Padawanka VII

Sabryn stála před hodinami v hlavní síni a nedůvěřivě zírala na hodinky na svojí ruce. Čas na nich se totiž rozcházel s časem na hodinách o dobrou hodinu. No tohle snad není možný! Prosím ať ty hodiny nejdou, ať nejdou ...
„Ahoj Sabryn!“
Najednou ji cosi praštilo do ramene a zpoza ní se ozval veselý hlas. Sabryn se ani nemusela otáčet, aby zjistila, kdo to je.
„Nazdar Zane. Kdy ses vrátil? A jak bylo na první misi?“
„Už včera. A na misi to bylo dobrý. Letěl jsem vesmírnou lodí jenom párkrát, ale nikdy jsem nebyl na hlavním můstku a řeknu ti, bylo to mnohem lepší než simulace, co se používaj pro nácvik pilotování. A taky bylo fajn sledovat ten respekt normálních lidí před jediema,“ zašklebil se.
„Normálních lidí? Hlavně že ty jsi nenormální. Ale to je fuk, prosím tě, nevíš, jestli tyhle hodiny jdou nebo ne?“
Zan se zamračil a podíval se na svoje hodinky, aby porovnal časy.
„Jasně že jdou, proč by nešli?“
„Ty moje ukazujou o hodinu míň. A to jsem si je seřizovala podle hodin v knihovně.“
„Hodiny v knihovně stojí.“
„A do prčic,“ zaklela Sabryn. Takže měla být už tři čtvrtě hodiny někde úplně jinde.
„Už musím. Uvidíme se na cvičišti!“ houkla na něj přes rameno a rozeběhla se nejbližší chodbou pryč.

„Ne, ne, takhle ne. Nejdřív tam musíš namontovat těsnění!“
Mistr Del se zamračil na mladého zabraka, který se tvářil jako hromádka neštěstí a dost neúspěšně se pokoušel o složení blasteru. Možná by mu to šlo lépe, kdyby nepoužíval techniku pokus-omyl, pomyslel si Del a s povzdechem přešel k dalšímu padawanovi. Tomu to šlo sice o poznání lépe než zabrakovi, ale to snad každému ve třídě. Asi by bylo na místě je nejdříve naučit střílet, ale mistr Del byl velký puntičkář, co se týče údržby zbraně, a tak museli všichni absolvovat rozložení, vyčištění a složení zbraně zpět do původního stavu. A to všechno asi po deseti minutové instruktáži. Znovu si povzdechl a přejel lopotící se třídu káravým pohledem.
„Absolutně nechápu, proč …“
Prásk!
„Zdravím!“
Náhle se rozrazily dveře a dovnitř vlétla rozcuchaná dívka zčervenalá od běhu, takže se ostatní padawani už nedozvěděli, co mistr nechápe. Ten se teď na nově příchozí zamračil a významně se podíval na hodiny.
„Lekce začala už skoro před hodinou! Co tady děláš tak pozdě? A jak se jmenuješ?“ zeptal se nevrle a natáhnul se po archu se jmény.
„Sabryn. A pozdě jdu jenom kvůli neschopnému personálu,“ odpověděla.
„Jak – kvůli neschopnému personálu?“ nechápal Del. Sabryn pohodila hlavou a zazubila se na něj.
„No, kdyby sebou opravář hodin trochu hejbnul, byly by hodiny v knihovně opravený a já bych tu byla dřív. O něco,“ dodala a porozhlédla se po třídě. Mistr si ji neochotně odškrtnul, podal jí blaster a ukázal k jednomu z posledních míst.
„Běž si sednout a vyčisti ten blaster. Na tabuli máš nákres,“ řekl jí ještě a mávl rukou směrem k tabuli, na které byl strašně složitý náčrtek součástek, ovšem bez jakéhokoliv jasného návodu na složení. Sabryn si ho vzala a šla se posadit ke stolu u dveří.

Přitáhla si židli blíž ke stolu a než se dala do práce, porozhlédla se po třídě. Jak se zdálo, s rekonstrukcí někteří dost zápolili. Její soused, zabrak, se právě pokoušel složit blaster hrubou silou. Povzdechla si a začala zbraň rozkládat. Tenhle nový typ neznala, ale podařilo se jí ho rozložit asi za patnáct minut, takže se mohla pustit do čištění, které ale bylo podle ní naprosto zbytečné, protože zbraň byla v podstatě čistá. Nespokojeně začala otírat hlavní komoru. Proč se musí u všech čertů čistit blaster, který je evidentně po údržbě? zapřemítala v duchu a dala se do přelešťování hlavně. Pak jí ale pohled sklouznul na jejího souseda, který držel blaster hlavní k oku a pochopila. Mistr jim nechtěl vydávat zbraně úplně všanc a stejně by je pak bylo asi potřeba přečistit, takže jim dal už hotové.
To je nuda, pomyslela si otráveně a začala pomalu skládat blaster zpět. Já jsem si přišla zastřílet sakra!

Zbraň už byla skoro složená, když se náhle mistr zvednul ze svého místa za katedrou a začal obcházet třídu. Skoro všichni už byli hotoví, a tak ji těm, kteří to ještě nestihnuli, vzal, několika rychlými pohyby složil a vrátil jim ho s káravým pohledem zpět. Sabryn s nadějí zacvakla hlaveň na správné místo a vzhlédla k mistrovi. Snad už konečně půjdou na střelnici. Když k ní Del došel, automaticky natáhnul ruku pro blaster.
„Ale já ho mám složenej!“ bránila se dotčeně a odtáhla zbraň z jeho dosahu. Mistr se zamračil a nechal ruku napřaženou ve stejné poloze jako před tím, s dost skeptickým výrazem. Sabryn mu ho nakonec neochotně podala a založila si ruce. Mistr ho důkladně (trochu moc důkladně na její vkus) zkontroloval a pak jí ho podal zpátky.
„Není to špatné,“ řekl jí a posunul se k jejímu sousedovi. Sotva se od ní odvrátil, Sabryn nespokojeně popadla blaster a začala si ho prohlížet ze všech stran. Není to špatné? Tss, jistě že to není špatný. Ještě aby bylo.

Mezitím mistr Del skončil a postavil se před tabuli. Sabryn s očekáváním vzhlédla. Jestli teď nebudou střílet, tak mě tady viděli naposled, slíbila si v duchu.
„Tak dobře. Všichni jste to víceméně zvládli, takže ve zbývající hodině…“
Prosím, prosím, ať střílíme, ať střílíme, ať…
„… půjdeme na střelnici a každý si vyzkouší střelbu.“
Jo! pomyslela si šťastně, popadla blaster a rychle se vydala ke dveřím.

„Tohle je snad zlej sen!“ zaúpěla polohlasně Sabryn a hodila toužebný pohled směrem k terčům na druhé straně místnosti. Tomu vyzkoušení střelby totiž předcházela sáhodlouhá přednáška o bezpečném zacházení se zbraní. A ona už málem usínala ve stoje. Co je tohle za logiku? Vždyť používáme ty nejnebezpečnější zbraně v galaxii, sakra! Sjela pohledem ke svému meči a láskyplně ho pohladila. To si vážně myslí, že nás nenapadne nic lepšího, než si vystřelit s blasterem oko? Škoda že na jedie triky s myslí nefungují. Tohohle by stálo za to umlčet.
„…takže nikdy, nikdy ji nenechávejte odjištěnou. Tak, to by snad mohlo stačit. Teď si to půjdeme vyzkoušet,“ skončil konečně Del a pokynul směrem ke střeleckým stanovištím. Všichni padawani si vybrali svoje místo a postavili se na ně.
„Fajn. Teď všichni vypálíte pět cvičných ran, dobře?“
Jen to dořekl, Sabryn nedočkavě zvedla blaster a zacílila. Byla to jenom příruční zbraň a (alespoň z jejího pohledu)zdaleka nedosahovala kvalit blasteru od Talkina, ale aspoň něco. Terče byly klasické kruhové, postavené asi ve vzdálenosti čtyřiceti metrů, takže nic těžkého. Přivřela jedno oko, nadechla se a s výdechem vystřelila. První paprsek dopadnul do okruhu mimo střed, protože ještě nebyla na zbraň zvyklá, ale druhý ho už líznul a třetí jím prošel přesně. Sabryn se spokojeně chystala na další výstřel, ale najednou koutkem oka zachytila udivený pohled mistra Dela.
Cože to Keenen říkal? Předstírat že jsem blaster neměla v ruce sedm let? No tak to se povedlo, pomyslela si Sabryn skepticky, protože na připomínku svého mistra naprosto zapomněla. A tak, když se chystala vystřelit po čtvrté, s povzdechem zbraní trochu pohnula a zamířila víc k okraji terče. Stejně tak s pátou střelou. Poté sklonila blaster a přejela pohledem ostatní padawany. Bylo jich tam i s ní dvanáct a většina nedosahovala nijak zvláštních výsledků. Jen pěti z nich se podařilo přiblížit střelou ke středu. A jen ona a ještě jedna nautolanka se do středu opravdu trefily.
„Dobře, vystřelte ještě jednu sadu, pak si k tomu něco řekneme,“ oznámil jim Del a začal procházet kolem řad. Sabryn znovu pozvedla blaster a začala střílet.

Po lekci se Sabryn vydala na venkovní cvičiště, aby se trochu odreagovala, ale hlavně si chtěla procvičit obranu. To byla totiž věc, ve které její styl zaostával. Spoléhala spíš na útok a někdy se v zápalu boje úplně zapomínala krýt.
„Hej, Zane! Dáme si souboj?“ houkla na tholothiana, který právě dobojoval s jiným padawanem.
„Ale jo, klidně. A jak bylo na lekci?“ zeptal se Zan, když k ní došel.
„Šlo to. Ale upřímně, byla tam děsná nuda. Kdybych tušila, že budu muset dělat kompletní údržbu naprosto čistýho blasteru…“
„Tak co?“
„Tak bych dneska dopoledne nečistila ten svůj. Nemáš ponětí jak je to otravný, dělat to dvakrát v jeden den,“ zabručela Sabryn a vzala si cvičný meč. Mnohem radši cvičila s normálním, ale takhle aspoň nehrozilo, že jeden druhému něco usekne. Porozhlédla se po prostranství, které mělo tvar poměrně dlouhého obdélníku a bylo plné bojujících dvojic. Jen na konci zbývalo ještě pár volných stanovišť a tak se k nim vydali.

Když došli k jednomu ze čtverců vysypaných pískem, zaujali bojová postavení a začali kolem sebe kroužit. Po několika klamavých útocích jako první doopravdy zaútočila Sabryn (jako vždy) a rychlými údery tlačila Zana k okraji čtverce.
„Nějak ti to nejde,“ poznamenala Sabryn zvesela a prudce sekla mečem po Zanově hlavě, jenomže neodhadla sílu a když její čepel narazila do jeho meče, vyvedlo ji to na okamžik z rovnováhy. Zan toho okamžitě využil a rychle přešel do protiútoku.
Pár minut se takhle přetlačovali a nezdálo se, že by měl některý z nich navrch. Zan byl sice silnější, ale zase nebyl tak vynalézavý v technice boje. Prostě spoléhal na klasické údery a nenamáhal se vymýšlet si různé finty a podrazy, na což byla Sabryn expert. Ona tomu říkala „alternativní způsoby“, on prostě podvádění.
Zan proti ní náhle vyrazil prudkým výpadem, ale Sabryn lehce srazila jeho meč stranou a pak rychle ukročila doleva. Protože Zan mečem nenarazil na žádný odpor, ztratil rovnováhu a klopýtnul dopředu, přes její šikovně nastavenou nohu. Sabryn ho rychle drapla za límec tuniky a prudce jím trhla směrem k sobě, čímž ubohého Zana připravila o poslední zbytek rovnováhy. Zároveň mu druhou rukou, ve které svírala meč, vyrazila ten jeho z ochablého sevření a dala mu čepel na krk.
„Mrtvej,“ poznamenala celkem zbytečně a pustila ho. Zan si nespokojeně došel pro meč a cestou si bručel cosi o podvádění. Sabryn překvapeně zavrtěla hlavou.
„Co to s tebou je? Vždyť ses vůbec nesoustředil.“
„To máš fuk. Jen jsem se zamyslel,“ mávnul rukou a zvednul meč ze země.
„A o čempak?“
„Nic důležitýho. Jen jsem si vzpomněl na misi a přestal jsem dávat pozor. Ale to je jedno, dáme odvetu?“ zeptal se trochu roztržitě.
„Vlastně jsi mi ještě pořádně neřekl, co jste na té misi dělali,“ připomněla mu.
„Pak ti to klidně řeknu, ale nejdřív tu odvetu, dobře? Nerad tě nechávám v iluzi, že jsi lepší než já,“ popíchnul ji. Sabryn si odfrkla a pohodila hlavou.
„Ty jsi tak ohleduplný,“ zazubila se na něj a připravila si meč. Postavili se opět do středu čtverce a začali znova.

„Uf,“ vydechla znaveně Sabryn a plácla sebou na lavičku. „Taky ses mohl vzdát dřív, abychom se tam nemuseli honit tak dlouho.“
Zan, který se posadil hned vedle, jí věnoval dotčený pohled.
„Já jsem se nevzdal. Pokud vím, tak jsem jenom nabídl remízu, za což bys mi měla být vděčná, protože kdybych to neudělal, byli bychom tam další hodinu.“
„No jo pořád. Ale teď mi pověz o té misi. Byl jsi na Naboo, ne?“
„Jo, na Naboo. Byli jsme tam na korunovaci nové královny a bylo to docela zajímavý. Znáš rodinu Naberrie?“ zeptal se jí Zan. Sabryn se zamyslela. To jméno jí něco říkalo, ale nemohla si vzpomenout, odkud ho zná.
„Neznám,“ zavrtěla hlavou.
„Je to jedna z nejvlivnějších rodin z Naboo. Mistr se s nimi zná, a tak jsme u nich bydleli. Byli moc milí,“ řekl Zan s trochu zasněným úsměvem. Sabryn se na něj podezřívavě podívala.
„Proč se tak šklebíš?“
„Co? Aha, to já jen tak. No, nic moc se tam nestalo, ale bylo to tam fajn,“ zakončil rychle. Sabryn se nemohla zbavit dojmu, že před ní něco skrývá, ale nevěděla co. No nic, však on se stejně podřekne, pomyslela si a vstala z lavičky.
„Já už asi půjdu. Za chvíli je večeře, jdeš taky?“
„Jo, ale až potom. Běž napřed,“ řekl a zůstal sedět se zadumaným výrazem. Sabryn pokrčila rameny a měla se k odchodu. Ještě naposled se ohlédla, ale Zan už ji totálně nevnímal. Svoje modré oči měl zabodnuté do zdi a tvářil se jako… Sabryn zapátrala v mysli po něčem dostatečně pitomém, aby to vystihovalo jeho výraz, ale na nic nepřišla. Nakonec nad tím mávla rukou a vydala se do jídelny.

Sabryn se spokojený výrazem kráčela po hlavní ulici směrem od Chrámu. Po čtrnácti dnech intenzivního přesvědčování byla konečně propuštěna na lekce probíhající na pořádné střelnici mimo Chrám a dokonce si sebou mohla vzít svůj blaster, který teď měla přehozený v pouzdru přes rameno. Kdyby se jí lektor ptal, měla od Keenena nařízeno říct, že ho dostala už v Chrámu. Hm, lektor, jak že on se to vlastně jmenuje? zapřemítala Sabryn. Určitě to předtím věděla, ale teď si nemohla za nic na světě vzpomenout. Mrkla na hodinky: tři čtvrtě na tři. Protentokrát šla přesně na čas.
Zahnula doprava a sešla z hlavní ulice. Šla rovně asi pět minut, a když přešla ulici a zahnula za roh, objevila se před ní poměrně nízká budova béžové barvy. Když přišla blíž, uviděla u skleněných vstupních dveří tabuli s nápisem „Střelecké výcvikové středisko“. Vstoupila dovnitř a ocitla se v malé vstupní hale. Přímo naproti vchodu bylo několik dalších dveří. Lekce se údajně měla konat ve Velké střelnici, ale na dveřích byla napsaná jenom velká písmena, popřípadě vůbec nic. Sabryn chvíli uvažovala co dál, ale nakonec prostě namátkou otevřela nejbližší dveře, na kterých nebylo písmeno žádné. Záchody. Trochu nabručeně dveře zase zabouchla a zkusila ty označené velkým A. Tohle už sice střelnice byla, ale nikoho v ní neobjevila, tak se přesunula k B. V téhle střelnici už byl o poznání větší ruch než v té předchozí, takže vstoupila dovnitř a rozhlížela se po někom, kdo by jí prozradil lokaci její skupiny. Před ní stáli dva živě se bavící rodiani a tak prostě nejbližšímu poklepala na rameno a počkala, až se otočí.
„Je tohle Velká střelnice?“ zeptala se nahlas, protože zrovna kdosi začal střílet.
Rodian nevrle přikývnul, odvrátil se od ní a pokračoval v přerušeném rozhovoru. Sabryn se vydala podél stěny doleva, protože měla pocit, že vidí někoho s copánkem. Opravdu, skoro na konci, trochu stranou od ostatních stála skupina padawanů. Když přišla blíž, viděla, že má většina z nich v ruce příruční blaster. A taky že je většina nejméně o tři roky starší.

„Nazdárek,“ prohlásila, když se k nim dostala blíž, a sejmula ze zad pouzdro se svým blasterem. Padawani se na ni překvapeně otočili. Z jejich výrazů usoudila, že nikoho dalšího už nečekali.
„A ty jsi kdo?“ zeptal se nakonec trochu arogantním tónem jeden z nich, docela hezký lidský kluk s hnědými vlasy, a pohrdavě si ji přeměřil. Sabryn si s nadzdviženým obočím hrábla rukou do vlasů, vytáhla z nich malý copánek a s úšklebkem s ním na něj zamávala.
„Hádej, můžeš třikrát!“
Pár padawanů se zasmálo a to tomu klukovi na náladě zrovna nepřidalo.
„To mi došlo. Já jsem chtěl vědět, jak se jmenuješ!“ vyštěkl na ni a zamračil se.
„Každej nemůže dostat to, co chce, tehdy, kdy to chce,“ odvětila sladce Sabryn. Bavilo ji ho štvát. Ten kluk si o to svou namyšleností prostě říkal.
„A jmenuju se Sabryn,“ dodala po chvíli blahosklonně. „Co ty?“ zeptala se a začala vyndávat blaster z pouzdra.
„Anakin,“ prohlásil a pohodil hlavou. „Anakin Skywalker,“ dodal tónem naznačujícím, že by měla jeho jméno znát. Zamyslela se. Teď se jí vybavilo, že už ho párkrát viděla s mistrem Kenobim, který seděl v radě. Že by to byl jeho padawan? zapřemítala. Nevěděla jistě. A upřímně, bylo jí to vcelku jedno.
„Těší mě,“ prohlásila nevzrušeně a s hlasitým cvaknutím odjistila blaster.
„Nejsi náhodou na tohle trochu malá?“ zeptal se jí Anakin s nesouhlasným pohledem upřeným na zbraň, kterou držela v ruce.
„ ‚Malá‘ je dost relativní pojem“ ujistila ho a odložila si prázdný obal na stolek u stěny.
„Tos nikdy neslyšel, že na velikosti nezáleží?“ optala se ho mile a vyvolala tak další vlnu smíchu mezi ostatními padawany.

„Myslíš?“ ozvalo se náhle za ní. Když se otočila, uviděla před sebou stát vysokého muže tmavší pleti. Měl vlasy spletené do spousty černých copánků, ale jeho asi nejvýraznějším znakem byla žlutá linka, která se mu táhla pod očima. U pasu mu visel světelný meč.
„Koukám, že si tady nová, co?“ položil jí spíš řečnickou otázku a zkoumavě ji přejel pohledem.
„Přísahal bych, že jsou rok od roku menší a menší,“ poznamenal spíš sám pro sebe polohlasem. Sabryn začala dotčeně otevírat pusu, ale přerušil ji, než ho stačila počastovat nějakým patřičně štiplavým výrazem.
„Ty budeš asi Sabryn že? Jo, mladej Sharakk se mi zmiňoval, že přijdeš. Co to máš za rachotinu? To ti dali v Chrámu?“ zeptal se a ukazoval přitom na její blaster. Sabryn se na něj zamračila a významně mrkla na jeho zbraň, která už zjevně pamatovala lepší časy.
„Jo, dali. A kdybych já někdy cítila potřebu urážet cizí zbraně, nejdřív bych si zametla před vlastním prahem,“ dodala a založila si ruce. Quinlan se tomu zasmál a poplácal ji po rameni.
„Bod pro tebe prcku. Ale dost hádek o míře zchátralosti té tvojí pistolky, radši předveď, co umíš,“ řekl a pokynul jí směrem k terčům. Sabryn odhadla, že můžou být asi tak sto metrů daleko, ale byli připevněné ke drahám v podlaze, takže se s nimi dalo pohybovat dopředu i dozadu. Zvedla blaster k očím a zacílila na terč úplně vlevo. Už se chytala vystřelit, když ji vyrušil Anakinův hlas.
„Neměl bych ty terče posunout radši blíž?“ zeptal se uštěpačně a popošel k ovládání. Sabryn se ani neotočila.
„Klidně, jestli je to na tebe moc daleko, ale počkej, až dostřílím,“ odvětila pohotově a vypálila první tři rány. Netrefila se úplně do středu, jako ostatně nikdy bez rozcvičení, ale všechny tři šli hodně blízko. Vystřelila ještě dvakrát a pak zbraň sklonila.
„Šlo to. Na to že ti je dvanáct…“ zhodnotil její výkon Quinlan.
„Je mi třináct!“
„To máš jedno,“ mávnul rukou. „Ale každopádně potřebuješ vypilovat techniku. Těsně před výstřelem ti padá ruka, všimla sis?“
Sabryn si trochu rozmrzele uvědomila, že je to možná pravda. Sice trénovala už dlouho, ale neměla nikoho, kdo by jí opravoval chyby způsobené špatným návykem. A ty si člověk sám od sebe neuvědomí.
„No tak, to dneska nehodláte střílet, nebo co?“ prohodil Quinlan významně směrem k padawanům, kteří se na ně místo střelby dívali a několika rychlými gesty je odehnal. Všichni se tedy chopili svých zbraní a začala se ozývat nepravidelná střelba.
Spokojeně přikývnul a otočil se zpátky k Sabryn.
„Zkus před výstřelem zadržet dech. Pomáhá to. Když vydechuješ, zbraň ti klesne a střela pak letí níž, než jsi chtěla,“ poradil jí.
„No jo,“ odpověděla na půl pusy a znovu zacílila. Pomalu se nadechla, zadržela dech a plynule stiskla spoušť.