Na obě strany II.

Takže..... Tady je druhá část.


Vydal jsem se na cestu zpátky do hotelu. Teď už jsem si nehlídal pochybné existence- jestli vůbec v mém okolí nějaké byly- a místo toho jsem popobíhal rovnou čarou přímo k hotelu. K oné budově jsem doratil za pár minut. Prohlédl jsem si budovu hotelu a na okamžik jsem zauvažoval, jestli se opravdu mělo jednat o hotel. Grand Estudian, údajně čtyřhvězdičkový hotel, byl spíše nepovedené dílo nějakého buď mladého a nezkušeného a nebo šilhavého a přitroublého architekta- začátečníka. Samotná budova se nacházela v nejvyšší Coruscantské vrstvě, kam rozhodně nepatřila. Samotná budova stála nakřivo, a stále mi od mého prvního navštívení "hotelu" nedošlo, jak je možné, aby všechny věci byli stále na místě a nekutáleli se. Dalším problémem budovy byly okna- z osmadvaceti pater bylo prvních patnáct bez jediného okna; u šestnáctého, jako by si to někdo rozmyslel, se okna nacházela všude, kde se jen dalo.
Kromě přísunu světla tu byl ještě jiný problém: v těch šestnácti patrech byl vzduch natolik zatuchlý, že se tam nedalo dýchat.


Naposledy jsem se nadýchl relativně čerstvého vzduchu, který, jak už jsem dávno pochopil, bude chvíli chybět, a vešel jsem do recepční haly.
Ta se skládala z prvních dvou pater, přičemž druhé patro sloužilo jako ochoz, ke kterému proudilo spousta postranních chodbiček do soukromých boxů. Díky obří rozloze se v hale dělo spousta kulturních akcí a posezení.
A ještě víc rvaček.
Oni rváči se nacházeli nalevo ode mě, u baru. Kromě obvyklých osob- dvou lidí, Elomina a Bothana- se tam nacházel Phindian oblečený v černém. Všichni si právě dopřávali alderaanské pálenky.
Vlastně přesněji řečeno její náhražky. Ředitel hotelu byl buď líný, a nebo vychytralý. A nebo obojí. Každopádně neplatil dovoz pálenky a místo toho nechal zde na Coruscantu vyrábět prášek, který pak smíchal s vodou. Na vše jsem přišel čistě náhodou, když jsem si kuchyň díky mé neznalosti cizích jazyků spletl se záchodem.


Další osoba v místnosti byl pískově zbarvený twilek v potrhaných šatech, který si četl něco z datapadu. Najednou odvrátil zrak ke mě. Prohlížel si mě, já jeho; řekl bych, že se jednalo o nějakého mladého uprhlíka, který se hodlal skrýt před válkou; v tu chvíli se twilek zase podíval na datapad, po pár vteřinách zase na mě.
Já už jsem si ho ale nevšímal, zamířil jsem k recepci. Tam spal recepční- postarší, věčně opilý Quarren. Spal hlavou položenou na velké lince vyrobené ze stromu wrooshyr, pocházejícího z Kashyyku.
Přišel jsem k recepčnímu blíž. A bylo to z něj cítit. Forvishké pivo, došlo mi.
"Ty mi nepodáš klíče, co?" Byla to spíš poznámka než otázka.
Odpovědí mi bylo hluboké zachrápání.
Překulil jsem se přes dřevěnou linku, a vzal jsem si klíče sám.
"Díky.", prohodil jsem ke Quarrenovy.
Další zachrápání.


Zamířil jsem si to rovnou k turbovýtahu. Uvítala mě jediná cedule s nápisem mimo provoz. "Do prdele." Ulevil jsem si. Čekal mě výstup do osmadvacátého patra po schodech. Mě těch osmadvacet pater uteklo jako nic. Ale rozbolely mě nohy.
Vydechl jsem si:"Ještě že už jsem tady." A opravdu. Dveře od mého pokoje se nacházely pár metrů od schodů. Došel jsem k nim, a ty se po chvíly vzpouzení otevřely. Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se.


Vše vypadalo jako při mém odchodu. Na levé straně se nacházela okna, táhnoucí se přes celou západní stranu mého apartmá. Přede mnou stála velká úložná a stejně jako většina věcí tady dřevěná skříň. Nalevo se rýsovaly mohutná futra od dveří, které vedly do centrální místnosti apartmá- ložnice-, do které jsem teď mířil. Sedl jsem si na velkou manželskou postel. Trochu jsem zaklel, když jsem se špinavou tunikou otřel a právě vyměněné povlečení. Z nočního stolku jsem vyhrabal svůj datapad a z pod tuniky zas datakartu.
V tom jsem uslyšel jakési zarachocení a mé téměř bojové smysly se zaply na plné obrátky.
Oba dva předměty v mé ruce jsem přesunul co nejhlouběji do přihrádky nočního stolku a zásuvku zavřel. Nahmatal jsem svojí čtyřiačtyřicítku, otočil jsem se- a v tom jsem ve svém břichu ucítil palčivou bolest a já padl k zemi.
Cítil jsem, jak do mě naráží spousty ran a kopanců, a matně jsem si s hořkým humorem uvědomoval, že si útočníci nezuli boty a promenádovali se po mém béžovém koberečku.....


XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX


Při vzpomínce na včerejší události jsem si nahmatal velkou modřinu na spánku a bolestně jsem zasupěl. Dopil jsem kávu, a vydal jsem se do kuchyně vylít sedlinu..... A v tom mi došlo, že datakarta musí být stále v zásuvce! Položil jsem hrnek, a co nejrychleji jsem se dostal ke stolku. Otevřel ho.... a datakarta i datapad v něm pořád byly! Rychle jsem zapnul datapad, přiložil předmět mé včerejší námahy, a začaly se dít věci.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Úkol # 332,
příjemce úkolu: Bert Wendshand
Úkol: Součástí úkolu je zrušit všechny přístupové kódy a bezpečnostní opatření technické budovy na Coruscantu, adresa:
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


.... " No, jasně..... kecy... kecy... žádný prachy.... Tady." Konečně jsem našel, co jsem chtěl.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Do mise máte právo zapojit až 3 další osoby.


ODMĚNA: 75 000 republikových kreditů
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Zaplavila mě vlna radosti, ale zároveň podezření. Sedmdesát tisíc kreditů! Díky tomu bych mohl vyžít aspoň patnáct let! Na druhou stranu, byl to docela výstřel, zvlášť, když to pouhopouhé odpojení pár kabelů mohl udělat kdokoliv.
Začal jsem přemýšlet. Teoreticky by mi stačily dva společníci, jeden technik, a někdo, kdo by zastal hrubou sílu. Kdybych každému nabídl sedm a půl tisíce, zůstalo by mi.... Padesát tisíc!
Technik... kdo by mohl být technik?
Zerri, napadlo mě. Následně mi došlo, že ho minulý týden sebraly republikový síly. "Tak někdo jiný." Zamumlal jsem. Mohl by to být Klaus Mechii, šikovný mladý Verpin. Tomu by stačilo dokonce pět tisíc. Tak, to bych měl technika. A teď siláka.
Výběr byl jednoduchý. Hned jsem začal uvažovat o Cilarovy jménem Beck Karsetuden, ten byl taky poslední dobou bez práce.
Na druhou stranu, Karsetudena jsem ani moc neznal, ale prosléchalo se, že párkrát už kvůli penězům zradil tým.
"Ne, on to neudělá." prohlásl jsem k tiché místnosti. A když už by to zkusil, daleko by se nedostal, usmál jsem se, a pevněji sevřel svůj blaster schovaný pod tunikou.


A hned jsem se zamračil, měl jsem úkol splnit za pět dní, takže mě čekala velká práce.
Ale výsledek bude stát za to.


Pokračování příště....


Poznámka: Netušil jsem, jakou cenu může mít takový "přehnaný úkol", tak jsem se rozhodl porovnat věci a vyšlo mi, že by se mělo jednat PRŮMĚRNĚ o 1 200 000,- kč...... Případně mě opravte :-)