Pragmatik aneb Psané paměti povětšinou podmračeného Padawana VIII

STŘEDA 02:21 ráno, vězeňská cela

(jo, ještě pořád…)

Až mi bude příště zase někdo nadávat, proč s sebou musím všude tahat svůj deník, místo obvyklého zavrčení „Protože chci!“ budu mít konečně argument, který musí chtě nechtě respektovat i Jediové.

Totiž, že takový deník vám klidně může zachránit život. Pokud ho tedy s sebou nosíte opravdu všude. Třeba jako já. Měl jsem ho i ve stavu bezvědomí.

Navíc jeden nikdy neví, kdy se mu bude hodit kousek papíru, nebo se bude nudit natolik, že dostane chuť si načmárat několik geometrických obrazců.

A pokud nuda pokračuje, spočítat jejich obvod a obsah.

Abych ale uvedl věci na pravou míru, správný Jedi se nikdy nenudí a svůj čas využívá rozumně, užitečně a hodnotně, jak s oblibou hlásá Mistr Windu.

Čímž chce vlastně říct, že když nemáte nic na práci, máte meditovat.

Proto Jediové tak často meditují. Aby se nenudili. Jenom já si maluju krychličky a počítám obsahy komolých jehlanů.

No co, nic se nemá přehánět. Ani meditování.

A zrovna pro Jedie to platí dvojnásob. - Hned vysvětlím:

Jedi totiž nebude na zastávce MHD jen tak čekat na dopravní prostředek a koukat před sebe; zkrátí si chvíli tím, že zavře oči a bude meditovat.

Jedi nebude v posteli očima propalovat strop a čekat až se mu bude chtít spát; usne pomocí meditace. No a o tom, že za hezkého počasí Jediové nejraději tráví svůj volný čas v Chrámových zahradách, se ani nemusím zmiňovat; nutno zmínit pouze fakt, že tomu tak není proto, že by se snad chtěli procházet a při tom obdivovat zručnost našich zahradníků, válet se v trávě, nebo si s pár přáteli uspořádat piknik. Hlavním důvodem je, že v otevřené přírodě se medituje mnohem lépe než uvnitř budov. Tak.

Meditace, meditace, meditace.

S jediským životem je tak úzce spjatá, že obdobím, kdy se Jediové snaží meditovat co nejméně, je jejich meditační volno.

Tomu tedy říkám paradox.

To jsem ale odbočil, kam jsem nechtěl. O jediských meditacích by se dal napsat několikasetstránkový román. Což je sice taky dobrá věc na ukrácení dlouhé chvíle ve vězení, ale řekl bych, že tak dlouho tady zavřený nebudu.

Doufám.

Abych se ale vrátil tam, kde jsem skončil… Když jsem se probral z bezvědomí, prvním vjemem byla ostrá bolest hlavy, kvůli které jsem si nejdřív myslel, že mi hlava nějakým nedopatřením skončila v drtiči na odpadky. K tomu se okamžitě přidala pohmožděná žebra, která se bolestivě připomínala při každém nádechu a při výdechu bolela ještě víc. Pomalu se mi vracely vzpomínky. Zběsilý let na speederu s námezdními lovci v patách, tovární zeď, náraz, pád.

Začínalo mi všechno docházet.

Hlavně dech, protože jsem se nádechy a výdechy snažil co nejvíc omezit, abych tak zmírnil bolesti žeber, ale jediné čeho jsem docílil, bylo, že mě ještě víc rozbolela hlava.

Když se daří…

Pro jistotu jsem ale ještě nechal oči zavřené a snažil se o momentální situaci zjistit něco víc nejdřív pomocí Síly.

A zjistil jsem, co jsem rozhodně zjistit nechtěl.

1. Ani náhodou nejsem v nemocnici, jak jsem si chtěl ještě nějakou chvíli myslet.

2. Místnost, ve které se nacházím, je uzavřena silovým polem.

3. Za silovým polem stojí skupinka postav a jedna z nich je stoprocentně Sing.

4. Aurra Sing je v mojí blízkosti.

5. Moje levá ruka se cítí nezvykle pohodlně, což znamená, že nemám komlink.

6. Aurra Sing mi sebrala komlink.

7. Už jsem rozpoznal i Sarastera a ostatní lovce. Stojí vedle Sing. Áha.

8. Nic mi svou vahou nedrtí pánev, tudíž nemám svůj světelný meč.

9. Aurra Sing mi ukradla meč.

Nebo aspoň doufám, že ho má, protože i navzdory okolnostem mám pořád větší šanci, že se mi ho podaří ukradnout zpátky, než že bych ho našel na místě havárie, kde jsem ho pravděpodobně upustil. Tam už nebude určitě.

Coruscantští vetešníci jsou rychlí.

10. Silové pole je jako na potvoru zabezpečené kódem.

Kdyby se spouštělo pouhým tlačítkem jako silová pole ve vězeňských blocích s nižší ostrahou, otevřel bych ho bez větších potíží, ale takhle mám smůlu. Smůlu a podezření, že ten kód zná jenom Sing a zrovna z ní ho Mind-trickem fakt nevymámím. Sith aby do toho!

11. Sám se odsud nedostanu.

12. Zvládl jsem nezvládnout snadno zvládnutelnou misi, kterou podle všezvládajícího Mistra Windua zvládne každý.

Hm.

Já zase zvládám obhajobu – ne každý zvládne Aurru Sing.

13. Z bolesti se mi dělá špatně od žaludku a v cele není toaleta. Bezva.

S otřesnými zjištěními se dostavil i sluch, který zřejmě v důsledku nárazu hlavy o permabeton doposud stávkoval, a já konečně uslyšel hlasy.

„A to má ten chcípáček takovou cenu, jo?“ divil se zabrak.

Zrovna jeho podle hlasu poznám, protože na mě během honičky na speederech vydatně pálil a ještě vydatněji u toho nadával. Jenom si už nepamatuju, jestli nadával mně nebo kvůli tomu, že se ani jednou netrefil.

Těžko říct.

Asi na jeho otázku někdo souhlasně kývl, protože se ozvalo sborové mručení značící spokojenost.

„No to mě teda poser!“ zatoužil zabrak. „Vědět to dřív, už dávno nechám vraždění a dám se na unášení jediskejch teenagerů!“

„Padawanů,“ opravila ho Aurra.

„Padavků,“ zopakoval zabrak.

Ach jo. Nejen že neumí střílet, ještě špatně slyší.

„Mně ale nebaví čekat, až se ten zatracenej jediskej šmírák vzbudí,“ zaprotestoval twi’lek a pohotově navrhl: „Já bych do něj trochu kop, třeba to pomůže…“

„Nic takovýho,“ zamítla Aurra rázně. Síla jí žehnej.

„Proč ne?“

„Protože jsem to řekla, a protože při holopřenosu hrabě nejednou zdůrazňoval, ať mu toho skrčka dopravíme na Serenno bez úhony.“

Síla tedy žehnej i Separatistům.

Počkat… cože? Serenno?!

Twi’lek se ale nechtěl nechat odbýt. „Dyť se podívej, jak vypadá! Jedna podlitina navíc se na něm ztratí.“

„Jo, taky bych řek,“ přidal se zabrak. „K čemu vůbec bude Dookuovi takovej Padavka? Navíc když spí? Já bych do něj taky radši kop!“

„Nechte těch dohadů, než kopnu já do vás, a radši kontaktujte Výtržníka,“ nakázala Sing. „Obávám se totiž, že tenhle krasavec není jedinej špicl, kterej tam čmuchal. Takovej mladej Padawan s sebou musel mít mistra.“

Už mě tou svou znalostí Jediů vážně začíná štvát.

„To jako… že jich bylo víc?“ užasli lovci.

„Minimálně dva.“

„Mhe! Tak to máme kliku, že se Saraster nechal voblbnout jen jednim,“ uchechtl se rodian.

„Polib si, Wyne,“ vrátil mu Saraster. „Z toho Jedie nám náhodou kápne slušnej profit, takže byste mi měli spíš děkovat a ne se do mě furt navážet. Jak jsem měl vědět, že není novinář, když tvrdil, že je?“

„A jak my měli vědět, že to zas posereš, když’s tvrdil, že ne?“ opáčil Wyne.

„Sklapněte, blbečci, hovořim,“ oznámil důležitě zabracký ostrostřelec a zapnul vysílání komlinku.

Hovor byl přijat téměř okamžitě.

„Brej lov, Jenissi, ty jeden zhulenej bastarde!“ halekal zabrak vesele. Zřejmě to považuje za zdvořilý pozdrav. Odposlech komlinku měl zavedený do ucha, takže hlas volaného slyšet nebylo. „Ne, že nám zase všechno vychlastáte, zatímco budem pryč! Hele, poslyš, Aurra tvrdí, že si máte dát velkýho majzla, páč ten Padavka… Co? No, ten novinář, přece… vod Jediů… jo, ten mračoun. Tak ten prej s sebou měl ňákýho ministra.“

„Minist… Mistra!“ štěkla Sing.

„Soráč, brácho,“ omluvil se zabrak. „Tak mini-mistra, prej. Končim. Lovu zdar!“

Sílo má. Jako by toho nebylo málo.

Teď ještě celá kantýna půjde po Mistru Piellovi.

Zanedlouho se nechala slyšet lady Sing.

„Psát na papír. A perem! V dnešní době!“ pronesla pohoršeně. „Já věděla, že Řád Jedi je zastaralý, ale že až tak?“

No jo, papír a pero je moje specialita. Opravdu se často nevidí, aby…

„Naval mi můj deník!“ houkl jsem na ni a prudce se postavil.

Nebyl to dobrý nápad. Okamžitě se mi zatočila hlava a já sebou bezmocně pleskl zpátky na podlahu.

Aurra se jenom posměšně ušklíbla. Deník samozřejmě nenavalila.

A mně se navalilo z toho pádu.

Zabrak se rozchechtal. „Padavka už zase padá! Vidíte to? Jedno se musí Jediům nechat – jména maj trefný.“

Ohromně vtipné.

„Takže ten deník je tvůj,“ zaradovala se Aurra. „Výborně. Jeho obsah jsi psal taky ty?“

„Vrať ho.“

„Ty zápisy zřejmě musejí mít velkou cenu,“ pokračovala sebevědomě. „Dal sis tu práci a všechny je zašifroval.“

Samozřejmě, nejsem přece hlupák. Opravdu nemám nejmenší zájem o to, aby si moje zápisky někdy někdo četl. Proto jsem si vymyslel vlastní soustavu písmen, znaků a číslic.

Tedy svoje vlastní písmo.

Říkám mu latinka.

„Víš, chlapče,“ pronesla s posměchem, „kdyby vás v tom vašem věhlasným Chrámu místo psaní podivnejch klikyháků radši učili jak řídit speeder, tak jsi tady teď nemusel bejt.“

Ne, nebyl bych tady, kdyby Warrena Finleyho už konečně někdo poučil o tom, že proti nespavosti farmaceutický průmysl dávno vynalezl takové vymoženosti, jako jsou třeba prášky na spaní.

„Kolik myslíš, že nám Dooku za tvůj deník dá?“ zajímala se Aurra.

„Nic,“ odtušil jsem. „Pokud ho nepřesvědčím, že obsah deníku nemám v hlavě a tudíž ho ze mě nemůže dostat mučením.“

„I kdyby to byl pro hraběte dostatečnej důvod pro to, aby si ten deník koupil, určitě mu neunikne, že je zašifrovanej,“ řekla a dodala medově: „A vzhledem k tomu, že jsi zřejmě jedinej, kdo tu šifru přečte, mučení se stejně nevyhneš.“

Beru zpět. Warrenovi Finleymu doporučím rovnou kyanid.

„Můžu aspoň dostat napít?“ vzdychl jsem nešťastně. Někdy se totiž šance ukrývají pod tajemnými rouškami nejroztodivnějších událostí, a pokud si jich i přesto všimnete, Síla vás povede.

A já si všiml.

„Myslíš si snad, že seš náš host, Jedii?“ obořil se na mě twi’lek.

„Mám bolesti. A k tomu ještě žízeň. A to mi dělá problémy zůstat při vědomí,“ přeháněl jsem, co to šlo. „A je především ve VAŠEM zájmu, abych při vědomí zůstal.“

„Proč jako?“ nechápali lovci.

„Protože vám pomůžu.“

„Pomůžeš? S čím?“

„Pomůžu vám prodat hraběti Dookuovi svůj deník.“

„A proč bys to dělal?“ chtěla vědět Aurra a tvářila se podezíravě.

„Protože to tak bude pro všechny lepší,“ ujistil jsem ji. „Vy dostanete zaplaceno, já se vyhnu zbytečnému mučení, hrabě ušetří za elektřinu. Všichni na tom vyděláme!“

„A jakým způsobem na tom vydělají tví jediští bratři?“ zajímala se Sing škodolibě. „Jejich výhrou bude zrada gratis?“

„Řekněme, že nepatřím mezi nejloajálnější osoby,“ přiznal jsem zkroušeně. „Krom toho, mí „jediští bratři“, jak jsi je nezvala, mě poslali na smrt. Proč bych se měl starat o jejich blaho?“

Sing se usmála a vědoucně pokývala hlavou.

„Podcenila jsem tě,“ připustila nakonec, „Zřejmě nejsi takovej zaslepenej hňup, jako většina Jediů. Začínáš se mi líbit.“

Ó, kompliment od samotné Aurry Sing. Až se dostanu zpátky do Chrámu, červeně si ho podtrhnu.

Až ale zjistí, co mám v plánu ve skutečnosti, rázem se jí líbit přestanu.

Nemám totiž v nejmenším úmyslu Řád zradit. Ani teď, ani nikdy potom.

Jen doufám, že až to zjistí, nebudu v jejím dosahu. Má blaster ráže 75.

Fakt ho má. Viděl jsem ho na vlastní oči.

„Wyne, dones našemu milému zajatci trochu vody,“ přikázala Aurra. Když se rodian vrátil, vypnula silové pole, aby mi mohl podat skleničku s vodou, a hodila mi k nohám můj deník.

„Půjdu kontaktovat hraběte,“ řekla. „Nepřistaneme na Serennu dřív než se s ním dohodneme. Ty si zatím v té své knížečce najdi vhodnou pasáž, která by ho přesvědčila, že se bez tvýho deníku neobejde. Když budeš obratně vyjednávat, třeba nakonec zůstaneš naživu.“

Jo, to bych rád.

Spustila silové pole a v doprovodu svých nohsledů odkráčela pryč.

Pasáž, kterou bych přesvědčil Dookua ke koupi mého deníku, jsem nehledal.

To by tam totiž taková pasáž nejdřív musela být.

Navíc jsem přesně věděl, co hraběti řeknu.

Tak jsem tedy vypil vodu a než pro mě přišli, pořídil jsem předchozí zápis. Jedi se přece nikdy nenudí, no ne?

Mistr Windu ze mě bude mít radost.

Pokud rozdýchá, že jsem se nechal takhle blbě chytit.

Upřímně jsem se těšil, až se s hrabětem Dookuem setkám. Sice prostřednictvím holopřenosu, což se s reálem srovnávat nedá, ale zase na druhou stranu takový holopřenos mi od hraběte zaručí bezpečnou vzdálenost. Ne všechny zvěsti, které o něm kolují Galaxií, jsou lichotivé.

Každý ví, že hrabě Dooku byl původně Jedi. Velmi schopný Jedi.

Po letech ale došel k závěru, že bude lepším politikem než Jediem, a proto odešel z Řádu, po svých předcích převzal titul hraběte a založil Konfederaci nezávislých systémů.

Není to tak dávno, co sháněl spolehlivého partnera do politiky, a usoudil, že Mistr Kenobi bude tou správnou volbou. Když se jejich cesty konečně zkřížily na planetě Geonosis, hrabě neváhal a předestřel mu svůj návrh.

Mistr Kenobi byl zajisté polichocen, že se mu dostalo takové pocty, nicméně trval na svém přesvědčení, že on na rozdíl od hraběte bude lepším Jediem než politikem, a jeho nabídku proto zdvořile odmítl.

Hrabě Dooku, ačkoli zarmoucen, rozhodnutí přítele beze zbytku respektoval a ve vší uctivosti Mistru Kenobimu přátelsky nabídl, že mu tedy alespoň uspořádá gladiátorské hry.

Byla to velká událost. Do arény se sjely tisíce Geonosianů v čele s vybranou společností Obchodní federace, a to jenom proto, aby viděly Mistra Kenobiho zápasit.

Hry se ale bohužel zvrhly ve veřejnou popravu Jediů a senátorek, kvůli čemuž musela zakročit samotná Rada Jedi, která ale na představení vůbec nebyla pozvaná a způsobila tak společenské faux pas. A toto malé nedorozumění vyústilo v konflikt galaktického rozměru známý jako Klonové války.

Od té doby šlo všechno do kopru. Kancléř Palpatine se musí často ukazovat v holovizích -> plánují se na něj atentáty -> Finley má divoké sny -> Rada Jedi vezme případ do svých rukou -> Hyuen skončí v zajetí -> jednání s hrabětem Dookuem.

A to už tady jednou bylo. Začarovaný kruh.

Doufal jsem, že náš rozhovor neskončí nabídkou gladiátorských her.

Když jsem s blastery námezdních lovců v zádech vstoupil do řídicí místnosti lodi a uviděl hrozivou holoprojekci Dookuova majestátu, začal jsem pochybovat, že můj plán vyjde. Obelstít námezdní lovce bylo snadné, ale obávaného pána ze Sithu?

První promluvil hrabě.

Nic jiného mu ani nezbylo, já se k začátku neměl.

„Tak ty jsi ten Jedi, kterého jsem si koupil,“ zkonstatoval nejapně. „Tvá věznitelka tvrdí, že vlastníš určitý předmět velmi vysoké hodnoty. Doufejme, že je to pravda, protože já skutečně nemám rád, když mě někdo tahá z postele bezdůvodně.“

Skrytá výhružka mi neunikla. A podle toho, jak si Saraster nervózně přešlápl, ani lovcům ne.

„Aurra Sing mluvila pravdu,“ potvrdil jsem. „Pro jednou…“

Hraběti pobaveně ucukly koutky a Aurra mě po mě šlehla dosti nepříjemným pohledem. Moje domněnka tedy byla správná.

Pro jednou.

„Jde o deník obsahující zápisy strategických postupů Řádu Jedi ve válce. Jsou zde popsány bitvy, které proběhly i bitvy, které teprve proběhnou, a to včetně detailních plánů na zabrání planet patřících Konfederaci.“

Hrabě na sobě nedal nic znát, ale v jeho očích se zračil zájem.

Nebo to tak aspoň vypadalo přes zrnící holoprojektor.

Abych svým slovům dodal váhu, nalistoval jsem stránku počmáranou roztodivnými mnohoúhelníky, kterými jsem se bavil minulý týden na hodině biochemie a zamával jí hraběti před holonosem.

„Vidíte? Tohle jsou třeba plány nové republikové zbraně pro pozemní boj.“

„To nevypadá jako zbraň,“ namítl hrabě.

„To tak taky na první pohled vypadat nemá,“ zahučel jsem netrpělivě. „Přece vám nebudu ukazovat podrobnosti, když jsme se ještě nedohodli!“

Nechápu, co se mu nelíbí na mých nákresech.

„A jak si můžeš být tak jistý, že se dohodneme?“ otázal se hrabě.

„Protože máte jedinečnou příležitost získat věc, kterou jinak nenajdete, přinejmenším ne tak snadno,“ odpověděl jsem. „Buď vám deník prodám, nebo ho zničím. Záleží na vás.“

„Jen tak mi ho prodáš?“ nevěřil hrabě. „Hochu, pokud ten deník skutečně obsahuje to, co tvrdíš, že obsahuje, uvědomuješ si vůbec jak velkou zradu hodláš spáchat a jak dalekosáhlé důsledky bude taková zrada mít?“

„Jo, uvědomuje,“ zabručela Aurra znuděně. „Prostě je to bezpáteřní zrádce a udělá všechno pro to, aby si zachránil ten svůj padawanskej krk.“

„Nebo je možná rozumnější než jeho kolegové a pozná, kdy nadejde čas přejít na správnou stranu a vyhnout se tak zbytečným nepříjemnostem,“ opáčil Dooku. „Co za ten deník vlastně chceš?“

„Dvojnásobnou odměnu pro námezdní lovce a záruku, že mi nebude ublíženo a že budu žít,“ vysypal jsem ze sebe požadavky.

„Námezdní lovci už odměnu mají,“ připomněl hrabě.

„Za mě. Ale ne za deník.“

„Proč bych si měl kupovat deník, když jsem si už koupil tebe?“ nechápala holoprojekce. „Podle Sing jsi ten deník přece psal ty.“

„Možná jsem génius,“ přiznal jsem skromně, „ale všechny ty souřadnice vojenských základen, obsahy muničních skladů a čísla bojových jednotek si vážně nepamatuju. I přesto, že jsem je psal.“

„Dobře tedy,“ připustil hrabě. „Když ale koupím deník, proč bych měl v tom případě kupovat tebe?“

„Třeba proto, že je deník zašifrovaný a já jsem kód k jeho rozluštění?“ napověděl jsem.

„Sám se mi nabízíš a necháš se koupit jako kus zboží. Proč?“

„Protože jsem lovcům slíbil dvojnásobný zisk výměnou za sklenku vody,“ přiznal jsem neochotně.

Dooku si povzdechl. Zřejmě si myslí, že jsem největší trouba všech dob.

„Chci důkaz,“ řekl posléze. „Chci důkaz, že ten deník je pravý.“

Konečně. Na tuhle chvíli jsem čekal celou dobu. Zatímco jsem listoval deníkem a předstíral, že hledám určitou stránku, myslí jsem vyhledal svůj komlink. Tušil jsem, že bude někde v řídicí místnosti, a teď, když jsem už věděl, že leží na stolku kousek ode mě, nebylo těžké se na něj napojit. Má mysl do něj vstoupila, procházel jsem se po jeho konstrukci, vstupoval do jednotlivých drátků, až se mi podařilo komlink zapnout.

To už jsem naoko našel hledanou stranu a začal číst. Srozumitelně a nahlas.

Velmi srozumitelně a dostatečně nahlas.

„Toto je zpráva z Devaronu pro mistry Jedi zapsaná před půl rotací, přesně ve 13 hodin 28 minut a 15 vteřin,“ řekl jsem úvodem. Je téměř k neuvěření, že záměny sekund za vteřiny si všimne minimum lidí. Zvlášť ve dvě ráno. A na to jsem spoléhal.

Nikoho tedy ani nenapadlo, že jsem právě do komlinku nadiktoval jednu ze dvou potřebných souřadnic.

„Jsme obklíčeni nepřáteli,“ předčítal jsem. „Ale naše situace nevypadá bezvýchodně, pokud posily dorazí včas. Zprávu k posílení linií jsme odeslali včera v 21:07:36 místního času a přílet dalších klonových jednotek proto očekáváme každou chvílí. Předpokládáme, že se nám poté podaří odrazit útoky bitevních droidů a jen co zformujeme vojenské síly, zaútočíme na separatistickou základnu, poněvadž SE RENOmovanému mistru Yoth Kilianovi podařilo lokalizovat její polohu.“

Podle toho, co jsem právě nakecal, by dle mých propočtů útok na základnu mohl probíhat někdy touhle dobou.

Hrabě Dooku zaraženě mlčel. Možná se mi to zdálo, ale jeho holoprojekce trochu pobledla.

„Zřejmě jsem neměl důvod ti nevěřit,“ pronesl pomalu, jen co se vzpamatoval. „Před necelou hodinou jsem skutečně byl informován, že naše základna na Devaronu je pod útokem.“

Ha, a pak že ho z postele taháme MY.

„Jaké další plány ohledně Devaronu jsou v deníku zapsány?“

„Už jednou jsem řekl, že nebudu předbíhat, dokud se nedohodneme,“ připomněl jsem.

„Právě jsme se dohodli,“ uzavřel hrabě a obrátil se k lovcům. „Přistanete na Serennu a dostanete svou odměnu. Jak za Jedie, tak za ten deník. A tobě,“ slíbil mi, „nezkřivím ani vlas. Stačí?“

„Domluveno,“ domluvil jsem.

Hrabě se ale k domluvení neměl.

„Jak se jmenuješ, chlapče?“ chtěl ještě vědět.

„Daimon Hyuen,“ řekl jsem popravdě.

No co, tak nemožné jméno jako je Hyuen si stejně nezapamatuje.

Nikdo si ho nepamatuje.

Aspoň ne napoprvé.

Poté mě lovci doprovodili zpátky do mé cely. Ani jsem neprotestoval.

Během svého vzrušujícího mimocelního výletu jsem si prohlédl loď lovců, a jelikož není nijak velká, bez problému jsem si zapamatoval dostatečné množství chodeb potřebné k tomu, abych se tady vyznal.

Zjistil jsem, že můj meč se taktéž válí na stolku v řídicí místnosti.

Viděl jsem Aurru Sing, když zadávala kód pro otevření a zavření silového pole a zapamatoval si ho.

Podařilo se mi odeslat zprávu mému mistrovi; zprávu obsahující souřadnice a název planety, na kterou míříme.

Zalíbil jsem se hraběti Dookuovi.

A teď mi začalo zvonit v uších. Skvěle.

A jak jsem věděl o bitevních plánech na Devaronu? Můj mistr, velice schopný stratég, je totiž pomáhal sestavovat těsně předtím než jsme opustili Chrám, a během naší cesty k Výtržníkovi mě do nich zasvětil, protože se mě snažil poučit o válečných taženích.

Asi si myslí, že ze mě taky bude stratég.

Teď bych ale měl místo psaní raději meditovat, abych se dal trochu dohromady. Jsem zraněný, unavený, a obávám se, že setkání s jediským křižníkem se neobejde bez boje.

Proto bych měl… - počkat! To není zvonění v uších!

Je to lodní alarm!