V poslední době mám dojem, že se tu nic neděje. Jeden je rád, že tu vidí aspoň dva komentáře za den. Proto jsem se rozhodla pilně psát a přináším vám novou kapitolku z Tinina života. No znáte obětavější autorku než mně? Ne!
Každý komentář je samozřejmě vítaný. :) Příjemnou zábavu.
***
Zatočila jsem vlevo a vešla do hangáru. Hned jsem ucítila starý známý pach. Byl to pach techniky, zbraní, brnění vojáků a všech podobných věcí. Nemám ho ráda. Vůbec ho nemám ráda.
Je to přes dva měsíce co se odehrála bitva o Geonosis. Tím válka začala. Začala sice naším vítězstvím, ale to vůbec nic neznamenalo. Bojovat se začalo prakticky během pár dní a to po celé Galaxii.
Kolem pobíhali kloni, zaměstnanci Chrámu, ale i Jediové a jejich padawani. Spousta z nich byli nováčci. Podle jejich nadšeného pomáhání a poletování sem a tam jsem usoudila, že se už nemůžou dočkat. Vlastně hodně mých vrstevníků bylo ze začátku války nadšeno. Byl to způsob jak se předvést a vypadnout od nudných knih a tréninků. Válka jim dodala potřebnou dávku adrenalinu. Proto měli ty boje tak rádi. Já ne.
Uznávám, když mi Nik před několika týdny sdělil, že jedeme na Geonosis bojovat, byla jsem taky nadšená ze své první bitvy. Ale už když se den na to oficiálně ohlásila válka Republiky s Konfederací nezávislých systémů, pochopila jsem, že tohle nebude žádný med.
Na rozdíl od ostatních padawanů si ty bitvy vůbec neužívám. Vidím v nich jenom jatka. Nesnáším ty chvíle, kdy stojím na bojišti, odrážím střely a přitom se koukám, jak kolem mě umírají lidé a ničí se věci, které lidé budovali staletí. Asi jsem měkká.
Stály tu dva křižníky. Jeden letí někam do Savareenského sektoru a druhý, ten je můj, ten letí…vlastně ani nevím, kam letíme. Nik mi jenom řekl, který to je. Nikdy mi toho moc neřekne. Tajnůstkář. A taky ví, jak mě to štve. Provokatér.
V tomhle ohledu je stejný jako Dia. Chudinka. Na Geonosis jí zabili mistra. Dostalala sice nového, nějakou novopečenou mistryni, ale i tak se z toho ještě úplně neoklepala. Je mi líto, že už musím znovu odjet a nechat ji tu samotnou. Li a všichni ostatní z naší party jsou totiž taky pryč. Co naplat.
Začal se řadit nástup. Vedle mě se postavila mladá Togruta. Byla o pár let mladší než já. Řekla bych, že je to mládě, ale korálky zavěšené na jejích lekku, dokazovaly opak.
„Ahoj.“ řekla jsem nejvlídnějším tónem, kterým jsem uměla.
„Ahoj.“ odpověděla mi.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se.
„Ahsoka.“ řekla.
„Já jsem Tin. Kam letíš?“
„Na Christophsis. Za svým mistrem.“ Na Christophsis? Jaký mistr je sakra na Christophsis?
„A kdo je tvůj mistr? zeptala jsem se po chvíli.
„Anakin Skywalker.“ pronesla hrdě. Dřív než jsem se stačila zarazit, tak jsem se uchechtla.
„Co?!“ řekla Ahsoka dotčeně.
„Nic.“
„Svůj důvod to mělo.“
„Nó, já jenom, že to Ani asi nebude zrovna skákat radostí do stropu.“ Dřív než mi stačila odpovědět, tak jsem slyšela volat svoje jméno.
„Tohle je pro mě, tak se měj Ahsoko, hodně štěstí.“ řekla jsem a šla za Nikem. „A pozdravuj ode mě Anakina!“ dodala jsem a ušklíbla se. Jen pokrčila nos a vydala se ke svému křižníku.
„Copak lásko?“ řekla jsem sladce, když jsem dorazila ke svému mistrovi. Očividně měl špatnou náladu, ale jenom se zamračil.
„Za deset minut vyrážíme. Doufám, že máš všechno a nebudeme se muset vracet jako posledně.“ V duchu jsem si vybavila náš minulý odlet. Špatně jsem totiž spočítala náklad zbraní a skoro v polovině cesty jsme se museli vrátit. Zkomplikovalo se díky tomu pár záležitostí a Diin záchvat smíchu mi náladu taky moc nezvednul.
„Taky doufám, ale nemůžu se zaručit.“ pokračovala jsem stejným tónem a směle vystoupala po rampě.
„Generále Covelle, velitelko Allasa.“ pozdravil nás jeden klon a zasalutoval. Po tom, co si sundal helmu, jsem v něm poznala Dixe.
„Dixi.“ odpověděl mu Nik a pokračoval v cestě.
„Je všechno připravené?“ zeptal se ho ještě.
„Ano pane. Dokonce se snad ani nebudeme muset vracet.“ řekl a věnoval mi významný pohled. Použila jsem na něj stejnou taktiku. Ale měla jsem toho klona ráda. Byl tak nějak jiný než ostatní. Bavil se se mnou jako s přítelem, ne jako s nadřízeným, tykali jsme si a naučila jsem ho hrát karty. Čehož jsem vzápětí litovala, protože projevil neobvyklý talent. Možná jsem ho neměla učit, jak při nich podvádět…
„Dobře. Tin, sejdeme se na můstku.“ řekl Nik a já kývla na souhlas.
„Kam vlastně letíme?“ zeptala jsem se Dixe, když se za Nikem zavřely dveře.
„Generál chtěl, ať ti to neříkáme, chce tě asi překvapit.“
„Čím by mě tak chtěl překvapit?“ řekla jsem ironicky a ušklíbla se. „Řekneš mi aspoň, jak dlouho bude trvat, než se tam s touhle rachotinou dostanem?“
„Je to ve Vnějším okraji, takže si asi chvilku počkáme.“ Bezva. Další nudně zdlouhavá cesta.
„Děje se něco?“ zeptal se při pohledu na můj výraz v obličeji.
„Ne jenom asi tuhle cestu zase strávím věčným čuměním do stropu.“ řekla jsem otráveně.
„Můžu ti s tím nějak pomoct?“ zeptal se s upřímným zájmem. Dojímalo mě to. Tohle nebyl jeden z mých vojáků. Tohle byl jeden z mých přátel.
„Jo. Zahraješ si se mnou. Dlužíš mi deset kreditů od minula.“ Rozesmál se a přikývl. Aspoň mám o zábavu postaráno.
***
„Vidíš to Dixi?!“ vyjekla jsem, když mě po tom, co jsme opustili hyperprostor, napadlo podívat se z okna.
„Jo vidím,“ odpověděl Dix, sedící naproti a plně se věnující holografické šachové partii před sebou. „Právě jsi přišla o královnu.“
„O tomhle nemluvím!“
„To je dost dobře možné, nicméně jsi právě ztratila hru. Šach-“
„Hru, hru – vidíš, kde jsme?“
„Vidím, ne zrovna část Galaxie, která by mi byla blízká. A mat.“ Někdy mě ten klon svojí podobou s Diou štval.
„Blízká?! Děláš si srandu? Proč jste mi neřekli, kam jedeme?“ řvala jsem víc nahlas než bylo zapotřebí a z nějakého důvodu mě pohltil děs. Zajímavé, co dokáže s člověkem udělat jedna planeta. Už jsem konečně pochopila, méně než nadšené pohledy všech přítomných. Momentálně i káravé pohledy. Jdu jim vážně příkladem.
„Generál z nějakého důvodu nechtěl, abys to věděla.“ řekl Dix s výrazem "už jsem ti to přece jednou říkal".
„Tak generál…“ Otočila jsem se na podpatku a vyrazila do kokpitu za svým milovaným mistrem. Tohle mu spočítám!
***
„…přistaneme přímo tam a pak se...“
„Mlčet a vysvětlovat!“ zařvala jsem, po tom, co jsem nešetrně přerušila kapitána ve výkladu. Nik se zatvářil ztrápeně.
„Jak mám vysvětlovat, když mám mlčet?“ zeptal se jakoby nic. To mě akorát víc namíchlo.
„Proč jsi mi neřekl, kam jedeme?!“
„Protože jsem přesně věděl, že budeš dělat scény.“ Ostatní na nás koukali jako na otce, co se snaží ukáznit svou zlobivou dceru. V podstatě se ani nemýlili.
Chtěla jsem něco namítnout, ale jeden voják mě přerušil.
„Za deset minut přistaneme, pane.“ Nik přikývl a dál už se mi nevěnoval. Ostatní se začali připravovat na vylodění.
Můj vztek najednou vystřídal strach. Ten byl zřejmě i strůjcem mého přehnaného vzteku. S obavami jsem se koukla z okna na zlověstně rudou planetu a pak se šla připravit taky.
***
Pomalu, ale jistě jsme se začali vyloďovat a já s Nikem zamířila k velitelskému stanu. Jak jsem se před chvílí dozvěděla, před dvěma týdny sem dorazil mistr Koth a vyžádal si posily. Rada vybrala nás dva. Nechápu a nepochopím proč.
Byli jsme na úpatí hor. Kolem nás byla pustá savana, kolem níž tvořily skály jakýsi plot. Vlastě to je dokonalé místo pro krytí.
Bylo strašné vedro a já klonům záviděla jejich klimatizované obleky. Co taky čekat na horké planetě. Nechápu jak tady kdysi padlí Jediové mohli vydržet.
Celé to tu ve mně vzbuzovalo strach a obavy, ale zároveň vzrušení a až posvátnou úctu. Ne. Není to tu takové, jak se o tom učíme. Tohle není zakrslá a zaostalá planeta jak nám naši starší říkali.
Tohle je místo kde se kdysi stalo něco, co provázelo historii Galaxie několik posledních tisíc let. Korriban.