovena?“. Jak je vlastně možné, že vasařané Rituál zasvěcení absolvují až tak pozdě? Já sám jsem ho dělal když mi bylo kolem deseti, tolik ale těm přespolňákům není... nebo jo? Hm, soudě dle intelektu, proč ne... A jak je možné, že má světelný meč? Kruci, zapomněl jsem se jí na to zeptat!

„Matte.“

Jak je možné, že jsem se jí nezeptal? Vždyť jsem byl kus od ní a-

„Matte!“

Zarazil jsem se a zmateně rozhlédl kolem. Abama stál asi pět metrů za mnou, ruce založené na prsou.

„Jdeme tudy!“ ukázal na dveře po své levici. Spěšně jsem se otočil, udělal dva, tři dlouhé kroky a zaplul mezi futra.

„Omlouvám se, mistře, já... zamyslel jsem se,“ pohlédl jsem na Abamu, když mě následoval do úzké, spoře osvětlené chodbičky.

„Dnes se omlouváš víc než obvykle, můj mladý učedníku,“ protáhl s kamenným výrazem mistr: „Co upoutalo tvou mysl natolik, že už nejsi schopen ani dávat pozor na cestu?“

Zavrtěl jsem hlavou, oči zapíchnuté do země.

„Co za tím vězí? Nebo se mám spíš ptát: kdo?“

Pochopitelně nevím, jak jsem se v ten moment zatvářil, přísahal bych ovšem, že se mi rozšířily zornice, vytratila barva z obličeje a zvýšil tlak. Je možné, že Abama něco tuší?

„Vsadím se,“ pokračoval zabrak: „že tě tak rozrušily názory toho pomatence Jurena. Mistr Bogden mi pověděl, co ten podvratný živel dnes ráno hulákal. Prý jsi byl u toho?“

„Jen jako pozorovatel, pane,“ zvedl jsem hlavu a, i navzdory faktu, že můj mistr neschvaluje mé a Jurenovo přátelství, cítil nesmírnou úlevu.

„Ten kluk není pro tebe dobrý vzor, Matte,“ prohlásil vznešeným hlasem můj protějšek v této diskusi: „Nenech se ovlivnit jeho zcestnými vizemi.“

„Nejsou to zcestné vize, mistře, myslím, že má Juren v mnoha ohledech pravdu!“

„V tom případě by ses měl rozhodnout, čemu chceš věřit,“ prohlásil opovržlivě Abama: „Dřív než tak učiníš se však dobře zamysli nad tím, proti komu všemu se postavíš, když se rozhodneš následovat Jurenova příkladu.“

Na to jsem neměl co říct.

„Pojď, čekají na nás,“ pokynul Abama a spolu jsme prošli dalšími dveřmi, za nimiž se nacházela místnost s velkým holoprojektorem uprostřed. U něj stál Mace Windu spolu s velitelem Bezpečnostních složek, kterého jsem viděl již včera na místě nehody.

„Mistře Windu,“ sklonil jsem, toho rána již po několikáté, svůj hřbet.

„Zdravím vás,“ kývl na mě a posléze i na Abamu snědý mistr: „jsem rád, že jste přišli. Toto je kapitán Nadan Levitt, velitel Bezpečnostních složek Senátního districtu.“

Muž v černé uniformě vypjal hruď.

„Vážení pánové,“ prohlásil: „jsem tu kvůli včerejší nehodě na Náměstí Svobody.“

Abama na mě významně pohlédl.

„Tělo, které se nacházelo v troskách spadlého speederu jsme podrobili pitvě. DNA mrtvoly se schoduje s šroubovicí senátorky za systém Paldemir, Celey Equaris.“

To jméno mi nic neříkalo, proto mě překvapilo, že Abama zareagoval.

„Senátorka Equaris byla na zasedání Senátu v době, kdy jsme se jej zúčastnili i my.“ řekl.

„Jak jsme zjistili při shlédnutí záznamu bezpečnostní holokamery ze Zasedací síně,“ informoval Windu: „senátorka odešla krátce po svém projevu na podporu zachování stávající výše válečných reparací."

"Hovořila tedy v neprospěch některých zájmových skupin,“ dodal Levitt.

„Myslíte, že byla zavražděna?“ vyhrkl jsem, neboť mi došlo o kom je řeč.

„Nesmíme opomenout žádnou možnost i když unáhlenost není na místě, mladý padawane,“ zněla odpověď.

„Víme, proč došlo k pádu senátorčina speederu?“ zeptal se Abama.

„Ano,“ aktivoval Levitt holoprojektor. Ztemnělou místnost vyplnila namodralá záře: „jak můžete vidět na tomto záznamu, došlo ke kolizi s jiným vozidlem.“

Sledoval jsem mlčky šňůru speederů, lehkých frachťáků a kluzáků. Náhle odkudsi přiletěl malý letoun a kolmo se zanořil do proudu, načež spadl kamsi mimo obraz, stejně jako malé vznášedlo, které vzal s sebou.

„Postarali jsme se i o posádku toho druhého vozidla,“ pokračoval velitel: „Duros jménem Or Valls, 27 let, příležitostný zlodějíček a pašerák. V jeho zažívacím traktu jsme nalezli zbytky koření collafa, hojně užívané halucinogenní látky dostupné takřka všude, pokud by vás to zajímalo.“

„Za normálních okolností bychom se do vyšetřování nezapojili,“ konstatoval Windu: „během havárie však zemřel jeden ze studentů. Pokud nešlo o nehodu, ale úmysl, je třeba prosadit spravedlnost! Pověřuji vás proto úkolem, vás dva, protože jste byli přímými účastníky toho incidentu – zjistíte kdo byl zač ten Or Valss, s kým se stýkal a jestli, tak kdo ho najal, aby zavraždil senátorku Equaris. Použijte jakých metod uznáte za vhodné, jednejte však diskrétně. Skandál není to, co bychom potřebovali. Ať vás provází Síla.“

Windu ztichl, holoprojektor zhasl, Levittovy podpadky klaply, můj hřbet se ohnul a šlo se.

„Není důvod k otálení,“ prohlásil Abama, když se za námi zavřely dveře: „Vzhůru do Archivu!“

Poslušně jsem ho následoval.

„Za normálních okolností bychom se do vyšetřování nezapojili, během havárie však zemřel jeden ze studentů.“ Tak to mistr Windu řekl? Stále víc a víc jsem začínal mít dojem, že Řád je zde sám pro sebe. Ne aby udržoval mír, chránil slabé a utlačované, ale zkrátka jen proto, aby byl.

Když o necelých deset let později začaly Klonové války, řada mistrů dávala velmi okatě najevo, že nejsou válečníky – Republice nemohou válku vyhrát, mohou zaujmout pouze pozici ochránců a poradců. Jak však šel čas a Separatisté se blížili ke světům Jádra, začaly se šířit zvěsti, že je Řád v ohrožení – a náhle nebylo už nikomu z Jediů zatěžko stát v prvních liniích a vést klonované vojáky do boje. A za co? Zajisté ne pro blaho obyvatel galaxie. Bojovali jsme o své vlastní přežití.

A jak se ukázalo, náš izolacionismus, hraní na vlastním písečku a nevměšování se do problémů, které se nás netýkaly (nebo které nebyly natolik choulostivé, aby naše neangažovanost v jejich řešení nezačala být nápadná) se nám nevyplatily. Poté co Palpatine při svém slavném projevu, předznamenávajícím konec Republiky a vznik Impéria, ujistil veřejnost, že atentát na něj spáchaný provedli rytíři Jedi a že je odhodlán galaxii těchto parazitů jednou provždy zbavit, bylo jen málo lidí, co se za nás postavili. Když jsem se skrýval v Neznámých oblastech, náhodou se mi do rukou dostal holozáznam z onoho osudného zasedání a při jeho sledování se mi sevřelo srdce žalem. Za svůj život jsem totiž pár dobrých a ušlechtilých Jediů poznal – ať už Yodu nebo Obi-Wan Kenobiho, či svého kolegu v boji Gana Rosse a další. Byla nás však menšina. Ti, které jsem jmenoval, si i přesto, že sloužili systému, který již nefungoval a byl ze své podstaty „zlý“, nezasloužili konec, jaký jim společnost přichystala. Pokud nebyli usmrceni během Rozkazu 66 či Vaderových Čistek, stali se velcí mistři kdysi slavného a uctívaného Řádu bídnými existencemi žijícími na okraji společnosti, nesouc břímě minulosti jako cejch. Někteří vytrvali ve svých ideálech a hleděli vstříc budoucnosti, která slibovala návrat starého nastavení světa – znovuzrozený Řád bude vycházet z původních ideálů položených před tisíci lety a Jediové se stanou tím, čím byli předurčeni být: strážci míru a práva v galaxii, nehledě na svůj vlastní prospěch. A jiní, jako já, podlehli. Byli zlomeni spíláním společnosti, obviněním z velezrady, urážkami.

Možná jsem v hloubi duše nepřestal věřit a doufat, navenek jsem se však zřekl moci ovlivnit osud galaxie. Odhodil jsem své někdejší činy a závazky jako obnošený šat.

Usedl jsem za obrazovku, ruce položil na klávesnici. Abama zaujal místo naproti mně před vlastním počítačem.

„Mohu vám nějak pomoci?“ pronesl na naši adresu stařecký hlas. Ve svém rajónu, tedy v Archivech, byla Jocasta Nu jako přízrak. Celý ten labyrint úzkých uliček mezi regály znala nazpaměť, přičemž využívala různé zkratky a obchvaty. Nikdy jste si nemohli být jistí, kde se objeví.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Abama: „děkujeme mnohokrát!“

„Jak je libo,“ stáhla stařena rty do úzké čárky a s nosem vztyčeným ke stropu odkráčela. Stejně jako neuvěřitelná rychlost během přemisťování, bylo pro mistryni Nu typické urážení. Nechcete využít mých služeb? Tak si trhněte nohou!

Můj mistr byl však na její náladovost zvyklý a okázale ji ignoroval.

„Projedu záznamy z holokamer v místě nehody, abych zjistil, odkud potencionální útočník přiletěl,“ informoval mě, s obličejem plným stínů a odlesků, jak byl vystaven světlu obrazovky: „Ty zatím prohledej sociální sítě, jestli o něm něco nenajdeš. Zkus zjistit co nevíc: s kým se stýkal, kde bydlel a pracoval a tak dál.“

„Ano, mistře,“ spustil jsem holonetový prohlížeč a s vědomím, že mě čekají možná hodiny zdlouhavé a ubíjející práce, jsem se ponořil do virtuálního světa padlých existencí.

Rozhodl jsem se postupovat systematicky, tedy od největších serverů k těm méně rozšířeným, a hned napoprvé jsem uspěl.

„Mistře, vypadá to, že si založil účet na ShareYourLife,“ oznámil jsem po pár minutách hledání: „Cha... na to, jaký způsob obživy si zvolil, se moc neostýchal při uvádění svých osobních údajů.“

„Ano, často si říkám, že bychom měli práci o dost složitější, nebýt takovýchto sbližovacích sítí,“ zněla zadumaná odpověď: „A neruš mne, prosím, musím se soustředit. Tak jako ty.“

Nechal jsem tedy mistra na pokoji a sám začal složku po složce zkoumat Orův život.

Měl sice blokovány všechny uživatele, které neměl v Kontaktech (tedy i mne působícího pod falešnou identitou založenou samotným Řádem a určenou právě pro takovéto úkoly), nebylo ale nijak těžké odbourat slabé zabezpečení serveru a získat přístup k veškerým jeho informacím. Nejdřív jsem zjistil kde žije a jaké má oficiální zaměstnání (nic těžkého, v informacích měl uvedeno, že pracuje jako montér v bazaru se speedery a bydlí v malém 1+kk ve „Fabrice“, opuštěné části města se starými továrnami) a pak jsem si prohlédl galerie s holografiemi. Jak se ukázalo, rád cestoval – za svůj krátký život navštívil svůj domovský Devaron, dál například Felucii či dokonce Alderaan. Zjistil jsem, díky mnoha společným záběrům, že mnoho času trávil spolu se svou přítelkyní (chvíli jsem váhal, pak mě ale jeho veřejně přístupný partnerský stav ujistil, že se nemýlím), mladou twi’lečkou Mendelinou Lrvand (jejíž profil jsem též zběžně prohlédl), se kterou plánoval založit rodinu (stihl o tom napsat desítky zpráv a veřejně je vystavit na domovské stránce). Po shlédnutí mnoha nezáživných portrétů jsem zabrousil do Kontaktů, což se ukázalo jako práce mnohem zajímavější.

„Mistře, říká vám něco jméno Nad Reyls?“ vzhlédl jsem od monitoru a po záporné odpovědi pokračoval: „Je to devaronian, vedoucí bazaru se speedery Nad’s Flying Gods. Náš duros u něj pracoval jako mechanik.“

„Dobrá práce,“ zvedl se Abama z křesla: „Mistřině Nu, mohu vás o něco požádat?“ zavolal na patronku jedijského vědění, která k nám ihned zamířila.

„Mistrině Nu, zaúkolujte, prosím, koho uznáte za vhodné, aby sledoval toto vznášedlo,“ ukázal na monitor: „Chci vědět, odkud přiletělo. Kamerové systémy jsou všude po městě, není to tedy těžký úkol, chce pouze čas - který já ani můj padawan nemáme. Budete tak laskavá?“

„Jistě,“ přikývla stařičká mistryně: „pověřím některého z učedníků, alespoň se naučí trpělivosti.“

„Mohl bych zažádat o asistenci spíše některého z analytických droidů?“ opáčil Abama: „Nechci nikterak znevažovat schopnosti studentů, tento úkol je však dosti choulostivý a nemůžeme si dovolit pochybení.“

„Jistě,“ přikývla opět Jocasta Nu, i když o poznání škrobeněji: „jak si přejete.“

„Děkuji. Matte, odcházíme!“ houkl přes rameno a dlouhými kroky zamířil k chrámovému hangáru. Spěšně jsem vypnul počítač a rozeběhl se za ním.

„Poletíme vznášedlem,“ prohodil mistr během chůze: „Víš, doufám, kde se ten bazar nachází?“

„Ano,“ přikývl jsem a prudce zabočil vpravo poté, co tak učinil i Abama. Stanuli jsme na přistávací plošině, všude kolem nás bylo plno speederů v barvách Řádu Jedi, krémově bílé a červené: „Sektor EV-9D9, číslo popisné 2-1B.“

„Výborně,“ pochválil si zabrak a nastoupil do letounu s otevřenou kabinou. Usedl jsem vedle něj na sedadlo spolujezdce a zapnul bezpečnostní pás právě v momentě, kdy motor naskočil.

Krátce na to jsme se již řítili jedním z mnohých dopravních proudů, slunce vysoko nad hlavou, vítr ve vlasech a blyštivé budovy všude kolem.