Pořád nechápu, jak jsem se k tomuhle mohla dát přemluvit.“ reptala jsem.
„Neboj, bude to zábava.“ Pokoušela se mě v marné snaze navnadit Li.
Li občas zaskakovala na hodinách zdravovědy pro Mláďata a mě tentokrát přemluvila, abych šla s ní. Vůbec nevím, jak se jí to povedlo. Měla s námi jít i Dia, ale ta měla jako obvykle zpoždění.
Vešli jsme do místnosti. Bylo tam asi deset Mláďat, ve věku kolem deseti let.
Začali se mi vybavovat vzpomínky na dobu, kdy mi bylo tolik co jim. To jsem ještě žila v blažené nevědomosti, všeho špatného v téhle galaxii…
„Tin.“ Strčila do mě Li.
„Usnula si nebo co?“
„Ne, jenom jsem se zamyslela.“ řekla jsem jí a koukla se na děti.
„Třído, tohle je padawanka Tin Allasa, dnes nám tu bude pomáhat.“
„Ahoj.“ Zvedla jsem ruku na pozdrav a usmála se. Některé děti mi to oplatily.
„Začneme.“ zavelela Li a několik dětí poslala pro pomůcky.
Cítila jsem se trochu divně. Někteří si mě prohlíželi jako pokusního panáka.
„Kdyby se mi tu opravdu náhodou něco stalo, máš mě na svědomí.“ pošeptala jsem Li.
„Jenom dělej, co ti řeknu a bude to v pořádku.“ To mě vážně uklidnilo. Ale docela rychle jsem se oklepala.
Li si vzala hlavní slovo. Zrovna probírali tepenné krvácení. Pobaveně jsem žáčky sledovala. Někteří při barvitém popisu, jak při tom stříká krev, měli mírně nazelenalý nádech, zatímco jiní ani nedutali napětím. Musím uznat, že Li uměla působivě vyprávět.
Asi po dvaceti minutách sem připochodovala Dia.
„Kde si, mělas tu dávno být.“ osopila se na ni Li.
„Snad se toho tolik nestalo.“ řekla Dia klidně. Li si jenom povzdechla.
„Co vlastně probíráte?“ zeptala se Dia.
„První pomoc při tepenném krvácení.“ odrecitovala Li. „A teď přijde názorná ukázka.“
„Bezva, skočím pro nůž.“ Rozzářila se Dia při této vyhlídce.
„Já to nemyslela doslova!“ zařvala na ni Li. Dia si naoko uraženě sedla zpátky. Ani jsem se nepokoušela zadržet smích.
Nejdřív to celé předvedla Li a jako pokusné zvíře si vzala mě.
„Tak a teď se rozdělte do dvojic a zkuste si to sami.“
Děti se rozdělily a já jsem dostala za úkol je kontrolovat. To by mě zajímalo jak, když o tom vím ještě míň než ty prckové.
„Moc dobře.“ Pochválila jsem malou Twi'lečku, která byla ve dvojici s Diou, která jí do toho neustále kecala. Divila jsem se. Věkově sem moc nezapadala, mohlo jí být tak sedm nebo osm.
„Jak se jmenuješ.“ zeptala jsem se jí nakonec.
„Lenna.“ odpověděla mi.
„Hezké jméno. Já jsem Tin.“ A podala jsem jí ruku.
„Ahoj.“ řekla Lenna a stiskla mi ji.
„Já sem Dia.“ řekla Dia, která očividně nechtěla zůstat pozadu. Lenna podala ruku i jí a odešla, stejně jako ostatní, co měli po práci.
„Je roztomilá co?“ pošeptala Dia mým směrem.
„Jo je.“ odpověděla jsem a otočila se.
„Omluv mě prosím tě.“ řekla jsem Die a vydala se směrem k dvěma klukům, kteří předváděli něco na způsob mandalorianských zápasů.
Když jsem je konečně usměrnila, zjistila jsem, že jsou poslední. Co naplat, popadla jsem trochu protestující Li a Diu, která konečně vyhrála svůj boj s obvazy, a vyšly jsme na chodbu. Je oběd a já mám hlad, že bych mohla zabíjet.
***
Pomalu jsme s Li srkaly polévku a přikusovaly chleba, zatímco Dia se už ládovala Endorianským pečeným kuřetem. Někdy jsem se divila, jak to ta holka dělá. Byla hubená jako proutek, ale přitom měla apetit hodný smečky Wamp.
„Smím si přisednout.“ ozval se za mnou hlas.
„Jasně.“ odpověděla jsem Nikovi a posunula se, abych mu udělala místo. Ten se zadíval na holky. Došlo mi, že jsem je ještě nepředstavila.
„Niku, seznamte se , tohle jsou moje nejlepší přítelkyně a spřízněné duše Dia Kreen a Liuna Ammia a holky, tohle je můj nový mistr Nik Covell.“
„Stačí jenom Li.“ dodala Li a podali si ruce.
Dia, která měla v puse pořád jídlo, vypadala ze začátku trochu komicky, ale jakmile ho spolkla, tak se líbezně usmála.
„Těší mě.“ řekla.
„Mě taky.“ odpověděl jí Nik a podal ruku i jí.
„Můžu vědět, jestli je tvůj zájem o mou maličkost spojen pouze s nedostatkem volných míst nebo něco potřebuješ.“ zeptal jsem se pak Nika.
„Obojí. Ale hlavně to druhé, máme první misi.“ odpověděl.
„Misi? No sláva, už mě z toho věčného posedávání v Chrámu bolí zadek.“ zajásala jsem. „Kam letíme? A co to je zač?“ zajímala jsem se.
„Letíme na Naboo…“ odpověděl a já zajásala ještě víc. Na mojí domovské planetě jsem nebyla léta.
„…a budeme tam doprovázet několik Senátorů, kdyby náhodou vznikly nějaké nepříjemnosti.“ dokončil větu a moje nadšení kleslo na bod mrazu.
„Chceš říct, že naše úplně první mise bude doprovázet nějakou bandu papalášů.“ odpověděla jsem zklamaně a nad slovem "doprovázet" jsem prsty naznačila uvozovky.
„Přesně tak.“ Tím mi moc nepomohl.
„Musím říct, že naší společnou misi jsem si představovala trochu jinak.“
„To já taky, ale musíme přijímat to, co nám život a Nejvyšší rada dává. Prostě zítra v osm nula nula přijď před Senát. A sbal si sebou věci na deset dní. A buď prosím tě přesná. Uvidíme se zítra.“ S tím odešel. Já se otočila ke své polévce. Až teď mi došlo, že Dia a Li sedí naproti mně a celý náš rozhovor poslouchaly. A očividně se zájmem.
„Neber si to tak, na něčem se začít musí a aspoň se podíváš domů ani nevíš, co já bych dala za to, abych se mohla zase kouknout na Ryloth. Nemáme tam sice tak hezkou přírodu a bohaté lidi jako vy, ale…je to prostě doma.“ řekla Dia povzbudivě a opravdu mi tím zvedla náladu. Má pravdu. Jako vždycky. Jiní by si asi mysleli, že jsme padlé na hlavu, ale když vyrůstáte na cizí planetě, daleko od všech příbuzných, tak pro vás vaše rodná planeta i váš druh znamená mnohem víc.
„Co byste říkaly pár kolečkům se světelným mečem.“ optala se nás Dia. S Li jsme nadšeně přikývly.
***
Tu noc jsem nespala dobře.
Zaprvé proto, že jsem i přes své četné mise s mistrem Aldanem byla nervózní a zadruhé proto, že mě Dia při tréninku řízla světelným mečem do boku. Sice jsme měly cvičné světelné meče, ale i tak to docela bolelo a nedalo se na něm ležet. Jako by nestačilo, že mi ho Nik teprve před pár dny málem urazil.
Kdy už všichni pochopí, že můj bok za nic nemůže!
***
Padesát šest, padesát sedm, padesát osm, padesát devět…Jo stihla jsem to! Opravdu jsem tu přesně. Nik tu samozřejmě dávno je. Moje nejlepší vlastnost prostě není dochvilnost. A ten můj zatracený budík si vybral zrovna dnešek, aby se rozbil. Prevít jeden. Teď od něj budu mít naštěstí pár dní pokoj.
„Máš štěstí.“ řekl Nik, když jsem přiběhla až k němu.
„Taky tě ráda vidím.“ Víc jsem říct nestačila, protože Senátoři se svými pomocníky, sluhy i strážemi začali přicházet. Vypadalo to jako nějaké procesí boháčů. Tím nám obyčejným lidem zřejmě dokazujou, kam patříme.
Viděla jsem mezi nimi senátora Orn Free Tae a Tundra Dowmeie , senátorku Bana Breemu, Mon Monthmu nebo senátorku Padmé Amidalu. Na rozpoznávání dalších jsem neměla čas, protože jsme s Nikem vyrazili k lodi taky.
„A ještě něco. Chovej se prosím slušně.“ řekl Nik.
„Chovala jsem se snad někdy neslušně? odpověděla jsem mu s ironickým nádechem.
„Ne za posledních deset vteřin.“
„Velice vtipné.“
Po zdlouhavém nastupování jsme se konečně zvedli do vzduchu.
Šla jsem hledat svůj pokoj. Trvalo mi to skoro půl hodinu. Konečně jsem tu.
Jen mám dojem, že jakmile z něj vyjdu, tak už ho znovu nenajdu. Tohle je bludiště, ne loď. Při nejmenším by si to tu měli aspoň líp označit.
Najednou slyším za sebou kroky.
„Dobrý den, já jsem C-3PO, odborník na mezilidské vztahy.“ ozval se za mnou zlatý droid a naznačil něco jako úklonu. Moc se mu to nepovedlo.
„Padawanka Tin Allasa.“ odpověděla jsem mu, vzala jeho ruku a zatřásla mu s ní. Chudák, asi na to nebyl zvyklý a začal něco koktat. Pak odcupital pryč.
Začala jsem mít dobrou náladu. Něco mi říká, že tahle cesta bude ještě zajímavá.
Autor: klara1 Přidáno:2. Srpen 2013 - 19:30 |
Přihlásit se k odběru |
Ohodnoťte povídku:
10 hvězd
4 hlasy
9 hvězd
6 hlasů
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
0 hlasů
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
0 hlasů