Niv Ceuelasu - pátá část

Rituál zasvěcení je proces, během nějž se ověřují znalosti a dovednosti mladých studentů v širokém spektru – od znalosti Kodexu a historie, až po test napojení studenta na tok Síly.

Nejdůležitější součástí ovšem bývá konstrukce vlastního světelného meče.

No jo, došlo mi, když jsem se bezvýsledně snažil oprostit mysl od zbytečných myšlenek za účelem klidného spánku ve svém ztemnělém pokojíku: vždyť ona ale meč má!

Skutečně – dobře jsem si pamatoval, že jí stříbrný jílec symbolu s Jedii nejčastěji spojovaného visel u boku, když došlo k oné nešťastné události na Náměstí Svobody. U javovy kutny, jak k němu ale přišla? Rituál zasvěcení určitě ještě nedělala, od doby co akademie na Dantooinu ukončila svou činnost (lépe řečeno byla takřka srovnána se zemí během útoku jednotek Sithského triumvirátu, bezmála před čtyřmi tisíciletími) se tento akt koná výlučně v Chrámu na Coruscantu. Není onen meč tedy její? Jak se u ní ocitl?

Dumání nad touto triviální a zbytečnou otázkou mě trápila ještě dlouhé desítky minut, než jsem konečně usnul s tím, že se hned zítra Niv zeptám, jak to vlastně s jejím mečem je.

„No těpic, brácho, rád tě vidim!“

Bylo ráno a já mířil na snídani. Tato věta se ozvala za mými zády právě když jsem se chystal zavolat výtah.

„Nazdar Jurene,“ otočil jsem se na svého dlouholetého přítele.

Twi’lek modré pleti, stojící nyní čelem ke mně, pocházel ze samotného Rylothu. Byl mého věku, ale na rozdíl ode mě nezvládl Rituál zasvěcení a dostal na výběr: buď zůstat v chrámu jako člen výpomocného personálu (tzv. Service Corps), nebo v dobrém opustit Řád a dosud nabytých vědomostí využít ku prospěchu světské veřejnosti. Juren zůstal.

„Tak jak nakládáš se svym mizernym životem?“

Jeho hantýrku jsem musel chtě nechtě obdivovat. Nevím, kde ke svému stylu vyjadřování přišel, za celý svůj dlouhý život jsem však nepoznal jiného Jedie, který by takhle hovořil. Vulgárně, nekorektně... a přesto svým způsobem vznešeně. Nedokázal bych si zkrátka Jurena představit, že mluví jinak. Slang pochybných individuí s ním byl spjat stejně nerozlučně, jako dvě dlouhá lekku. Ostatní Jediové v Chrámu však mé nadšení pro Jurenovu výrazovou i behaviorální odlišnost nesdíleli a dělali mu dusno kdykoli k tomu měli příležitost. Možná právě proto jsem ho považoval za svého nejlepšího přítele – spoustu věcí vnímal jinak než ostatní, tedy ve většině případů obdobně jako já. Byl však emočně nevyrovnaný, tedy pravý opak mě. Mohl na všechny strany házet úsměvy a v příští chvíli se zhroutit a propadnout depresi. Párkrát se mi svěřil, že neví, jaký má cíl a proč vůbec žije - já ale tyto jeho výlevy přehlížel. Takto se totiž otvíral pouze mně a před okolím zůstával stále stejný - rozjařený, drzý, vulgární, opovrhující pravidly a všeobecně neoblíbený. Měl jsem proto, díky jeho povaze, důvod ho podezřívat, že si ze mě utahuje a náramně se při tom baví.

„Pořád stejně,“ pokrčil jsem rameny.

„Jak pořád stejně? Chceš říct, že se od našeho posledního střetnutí nic nezměnilo? Nevěřim, že bys za těch necelejch čtrnáct dní nic nezvoral, to bys nebyl ty!“

„Jo, to máš asi pravdu,“ zamručel jsem a stiskl knoflík výtahu.

Juren chvíli nehnutě stál, ticho narušoval pouze úklidový droid za jeho zády rejdící od stěny ke stěně a vytírající podlahu.

„Tak moment,“ pozdvyhl pak pravé obočí (jde jen o řečnický obrat, všichni víme, že twi’leci de facto obočí nemají): „Co to s tebou je? Vždycky jsi byl plnej života, sršels trapným vtipem a pořád špekuloval, kterou holku zkusíš přimět aby s tebou něco měla!“

„Nepřeháněj...“

„Tak vo co de?“

Znovu jsem stiskl tlačítko. „Kde je ten výtah?“

Juren se pohnul a stoupl si mezi mě a dveře oddělující chodbu od šachty.

„Chlape, znám tě už dost dlouho na to, abych poznal, že tě něco žere. Tak si přestaň hrát na ublíženýho tajnůstkáře a vyklop všechno co můžeš, jinak přísahám, že ti ten tvůj fajnovej světelňák narvu přímo do...“

„Fajn, fajn,“ vyhrkl jsem spěšně: „ať je po tvým. Proč bys asi řekl, že mám náladu pod psa?“

„Zatrhli ti předplatný Roztahnožky, jako mě?“

„Cože?“

„Toho holonetovýho magazínu. Je plnej všeho možnýho, nejdůležitější ale je, že v něm najdeš vobrázky modelek všeho druhu jak nahý pózujou kde se dá! Tenhle měsíc měla vyjít série holofotek s Aproxou Flexible zatavenou v karbonitu, sakra, tak jsem se na to těšil, ale minulou středu na tenhle můj koníček přišel Regan Globs když kontroloval síťový zabezpečení a zrušil mi předplatný, vocas jeden! Tohle mi fakt leze krkem – ať mi ho radši ufiknou jako padawanskej cop, než abych se strachoval že mě načapaj pokaždý, když dělám to, co dělá ve volným čase každej normální a duševně zdravej...“

„Ach jo...“

„Jak ach jo? Mám snad svý práva a potřeby, ne?“

„Tak to nevim, kde žiješ,“ vzdal jsem se po třetím pokusu naděje, že by výtah přijel a zamířil ke schodišti: „Jestli sis ještě nevšiml, nikoho moje ani tvoje potřeby nezajímaj.

„To je k posrání!“

„Neblbni, budeš mít zase průšvih,“ varoval jsem.

„Na to já kašlu!“ mávl rukou a z plných plic zařval: „JE TO TU K POSRÁNÍ! AŤ VÁS PROVÁZÍ SÍLA, HONIBRCI!“

Ozvěna poslušně roznesla Jurenův vzkaz všem přítomným Jediům do vzdálenosti deseti chodeb horizontálně a dvou pater vertikálně od místa výkřiku.

Dřepl jsem si na nejvyšší schod, twi’lek, který – jak se mu nahrnula krev do tváří – získal fialový nádech, vedle mě. Veškerý humor z něj rázem vyprchal. Maska byla sejmuta, po mé levici byl nyní Juren takový, jaký byl doopravdy.

„Už toho tady mám po krk,“ odplivl si (ihned přispěchal úklidový droid a zbavil podlahu nečistoty): „Podívej, v jaký lži a faleši žijem. Všechno se leskne, nikde bys nenašel ani zrnko prachu. Každej se tu vznešeně pohybuje, vznešeně mluvý o vznešenejch věcech a přitom hnije. Prďolové nahoře se opájej mocí, třímaj v rukou osudy miliard bytostí a hrajou si s nima jak na sabaccovym turnaji a přitom se schovávaj za přídomek Ochránců míru. Velký a vážený mistři choděj po večerech do města, chlastaj, hrajou, šoustaj s děvkama. Každej chce bejt Jedi! Lidi totiž vidí vidí jen to pozlátko kolem a činy pár mistrů, který si ještě zachovali čest a soudnost. Já jsem Jedi – a cejtim se povznesenej? Lepší? Prd, cejtim se, jako bych měl lepru.“

„Tak proč tu zůstáváš? Proč prostě neodejdeš hledat štěstí jinde?“

„A kam bych jako šel?“ řekl trpce: „Mám já snad ňákou rodinu? Příbuzný? Vždyť já ani nevim, kdo jsem! Svou mámu bych nepoznal, byl mi rok a půl, když mě jí ukradli. Nemám ani floka, to co mi tu platěj jakožto zaměstnanci Service corps mi vystačí sotva na něco málo do huby. Myslíš, že když vystrčim paty z Chrámu, tak se ke mně slítnou mecenáši s otevřenou náručí a hromadama kreditů, abych jako začal novej život? Dej pokoj! Kdejakej lapka by mě při první příležitosti podříz krk jen proto, aby vyměnil svoje starý škrpále za moje naleštěný botky.“

Zvrtěl jsem hlavou. „Je pravda, že s řadou věcí, který se tu dějou, nesouhlasím, ale rozhodně to nevidím tak černě.“

„Matte, prober se!“ popadl mě za rameno: „Já vim, jak to tu chodí! Jako neplnohodnotnej Jedi k sobě nepoutám takovou pozornost a můžu ledasco zpovzdálí sledovat.“

„Ne,“ prohlásil jsem rezolutně: „Řád má rozhodně svoje nedostatky, ale pořád funguje jako hráz proti zlu a bezpráví, které je vždy přítomné.“

„Už mluvíš jako Abama,“ ušklíbl se: „Myslel jsem, že mě pochopíš. Že pochopíš v jaký jsem situaci a že mi pomůžeš.“

„A v jaký jseš sitaci? Co chceš, abych udělal?“

„Nevim... třeba mi poradil, jak z toho ven! Šibe mi tu z toho! Připadám si jako pestrobarevnej pták ve zlatý kleci! Všude kolem lítaj hnusný černý krkavci, ale jsou šťastný, protože jsou volný! Nikdo jim neřiká, co a kdy maj a nemaj dělat!“

„Vidíš to moc černobíle!" řekl jsem útočně: „Chceš radu? Běž za některým z mistrů a promluv si s ním o tom. Třeba mistr Brandon Ashley je moc přívětivej.“

„Nikdy! Je to všechno stejná pakáž!“

„Tak za některým z rytířů! Ti nemůžou bejt tak zkažení.“

„A za kym? Žádnýho neznám, nikdo se mnou nechce nic mít. Jsem něco míň, špína co uklízí jejich hovna!“

„Zkus,“ zamyslel jsem se: „zkus zajít za Obi-Wanem Kenobim. Ten mi přijde rozumnej.“

„Blbost!“

Zvedl jsem se na nohy. „Jak myslíš, Jurene, jinak ti ale pomoct nemůžu.“

Také vstal. „Já... já vim.“ vzdychl: „Díky, Matte, rád jsem tě viděl.“

„To já tebe taky, příteli,“ pousmál jsem se: „Ať tě provází Síla!“ a vydal se po schodech dolů.

Juren neodpověděl. Stál na vrcholu, obklopen blyštivým mramorem, u nohou zběsile poletující mop. Když jsem se ohlédl, zazdálo se mi, že jsem v jeho očích zahlédl takové zoufalství a bezmoc, jaké jsem ještě u nikoho jiného nezpozoroval. Jako by pohledem prosil tak, jak slovy nikdy nedokázal. Přičetl jsem to však své bujné fantazii.

Má to těžký, říkal jsem si v duchu, klapaje po mramorovém schodišti směrem k jídelně, ale s tou svou paranoiou to přehání. Jistě, mohl se zde vyskytnout Jedi, který nectí zásady Kodexu... ale tak je to se vším. Kdekoli se může vyskytnout černý nerf, Řád Jedi nevyjímaje.

O podlaží níž jsem minul dva mistry, jak s rozevlátými plášti spěšně funí do schodů; jeden z nich tuším zasípal něco ve smyslu: „Já toho zmetka přerazím, takhle nás opětovně urážet!“ a druhý odvětil: „Ten dostane, však já už si něco vymyslím, na to do smrti nezapomene!“ – a do mých doposud jakž takž vyrovnaných myšlenek se zahryzla pochybnost: co když má Juren pravdu? Co když je Řád skutečně v rozkladu?

Zastavil jsem se a pozoroval rozhněvané Jedie mizící za ohybem chodby. A náhle nebylo tak těžké představit si ty dva v některém z vykřičených domů. V mysli mi docela živě vyvstala představa místnosti plné kouře, barevných světel a ryčné hudby, plné dobrého pití a mysl omamujících látek, plné mladých, spoře oděných kusů ženského masa na prodej. Je tak snadné podlehnout... Chrámové zdi tvoří domov tisícům Jediů – na kolik bláhová je představa, že je každý z nich pezbřeze oddán svému údělu a ani na okamžik nezatouží po tom všem?

Další zajímavý fakt: jak málo stačí k tomu, aby mladý člověk během pár chvil zcela změnil vnímání svého okolí a své názory. Stál jsem sám uprostřed chodby, v dáli doznívaly dunivé kroky spravedlivě rozhořčených a já byl náhle skálopevně přesvědčen, že reforma Řádu je nutná. Copak by nebylo mnohem lepší a prospěšnější pro všehcny, kdyby se upustilo od některých striktních zákazů, jako je kupříkladu přísný zákaz zamilování se? Řada členů by jistě dokázala řadu věcí lépe pochopit, porozumět citům druhých a lépe jim pak pomoci. Je zapotřebí větší integrace Řádu se světským okolím, konec izolacionalismu je nevyhnutelný! Pokud se něco nezmění, čeká Řád jistý úpadek a zkáza!

Jednotlivé body reformy, přiznám se, jsem v té chvíli neměl nikterak dokonale promyšlené a ani mé vlastní názory nebyly příliš stabilní. Ve své spontánnosti a pln zápalu pro věc jsem však měl neovladatelnou chuť jednat: vybavil se mi Jurenův pohled plný strachu a nejistoty a to má stanoviska potvrdila - už jen kvůli jemu musím něco udělat. JÁ jsem ten, kdo přinese obrodu. JÁ jsem ten, kdo obrátí věci k lepšímu. Kde ale začít, to jsem nevěděl.

A když jsem konečně dosáhl jídelny a u jednoho ze stolů, obklopenou houfem vasařanů, uviděl Niv - zářící maják porozumění a náklonnosti v tmavých, odtažitých vodách - veškeré mé myšlenky se upnuly k ní. Reformace počká.