Pragmatik aneb Psané paměti povětšinou podmračeného Padawana V

ÚTERÝ, 18:32 večer, před Chrámem Jedi

Před chvílí jsem vyšel z Chrámu a zůstal užasle stát; tak moc mě zasáhla okouzlující krása vlahého jarního podvečeru, který se jako tajemný závoj protkaný zlatem a vlídností vznášel nad hlavním městem Republiky. Coruscant se právě topí v záři zapadajícího slunce, jehož zlaté a červení propletené paprsky vřele předávají poslední teplo všemu živému a propůjčují lesk a třpyt coruscantským budovám, jejichž majestát se vznešeně tyčí do závratné výšky. Okolní vzduch je prosycený vůní ozónu a květů ze zahrad bohatých měšťanů. Lehoučký vánek se vesele chvěje radostí a přináší dech života.

Ačkoliv město v tak krásný čas působí zasněně a poklidně, v jeho ulicích panuje čilý ruch. Lidé se vracejí v práce či z nákupů, jiní vyráží na noční směny za nejrůznějšími společenskými událostmi. Běh času se tady nezadržitelně řítí dopředu a nikdy se nehodlá zastavit.

Sluneční světlo čím dál víc matní a slábne, jak se jeho zdroj pomalu sklání k obzoru. Brzy se na město snese soumrak, jako příslib odpočinku a míru.

Ani nevím, proč mě najednou přepadla taková nostalgie. No dobře, vlastně to vím. Je to totiž nejspíš poslední západ slunce, který ve svém životě uvidím.

Jo. Je to tady.

Moje první mise.

Hurá…

Zrovna jsem v archivu do terminálů přetahoval data ze všech holocronů týkajících se mandalorianských válek, když v tom se tam přihnal můj mistr, mě ani nepozdravil a rovnou zamířil k Mistryni Jocastě.

„Dobré odpoledne, Mistryně Nu,“ spustil.

„Dobré, Nathane,“ odpověděla mu zvesela.

Mistr se zjevně rozhodl, že nebude chodit kolem horké kaše, a okamžitě na ni vypálil: „Musím vás požádat, abyste mého Padawana Daimona Hyuena na dobu neurčitou uvolnila z archivu. Rada Jedi má pro něj úkol.“

Úsměv na tváři Mistryně Jocasty rázem zmizel.

A já jsem leknutím stornoval instalaci.

Mistryně Jocasta zarytě mlčela.

Jak nezvyklé!

Jindy má plno řečí.

Teď se jí ale nejspíš honilo hlavou, že ona přece byla PRVNÍ, kdo pro mě měl nějaký úkol, a tudíž by na mě měla mít nárok, dokud svou práci nedokončím. A vůbec, být po jejím, suší si mě v archivu ještě příští dva měsíce.

Nakonec ale uznala, že proti rozhodnutí Rady by se neměla stavět ani ona, takže mě mávnutím ruky propustila.

Zdvořile jsem odpověděl na její přání, ať mě provází Síla, a ze všech sil jsem se snažil zamaskovat, jakou mám radost, že konečně můžu z archivu vypadnout.

Obrovskou radost.

Ale to jenom proto, že jsem ještě netušil, co mě čeká.

Už si přestávám dělat iluze, že snad někdy dostanu na práci něco normálního.

Něco, co dostávají všichni ostatní.

Jenže pro mě se holt musí vždycky vymyslet něco extra.

Moje návštěvy u Nejvyšší Rady bývají čím dál podivnější. Ani tahle nebyla výjimkou.

Přišel jsem.

Slyšel jsem.

Ztuhl jsem.

A doteď jsem se z toho nevzpamatoval.

Už když jsem tam vcházel, měl jsem divný pocit. Pak jsem si všiml, že Mistr Kenobi v klidu sedí na svém obvyklém místě a vůbec nevypadá, že by se měl k nějakému odletu do války. Než jsem stačil vymyslet, co to asi znamená, Mistr Windu se ujal slova.

„Milý Daimone,“ začal, „před několika málo minutami jsme dostali důležité hlášení od jednoho z našich rytířů – Warrena Finleyho. Určitě ho znáš. Přinejmenším jsi slyšel o jeho vizích, díky kterým se nám již několikrát podařilo odvrátit různě podlé a podle různé útoky Separatistů, které by jinak měly pro Republiku dalekosáhlé katastrofické důsledky.“

Přikývl jsem. Warrena Finleyho znám dokonce osobně. Není o mnoho starší než já. A jeho vize jsou mezi Jedii pověstné.
Mistr Windu pokračoval.

„Warren nám sdělil, že měl mimořádně živou vizi o plánovaném útoku na kancléře Palpatina, který si zřejmě některý ze separatistických vůdců objednal u zdejších námezdních lovců.“

Ztěžka jsem polkl. Už mi došlo, co se po mně chce.

„Rada Jedi tedy musí tento případ neprodleně prošetřit a pro takový úkol jsme vybrali Mistra Piella a Mistra Luie. A ty, Daimone, jako Nathanův Padawan půjdeš taky.“

Jo, odhadl jsem to správně.

A to jsem si naivně myslel, že ať už si na mě Rada vymyslela cokoli, horší než archiv to být nemůže.

Spletl jsem se.

Nejvyšší Rada očividně umí překonávat sama sebe.

Asi jsem se tvářil dost zděšeně, protože Mistr Windu přestal mluvit a jenom na mě upřel tázavý pohled. Asi čekal, že budu radostí skákat po celé místnosti. Zbavit se Mistryně Jocasty je jedna věc. Ale tahle mise bude určitě sebevražedná!

To jsou ale vlastně všechny.

Jeden si nevybere.

Ani nemůže.

Když jsem se ale ani po delší době na žádný protest nezmohl, Mistr Windu pokračoval.

Vysvětlil nám, že podle dostupných informací Nejvyšší Rady se zmínění lovci odměn každý večer nachází v nechvalně známém podniku U Výtržníkova žvance v ještě nechvalněji známé čtvrti bývalých továren. A náš úkol prý je se infiltrovat mezi tamější společnost a snažit je něco zjistit z jejich vzájemných rozhovorů.

A celé to podal jako naprosto triviální věc.

Jenom si prý někam sedneme a splyneme s davem.

Úžasné.

Už by těm politikům vážně měli zaplatit bodyguardy.

Jenže to se nestane, dokud budou mít možnost si kdykoliv zavolat nějakého Jedie, který je ještě navíc spolehlivější.

A neúčtuje si přesčasy.

Oznámil jsem Mistru Winduovi, že by si na tuhle akci měl radši najít někoho jiného, protože já se o splynutí s davem pokouším celý svůj život.

A dosud se mi to nepovedlo.

Na to mi Mistr Windu poradil, abych nebyl drzý a neskákal mu do řeči.

Z toho jsem pochopil, že dneska na nějaké dohadování nemá náladu, a že udělám nejlíp, když i nadále zůstanu zticha a zděšeně stát.

A do řeči jsem mu neskočil.

Jenom jsem využil příležitosti, když se nadechoval.

Mistr Windu nám pak stručně vysvětloval strategii. Já jsem ho ale moc neposlouchal. Pořád mi totiž nešlo z hlavy, čím jsem si tohle zasloužil. Musím se vydat do hnízda námezdních lovců – nelítostných zabijáků, kteří nenávidí Jedie. Zachránit život si tam zřejmě můžu jedině tak, že se mi podaří splynout s ostatními, což se mi stejně nejspíš nepodaří, a až praskne, že jsme Jediové, strhne se taková křížová palba, že nám nepomůžou ani naše světelné meče.

A ještě ke všemu je celá tahle nesmyslná mise založená na tom, že se někomu zase něco zdálo.

Ach jo.

No a o Mistru Piellovi ani nemluvě. Buď se Nejvyšší Rada už nepamatuje na můj anonymní dopis a následné odhalení velmi komplikovaného vztahu, který s Mistrem Piellem mám, nebo si to pamatují moc dobře a udělali mi to naschvál.

Těžko říct, co je horší.

A taky nechápu, proč posílají zrovna nás. Vždyť v Chrámu máme pro takové mise tolik vhodných adaptivních Jediů, z nichž někteří dokonce mají i herecké vlohy a nějaké to infiltrování se do společnosti by jim určitě nečinilo sebemenší problém. Ale Nejvyšší Rada má očividně jiný názor.

Místo jediských sympaťáků pošlou jediské zamračence.

Pro jistotu všechny tři.

A jeden z nich má ještě ke všemu jizvu přes celou levou polovinu obličeje.

Myslím, že splynutí s davem nehrozí.

Pak jsem ještě zaslechl, jak Mistr Windu říkal něco o tom, že mezi lovce odměn rozhodně nemůžeme jít v jediských rouších, a proto prý dostaneme příslušné kostýmy.

Bezva.

Proto teď stojím před Chrámem, čekám na mistry a vypadám jako pašerák lihovin.

Užívám si svůj poslední západ slunce a snažím se zachovat klid, i když mě Rada Jedi právě poslala na jistou smrt.

A to jenom proto, že Finley mívá noční můry.

Á, Mistr Lui už jde. Kdybych nevěděl, že je to on, okamžitě bych na něj zavolal ochranku. Vypadá jako velmi nebezpečný kriminálník ve velmi špatné náladě. Nebo jako nějaký druhořadý překupník, kterému nevyšel obchod. Nebo jako pirát.

No vážně. Už mu chybí jen zlatá náušnice.

Mise tedy oficiálně začíná. Ale… kde je Mistr Piell?

ÚTERÝ, 18:47 večer, čtvrť Fabrika

Když jsem se svého mistra zeptal, kde nechal Mistra Piella, bylo mi sděleno, že když už neposlouchám, co mi Nejvyšší Rada říká, měl bych dávat pozor, alespoň když se vysvětluje plán.

Jedině tak prý můžu předstírat, že jsem poslouchal celou dobu.

Rady mého mistra jsou opravdu praktické.

Je vidět, že má spoustu zkušeností.

Akorát by mě zajímalo, jestli se tímhle způsobem dají složit jediské zkoušky.

Mistr Piell prý půjde napřed. Kdybychom si do té hospody nakráčeli ve třech, byli bychom prý příliš nápadní. Vůbec by bylo nejlepší, kdybychom se tam dostavili každý sám, jenže já jako Padawan nováček se po Coruscantu nesmím potulovat bez doprovodu, proto jdeme s mistrem spolu.

Alespoň můžeme jet aerobusem. Čtvrť Fabrika je totiž docela daleko.

Kdyby s námi byl Mistr Piell, určitě by nás aerobusem jet nenechal. Běželi bychom celou cestu a na každém druhém rohu bychom si udělali přestávku na patnáct dřepů.

Už když jsme se vydali na cestu k aerobusové zastávce, snažil jsem se vžít do role pouličního pobudy. Zvlášť když je to možná jediná věc, která mě může zachránit. Ale copak já vím, jak se to dělá?

Herectví mi nikdy nešlo. Prostě k němu nemám dostatečné dispozice. Můj obličej má totiž značně omezené možnosti mimiky. A hraje se dost špatně, když můžete střídat jenom dva výrazy – „zamračený“ a „ještě zamračenější“.

Vzápětí jsem ale měl zjistit, že herectví není nic tak těžkého, když vám v Chrámu Jedi vyberou dobrý kostým.

Ten totiž udělá všechno za vás.

V aerobusu jsem se v myšlenkách zabýval nadcházejícím úkolem, když vtom mě upoutal blikající monitor zavěšený přesně naproti mému sedadlu. Kancléř Palpatine zase pronášel nějaký důležitý projev.

Zajímalo by mě, jestli ví, že se na něj chystá atentát.

Možná, že to ví. Ani nemusíte být talentovaný jasnovidec jako Warren Finley, abyste něco takového mohli předpokládat. Coruscant je víceméně poklidná planeta a moc útoků na politiky se tady neprovádí; když už se ale nějaká taková nezákonná akce zorganizuje, cílem je VŽDYCKY kancléř Palpatine.

Případně ještě senátorka Amidala.

Kancléř ale vede na plné čáře.

A podobné atentáty na jeho osobu se určitě budou opakovat i v budoucnu. Holt je klíčovou osobností republikové vlády.

A jeho odpůrce už zřejmě nebaví ho pořád sledovat v holovizi.

„Daimone, nemrač se,“ ozval se vedle mě mistr.

Překvapeně jsem vzhlédl a osmělil se: „Ale… vždyť vy se taky mračíte, mistře…“

„No právě,“ zněla odpověď. „Nemůžeme se mračit dva. Strháváme tak na sebe příliš mnoho pozornosti.“

„Stejně už na nás už všichni vrhají ostražité pohledy, jako kdyby čekali, že v příštím momentu tasíme blastery a všechny je okrademe, tak co.“

Mistr se jenom pobaveně zaculil a pak se mě zeptal: „Tobě se tvoje první mise nelíbí?“

„Ne.“

Netřeba rozvádět.

„To je zvláštní…“ opáčil. „A Rada Jedi si přitom myslela, kdovíjakou radost ti neudělá, když se zbavíš Mistryně Nu a konečně vytáhneš paty z Chrámu. Zvlášť Mistr Kenobi se za tebe přimlouval.“

Pozvedl jsem obočí.

„Tvrdil, že prý ses mu svěřil, že tě práce v archivu tolik ubíjí, že máš dokonce pocit, že posiluje tvou temnou stránku.“

Aha, tak proto. Mám sice Mistra Kenobiho rád, ale tohle se mu vážně nepovedlo. Snaží se mě dostat z archivu tím, že mě dostane do hrobu.

Opravdu geniální.

Zrovna kráčíme čtvrtí bývalých továren, které se lidově říká Fabrika. Je to opravdu malebné místo. Plné odpadků, zapáchajících výparů a představitelů zdejšího podsvětí.

Neonový nápis nám prozradil, že už jsme na místě.

Výtržníkův žvanec.

Síla s námi.