Cesta

Tak po nějaké době jsem měl zase čas na psaní :) Doufám, že se vám povídka bude líbit a určitě mě potěší hodnocení a komentář :)


-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-


Kotiin. Malá planeta ve vnějším okraji, která nyní byla pod nadvládou Impéria, teprve upevňujícího svou moc v galaxii. A i když se ulice hemžily hlídkami, obyvatelům to jen dodávalo pocit větší bezpečnosti a planeta si přesto zachovala svůj půvab. V Kotiin City, jak se jmenuje hlavní město, byste našli spousty rozlehlých náměstí s kašnami a morovými sloupy. Nepříliš vysoké kamenné domy lemovaly široké dlážděné ulice. Čerstvě napadaný sníh, který je na Kotiinu po většinu roku, jemně pokřupával pod nohami obyvatel hlavního města. Silnice byly plné spídrů a vznášedel, které na první pohled vypadaly hodně zastarale. Přesto byl opak pravdou. Kotiin Drive Corporation vyráběl jedny z nejkvalitnějších vznášedel galaxie, ale vzhledově se zabýval klasickými spídry, které se vyráběly asi před tisíci lety. Mezi jejich nejrozšířenější a nejúspěšnější modely patřil Mukavuus 810 FWD. Jeden takový právě zastavil na náměstí u monumentálního sousoší, zobrazující první obyvatele a kolonizátory této překrásné planety. Mluvilo se zde převážně Basicem, ale hodně obyvatel používalo i Kotiinštinu.

„Jsme tady. Dělá to patnáct kreditů,“ pronesl chraplákem řidič, když se otočil k pasažérovi sedícímu vzadu.

„Tak rychle? Nuže dobrá, tady máte. Přeji pěkný den.“
Po těchto slovech ze spídru vystoupila osoba oděná do hnědého kabátu až po zem. Hluboko do tváře měla staženou kápi. Bylo zřejmé, že pod kabátem něco nesla na zádech. Spídr odjel a opět se tak připojil k dopravnímu ruchu.

Ona osoba stála u sochy a rozhlížela se po náměstí. Uprostřed stála kašna, která ani v takové zimě nepřestávala plnit svůj účel. Již bylo šero a sněhové vločky se jemně snášely k zemi, což pod září pouličních lamp dodávalo to pravé zimní kouzlo. Hodně lidí, ať už návštěvníci nebo místní, tajilo dech nad obří radnicí. Velká mramorová zdobená budova, v jejíž popředí se tyčily mramorové sloupy podepírající střechu, na které majestátně vzhlížely sochy Kotiinské gardy. Tyto legendární symboly bezpečnosti a pořádku za Staré Republiky chtěl vidět každý.


Pohled tajemné postavy ovšem zaujala jiná budova. Naproti náměstí se za cestou rozprostíral obrovský betonový komplex. Celý byl ohrazen betonovou zdí a na vrchu byly laserové dráty. Přes celou hlavní budovu se tyčil Imperiální symbol. U silové brány hlídalo několik snowtrooperů, kteří měli k dispozici E-weby. Byl slyšet dusot pochodujících vojáků a hluk vydávající motory tanků. To celkem kazilo tu poklidnou zimní atmosféru. Naštěstí takové základny byly na celém Kotiinu pouze tři a místní si na ně již zvykli.

„Vaše doklady prosím,“ ozvalo se a cizinec zpozorněl. Rozhlédl se a všiml si, že nedaleko něj stojí postarší muž v kožichu a klobouku, kterého kontroluje několik snowtrooperů.

„Jistě pánové, tady to je,“ pronesl muž a podával vojákovi průkaz totožnosti.
Mezitím osoba stáhla kapuci hlouběji do tváře a vydala se opačným směrem. Značně nervózně a co nejrychleji šla hlavní třídou, kde se jak doufala, ztratila v davu. Po chvíli zahnula do zapadlé uličky. Zastavila se a oddechla si.


Chvíli tam tak stála a najednou uslyšela v uličce nějaký šramot. Bála se, že to jsou Imperiálové.

„Na-nana-na-naval prrrr-pr-prrrachy!“ zařval Rodian, který se blížil s vibročepelí. Měl na sobě hnědou vestu, pod kterou zářilo bílé tričko. Na nohou měl modré vojenské kalhoty, u kterých se houpala pochva oné čepele.

„Raději ho poslechni nebo nedopadneš dobře,“ ozvalo se zezadu a tam stál Devaronian. Na sobě měl pouze černé kalhoty a tričko, přes které se rýsovaly promrzlé svaly.

„To si nemyslím,“ odvětila postava v kabátu a rohatec se začal smát.

„Tak hele, ty asi nevíš, kdo jsme?“ zazubil se Devaronian a naklonil se k cizinci.

„Někdo s přehnanou kuráží a smrdutým dechem?“

„He-hehehe-heee-he-he-hele o-o-o-on ť-ť-tě uuu-u-urazil!“ mumlal zase koktavý lupič.

„Ty drž hubu!“ okřikl jej druhý zloděj a pokračoval k tajemné osobě: „Tak poslouchej. Teď nám navalíš prachy nebo tě tady kamarád podřízne! My jsme nejhledanější zloději na Kotiinu! Já jsem Loshk Naad a toto je Gnar Henn!“

„Tě-tětě-tě-těší-ší-šíí mm-m-mě.“
Loshk se plácnul do čela a ukázal na plakát, který byl vylepen téměř v každé ulici. Osoba si jej prohlédla a opravdu… Odměna za ně byla padesát tisíc kreditů.

„Hmm. Tak poslouchejte. Na takovou spodinu jako jste vy dva, nemám čas. Teď mě necháte projít a já vám za to nezlámu kosti.“

„T-tt-t-tak d-dodo-do-dobře.“

„Drž už hubu, ty tupče!“ rozkřikl se zoufale rohatec a opět se obrátil k osobě v kabátu: „Tak dobrá. Řekl sis o to!“

V uličce se strhla bitka. Loshk udeřil oběť přepadení do břicha. Ta zády narazila do zdi. Ihned se ovšem vzpamatovala, další ráně se již vyhnula a útočníkovy prsty se setkaly se zdí. Zřetelného křupnutí cizinec ihned využil. Kolenem Loshka kopnul do břicha a poté mu zalomil ruku za záda. Gnar se napřáhl a chtěl přepadeného uhodit rukojetí vibročepele do hlavy. Ten se ovšem otočil kolem rohatce, který schytal ránu místo něj.

„Ppp-p-prpr-promiň-ňň L-ll-os-s-shku.“

„Tupče!“ zaskuhral svaloun a dal Rodianovi pořádnou facku.
Osoba v kabátě jejich hádky opět využila a oba dva trefila kopem roznožkou. Lupiči se svalili na zem jako pytle Dantooinských brambor a jenom vyjeveně civěli.

„C-c-ccc-co-co-co jj-j-j-jsi-si za-za-zač?!“

„Někdo koho už nechcete potkat?!“ pronesl vítěz a oprášil si kabát od omítky. Poté pokračoval v cestě.


Došel až do kantýny s ubytováním. Obdélníkové stoly z wroshyrského dřeva podél stěn a rudé kožené křesla působily docela luxusně. Přesto zde bylo několik jedinců, kteří měli vyloženě dost. V jednom rohu stálo pódium. Na něm hrála bithská kapela a tančila poněkud spoře oblečená Lethanská Twi’lečka. V protějším rohu stál barový pult s židlemi a za ním na zdi poličky se sklenicemi a lahvemi nejrůznějších nápojů.

„Vítejte u mrňouse. Co to bude?“
Osoba v kápi se rozhlédla, ale kromě hostů nikoho neviděla.

„Ach jo… Jeden by řekl, že název baru mluví za vše. Tady dole.“
Teprve až nahlédla za barový pult, uviděla malého Ewoka, leštícího sklenici.

„Och. Omlouvám se. Chci pokoj na jednu noc. A dám si Juma džus.“

„Samozřejmě. Posaďte se,“ řekl přívětivě chlupáč a nalil skleničku.

„Děkuji,“ pronesl cizinec a napil se. Kápi ale stále nechával staženou.

„Omluvte mě, jdu vám připravit pokoj,“ pronesl s úsměvem medvídek a odešel po schodech nahoru. Pod kápí hosta šel vidět milý úsměv.

„Hej, tobě se snad – škyt – nelíbí?“ zachroptěl jeden z těch „veselejších“ hostů.

„Cože?“ otázala se s ledovým klidem osoba u baru.

„Sledoval jsem tě. -Škyt- Ta Togrutka je nejlepší a nejsmyslnější – škyt – tanečnice na Kotiinu – škyt – a ty ses ani nepodíval. A já se ptám – škyt – jestli se ti nelíbí.

„Heh. Řeknu to takhle. Není na ní nic, co by už pro mě nebylo k vidění.“

„Hele – škyt- to odvolej – škyt – nebo dostaneš ránu,“ řekl opilec a bouchnul do barového pultu.
Cizinec se již připravoval na další rvačku, když se ozval naštvaný hlas Ewoka scházejícího po schodech: „Hele Frede! Přestaň tady otravovat hosty nebo tě zase vyrazím! Vzpomeň si, jak pro tebe minule musela přijet sanitka!“

„Máš – škyt – štěstí,“ řekl opilec a odpotácel se zpátky ke stolku u pódia.
Z pod kápě hosta šel slyšet tlumený smích.

„Omluvte ho. Občas přebere,“ omlouval se zaraženě medvídek.

„Heh. To je v pořádku. Vy za to přece nemůžete.“

„No, každopádně, tady máte klíč od pokoje. Už jsem vám ho nachystal.“

„Děkuji,“ pronesla osoba v kabátě. Lupla do sebe zbytek Juma džusu a hodila na stůl kredity. Poté se vydala nahoru po schodech a do svého pokoje.


Pokoj byl malý, ale docela slušně vybavený. Šatní skříň, postel a televize. Na stropě se houpal skleněný lustr, který byl zřejmě napodobeninou křišťálového. Vedle byla malá koupelna. Oknem trochu pronikala záře měsíce, a tak ani nebylo potřeba rozsvěcovat. V té tmě šel vidět pouze obrys drobné postavy. Ta si sundala kabát i to, co nesla na zádech a šla do koupelny. Poté, co se umyla, si lehla do postele a tvrdě usnula.


Ráno osoba vstala brzo. Oblékla se a něco si nasadila na hlavu. Poté si zase něco dala na záda, přehodila přes sebe kabát a vyšla ven. Dole již byl Ewok, se kterým se vřele rozloučila. Poté se vydala zpět k náměstí, kde ji předešlého dne dovezl taxík. Celou noc sněžilo, a tak byly ulice plné pluhů, které odváděly svou práci, dokud v ulicích nebylo rušno. Procházela širokou třídou. Bylo zde plno obchodů se zdobenými vitrínami, kavárny, ale třeba i hotely nebo kasina. Zdobené pouliční lampy ještě stále svítily, když již bylo celkem jasno. Nic z toho ale tajemná postava nevnímala. Upřeně se dívala před sebe a sledovala imperiální základnu, ke které se rychlým krokem blížila. Došla na hlavní cestu u hlavního náměstí. U základny se něco dělo. Doprava byla zastavena. Silová brána byla vypnutá a vyjíždělo z n několik tanků v doprovodu asi dvou oddílů snowtrooperů.


Postava přeběhla k zadní zdi velkého komplexu. Přitáhla se na její vrchol v místě, kde bys generátor laserových drátů. To byla slabina v opevnění, a tak mohla bezpečně přeskočit dovnitř, aniž by vzbudila pozornost nebo riskovala zranění. V této části byly zaparkovány zbývající tanky TX-130T a několik kráčejících kolosů AT-ST. Narušitel se schoval za nohu kolosu a rozhlížel se po areálu. Začalo opět sněžit. Malé vločky jemně dopadaly na jeho kabát, kde se pomalu topily.

„Hej, co jsi zač?! Dej ruce za hlavu!“ řekl snowtrooper, který na narušitele mířil zbraní.

„A sakra…“

„Tak bude to?!“
Osoba si dala ruce za hlavu, jak to žádal voják. Ten k ní přišel a chtěl ji nasadit pouta. Už po nich šmátral u opasku, když se mu najednou do hlavy zabodnul velký rampouch. Osoba v kabátu jej nenápadně ulomila z kloubu nohy AT-ST a bleskově udeřila. Z probodnutého vizoru začala stékat krev, která kapala na bělounký sníh. Ihned jí bylo jasné, že musí tělo odklidit. Otevřela zadní poklop tanku a vojáka tam dotáhla. Poté krvavé stopy zahladila čistým sněhem.

„Musím si pospíšit,“ pomyslela si a rychle přeběhla ke vchodu do velícího centra.


Nabourat se do ovládání dveří bylo snadné, a tak se ocitla v dlouhé šedé chodbě. Ta vedla do velícího střediska. Po podlaze jezdilo celkem dost myších droidů, ale těm postava nevěnovala pozornost. Soustředila se pouze na to, jestli z některých bočních dveří nevyleze nějaký voják. Pravou rukou sáhla pod kabát a vytáhla masterovou pistoli. Došla až na konec chodby a otevřela dveře.

„Kapitán Grad Manley?“ ozvalo se z otevřených dveří, kde stála postava v kabátě. Dva snowtroopeři, kteří byli v místnosti s kapitánem, okamžitě skočili po zbrani, ale než ji vůbec zvedli, provrtalo je několik výstřelů z blasteru. Postava namířila zbraň na kapitána. Byl to muž středního věku v imperiální uniformě. Měl hnědé oči a jeho černé vlasy a knír už začínaly šedivět.

„Kdo jste?! A co po mě chcete?“ zeptal se vystrašeně. Na to osoba shodila plášť. Před vystrašeným důstojníkem stála žena v mandaloriánském brnění. Měla tmavě šedé oblečení pod brněním, které bylo rudé, jako krev oněch snowtrooperů, kteří se mrtví váleli na zemi. Její helma, jakou nosily ženy v Umrlčí Hlídce, měla stejnou barvu. Vizor byl však lemován šedou barvou a nahoře šedá barva tvořila jakýsi oblouk. V něm byl černý symbol Nite Owls. Na levém rameni pak byl symbol mandalorianů.

„Jmenuji se Mesh’la Jintar a přišla jsem pomstít své bratry a sestry.“

„Cože? Já… Já nevím, o čem mluvíte,“ třásl se kapitán.

„Tak ty nevíš? Jen si vzpomeň, jak jste ty a spoustu dalších Imperiálních sviní nechali popravit Mandaloriány. Byť byli členy Umrlčí Hlídky. Já jsem také byla její členkou. Rozhodli jsme se vzdát toho, pro co jsme bojovali jen proto, abychom porazili ty zasrané rohaté bratry, a když se nám to povedlo, napochodujete tam vy a vše zničíte. Jen si vzpomeň, jak jsi vydal rozkaz k palbě a nechal jsi zemřít tolik lidí pouze proto, že je Impérium považovalo za hrozbu,“ pronesla a udeřila ho pažbou zbraně.

„Prosím… Plnil jsem pouze rozkazy…“ řekl a do očí se mu vyhrnuly slzy: „Já… Já mám rodinu… A děti!“

„A oni neměli?“ Kapitán se svezl do kaluže krve s několika průstřely v hrudi. Prst svěděl Mesh’lu na spoušti příliš dlouho. Rozhodla se již odejít, když se spustila siréna. Těžce raněný důstojník ještě z posledních sil spustil poplach a zemřel. Žena tasila druhý blaster a vyběhla do uličky.


Běžela uličkou. Najednou se proti ní vynořilo několik vojáků. Rychle začala střílet a vrazila do dveří, vedle kterých zrovna byla. Asi dva vojáci v přední řadě běžících se svalili mrtví k zemi a zdrželi tak své kolegy. Mesh’la se ocitla v muničním skladu. Rychle zabarikádovala dveře nějakými bednami s raketami do tanků. Ode dveří se začínaly ozývat rány. Rychle odběhla a dala několik beden ke zdi. Ozval se výbuch. To se vojáci pokusili rozstřílet dveře, ale netušili, že zasáhnou výbušniny. Na chodbě ležela spousta mrtvých. Další vojáci přebíhali přes kusy svých spolubojovníků, které roztrhala exploze. Najednou se z haly ozval druhý výbuch. Mandaloriánka rozstřelila další bedny, které udělaly díru do zdi. Tou vyběhla ven.

„Mám štěstí, že je základna poloprázdná, jinak bych se odsud nedostala,“ pomyslela si a použila svůj jetpack. Letěla pryč, jak rychle to šlo. Vedle ní se míhaly střely vojáků, kteří si pořádně ještě ani neuvědomovali, co se stalo.


Zanedlouho přistála v kotvících docích. Nyní už v klidu šla k doku s číslem 37. Otevřela si dveře kódem a vstoupila dovnitř. Stála tam černorudý Z95-Headhunter. Pomalu šla ke kokpitu a rukou hladila boční stěnu lodi.

„Ahoj R3. Zvládl jsi to tu?“ pronesla, když se podívala na malého astrodroida také rudé barvy, který již čekal připojený v lodi. Ozvalo se zapípání a kokpit se otevřel. Než ovšem Mesh’la nastoupila, vytáhla nůž a na prázdný ramenní plát udělala zářez.

„Jednoho jsem dostala,“ zasmála se a nastoupila. Kokpit se zavřel. Mandaloriánka nastartovala motory a loď se pomalu vznesla.

Konec