Velice nudný život Tiny Allasa VII.: První bitva

Lidi, lidi! Je tu nová kapitola a to jenom po rekordních čtyřech dnech! Nejsem si jistá jestli mě zalila vlna inspirace nebo vlna nadšení po tom, co jsem už bůhví po kolikáté zkoukla Novou triologii, ale prostě jsem se vybodla na školu a všechno ostatní a vrhla se na psaní.
No a teď s chutí do toho! Každý komentář je samozřejmě vítaný.
***
„Nalevo!“ křikl na mě Nik a já pohotově zamířila.
„Je dole.“ odpověděla jsem s jistou dávkou hrdosti.
„Fajn. Tak pokračuj, pořád jich je dost.“
Právě jsme se dostali do úrovně Geonosské atmosféry. Všude kolem poletovali supí droidi a jim podobné stroje a měli jsme co dělat, abychom je zvládli. Zlatý simulátor!
Když mi Nik v Chrámu vysvětloval, že jdeme do bitvy, málem jsem skákala radostí. Ale nic víc mi neřekl. Jenom, že se bude bojovat. Něco asi tají.

Po Diině hysterickém záchvatu, že její mistr jede bez ní, mi bylo řečeno, že budu dělat střelce. Do naší společné stíhačky jsem skoro běžela. Po začátku bitvy mě ale nadšení opustilo. Trvalo dlouho, než se naše flotila dostala přes jejich obranu. Ztráty byly větší než jsme si mysleli a začínalo jít do tuhého. Jak jsem najednou začala toužit po mamčině objetí, plápolajícím krbu a božském cukroví…
Naše setkání si pamatuju, jako by to bylo včera. Po dramatické scéně na ulici, jsme se přesunuli k ní domů. Vlastně k NÁM domů. Při kompletní prohlídce svého dřívějšího domova jsem se rozbrečela. Nebylo to bůhvíjak moderní, ale zato útulné. S mamkou jsme probrali všechno možné. Taky jsem se dozvěděla, že táta už je po smrti. Škoda. Velká škoda. Čas běžel neúprosným tempem, a když jsme odjížděli, nestačili jsme si říct ani polovinu z toho, co jsme chtěli.
Je mi to líto. Nikdy před tím jsem nepoznala takový pocit lásky a štěstí. I Nik hlasitě tvrdil, že mě nepoznává a několikrát denně mi přikládal ruku na čelo, jestli nemám horečku. Nemám mu to za zlé.
Teď si musíme vystačit jen se zprávami, ale nevadí mi to. Jediné, co mi vadí, je ta přetvářka. Kdyby se to totiž někdo dozvěděl, stoprocentně by mě vyrazili. Jediný, kdo to ví je Dia. Li jsem to i přes výčitky svědomí neřekla a Nik… Jsem si jistá, že by mě to na mě neřekll, ale nechtěla jsem ho zklamat.

Rána. Naše stíhačka se nebezpečně zakymácela a přístroje začaly zběsile pípat.
„Sakra to tam spíš nebo co?!“ zařval na mě Nik naštvaně.
„Promiň.“ řekla jsem provinile.
„Jenže to je nám houby platný! Teď jsme bez vysílačky.“ řekl Nik už tišeji, ale stejným tónem. Rozhodla jsem se neodpovídat. Na svou obranu jsem už nic neměla.
Tahle situace pokračoval ještě asi půl hodinu. Nevím kolik přesně, víc jsem se starala o střílení droidů, než o čas.
Byla jsem už pokrytá potem, když jsem v dálce uviděla cosi podobající se roji včel.
„Niku?“ pípla jsem napůl vyděšeně a napůl překvapeně.
„Co?“
„Tohle bys měl asi vidět.“
Nik se otočil. Ve tváři měl stejný výraz jako já.
„To jsou přátelé?“ zeptala jsem se, i když mi odpověď byla předem jasná.
„To nevím.“
„Tak navaž spojení.“
„A jak asi, když máme vysílačku na šrot?“ řekl Nik s ironickým úšklebkem. Ten jsem mu opětovala.
„Tak co budeme dělat?“ řekla jsem, když jsem sledovala, jak se k nám cizí flotila přibližuje.
„Počkáme a uvidíme. V nejhorším případě nás sestřelí a umřeme.“ Jak optimistické! Ale rozhodla jsem se poslechnout.
Naštěstí to nevypadalo, že by nás chtěli sestřelit. Naopak, začali střílet droidy. S chutí jsem popadla dělo a pomáhala jim.
Pak se vedle nás objevila bojová loď. Měla otevřené dveře a já vyjukaně pozorovala zvláštní vojáky v bíle zbroji. K mému úžasu jsem mezi nimi zahlídla i mistra Yodu. Všimnul si mě taky a povzbudivě se usmál. Co má tohle všechno k sakru znamenat?!
Pak mi došlo, že právě letíme nad jakousi arénou. Lodě se k ní začaly snášet. Uprostřed arény stál kruh lidí. Vycítila jsem, že jsou to Jediové. Tak tam se všichni poděli!
Neměli jsme sice jak se s ostatními spojit, ale zamířili jsme za ostatními stíhačkami, které mířili na sever od arény.
Po pár minutách jsme se dostali do úplné vřavy. Na zemi i ve vzduchu proti sobě bojovali dvě armády. Nevím jestli to byl víc uchvacující nebo depresivní pohled, ale každopádně byl zajímavý.
Snažila jsem se pokračovat ve střelbě. Bohužel nám začínalo docházet palivo. Pak se jedna loď otočila západně od bitvy. Nik to otočil taky.
„Kam letíme?“ zeptala jsem se.
„Nemám tušení, ale nějaký důvod to asi má.“ odpověděl mi. Samozřejmě mi to nestačilo, ale radši jsem mlčela.
Pak jsem zjistila, že sledujeme nějaký spídr a dva supí droidy. Ten kdo na něm seděl, byl asi důležitý.
„Si tam vzadu v pořádku?“
Chtěla jsem kladně odpovědět, ale nebylo mi to přáno. Droidi se totiž otočili a začali střílet laser. Jedna střela se otřela o loď před námi, ze které následně někdo vypadl. Druhý droid si vzal na starost nás. A k naší smůle měl větší štěstí, než jeho kolega.
Zasáhl nám jeden motor, druhý poškodil a mi se začali poroučet k zemi.
„Zatraceně!!!“ křičel Nik, že ho musela slyšet celá Geonosis a snažil se ovládnout řízení. Já jsem jenom zírala. Nějak mi nedocházelo, v jakém průšvihu vlastně jsme.
Došlo mi to až pár metrů nad zemí, kdy jsem začala hystericky řvát.
Nikovy se sice podařilo jakž takž přistát, ale naše stíhačka se přitom rozflákala namaděru a já se praštila do hlavy. Před očima se mi zatmělo a ztratila jsem vědomí.
***
Otevřela jsem oči. Nade mnou se tyčilo nebe bez mráčku, vítr nefoukal, všude ticho. Ten klid působil až zlověstně.
Pomalu jsem si začala uvědomovat, co se stalo. Aspoň, že jsem živá.
„Niku?“ řekla jsem se samozřejmostí šťastným tónem. Nikdo mi ale neodpověděl. Došla mi poslední část našeho přistání a zběsile jsem se začala škrábat ven. Co když je mrtvý nebo těžce zraněný?!
Z lodi jsem spíš vypadla, než vylezla. Po čtyřech jsem se plazila k místu, kde měl být kokpit.
Plná obav jsem nahlédla dovnitř. A nic. Nikdo tam nebyl. Snad neodešel a nenechal mě tu?! Nebo ho mohli unést!
Pak jsem si všimla vysoké skály přede mnou. Jediné, co kazilo dojem přírodního útvaru byl vchod. Vážně, do té skály vedl vchod! A ke všemu otevřený a nehlídaný!

Měla jsem na výběr. Buď se brodit pouští, nebo jít k tomu vchodu. Vybrala jsem si vchod. Až teď jsem si uvědomila, v jakém jsem stavu. Hlava mě sice už nebolela, ale pravou ruku jsem měla pořezanou od vysypaného skla a kvůli naražené noze jsem kulhala. Pořád jsem na tom ale byla líp než naše loď. Ta už by byla dobrá leda tak do sběru. Chudák Nik. Měl ji rád. Říkal jí Lizzie.
Tak mě napadá, co když je Nik tam uvnitř? Rychle jsem začala kulhat ke skále.
Když jsem konečně došla ke vchodu, zjistila jsem, že tam nikdo není. Směle jsem vstoupila. Tedy, vlastně jsem spíš zakopla a přistála na nose.
„Proklatě!“ ulevila jsem si.
Pak jsem se sebrala ze země a pokračovala. Chodba se rozvětvovala na několik dalších. Vybrala jsem si tu úplně zleva. Bylo to tu jak v mraveništi. Bez většího přemýšlení jsem bloudila dál. Myslím, že jsem šla na východ, ale nejsem si tím jistá.
Z páchnoucích chodeb jsem se nakonec dostala k moderněji zařízeným prostorám. K čemu to tu všechno je?

„Tin!“ někdo vykřikl mé jméno a já stočila hlavu doprava.
„Niku!“ Bez ohledu na svou nohu jsem se rozběhla a vrhla se svému mistrovi kolem krku.
„Niku Covelle! Ty mizero! Vyděsil jsi mě k smrti!“ Nik mlčel. Jenom mi s úsměvem opětoval obejmutí.
„Nerad ruším tak dojemnou chvilku…“
„Tak ji neruš!“ odsekla jsem zbavená smyslů. Nik ztuhl. Než mi došlo co se děje, někdo nás Silou prudce odmrštil ke zdi. Praštila jsem se do hlavy. Zase.
I tak jsem ale pohlédla do tváře tomu, kdo měl můj menší otřes mozku na svědomí.
Byl to hrabě Dooku. Tyčil se tam v celé své výšce (byl vážně vysoký!), celý v černém, až na světle hnědý plášť a na tváři zlý úsměv. Vypadal jako padouch z holofilmu. Ale na můj vkus až příliš živém. Začala jsem se třást. K jeho radosti.
Měla jsem dojem, že chce pokračovat v našem "mučení" ale něco upoutala jeho pozornost a spěšně odešel.
Koukla jsem vedle sebe na Nika. Až teď jsem si uvědomila, že je ve stejně žalostném stavu jako já.
Sesbírala jsem se na nohy a kouskem látky, ze své tuniky jsem mu ovázala krvácející ruku.
„Díky.“ Usmál se na mě.
„Máš za co.“ Protočil oči a zřejmě usoudil, že jsem v pořádku. Alespoň duševně.
„Tak kudy?“ zeptala jsem se a ukázala na dvě chodby před sebou.
„Doprava. Tam šel i on. Třeba tam bude východ.“ řekl Nik a vyšli jsme vpřed.

Po nějaké době chůze jsme uslyšeli ránu. Jako by něco těžkého dopadlo na zem. Mrkli jsme na sebe a zrychlili tempo.
Na konci chodby se nám naskytl nečekaný pohled. Byl tam hangár. Uprostřed něj stál mistr Yoda. Před ním ležely dvě postavy a těsně za nimi ležela obří nádrž. Pravděpodobně zdroj té rány. Došlo mi, že ty dvě postavy jsou mistr Kenobi a Anakin Skywalker. Anakin měl ale jenom jednu ruku. Zírala jsem na ten výjev před sebou a snažila celou situaci pochopit.
Po chvilce přiběhli vojáci v bílém brnění v čele, k mému úžasu, se senátorkou Amidalou a rozběhli se na pomoc těm dvěma. Nás si nevšímali.
Přes vážnost situace jsem se přesladce usmála.
„Mistře.“ Nik se na mě podíval.
„Máš mi toho hodně co vysvětlovat.“ Jen si povzdechl.