Velice nudný život Tiny Allasa VI.: Stíhačky, pití a staré tváře

Na můj vkus je tu poměrně brzo nová kapitola. A taky zatím moje nejdelší. Z části proto, že jsem měla už nějaký starý materiál z dřívějška a taky mě inspirovaly pozitivní komentáře z minula. Ale neusínejte na vavřínech drazí, příště se to asi protáhne. Tahle je sice trochu nudná, ale příště to bude lepší. Slibuju. ;)

***
„Nepřátelská stíhačka na desáté hodině.“ hlásil počítač. Neváhala jsem a zasypala ji laserem. Pak se přímo za ní objevila další. Dala mi trochu víc zabrat než ta předešlá, ale zvládla jsem to.
„Čas vypršel. Konec simulace.“ ozvalo se zase. Vystoupila jsem z kabiny. „Úspěšnost testu osmdesát devět procent.“
To je dobré. Není to sice můj nový rekord, ale není to vůbec špatné.
Za těch šest měsíců co je Nik mým mistrem, jsem zjistila, že je báječný pilot.
Naučil mě to taky a odhalil tím můj skrytý talent. Začalo mě to bavit, ale bohužel ve většině případů si musím vystačit jenom s touhle simulací.
Kdybych se chtěla svézt v pravé stíhačce (jako že jo) musela bych si ji nejdříve rezervovat, potom vyřídit papíry ohledně povolení startu, povolení o pohybu na území Republiky a jelikož ještě nejsem plnoletá, tak bych si musela vzít někoho s sebou. Už jen z pomyšlení na to papírovaní mě bolí hlava. A taky jsem na to moc líná.
Zamířila jsem k východu. Šla jsem do jídelny. Radši jsem přidala do kroku. Dneska je pizza a nechci, aby mi ji celou snědli.
Přímo ve dveřích jsem se s někým srazila.
„Nemůžeš dávat trochu pozor?!“ řekl naštvaně. Byl to kluk. Blonďák s šedýma očima a protáhlým obličejem a padawanským copánkem.
„Mám stejnou otázku.“ odpověděla jsem mu.
„Příště dávej větší pozor..“ řekl úplně stejným způsobem jako předešlou větu.
„To platí i pro tebe.“ Nedala jsem se a pokračovala jsem v cestě. Šlehl po mě uraženým pohledem a vešel do místnosti, ze které jsem vyšla. Asi si chce taky zalítat. To prošvihne oběd. Nevadí, zbyde víc pro mě.
***
Li na mě zamávala a šla jsem si k ní přisednout. Po pár minutách přiběhla i rozjařená, nadšeně mávající Dia.
„Holky, nebudete věřit tomu, co se stalo!“ Bylo jí jedno, že řve na celou jídelnu.
„Jen povídej, třeba uvěříme.“ Pobídla ji Li.
„Můj mistr mi dal první samostatnou misi!“ vychrlila a mě zaskočilo. Dia mě musela párkrát plácnout do zad.
„Prosím tě, kdo by tobě dal samostatnou misi? Jsi potížistka! Zvlášť odpoledne, když způsobíš, že se málem udusím vlastním obědem!“ řekla jsem to vyčítavým tónem, ale měla jsem radost. Ta holka po ničem netoužila víc. A to už je co říct.
Čekala jsem, že zase bude dělat slečnu Uraženou, ale byla tak nadšená, že se jenom dál usmívala.
„Ehm, když už jsi tady nedáš si taky oběd? zeptala se ji Li.
„No vidíš, málem bych zapoměla.“ řekla Dia a odběhla pryč.
„Tohle je asi fakt vážný, když zapoměla i na jídlo.“ řekla Li mým směrem a já se usmála. To už byla ona dotyčná zpátky a s dvojnásobnou porcí. Zdá se, že to tak zlé přece jenom nebude.
„A kam vlastně jedeš? zeptala se pak Li.
„Nó…to už jsem jaksi zapoměla, ale je to něco se zbraněma, mám dohlížet na hladký průběh toho všeho nebo tak něco.“ S Li jsme vzájemně protočily panenky. Bylo nám jasné, že tady Diina studnice vědomostí končí.
„Pardon holky, ale já už musim, nechci přijít pozdě na hodinu. Uvidíme se večer. Už se těším.“ řekla Li a spiklenecky na mě mrkla. Pak odešla. Nechápavě jsem se otočila na Diu.
„Co se koná večer?“ Tentokrát obrátila oči v sloup zase ona.
„Jak může existovat někdo, kdo dokáže zapomenout na svůj velký den.“ pronesla s hraným úžasem a ironicky zakroutila hlavou. Já se v duchu plácla do čela. Jednou zapomenu i svoje jméno.
***
Rozhlížela jsem se. Stála jsem v menším sále, vymalovaným žlutě, všude kolem byli pohovky, stoly, židle, meditační židle i pár skříněk. Sál se nacházel uprostřed padawanských ubikací a sloužil jako jakésy shromaždiště a někdy i studovna.
Oficiálně tu teď měl schůzi Jediiský střelecký klub, do kterého mimochodem s Diou a Li patříme, a neoficiálně se tu koná oslava narozenin. A co je nejlepší – MÝCH NAROZENIN! Ano, dnes mi je přesně sedmnáct let.
Když jsem došla k ostatním, zdálo se, že jsem poslední.
„Vítej oslavenkyně!“ zvolala Li a ostatní se přidali. Dokonce mi na hlavu nasadili věnec. Jak milé! Trvalo to ještě pár minut, než jsme se konečně řádně pozdravili.
„No vážení řekla bych, že vás znám všechny dost dobře, jako že jo, na to, abych mohla dojít k závěru, že všichni nesnášíme zbytečné protahování, takže bysme rovnou mohli přejít ke gratulacím a pak konečně začít pařit!“ prohlásila Dia a všichni pokývali hlavou.
Ani nevím, kolikrát jsem tenkrát řekla slovo „děkuju“ nebo „díky“, ale určitě to bylo hodně krát. Musím říct, že z dárků jsem měla upřímnou radost. Většinou to sice byla jen nějaká bonboniéra nebo květiny, ale když jste Jedi, tak toho moc nemáte a navíc ten pocit, že si na vás někdo vzpomněl, hřeje u srdce. Škoda, že tu nebyl Nik, zrovna ho někam odvolali.
Poté jsme rozkrájeli dort a vrhli se na občerstvení, na které jsme se všichni složili. Dalo nám trochu zabrat, než se nám podařilo otevřít šampaňské, ale povedlo se. Sice nám skoro polovina vypěnila, ale na přípitek to stačilo a pití tu navíc bylo dost (samozřejmě Diina práce).
Při našich dalších debatách jsem si najednou vzpomněla na nedávný proslov Kancléře Palpatina. Na tváři se mi přitom objevil úsměv. Mluvil o Jediých. O tom jak jsou poctiví, čestní, skromní, že jsou to ti nejlepší ochránci míru a tak dále. Kdyby se teď dostal sem, stoprocentně by mu spadla čelist na zem.
Tenhle náš osmičlenný klub totiž rozhodně povahou nepatří mezi obyčejné Jediae.
Kupříkladu Aari Selmur, patnáctiletá Chalactanka naproti mně. Je z nás všech nejmladší, ale podle mě je na svůj věk velice vyspělá. Stejně jako většina z jejího druhu byla silně duchovně založená a občas nám to leze na nervy. Krom toho je taky nadšená aktivistka, a když jste náhodou slyšeli psí štěkot nebo zpívání ptáka, tak to byl nějaký nalezenec, kterého ubytovala ve svém pokoji. Uklízecí droidi se z ní jednou zavaří.
Po její levici jsou Matt a Dilen Dallettové. Původem Corelliánci. Dvojčata. Jediná v celém řádu. Ti zapřísáhlí "vyznavači" kodexu je sice neviděli moc rádi spolu, ale když vypadáte úpně stejně, nemluvě o stejném příjmení, tak je těžké ututlat, že k sobě patříte. Tihle dva jsou skvělí mechanici, a taky zapřísáhlí fanoušci závodů kluzáků. Matt mi při jednom závodu málem vyrazil zub. Omlouval se mi za to ještě dva měsíce.
Dále tu je vysoký Chiss celým jménem Nathar'awun'danquoi, aspoň myslím, ale my mu říkáme jenom Nath. Stejně jako já miluje karty (jednou mě připravil o dvacet kreditů!) a jeho největší láskou jsou letadla a všechno ostatní co umí lítat.
Na křesle, blízko okna sedí Dorn Deneen. Rasou cerean. V Chrámu je známý hlavně díky neobvyklé barvě svého meče. Je to taková divně oranžovo-žlutá. Když jsem byla mladší, tak z toho mého se taky stala populární věc, ale to už je dávno. Víc dávno než bych chtěla. Asi vážně začínám stárnout…
Vedle něj na dalším křesle sedí Liuna Ammia. Ale nikdo té miriliance neřekne jinak než Li. Za celý svůj život vystřídala hodně profesí. Vyzkoušela práci v archivu, v dílně a spoustu dalších věcí. Až se konečně dostala k tomu, co dělá teď. A zřejmě ji to baví. Krom toho z celé naší skupiny se asi jako jediná řídí pravidlem "nejdřív myslet, potom konat". My ostatní to děláme obráceně. Těžko říct, kdo je na tom líp…
A nakonec se dostávám k Die. Dia Kreen. Twi'lečka. Konkrétně Rutianská Twi'lečka. Moje nejlepší kamarádka a spřízněná duše. Nepochybně to je to nejupovídanější a nejotravnější stvoření v Galaxii a chlapy střídá jak ponožky, ale srdce má ze zlata.
Když někdo potřeboval s něčím pomoct, tak mu pomohla. Když bylo třeba něco zařídit, tak to zařídila. A mně byla vždycky na blízku. Když jsem se chtěla bavit, tak mě vždycky rozesmála svými vtipy a nemravnými historkami. Když mi do smíchu nebylo, tak jsem se jí mohla vybrečet na rameni. Říkali jsme si všechno. Myslím, že jako sestry bychom si nemohli být bližší.
To je asi konec. Měla jsem sice spoustu dalších přátel a známých, ale těchhle devět mi bylo nejbližších. Ani nevím, co nás vlastně spojovalo. Asi láska k životu a všemu hezkému. Zní to sice jako z nějakého románu, ale je to pravda.
Po dvou hodinách v sále jsme se přesunuli ke mně do pokoje. Všichni až na Aari, její mistr totiž nesnášel, když ponocovala. Já osobně jsem jejího mistra moc ráda neměla. Byl strašně staromódní a lpěl i na těch nejhloupějších pravidlech.
Naše salvy smíchu a breku se v noci určitě nesly celým Chrámem (asi to pití). Ani nevím, jak dlouho jsme tam byli. Prostě jsme pili a pili. Bylo mi ale báječně. Mám skvělé přátele, skvělého mistra a před pár měsíci se mi splnil můj dávný sen. Potkala jsem svojí mámu! Nedoufala jsem, že se toho dne někdy dožiju, ale už to tak je a to se přece musí oslavit, no ne?
***
Už nikdy nebudu pít! Celé ráno jsem jenom klela. Co taky dělat jiného, když se probudíte s matkou všech kocovin. Studená sprcha, prášky a hromady kafe mi sice trochu pomohly, ale i tak se mnou nebyla valná řeč.
Nakonec můžu být ráda, že Nika odvolali, nechci aby mě viděl v tomhle stavu.
Odpoledne už mi bylo trochu líp. Z části mi dělalo dobře i to, že jsem v tomhle stavu nebyla jediná. Dia vypadal ještě hůř. Díky tomu jsme si ani nevšimly toho rozruchu všude kolem.
Seděli jsme zrovna u stolu v té samé místnosti, kde jsme včera oslavovali, když jsem za sebou uslyšela svoje jméno. Otočila jsem dozadu. Brzo jsem zjistila, že jsem se otáčet neměla. Byl to Nik. Moje typická smůla.
Letmo nás dvě shlédnul. Měl ve tváři starostlivý výraz. Asi z toho jak příšerně vypadáme.
„Tin, jedeme pryč.“ Rázem jsem byla střízlivá.
„Co?! A kam? Proč?“ Nevěděla jsem, jestli jsem víc nadšená nebo vyděšená. Nik ale nevypadal moc vesele.
„Na Geonosis.“