Niv Ceuelasu - druhá část

Nazítří mě mistr vzbudil jako obvykle v sedm hodin ráno. O přispání jsem si tedy mohl nechat jen zdát, ale nijak jsem to nekomentoval - určitě by své počínání omluvil něčím ve smyslu, že mám být připravený na všechno.

Rychle jsem se oblékl a vyšel ven na chodbu.

„Dnes máme nabitý program.“ prohlásil Abama, když jsme se společně vydali k jídelně: „Byl jsem pověřen, abych své svěřence vzal na zasedání Senátu. Vyrazíme ihned po snídani.“

To znělo zajímavě, sledování politických jednání patřily k mým oblíbeným aktivitám.

Vasařané na nás již čekali nad snídaní. Rychle jsme se najedli a jakmile bylo po všem, byli i oni obeznámeni s Abamovým denním programem a nic nám již nebránilo v tom, aby jsme se vydali vstříc centru politického dění.

Opustili jsme příjemné teplo Chrámu a vstoupili do sychravého počasí.

Ve výšce nad našimi hlavami se vznášely obrovské ocelově šedé mraky. Jak se ukázalo, přes noc pršelo a všude bylo mokro. Vanul prudký mrazivý vítr, který co chvíli měnil směr a vydával tajemné hluboké zvuky, jak svištěl všelijakými mezerami, zákoutími a uličkami, kterými byla coruscantská zástavba nahlodána. Těžko se dalo věřit, že včera bylo nebe bez mráčku.

Nikdo nešel zpříma, všichni se krčili zachumláni do svých vzdouvajících se plášťů v marné snaze uchránit se před zimou, která se drala úplně všude. Nikdo nešel zpříma, až na mého mistra, který kráčel v čele procesí. Kráčel zvolna a ani přes nápory větru, který jakoby cítil, že je mu kladen odpor a dorážel ještě silněji, nezakolísal. Kráčel s pláštěm rozbouřeným jak mořský příboj a já na moment pocítil hluboký respekt, ba dokonce hrdost nad tím, že Vis Abama je mým mistrem.

Senátní komplex byl od Chrámu Jediů vzdálen několik kilometrů severním směrem, k překonání této vzdálenosti jsme však nepoužili žádný dopravní prostředek.

Neměl jsem nic proti vycházkám či výletům, ale toto jsem považoval jen za pouhý produkt Abamovy ješitnosti, neboť si velmi dobře uvědomoval, že nás vede i oblastmi plnými obyčejných občanů, kteří na naše procesí leckdy pohlíželi až s posvátnou úctou, což si můj mistr dokázal řádně vychutnat. Nesl se pyšně kupředu, následován skupinou mladých učedníků, kteří, zahaleni v pláštích a tím sjednoceni, působili tajuplně a záhadně.

Opět jsem kráčel jako poslední a lehce narušoval atmosféru – jednak tím, že jsem na nejedijské bytosti nepohlížel skrz prsty jako Abama, a druhak proto, že jsem byl jejich stylem života fascinován natolik, že jsem to nedokázal skrýt.

Hlavou mi vířila změť představ a myšlenek. Jaké to asi je, být normálním člověkem? Jaké to je, určovat si, jaké povolání budu vykonávat, kde budu žít, s kým se budu stýkat? Za celý život jsem nepoznal nic jiného, než rutinu skrývající se za chrámovými zdmi. Bezmála každý můj krok byl řízen někým jiným, vše mi bylo plánováno: kdy vstát, co si oblékat, kdy a co jíst, co a jak se učit, kdy chodit spát. Všechno to začalo už tím, že jsem byl odebrán svým rodičům. Tehdy se začala nekonečná série určování. Můj život přestal být mým. Věděl jsem, že po celé galaxii existují miliony bytostí, které by daly cokoli za to, aby mohly proniknout do tajů Síly. Věděl jsem také, že si nežiji nijak špatně - Chrámové podmínky byly více než příjemné: kvalitní stravování, střecha nad hlavou - zkrátka luxus, o kterém si většina obyvatel galaxie mohla nechat leda znát. Možná bylo mé pohrdání tím vším dost sobecké, problém byl však v tom, že jsem si nemohl vybrat! Nemohl jsem po skončení výuky říct například: „Dneska to bylo fajn, ale musím se jít protáhnout do města. S večeří nečekejte, vrátím se pozdě.“, to bylo nemyslitelné! Nikdo nesměl na vlastní pěst a bez zjevné příčiny Chrám opustit.

A pak tu bylo to nejhorší pravidlo ze všech: musíš milovat, ale nesmíš milovat. I když mi bylo vštěpováno od dětství, až v posledních pár letech jsem zjistil, jak kruté je. První část mi nedělala potíže a myslím dokonce, že jsem v tomto ohledu předčil i svého mistra. Ta druhá – to bylo něco úplně jiného. Ačkoliv jsem s dívkami přicházel do styku o mnoho méně než mí vrstevníci, žijící světský život kdesi mimo mou realitu, cítil jsem k příslušnicím opačného pohlaví to samé co oni. Když jsem byl malý, byly mi ukradené. Postupem času jsem však začal přicházet na to, že mám potřebu jejich společnost vyhledávat a že s nimi rád trávím svůj omezený volný čas.

Moji učedničtí kolegové mé chování nechápali: byli dokonale zpracováni systémem, ve kterém vyrůstali. Stejně tak děvčata: byla ochotna se se mnou bavit, dokud neodhalila, že se se stejným zápalem zajímám jak o jejich znalosti historie a umění boje s mečem, tak i jejich fyzickou stránku. A i když jsem se snažil sebevíc o překlenutí propasti, která byla mezi námi vytvořena, proti argumentu: „Neblázni, vždyť porušuješ kodex a riskuješ tak vyloučení z Řádu!“ jsem byl bezmocný. A nechápejte mě špatně, zdaleka mi nešlo pouze o tělesné uspokojení, ale už samotná vidina toho, že mám někoho komu se můžu beze strachu a se vším svěřovat, u koho najdu útěchu i radost, nebo koho můžu prostě jen držet za ruku a pozorovat západ slunce mě doháněla k šílenství.

Proč jsem ale tyto věci vnímal jinak než ostatní? Proč jsem též nebyl kvalitně opracován a ušetřen tak trápení? Proč jsem nedokázal být spokojen s tím co dělám i když jsem věděl, že to dělám správně a s tím jak žiju i když jsem si žil nad poměry? Nevěděl jsem...

Mé myšlenky mě zaměstnaly natolik, že když jsem se konečně vrátil do reality zjistil jsem, že již kráčíme obrovským prostranstvím plným nesmírně vysokých soch, které se rozprostírá přímo před hlavní senátní budovou.

Kráčeli jsme vytrvale vpřed a majestátní architektonický skvost, symbol míru, demokracie a prosperity Galaktické Republiky, se stále zvětšoval, rostl a mohutněl až nám před očima nezůstalo nic jiného.

V Senátu byli na neohlášené jedijské návštěvy připraveni. Řád měl vyhrazeno celé jedno patro rozprostírající se přímo pod stropem zasedací síně - odtud mohl kterýkoli Jedi pozorovat politické dění. Jediné čeho se nesměl dopustit bylo vměšování se do situace – Jediové byli vždy považováni za nestraníky.

V modro-fialové zbroji oděné stráže nehnuly ani brvou, pouze mlčky a v pozoru hleděly na skupinu padawanů, kterak levandulově vymalovanou chodbou následovala vysokého zabraka až do prostorné kabiny turbovýtahu, prostředku na cestě k výšinám.

„Jak jste si již sami domysleli, naše návštěva se bude řídit jistými pravidly.“ promluvil Abama během jízdy: „Základní pravidlo, z něhož lze odvodit ostatní zní: mlčím a naslouchám! Jsme Jediové, ne politici. Není na nás, abychom řešili světské spory, alespoň ne nyní. Jasné?“

Pohyb vyvolaný souhlasnými pohyby hlavou všech zúčastněných ho zjevně uspokojil.

„Tak pohyb, každý si sedněte na své místo!“

Vystoupili jsme z výtahu a octli se na prostorném balkoně s řadou asi třiceti sedadel postavených ihned u kraje. Všichni jsme se po nich spěšně rozprostřeli.

Nacházeli jsme se velmi vysoko. V hloubi pod námi, za zhruba metr dvacet vysokou přepážkou z transparioceli mající za životní úděl bránit smrtelníkům výpadu z balkonu, se nacházely tisíce mobilních plošin, každá náležící jinému hvězdnému systému či politické skupině. Celá obrovská hala pak byla naplněna šumem bezpočtu hlasů, který vzbuzoval dojem mořského příboje. Sloup, na němž se nacházela lóže Nejvyššího kancléře a který se vždy tyčil ve středu místnosti, zde však nebyl. Domyslel jsem si, že jsme přišli ještě před začátkem jednání, což se záhy ukázalo jako správná domněnka. Podlaha místnosti se totiž vyjevila jako obrovská kruhová vrata, která se nyní jako ústa bájné nestvůry rozevřela dokořán a z jejích útrob k nám byl pomalu vztyčován dlouhý jazyk – sloup, na jehož vrcholu se jako perla vyjímala kancléřova lóže.

Hluk a šum v sále začal slábnout, až utichl docela. Sloup dosáhl vrcholu a pomalu se zastavil.

Na jeho vrcholu se zvedla vysoká postava chagriana oděná ve vznešené a drahé róbě.

„Prosím o pozornost!“ zjednal si pořádek Mas Amedda a jeho zvučný hlas se ozvěnou nesl celou síní: „Promluví jeho excelence Nejvyšší kancléř Palpatine!“

Posadil se a jeho místo zaujal o hlavu menší lidský muž ve středních letech. Jeho oděv byl o dost méně honosný než Ameddův, to mu však nikterak neubíralo na vznešenosti. Byl zhotoven z tmavé matné látky a svou prostotou zosobňoval fakt, že kancléř je také „jen“ občan - že není výš než ostatní obyvatelé galaxie, že je s nimi na jedné lodi. Hezké gesto. Obličej muže působil stejně jako jeho šat – prostě a vznešeně. Moudrý vzhled pak kancléři dodávaly tmavé hnědé vlasy, které již byly na spáncích značně prošedivělé. Z celého toho muže vyzařovala nesmírná energie člověka, který přesně ví co dělá a jaký je jeho cíl. Již dlouho Republika nepoznala kancléře takového charakteru a všichni věřili, že je tím nejlepším možným člověkem, jedinou nadějí, která může prohnilý a zmírající systém vyvést z krize. Až čas ukázal, jak moc měli všichni tito lidé pravdu...

Když tedy Palpatine vstal, zaplnil se zasedací sál ohlušujícím potleskem. Všichni vzdávali hold Nejvyššímu kancléři. I já a mí jedijští kolegové z Chrámu jsme tleskali.

Kancléř Palpatine se přátelsky usmíval ( viděli jsme to velmi dobře i když byl od nás desítky metrů vzdálený – kancléřskou lóži snímaly desítky holokamer a my mohli každý kancléřův pohyb pohodlně sledovat na některé z pěti velkých obrazovek, které jsme na balkoně měli), po chvíli mírným až otcovským gestem tleskající dav umlčel.

„Vážení delegáti, senátoři.“ začal: „Je mi nesmírnou ctí předsedat i dnešnímu shromáždění. Jak je tomu již v dnešních těžkých časech zvykem, máme toho na programu mnoho, proto tedy...“

A začala politika.

Bylo to krátce po krizi na Naboo a ač byl konflikt sám o sobě ukončen a Obchodní federace byla nucena svou blokádu ukončit, bylo třeba vyřešit řadu věcí s tím spjatých.

Všichni očekávali, že bude Obchodní federace zcela rozpuštěna. Jediné co však Senát udělal bylo, že jí zbavil obchodní koncese. Fakticky tedy Federace existovala už jen na papíře, stále však měla svého zástupce v Senátu a mohla rozhodovat o politickém dění v Republice. To bylo od kancléře podivné gesto, bylo však pravdou, že šlo o jeden z jeho prvních aktů ve funkci a řada lidí, v čele s několika vlivnými politology, měla za to, že dobrácky působící Palpatine nechtěl svou kariéru začít ukončením činnosti organizace, která po galaxii zaměstnávala sta tisíce bytostí a tím je připravit o práci. Další variantou byl fakt, že byl kancléř Palpatine v době blokády senátorem za Naboo – kdekdo byl přesvědčen, že si chce v nové funkci zachovat nestrannost, proto ona mírnost vůči Federaci. Samozřejmě tu byla i druhá skupina stojící za odlišným názorem, že s činností Federace je spjato mnoho vlivných senátorů a zákonodárců, kteří se zasadili o to, aby návrh o postavení této organizace mimo zákon nebyl odhlasován. Ti však byli většinově prohlašováni za pesimisty a buřiče a jejich skomírající hlas se ztratil ve všeobecném euforickém nadšení – s novým kancléřem přichází nové časy, krize je zažehnána, Republika chytla druhý dech! Co by se mohlo stát...?

Dnešní zasedání se točilo v podstatě kol toho samého: válečných reparací, jež musela Federace uhradit planetárnímu systému Naboo.

Kancléř dohovořil a Mas Amedda dal slovo delegátu za sektor Lok, který, jen tak na okraj, ze zisků Federace profitoval.

„Neztotožňujeme se s činy, jichž se Obchodní federace dopustila,“ spustil zavalitý senátor Loku: „a pevně stojíme za lidem Naboo. Mějme však na paměti, že Obchodní federace nesestává pouze z oné frakce jež podléhala místokráli Gunrayovi a jež stála za planetární blokádou! Uvažme, pokud by Federace byla nucena ony přemrštěné reparace do posledního kreditu splatit, znamenalo by to její konec! Tím pádem i konec statisíců pracovních poměrů! Zhroucení ekonomik mnoha hvězdných soustav... Rozměry krize, která by nastala se bojím odhadnout! Vážení senátoři, jste ochotni nést takové břímě?!“ Senátor si založil ruce na prsou a teatrálně pohlížel na okolní delegáty, jak na své plošině pomalu kroužil kolem kancléřova sloupu.

Ticho narušil řídký potlesk, jak několik málo federačních systémů vyjádřilo podporu.
„Vážený delegáte...!“

„Slovo se uděluje senátorce Equaris za systém Paldemir!“

„Vážený delegáte, kdyby vaše planeta byla podrobena takovému útlaku jako Naboo, jak by jste se zachoval? Také by jste lobboval za stranu, jež vám způsobila nedozírné škody na majetku a civilním obyvatelstvu? Také byste se stavil proti ‚přemrštěným‘ reparacím, které jsou, jak je mi známo, zcela adekvátní? Ne, já osobně nejsem ochotna nést zodpovědnost za životy propuštěných pracovníků, protože to Federace by měla toto břímě nést! Neboť si Federace, a nikdo jiný než Federace, musela být vědoma jaké riziko podstupuje blokádou planety, která s jejími obchody neměla nic společného a která...!“

„Vážená paní senátorko,“ chopil se slova delegát za Obchodní federaci Lott Dod, doposud zůstávající v ústraní, nyní však se svou plošinou startující do protiútoku: „jak jste jistě slyšela z úst senátora Loku, Obchodní federace se distancovala od politiky místokrále Gunraye. Federace nyní podléhá novému vedení, které, jak jsem se mohl sám přesvědčit, se neztotožňuje s agresivní Gunrayovou politikou. Zaměřme se ale na příčinu onoho nešťastného konfliktu: není na vině trestuhodná a neefektivní finanční politika kancléře Valoruma spíš než zásah Federačních jednotek hájících jen a pouze své zájmy? Kdyby nebylo došlo ke zdanění obchodních cest, nedošlo by ani k nespokojenosti a ozbrojený konflikt by nebyl zapotřebí!“

Nastal rozruch. Někteří senátoři tleskali, jiní nesouhlasně bučeli a kroutili hlavami.

„Ticho!“ ozval se mocný hlas Mas Ameddy: „Klid!“

Kancléř Palpatine se pomalu postavil. Všichni rázem utichli, přirozená autorita tohoto muže byla nesmírná.

„Když probíhala blokáda mé rodné planety, byl jsem ještě senátorem Naboo. Neúnavně jsem se snažil zasadit o to, aby Senát začal jednat. Dosáhl jsem však jen polovičního úspěchu: namísto aby Republika rázně a striktně blokádu ukončila, rozhodla se pro diplomatické řešení, které, jak dnes již všichni víme, bylo v dané chvíli zcela neadekvátní. A ač se rytířům Jedi podařilo zachránit královnu Amidalu a umožnit jí tak aby promluvila zde, na senátní půdě, konflikt ukončil až otevřený střet domorodého obyvatelstva a místní domobrany s armádou federačních droidů. Senát tehdy nebyl schopen konkrétních činů! Vnímám to tedy tak, že to tehdejší vedení v čele s Finnisem Valorumem nese zodpovědnost za neschopnost k dospění ke vzájemnému konsensu obou stran, Obchodní federace a Galaktické republiky.“

Lott Dod se na své plošině nadmul k prasknutí. Úspěch.

„Nesmíme ovšem zapomínat, že žijeme v civilizované éře!“ pokračoval Palpatine: „Nejsme zvěř! Galaktická republika nebyla, není a nikdy nebude postavena na filosofii, že nejvíce získá ten nejsilnější! Jistě mi dáte za pravdu, pane delegáte,“ pohlédl zpříma na senátora Doda: „že reakce Obchodní federace nebyla v mezích ústavy.“ Kancléř se odmlčel a chvíli se radil se svými dvěma poradci, jež celou dobu nehnutě naslouchali sedíc v křeslech vedle Palpatina. „Změna výše reparací, na nichž se usnesl Nejvyšší soud, tedy nebude podrobena novému zkoumání a zůstává neměnná!“

Místností zazněl bouřlivý potlesk. Lott Dod nevěřícně kroutil hlavou, když se svou plošinou vyklízel bojiště.

Ukázkový příklad populismu, blesklo mi hlavou. Chytrý tah. Nyní bude Palpatine vnímán jako muž, stojící za slabšími. Jako někdo, kdo si stojí za svým a nenechá ze zviklat. Nikoho už nenapadne zpochybnit jeho postoj v tomto konfliktu. Jen pár nezaslepených bude stále dumat nad tím, proč Federaci nerozpustil docela i když k tomu měl zákonný důvod.

Trhl jsem sebou! Něco mě opět vytrhlo z úvah, stejně jako včerejšího večera na chrámové přistávací plošině. Něco dynamického a vzrušujícího! Rozhlédl jsem se kolem sebe... a pak ji spatřil.