Stíny minulosti, část dvanáctá

1507 slov, (přes 10 000 znaků) vážení. Má nejdelší povídka. Pro Marianu. Ona si potrpí na tom, že to má chlap pořádně dlouhý... Povídky. Mám na mysli povídky, úchyláci.
*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*

Hnědý plášť zavlál ve větru a doprovázen tichým zašustěním zmizel ve tmě....

Když Luke Skywalker Sílou nepatrně postrčil dveře, jež se se zavrzáním prověsily v pantech, do nosu ho praštil nasládlý pach. Pruh světla zvenčí zanikl, jakmile byl umlčen opět zavřenými dveřmi, když mistr Jedi vstoupil. V místnosti opět zavládlo přítmí.

Očima zavadil o kulatý stůl, který okupoval větší polovinu místnosti a u něhož seděly čtyři postavy s obličeji zahalenými v kápích totožných s jeho vlastní.

Jedna z přítomných shrbených postav se odstrčila od stolu, možná prudčeji než zamýšlela, a tudíž se její židle převrhla. Jedinou pozorností, jež jí byla věnována, byly letmé pohledy okolosedících. Nízké podpatky několikrát klaply po podlaze a o půl hlavy menší silueta stanula před nejnovějším členem skupiny.

Kapuce za doprovodu rychlého pohybu ruky slétla z hlavy a ven se vyvalila záplava rudých vlasů.

„Luku," zněl šepot. Políbil ji na čelo a za doprovodu dlouhého objetí opětoval oslovení.

„Maro."

Když se od sebe neochotně odtáhli, očima, které si již zvykly na šero, přejel po zbylém osazenstvu.

Spíše vycítil v Síle, nežli uviděl přítomnost dvou starých známých; Kypa Durrona, Corrana Horna a relativně nového, ačkoli věkem značně převyšujícího ostatní Jedie, člena Řádu, Ishi Tiba, jenž nosil jméno Orlun Meir.

Když Mara znovu dosedla na teď už opět stojící kus nábytku určeného na sezení, Luke si stoupl za ní a jemně se opřel dlaněmi o její ramena změkčená staženou objemnou kapucí. Rozhlédl se po ostatních. Ve stínech kapucí byly patrné jen jejich nejvýraznější rysy a stěží rozeznával jejich obličeje.

„Kype, našels našeho Odpadlíka?" začal a použil přitom krycí jméno, jež sám vymyslel pro neznámého, údajně jediského, vraha.

Tázaný přikývl. „Sledoval jsem ho od přistání na Coruscantu. Nebylo to tak těžké, Temná strana za sebou zanechává jasné stopy. Teď míří sem, máme tak tři minuty."

Corran Horn uznale pokýval hlavou. „Obdivuji tvou intuici, Kype." Byl to právě Durron, kdo vycítil přítomnost Temného Jediho na Coruscantu, a tak se se souhlasem Skywalkera pustil do pronásledování. Zastihl jej na oné přistávací plošině a incident, který se zde odehrál, nebylo těžké spojit s nedávnými událostmi na Rylothu.

Durron přijal kompliment skromným kývnutím, do Síly z něj však vyzařovala, pro člověka možná zdravá, avšak pro takto zkušeného Jediho nepřípustná, pýcha.

„Tohle jsem našel v tom přístavu. Nejdřív jsem myslel, že to je nějaký vzkaz pro nás, ale jsem si jistý, že nechtěl, aby se to k nám dostalo. Nejspíš mu to vypadlo z kapsy," pronesl házeje na stůl plochý předmět velikosti pěsti. „Budete se divit, co v tom najdete."

Luke kývl. „Utlumte svou přítomnost v Síle, Hurv čeká přede dveřmi. Orlune," kývl směrem ke zdi. Ishi Tib chápavě vstal a došoural se ke hnijícímu dřevu a zatlačil do něj rukama.

Tajné dveře se s cvaknutím otevřely a on prošel pod dřevěným nosníkem točitých schodů stejného materiálu do již více osvětleného prostoru, recepce zapadlého hotelu.

Po pár vteřinách Sílu proklálo temné ostří mísícího se hněvu, strachu, zloby, znechucení a agrese.

Cíl dorazil.

***

Jako modrá šmouha nepostřehnutelně se míhající ve vzduchu se Naddonova ruka pevně svírající rukojeť stařičké DC-17, jež pravděpodobně pamatovala ještě Klonové války, vymrštila vpřed.

Rána. Výkřik.

Rána. Výkřik.

Rána. Výkřik.

Cvak. Nic.

Naddon nechápavě stiskl spoušť ještě jednou.

Cvak. Nic.

Chápavě a odevzdaně přikývl. Už párkrát se setkal s tím, že měla určitá bezpečnostní složka v zásobníku omezený počet střel, ale tři mu připadaly až rizikově málo.

Ale ono jich vlastně víc nebylo potřeba, uvažoval, nikdo nemohl počítat s náhlým přívalem tolika uprchlíků. A nakonec, připojil v duchu, nebylo potřeba proti pravděpodobně neozbrojeným tolika obranných prostředků.

Tak či onak, zbytek nepřátel se rychle blížil a nepřesní střelci z řad jeho nedobrovolných spojenců rychle mrhali drahocennými výstřely.

Očima přelétl po docela úzkém prostoru před sebou. Zbylí narušitelé se skryli za rohem, zpoza kterého je před chvílí tak nemile překvapili a pravděpodobně volali posily. Možná i zbytečně, jelikož rozruch zde napáchaný se za pomocí ozvěny pravděpodobně již donesl k uším "civilních" obyvatel hořejších pater pašeráckého doupěte.

„Zpátky!" Jeho výkřik se několikrát tlumeně odrazil od navlhlých stěn rozsáhlého podzemního komplexu.

Několik z okřiknutých pošetile odmítlo uposlechnout přímočarého příkazu snad v domnění, že si svým zbytečným hrdinstvím u Twi'leka šplhnou. Odpovědí na jejich neposlušnost jim byl nejsladší hlas, jaký Naddon kdy slyšel opakující jeho výzvu. Ovšem mnohem ostřejším, avšak divným způsobem stále okouzlujícím a přitažlivým, tónem.

Když se bývalí otroci zdráhavě šourali o pár kroků vpřed, hlas se přemístil k němu.

„Doufám, že víš, co děláš," pronikal mu značně tlumeněji než předtím do ucha.

„To já taky." Chtěl ještě nonšalantním způsobem holofilmových drsňáků dodat oslovení "puso", ale vědomí, že by si tím přivodil okamžitou kastraci, ho včas zarazilo.

Ozbrojenci za rohem vlivem jeho nečinnosti rychle sbírali odvahu.

Zavřel oči, zhluboka se nadechl a čerpal energii ze strachu ostatních. Přiživoval se na jejich zraněních, bolestech, únavy a v jednom případě i ze ztráty přítele z řad otroků. Emoce mu do hlavy pronikaly jako čepele, ale nebodaly. Jako led, ale nestudily. Jako oheň, ale nepálily.

Cítil malström pocitů, jež ho naplňovaly uklidňujícím příbojem moci.

Do zátylku mu vystřelila tupá bolest, která ve skutečnosti vůbec nebolela.

Jeden ze strážných, ke kterým nyní cítil nechápavou nenávist, aniž by věděl proč, padl s výkřikem k zemi. On jej však neslyšel, nýbrž celou svou zvrácenou podstatou bytí cítil.

Naddon načerpal z jeho smrti kýženou sílu. Zbylá polovina oddílu se chtěla dát na úprk.

Malinkou jiskřičku lítosti a milosrdenství v Naddonovi náhle uhasil příliv spalující krutosti a pomstychtivosti. Všichni čtyři utíkající padli jeden po druhém k zemi.

Do Twi'lekovy mysli pronikly trhané úlomky obrázků honících se v postupně zhasínajících myslích bezradných obětí jeho krvelačného běsnění.

Malé děti objímající svého otce. Manželé na líbánkách na Ithoru. Dceřiny první narozeniny.

Ztráceje to všechno se v posledních vteřinách života vytřeštěné oči umírajících mužů zalily slzami s příměsí krve. Koukaje na své dlouholeté přátele naděje na znovuspatření toho všeho zhasínala jako pochodeň poutníka ztraceného v písečné bouři na Tatooinu.

Pach krve udeřil Naddona do úzkých nosních dírek a lekku se mu slastně zavlnila.

To utrpení těch, kteří mu chtěli ublížit, ublížit jemu a Katniss, ho naplňovalo radostí. Zvrácenou. Krutou. Ale radostí.

Dlouhou dobu pevně svíraná oční víčka se s lehkým mlasknutím odtáhla ze vzájemného objetí a Naddonovy oči za nimi skryté pomalu přivikaly ne nejasnému, ale ani nijak zvlášť oslnivému světlu luceren, z nichž ty přihlížející masakru z první řady byly prasklé a vytekála z nich podivná, kalná tekutina.

Nevěděl, jak zabíjel. Nevěděl, zda Sílou zastavil srdce, vytvořil kolem hlavy vzduchoprázdnou bublinu, či snad zaškrtil míchu. Ale zabíjel a to ho nepopsatelným způsobem duševně obohacovalo. Omezení Jediové nikdy nezažijí ten slastný pocit.

Ještě naposledy nasál zbytky bolesti a strachu z prostoru kolem sebe a přiživil a na nějaký čas snad i ukojil po krvi toužící bestii dřímající hluboko v jádru své bytosti.

Otočil se a nevšímaje si někdy obdivných, někdy vystrašených pohledů pokynul hlavou směrem k nahodilému uspořádání osmice mrtvol s končetinami rozhozenými v nepřirozených úhlech.

Chtěl dodat: "Jdeme," ovšem sžíravý pocit sucha v hrdle mu to zmařil. Pokusil se polknout a rozkašlal se. Sebral zbytek důstojnosti, všechny vůkol - krom Katniss - zpražil pohledem a za rozléhavého klapotu bot o kámen jim nastavil záda.

***

Světlo venkovních neonových poutačů okolních budov přesně ohraničeno siluetou vcházejícího stínu padlo na vrásčitou ishitibskou tvář a zvýraznilo její časem poznamenané rysy.

Příchozí se chvíli rozhlížel a jeho znechucení v Síle zářilo jako supernova. Orlun zatajil dech a srdce se mu na chvíli sevřelo úzkostí. Tohle byla nejcitlivější část operace.

Kdyby tajemná postava zahalená do tmy poznala past, měla poměrně slušnou šanci na útěk a nic na tom neměnil ani kyffarský agent Hurv hrající opilého somráka přede dveřmi.

Návštěvník shodil kapuci, ovšem jeho obličej stále nebyl vidět. Jako by Sílou rozostřoval starcovo vidění.

Ishi Tib ucítil v dlani chladivý dotek malých zlatých obdélníčků, které matně odrážely slabé světlo zvenčí. Bál se, že na takový malý vzdálenostní rozdíl bude slyšet tlukot jeho srdce. Už už se natahoval po Síle, aby z ní načerpal klid, ale včas si uvědomil, že zčeření jejích vod by vedlo k jeho odhalení. Oblak temna se pomalu vzdaloval, jak neznámý procházel kolem něj směrem ke schodišti. Hlasité vrzání postupně se vzdalující směrem nad jeho hlavu bylo jasným signálem pro ostatní ukryté Jedie, že je čas.

Jakmile seshora uslyšel zaklapnutí dveří, sáhl za opasek pečlivě zakrytý volnou, splývavou suknicí pro svůj světelný meč a palcem nahmatal aktivační tlačítko.

Vydal se ve šlépějích své kořisti a Sílou tlumil zvukové stopy svých kroků na schodech.

Ucítil jemný dotek ležérní mysli Kypa Durrona, jež mu do jeho vlastní promítla obrázek ulice za domem. Jediové zaujímali pozice.

Do hrudi se mu vléval spalující adrenalin, jež necítil už hodně dlouho. Na posledních schodech zaslechl dveřmi ztlumený rachot tříštícího se skla a do jediských smyslů ho udeřilo tiché překvapení Corrana Horna, když na něj dole na permabetonovém chodníku dopadly drobné střepy. Zpoza dveří zaslechl šeptavý křik, jako by postava za nimi s někým mluvila. Zhluboka se nadechl a pak je mocným poryvem Síly vyrazil.