Padawanka VIII

Sabryn pomalu otevřela oči, lehce se na posteli nadzvedla a podívala se ven z okna. Slunce svítilo, nikde ani mrak a dokonce téměř žádný smog, prostě jeden z těch dnů, kdy kytky vesele bují a ptáci se můžou ukřičet, pokud ovšem zrovna nejste na Coruscantu. Jako Sabryn zrovna teď. Ale tak jako tak bylo venku moc hezky. Usmála se. A navíc byl zvláštní den. Podle Talkina bude dnes mít patnácté narozeniny. Netušila odkud to ví, protože věděla, že je ve skutečnosti adoptovaná (jednomu to musí dojít, když je člověk a žije mezi samými twi’leky), ale tvrdil jí, že je to dnes. A v tenhle den je také slavila, takže to bylo v konečné fázi jedno. Tedy dřív je slavila, na Rylothu. Jediové si na oslavy narozenin moc nepotrpí, takže mohla čekat maximálně blahopřání od Zana. Pokud na to ovšem zase nezapomene. Ona si jeho narozeniny pamatovala vždycky, ale on to prostě v hlavě neudržel. Nechápala to. Jak si někdo, kdo zná v podstatě celé dějiny Republiky nazpaměť, nedokáže zapamatovat jedno datum?
Ale i tak, patnáct člověku není každý den. A dnes měla celé dopoledne volno, než bude muset jít s Keenenem do Senátu, takže si chtěla koupit nové boty, nějaké pořádné, ne ty pitomé, co dostávali v Chrámu, protože byly strašně nepohodlné. A navíc měly ošklivou barvu.
Vstala, a zatímco se oblékala a přemýšlela, kam si schovala svoje kredity, pohrávala si s myšlenkou, že by si vážně koupila ty fialové boty na podpatku, co viděla v obchodě minulý týden. Musela se smát, když si představila, jak by se tvářil Zan, kdyby v nich napochodovala do Chrámu.
Váček s penězi byl samozřejmě až v úplně poslední zásuvce, do které se podívala. Jako vždy. Vyhrábla ho zpoza hromady papírů, připnula si ho k pásku a vydala se dolů do jídelny na snídani.

Když vešla dovnitř, přejela poloprázdnou místnost pohledem. Byla tu spousta neobsazených stolů, což bylo na tuhle denní dobu docela neobvyklé. Na zdi visela dnešní nabídka a po krátkém prostudování se rozhodla pro vejce. Na jídelním lístku sice nebylo specifikováno, čí ta vejce jsou, ale občas bylo prostě lepší se neptat. Vzala si tác s talířem, a potom, co na něj přidala ještě láhev s vodou, se vydala přes místnost ke stolu u dveří, kde se právě něčím ládoval Zan.

„Brý ráno. Neměl jsi dneska náhodou dohlížet na prcky na té exkurzi?“ zeptala se a sedla si vedle něj. Zan se na chvíli přestal nacpávat kaší, co měl na talíři.
„Měl. Ale mistr mě odchytil, že prý musí odjet pryč, a tak se to ruší,“ odpověděl.
„Odjet pryč? Víc ti k tomu neřekl?“ podivila se a natáhla se pro solničku. Zan pokrčil rameny.
„Ne. A vypadal, že má dost naspěch.“
Sabryn přikývnula a pustila to z hlavy. Pomalu se pustila do své snídaně a při jídle se snažila vzpomenout, v kolik že se to vlastně má s Keenenem setkat. Musím se ho ještě zajít zeptat, pomyslela si trochu mrzutě.
„Sabryn!“
Otočila se a zjistila, že už mistra hledat nemusí.
„Mistře, chtěla jsem se…“ začala, ale nenechal ji domluvit.
„Promiň, ale nemám moc času. Jdu ti jen říct, že odlétám, takže to odpoledne se ruší,“ přerušil ji v půlce věty.
„Ale proč? Kam?“ nechápala. Takhle narychlo?
„Na záchrannou misi. Na Geonosis,“ odpověděl stručně se zachmuřený výrazem a měl se k odchodu. Sabryn se zamračila. Geonosis? Pokud si dobře vzpomínala z hodin zeměpisu, Geonosis byla pouštní planeta. A taky domov podivných okřídlených hmyzáků a bůhví čeho ještě. Tak koho jde zachraňovat?
„Moment. Jakou záchrannou misi? A koho jdete zachraňovat? Poletím s vámi,“ vyhrkla, odstrčila tác se snídaní a začala se zvedat.
„Ne!“ vyrazil ze sebe pravděpodobně trochu prudčeji, než měl v úmyslu. Sabryn si uraženě sedla zpátky na lavici.
„Proč ne?“ zeptala se a vzdorně si zkřížila ruce na prsou. A zkus si odpovědět „Protože jsem to řekl“, pomyslela si v duchu.
„Protože … tam prostě nemůžeš.“
„Ale proč?!“ dožadovala se nějaké přijatelnější odpovědi. Keenen se na ni zamračil.
„Protože tě tam není potřeba. Byla bys tam prostě navíc, proto,“ odvětil jí, tentokrát už bez zaváhání s pohledem zabodnutým do svých hodinek a rychle vyšel ven z jídelny. Sabryn se naštvaně obrátila zpátky ke svému talíři a popadla odloženou vidličku.

„Sabryn?“ ozval se po chvíli Zan opatrně.
„Co?!“ vyštěkla a vyčítavě na něj vidličku namířila.
„Já jen že jsem ti chtěl dát dárek k narozeninám,“ zvednul omluvně ruce na svou obranu a hypnotizoval hroty vidličky, vznášející se sotva dvacet centimetrů od jeho očí. Sabryn si rezignovaně povzdychla a odložila ji na stůl. Vykuchat Zana za to, že ji její mistr naštval, by nebylo moc fér.
„Fajn, tak sem s tím,“ zamumlala. Zan vytáhl malý balíček a hodil jí ho do klína. Sebrala ho a s narůstající zvědavostí z něj strhla obal. Objevila se malá krabička. Alespoň to není kniha, pomyslela si a sundala z ní víčko.
Byl to řetízek s přívěškem. Sabryn trochu překvapeně zamrkala a vytáhla ho ven z krabičky. Řetízek byl kovový, stejně jako přívěšek představující … klikyhák?
„Páni. Co to je?“ zeptala se a ukázala na prapodivně zkroucený znak. Vypadalo to trochu jako znakové písmo, ale rozhodně ne z žádné řeči, kterou by znala.
„Pokud se dá věřit tomu prodavači, tak by to mělo znamenat něco jako Mír, ale nebyl si tím moc jistý. Líbí se ti?“
„Je super, fakt,“ ujistila ho. Opravdu se jí líbil. Byly to sice jenom zdánlivě nahodilá změť vzájemně se protínajících čar, ale dal se v nich vysledovat určitý řád. S trochu představivosti to byl celkem pravidelný šestiúhelník.
Chvíli zápolila se zapínáním, než se jí ho podařilo rozepnout a nasadit na krk. Spokojeně si přívěšek vrhající kovové odlesky prohlížela. Byl svým způsobem moc hezký. A každopádně mnohem lepší než Moderní dějiny v kostce, což byla sice malá, ale o to nudnější knížka, kterou od něj dostala minulý rok.
„Díky moc, Zane. V knihkupectví bylo zavřeno?“ zeptala se trochu štiplavě.
„Bylo. Ale to s tím nesouvisí,“ ohradil se a vstal z lavice.
„Jdu do knihovny. Půjdeš taky?“
„Do knihovny?“ zeptala se ho stejným tónem, jako by jí navrhnul návštěvu městské skládky. „Právě jsi dostal volno a ty se jdeš učit?“
„No co, potřebuju si jenom najít pár věcí!“ ohradil se a zamířil k okýnku na špinavé nádobí.
Sabryn sebrala ze stolu svůj tác a několika rychlými kroky Zana dohnala.
„Ne, vážně by ses měl s tím knihomolectvím trochu mírnit, jinak se z tebe za chvíli stane mistr Windu. A dva pod jednou střechou byste se nesnesli,“ rýpla si ještě naposled při odchodu z jídelny. Pak zabočila vpravo k hlavnímu vchodu, zatímco Zan zamířil ke knihovně.

Sabryn spokojeně kráčela zpět do Chrámu. Na nohách měla nové kožené boty těsně pod kolena, černomodré s kovovými přezkami. Spokojeně si je prohlížela. Tak za ty prachy určitě stály, pomyslela si. Jen s mírným píchnutím u srdce si vzpomněla na všechny ty kredity, které se přelily z její kapsy do kapsy toho neřáda, se kterým se musela dobře jeden a půl hodiny hádat a smlouvat o ceně. A na konec ho stejně musela k poslední nabídce trochu … popostrčit. Usmála se. Vlastně to ani nebylo pravé ovládání mysli. Jenom mu vnukla myšlenku na snížení ceny.
Zrovna procházela hlavním chodem, když z boční chodby vyběhl Zan a vypadal dost rozhozeně. Když ji zaregistroval, rychle k ní přiběhl a vychrlil ze sebe:
„Sabryn, pojď, honem musíme do knihovny!“
Popadl ji za ruku a táhnul ji pryč. Překvapeně zamžikala očima a dotčeně se mu vytrhla.
„No hele! Snad není takovej spěch,“ ohradila se. Co mu sakra je?
„Neuvěříš, co se stalo. Přišel s tím jeden starší padawan a …řeknu ti, je to teda něco. Tak pojď!“
Otočil se a chtěl jít, ale Sabryn ho popadla za límec a zastavila ho.
„U-kli-dni-se. Klídek! A řekni mi, o čem to proboha blábolíš?“ zamračila se na něj přísně. Zan se zhluboka nadechnul a vydechnul. Pak o poznání klidnějším hlasem prohlásil:
„Víš, jak Keenen říkal, že letí na tu záchranou misi na Geonosis?“
„ Jasně že vím, stalo se to sotva před dvěma hodinama. A?“
„Mihran tam letěl taky.“
„K věci, Zane, k věci!“ popoháněla ho, popuzená tím, jak to z něj leze jako z chlupaté deky. Zan se na chvíli odmlčel a pak posmutněle pokračoval:
„Neřekli nám úplně celou pravdu. Byla to záchranná mise, ale v mnohem větším měřítku než jsme si mysleli. Separatisti … v podstatě vyhlásili válku Republice. Zajali mistra Obi-wana s jeho padawanem a senátorku z Naboo a Řád pro ně vyslal záchranný tým. Na Geonosis teď zuří bitva.“
Sabryn na několik sekund úplně ztratila řeč. Separatisti vyhlásili válku? pomyslela si užasle. Tomu se nedalo věřit. Jistě, věděla, že pár soustav diskutuje o odtržení od Republiky, ale že by se ta banda senátorů odhodlala něco s tím vážně dělat kromě diskuzí, to bylo rozhodně nečekané.
„Odkud to víš? Jsou od tam nějaké zprávy?“
Zan přikývnul.
„To jsem se ti snažil celou dobu říct. V Chrámu teď moc Jediů nezůstalo a ti, co informace dostávají, se o ně moc ochotně nedělí, to mi věř. Ale pár lidí se zkouší napíchnout na jejich vysílání přes příruční holoprojektor a když jsem odcházel, už to měli skoro odkódované.“
„Tím chceš říct, že je tam stará Jocasta klidně nechává nabourávat tajný vysílání?“
„Spíš tiše trpí vpovzdálí. Ale když jsme přišli, nevypadala zrovna informovaně. Vsadím se, že si to taky ráda poslechne.“
„Fajn. Tak na co tady vlastně čekáme? Hni sebou!“ pobídla ho Sabryn a vyřítila se směrem ke knihovně. Zan si jenom povzdechl a rozběhl se za ní.

V knihovně panovala trochu napjatá nálada. U jednoho z větších stolů se shromáždila velká skupina padawanů a o nic menší houf prcků. Když se Sabryn se Zanem prodrali blíž ke stolu, uviděli na něm ležet cosi, co snad původně mohlo být vysílačkou nebo holoprojektorem, předtím než ho někdo rozšrouboval. Nad změtí součástek se skláněl mladý togrut a zamračeně se v nich vrtal. Vedle něj stála nautolanka Lana, kterou Sabryn znala ze střelnice, a s nespokojeným výrazem sledovala jeho počínání. Bez přestávky ho bombardovala radami, na které togrut reagoval většinou jednoslovně, aniž by přerušil systematickou práci.

„Máš to špatně. Nehledě na to, že postupuješ přesně opačně než bys měl, JÁ bych to takhle rozhodně nedělala.“
„M-hm.“
„Ne, vážně, máš to úplně špatně. Víš, co tam máš špatně?“
„Ano.“
„Tady ti chybí konektor.“
„Já vím.“
„Jak, víš? A proč ho tam teda nenamontuješ?“
„Proto.“
„Proto?! Vždyť to takhle nebude fungovat!“
„Bude.“
„Bez konektoru teda ne! Do háje Tannere, tyhle spoje se bez konektoru nepropojí, a když se nepropojí tyhle, nepovedou elektřinu dál, a když nepovede elektřina dál, nepropojí se ani ty další a tím pádem tady budeme mít tak akorát krabici šrotu. Krabici šrotu, kterou nevede elektřina a kterou elektřina ani nikdy nepovede, pokud tam nenamontuješ ten zatracenej konektor!“
Togrut jménem Tanner konečně vzhlédl od své práce a s bohorovným klidem jí oznámil:
„Lano, nejsi tady jediná, kdo má na Geonosis mistra, takže buďto zmlkni a nech mě pracovat, nebo splyň se Silou, buď tak hodná.“
Nautolanka párkrát uraženě otevřela a zase zavřela pusu. Pak si odfrkla a odvrátila se od Tannera, který se už zase plně soustředil na svou práci a jí si nevšímal. Když zaregistrovala Sabryn, s rozhořčeným výrazem se k ní naklonila a šepotem tak hlasitým, že ho slyšeli snad všichni u stolu, poznamenala:
„Jen se na to podívej. Že neuhodneš, co tam zase zkazil?“
Sabryn se naklonila nad Tannerovu hlavu a chvíli studovala jeho práci.
„No … nechybí ti tady náhodou konektor?“ prohodila směrem k togrutovi nevinně. Tanner na chvíli strnul se šroubovákem ve vzduchu a zdálo se, že odolává pokušení někoho s ním praštit, ale pak si jenom hlasitě povzdechl a vrátil se ke své práci.
Sabryn ve skutečnosti neměla ani páru, kde by měl konektor být. Dokonce si ani nebyla jistá, k čemu konektor vlastně je. Co se týkalo elektronických přístrojů, její schopnost opravy se omezovala na zapnutí a vypnutí, popřípadě použití programu k automatickému vyhledání chyb, což bylo stejně k ničemu, protože jí program vždycky buďto oznámil, že chybu nenašel, nebo na ni vychrlil stovky příkazů, přičemž jedna polovina nefungovala a druhé polovině nerozuměla.

„Tak,“ obrátila se k Laně a vmáčkla se na lavici vedle ní, „ vzhledem ke stavu … hm … toho na čem právě pracuje, hádám, že asi nic novýho zatím nevíš, co?“
„Pár věcí se sem doneslo. O bitvě samotné ale zatím nic moc, ani nevíme kdo má navrch, jestli armáda Republiky, nebo armáda Separatistů.“
„Armáda Republiky?“ zeptala se užasle Sabryn. Ta banda stráží?
„Jo,“ přisvědčila Lana. „Kancléř schválil vytvoření klonové armády.“
„Vytvoření klonové armády?“ zopakovala po ní konsternovaně. Klony. No nazdar.
„Jistě. Byla potřeba, věř mi. Nás by bylo moc málo na všechny ty droidy Separatistů. A navíc mají prý, ale to se neví jistě, podporu sithů.“
„Podporu sithů?!“
Lana se zamračila.
„Mohla bys přestat opakovat všechno po mně? Tys snad vůbec nic nevěděla?“ ptala se jí nevěřícně a kroutila při tom hlavou.
„Nebuď tak překvapená Lano, ty ses to taky dozvěděla ani ne před hodinou,“ usadil ji Zan a vmáčkl se do neexistujícího prostoru na lavici vedle Sabryn.
„Ani tvůj mistr ti nic neřekl?“
„Ne,“ zamumlala Sabryn a zamračeně hleděla do desky stolu. Udělal to znovu. Už zase jí nic neřekl.
„Proč nás tady nechali?“ obrátila se naštvaně k Zanovi.
„Nevím, možná tam padawani nemohli,“ odpověděl jí trochu nepřesvědčeně Zan.
„Ale jo, mohli tam. A taky jich tam pár šlo,“ nezdržela se Lana. Sabryn se zamračila snad ještě víc než předtím.
„A proč tam vlastně nejsi ty?“ zeptala se jí nevrle.
„Já mám na starost hlídat malé, hej!“ vykřikla a vydala se zpacifikovat dvě holčičky, které evidentně čekání na zprávy přestalo bavit, a málem na sebe s pomocí Síly překotily vedlejší stůl. Když odešla, Sabryn uraženě zkřížila ruce na prsou a odfrkla si.
„No paráda. A to nás nemohli vzít s sebou? Zas tak hrozný to tam být nemůže a my jsme už přece byli na nebezpečnejch misích. Pamatuješ na tu bombu v Senátu, co jsme zneškodnili?“
„Myslíš tu akci, jak jsi při ní vysklila úplně novou střechu Kongresové haly?“ zeptal se Zan s nadzdviženým obočím.
„Fajn, fajn, zapomeň na bombu. Já prostě jenom nechápu, proč mě nechal tady. Bez toho, aby cokoliv řekl. Cokoliv. On se ani neobtěžoval mi říct, že jde do bitvy. A vůbec. Chová se ke mně, jako bych byla malá, na Geonosis je určitě potřeba každej světelnej meč, ale ne, já musím zůstat v Chrámu, protože si myslí, že jsem zjevně příliš neschopná, než abych tam k něčemu byla! Ne Sabryn, nemůžeš jít do bitvy, byla bys tam navíc, potřebujem každého, ale ty jít nesmíš, bla, bla, bla! Argh!“ zavrčela a praštila pěstí do stolu, čímž si vysloužila další tichý vražedný pohled od Tannera. V průběhu svého proslovu se tak naštvala, že kdyby teď byl Keenen poblíž, pěkně by to schytal, mistr-nemistr.
„Kdyby aspoň něco řekl,“ posmutněla stejně náhle, jako se předtím naštvala a opřela se sklesle lokty o stůl. Chvíli seděli se Zanem v tichu.

„Mám to.“
Nic nemohlo způsobit větší ruch než tahle klidně pronesená věta. Všichni se okamžitě shlukli co nejblíže Tannerovi a napjatě sledovali, co se bude dít. Mladý togrut naťukal pár příkazů na ovládacím panelu holoprojektoru a stroj s hlasitým zabzučením začal přenášet signál. Byl hodně rušený, ale přesto se dala v hologramu docela jasně rozeznat postava vojáka. Muž měl na sobě světlou zbroj s černými spoji a v ruce třímal zbraň. Na rameni a na přilbě s trojcípím hledím měl barevné pruhy, které nejspíš znamenaly vyšší hodnost. Ačkoliv byl obraz celkem dobrý, slovům vojáka moc dobře rozumět nešlo a daly se zachytit jen trhané úryvky.
„ … poskytnout vzdušnou podporu na sever od … početně nás stále převyšují, ale … stahujeme jednotky od arény, nedá se …“
„Nemohl bys zkusit něco udělat s tím signálem?“ zeptala se Tannera twi’lečka po jeho levici a krčila čelo soustředěním se na nepříliš srozumitelnou zprávu. Togrut zamračeně zmáčknul několik tlačítek a obraz se úplně rozostřil, ale kvalitě zvuku to nijak nepomohlo. Zamračeně shodil zadní kryt a přepojil dva dráty na jiné místo. Tentokrát obraz zmizel úplně. Tanner ze sebe vydal několik nesrozumitelných slov, při kterých sebou nejblíže stojící togrutka cukla a zamračila se na něj. Přepojil dráty a zadal na klávesnici nějaký kód. Obraz se změnil, místo vojáka se tam objevil Jedi se zapnutým světelným mečem a v pozadí se ozývala střelba a rány.
„Mistr Finnel!“ vypískla twi’lečka a naklonila se ještě blíž, aby dobře slyšela, co její mistr říká. Mirilianec na hologramu měl evidentně problémy, protože během řeči neustále odrážel paprsky laserů, které na něj pálil neviditelný nepřítel z leva.
„Velitelskému stanovišti, tady velitel Finnel . S jednotkou 354 jsme se odtrhli od skupiny a rychle nás obkličují, pošlete nám prosím posily na souřadnice, které vám …“ jeho řeč byla přerušena nečekaně velkou salvou střel z laserů, které jakoby najednou létaly ze všech stran. Jediův meč se změnil v pouhou zářící skvrnu, pohotově vykrývající veškeré střely.
Kolem stolu v knihovně nikdo ani nedutal. Všichni napjatě sledovaly scénu, odehrávající se na hologramu před nimi. Po několika minutách déšť střel ani v nejmenším neochabl, spíše se zdálo, že s každou vteřinou zesiluje víc a víc. Na Finnelově tváři se už perlil pot námahou a soustředěním, když mu náhle střela zasadila nešťastný zásah přímo do ruky s mečem, který mu vypadl z ochablého sevření a zhasnul.
„Ne!“ vykřikla jeho padawanka a bezmocně sledovala, jak do jejího mistra vzápětí udeřilo mnoho dalších paprsků, pod kterými se zhroutil k zemi. Do obrazu se dostalo několik droidů, kteří namířili svoje blastery na kameru a vypálily. Vzápětí vypadl vysílání obraz.

Kolem stolu zavládlo snad ještě hrobovější ticho než při vysílání. Twi’lečka jen upřeně zírala na místo, kde byl ještě před pár sekundami obraz mistrova těla. Ponuré mlčení prolomil až Tanner:
„Mám se podívat na jiný kanál?“
Chvíli nikdo neodpovídal. Skupinka si nebyla jistá – bylo lepší se to dozvědět hned, nebo si uchovat naději o trochu déle?
„Jo. Prohledej i ty ostatní,“ odpověděla mu nakonec Sabryn a poposedla si ještě blíž k holoprojektoru. Jestli se Keeenenovi něco stane, chtěla to vědět.
Togrut opět zmáčkl několik tlačítek a místo naprostého prázdna se na hologramu začala objevovat další zrnitá postava, která se ale začínala vyjasňovat. Byl to další voják, tentokrát bez helmy. Otevřel ústa a začal hovořit.

Sabryn seděla u vedlejšího stolu, podpírala si bradu rukou a koukala do prázdna. Tannerovo hledání vysílacích kanálů už trvalo strašně dlouho. Odsedla si, když někdo začal vypočítávat počty obětí. Čísla a čísla. Naštěstí mezi nahlášenými Jedii nebyl ani Keenen, ani Mihran. Ale to ještě stále nic neznamenalo. Ten člověk na hologramu (Sabryn už si nepamatovala jak vypadal, mezitím se vystřídalo několik dalších vysílání) až příliš jasně zdůrazňoval, že to rozhodně nejsou konečné počty. Nejspíš jich je mnohem víc.
Bezmyšlenkovitě sáhla po přívěsku, který jí ještě pořád visel na krku, a začala si s ním pohrávat.
Ta ironie. Mír. U všech bohů, osud má někdy zvrácenej smysl pro humor, pomyslela si rozladěně. Už se jí nezdál tak hezký jako předtím. Vlastně, čím déle se na přívěsek dívala, tím víc ji rozčiloval, a tak si ho sundala a zastrčila hluboko do kapsy.

Uplynuly další sáhodlouhé minuty, než se konečně ozvala zpráva, která probudila všechny v knihovně k životu. Objevil se mistr Windu a začal mluvit.
„Jednotky Separatistů byly zatlačeny zpátky a vydávají se na ústup. Všem pozemním jednotkám: na zaslaných souřadnicích vás vyzvednou výsadkové lodě, neprodleně se k nim dostavte. Po vyzvednutí všech vojenských sil ze země se vzdušné jednotky vrací zpět na Coruscant.“
Celá skupina kolem stolu si oddechla. Vrací se zpět. Konečně bude konec té nejistoty, která všechny v posledních hodinách užírala.
„Pochybuju, že tam bude ještě něco zajímavého ke slyšení. Brzo budou tady, takže to už vypnu,“ oznámil jim Tanner, sbalil holoprojektor a spolu s nešťastnou twi’lečkou vyšel ven z knihovny.
Sabryn se zvedla z lavice a protáhla se. Bylo zbytečné tady dál zůstávat a z toho nekonečného sezení už byla celá rozlámaná. Vydala se ven z knihovny a zamířila do svého pokoje. Cestou se jí honily hlavou dost černé myšlenky. Ke konci zachytili kus zprávy, která odhadovala, že až polovina Jediů bitvu nepřežila. Nebyla to celá zpráva a byl to spíše odhad, ale i tak. Keenen by měl šanci padesát na padesát. A to nebylo moc.
Když došla do svého pokoje, padla přímo na postel. Bylo sice teprve poledne, ale to dopoledne jí připadalo dlouhé jako celý den. Z kapsy jí na postel vypadnul ten pitomý přívěsek od Zana, a tak ho popadla a zabouchla ho do nejspodnější zásuvky. Pak zavřela oči a pokoušela se alespoň trochu uklidnit mysl meditací s nepříliš valnými výsledky. Brzy to vzdala a dál jen ležela na posteli a koukala se do stropu.

Musela na chvíli usnout, protože ji náhle vzbudilo bušení na dveře.
„Sabryn, spíš nebo co? Už přiletěli,“ volal na ni přes dveře Zan. Rázem byla dokonale vzhůru. Přiletěli? No konečně. Popadla boty, které před tím skopla a rychle si je natáhla na nohy. Mezitím se Zan dal zase do bušení a tak odskákala ke dveřím s jednou botou v ruce a otevřela dveře čudlíkem.
„Já slyším! A bylo otevřeno,“ upozornila ho a ve stoje si začala navlékat druhou botu, zatímco Zan netrpělivě podupával mezi dveřmi a ve chvíli kdy se obula, vyrazil rychle k přistávacím plošinám a ji vlekl za sebou.

Společně stály kousek od přistávací rampy a pozorně sledovali spoustu lidí, kteří vycházeli z první lodi. Ale ani jeden z mistrů se neobjevil. Stejně tak u druhé lodi. Až ze třetí se mezi prvními vynořil Mihran. Když je zaregistroval, vydal se k nim a rychle se proplétal mezi ostatními lidmi.
„Mistře, jsem rád že jste…“ začal ho zdravit Zan, ale Sabryn mu vpadla do řeči.
„Jo, jasně, ale mistře, je Keenen v pořádku? Teda živý?“ vychrlila ze sebe a s očekáváním se na něj zahleděla.
„Upřímně Sabryn, nevím. Nebyli jsme ve spojení, byl jsem celou dobu na oběžné dráze a jeho jsem viděla naposled předtím, než sestoupili na Geonosis. Pak už ne a ani na zpáteční cestě se mnou v lodi nebyl,“ odpověděl jí s mírným zamračením nad jejím chováním Mihran. Potom pokynul Zanovi směrem k východu z hangárů.
„Musím ještě něco zařídit v Senátu, pojď se mnou,“ oznámil mu a zamířil pryč.
„Uvidíme se potom, jo?“ rozloučil se s ní Zan a rozběhnul se za svým mistrem.
Sabryn zůstala stát na místě. Neslyšel o něm. Ale to ještě nic neznamená, pomyslela si optimisticky a vydala se ke třetí lodi, ze které se právě vysouval můstek.

Jenže v ní nebyl. Ani ve třetí, čtvrté, páté, šesté. Lodě přiletěly, vyložily pasažéry a zase odlétaly. Zatím ještě nepropadla panice, protože by to stejně nemělo smysl, ale rozhodně k tomu neměla daleko. Už zbývala jen jedna loď, ze které právě začali vystupovat lidi. Keenena mezi nimi neviděla. Pozorně propátrala celý dav, ale on prostě nikde nebyl. Loď se vznesla do vzduchu a zamířila do hangáru.
Nevěděla, co má dělat. Co když je mrtvý? To si ani nedokázala představit. Sice spolu měli rozepře, to ano, protože byli oba dost rozdílní, ale … tak nějak si to nedovedla bez něj představit.
Ale ne, zatřepala rozhodně hlavou a zakázala si takové poraženecké myšlenky. Prostě ho musela přehlédnout. Musela. Možná, že byl dokonce už v první lodi a teď je dávno uvnitř, zatímco ona tvrdne tady. Ale možná taky ne. Ta myšlenka na to možná se jí neustále vkrádala do hlavy.
Naposledy se rozhlédla po takřka vyprázdněné přistávací ploše. Pak se rozhodně obrátila a rychlým krokem zamířila pryč.

Už skoro procházela dveřmi, když ji zastavil náhlý a na prázdnou plošinu překvapivý zvuk. Zvuk přistávající lodě. Když se obrátila, spatřila malou loď, která nesla na svém boku zvláštní označení. Byl to Nemocniční speciál. Dveře od lodi se pomalu otevřely a vysunul se výstupní můstek. A z něj jako první sešel Keenen. Žije! Pomyslela si šťastně Sabryn a pozorně si ho prohlédla. Až na obvaz na ruce nejevil žádné známky jakéhokoliv zranění. Když vystupoval z lodě, mluvil s vojákem po svém boku, ale teď ji konečně zaregistroval.
„Sabryn. Moc rád tě vidím,“ pozdravil ji s úsměvem a začal sestupovat na zem. Sabryn rychle překonala těch několik kroků a pak překvapila i sama sebe, když ho blesku rychle objala a stejně rychle zase ustoupila zpět.
„Ani nevíte, jak já ráda vidím vás! Všechny ty lodě, co odletěly, ta vysílání, mistr Mihran, seznamy oběti, byl to fakt děs. Všichni tady byli jako na trní, jestli se vrátíte, nebo ne a … proč jste mě nevzal s sebou? Vážně, proč jste mě tam nevzal? Bylo tam prý dost padawanů a-a vy jste mě nechal v Chrámu! Proč? To není fér! Zvládla bych to. A co jsem slyšel, navíc bych tam určitě nebyla!“ chrlila ze sebe Sabryn. Teď když věděla, že žije, uvědomila si jak moc naštvaná na něj vlastně je.
„Drtivá většina z těch padawanů je mrtvá, Sabryn,“ odpověděl až trochu nepřirozeně klidným hlasem Keenen. To ji umlčelo. Jak se taky dalo argumentovat proti tomuhle?
„Vůbec tam neměli být, věř mi. Nebyl to dobrý nápad.“
„No dobře, ale … proč jste mi nic neřekl? Vůbec nic?“
„Pověz, kdybych ti řekl, jak nebezpečné to doopravdy bude, co bys udělala ty?“
„No…“ zarazila se Sabryn. Věděla, co by udělala. Trvala by na tom, aby mohla jet s ním. Keenen pokračoval:
„Pochop to, takhle to bylo lepší. Znám tě, ty by se na tu loď vetřela. A to jsem nechtěl,“
„Mistře?“ zeptala se ho po chvíli ticha. „Vyhráli jsme?“
Keenen zavrtěl posmutněle hlavou.
„Jestli jsme vyhráli? Ne. Jen jsme je zahnali na ústup v jedné skoro bezvýznamné bitvě. Ale rozhodně jsme nevyhráli válku.“