Příběh Halta Mikkensona, část první: Setkání

Jelikož jsem se teď seknul při psaní sedmého dílu Stínů minulosti, rozhodl jsem se vám naservírovat první díl slibované ságy o pašerákovi Haltovi.

Rozhodl jsem se příběh vyprávět ich-formou, i když tenhle díl byl z většiny psán er-formou a ich-forma se objevuje až ke konci. No, to pochopíte.

Obě série povídek se budou prolínat a budu je vydávat v pořadí, v jakém jdou chronologicky v příběhu.

Za kometáře a hodnocení budu vděčný.

(Poznámka autora)

------------------

Dagobah, 5 BBY

------------------

Malá corelliánská korveta se zaduněním dopadla do mělkých bažin. Náraz na dno jí rozpůlil ve dví....

Kalná, neprůhledná hladina vody se rozvířila, když se z ní vynořila něčí hlava. Následovala jí ramena, poté trup a hned za ním nohy.

Na břehu stanul poměrně vysoký třináctiletý hoch s polodlouhými, na pravé straně hlavy krátkými, tmavě hnědými vlasy, jejichž barva po setkání s vodou připomínala spíše černou. Mokrá kožená vesta se mu i s kalhotami lepila na tělo.

„R7!" zvolal ve snaze nalézt svého astromecha.

Hodnou minutu s nastraženýma ušima poslouchal zvuky lesa, které po chvíli překrylo dlouhé zapípání vycházející z trosek lodi.

Už už se k němu chtěl rozeběhnout, když malý droid z vraku korvety vyletěl sám.

„R7, si v pořádku?" dotázal se opatrovnicky.

Odpovědí mu bylo souhlasné zahvízdání.

„Dobře. Na přistávání budu muset ještě trochu zapracovat." a útrpným pohledem spočinul na zbytcích kdysi majestátního dopravního prostředku.

„Měli bysme najít nějakou civilizaci... Jestli tady teda nějaká je."

„Píí júú píí píí." zněla astromechova odpověď. Dál už chlapce nevnímal a rozjel se k malému shluku keřů.

„R7, co tam máš?" zvolal a doběhl za ním.

Vytáhl z kapsy malou svítilnu a doufajíc, že bude fungovat jí zapl. Matné světlo ozářilo plochu pár metrů čtverečních okolo něj.

„Co tam vidíš?" zeptal se a očima dál zkoumal keře.

Najednou z jednoho z nich vylezl malý zelený mužíček. Na sobě měl šaty z nějaké pytloviny a opíral se o dřevěnou hůl.

„Kdo sakra jseš?" vyhrkl hoch překvapeně.

„Neboj, já přítel jsem." začala ho zelená bytůstka ujišťovat o tom, že z jeho strany chlapci nehrozí nebezpečí.

„Tys nás sledoval?" vyslovil další otázku.

„Já jen zjišťoval, co zač ty jsi." odpověděl mužík zvesela.

„Teď už to je stejně jedno. Ale když už jsme tě našli -nebo ty nás, na tom vlastně nesejde-, nevíš, kde je nejbližší město, kde bych mohl koupit, nebo najmout loď?"

„Ha. Tady na Dagobahu město nenajdeš." opáčil. „Se mnou ty pojď. Hlad musíš jistě mít, hmm?"

„No vlastně trochu jo." přiznal.

„Mě tedy následuj." zavelel zelený skřítek a už si to mašíroval mezi nízkými keříky a urostlými stromy směrem k malému hliněnému obydlí.

„Ú júúú píí úú jíí."

„Neboj, R7. Co by nám ten permoník mohl udělat?" Snažil se promluvit nevzrušeně, přesto bezděčně sjel pravou rukou k pasu, kde měl zavěšen blaster.

Následoval starého zakrslíka až do malého hliněného obydlí. Při vcházení dovnitř se musel hodně přikrčit, aby si z průchodu dvěřmi neodnesl památku v podobě boule na hlavě.

„Jak jmenuješ se?" zeptal se ho obyvatel malého domku, hned potom co rozdělal oheň pod hrncem s jakousi zeleninou.

Mladíkova odpověď přišla v zápětí. „Halt," řekl směle. „Halt Mikkenson."

„Kde ty ses tu vzal, mladý Halte? Hmm?"

„No... Já..." váhal s odpovědí Halt. „Byl jsem zrovna s otcem na služební cestě, když naši loď přepadli piráti. Vtáhli naší loď do tý svý a pak... pak se to nějak rychle seběhlo a já vzal naši loď a utekl, ale... ale tátu zabili."

Hostitel pohlédl chlapci do očí. Halt měl slzy na krajíčku a málo chybělo k tomu, aby se rozbrečel.

„Určitě ho ani nepohřbí, jen ho vyhodí na nejbližším smetišti!" zabědoval.

Stařík na něj hleděl. „Pro mrtvé netřeba truchlit." řekl, snažíc se Halta uklidnit. „Na ty, kdož se Sílou splynou nečeká utrpení, ani bolest. Jen klid a harmonii nachází ti, jejichž život skončil. A ty měl by ses snažit nalézt ji taky, hmm?"

Najednou tam před ním nestál ten malý, v křoví se schovávajicí, lehce zmatený stařík. Teď tu byl někdo úplně jiný. Někdo z koho čišela moudrost a respekt a to i přes jeho chatrnou tělesnou stránku.

Zatímco Halt mlčky vnímal jeho slova, hostitel připravil na nízký stolek dvě dřevěné mysky a naplnil je dušenou zeleninou.

„Vám se to mluví. Celý život trávíte v týhle díře. Co byste o tom tak mohl vědět?" zeptal se, nutno dodat, že pošetile.

Stařík si ho změřil pohledem. „Jestli mým slovům nevěříš, následuj mě. Něco já ukážu ti." Po těchto slovech vstal, chopil se své dřevěné hole a opíraje se o ní vyšel ven do chladného podvečera.

Halt vstal a jen tak tak se vyhnul srážce s nízkým hliněným stropem.

„Co mi chcete ukázat?" dotázal se a trochu ho mrzelo, že ho jeho hostitel odtáhl od vcelku chutné a hlavně teplé večeře.

„To, co teď uvidíš, pro sebe by sis nechat měl."

„No dobře, ale co..." jeho slova přerušil náhlý příchod kohosi. Ted kdosi měl na sobě světle hnědou tuniku a z ramen mu na zem splýval dlouhý plášť. Ale nejnápadnější na něm byl fakt, že to byl duch.

„Co to sakra..." vypravil ze sebe užasle Halt.

„Zdravím, chlapče," pronesl příchozí přátelským hlasem „mé jméno je Qui-Gon Jinn a kdysi jsem býval mistrem Řádu Jedi."

Halt zůstal nevěřícně stát jako opařený. Jaká překvapení tahle zapadlá planeta ještě skrývá?

Odpověď na tuto otázku na sebe nenechala dlouho čekat. „A tohle je Yoda," řekl, ukázaje na staříka stojícího vedle Halta „bývalý velmistr Řádu Jedi." dodal Qui-Gon.

„A vy jste..."

„Ano, mrtvý." odpověděl duch, jako by četl chlapcovy myšlenky. „Jsem důkaz Yodových slov o smrti. Dobře ho poslouchej, jeho rady jsou velmi cenné."

Halt pohlédl ke svým nohám, kde stál Yoda a přikyvoval Qui-Gonnovým slovům. Nevypadal na velkého válečníka, o kterých slýchával z vyprávění cestovatelů vesmírem v corelliánských hospodách a dopravních docích.

„Uznávanými ochránci míru kdysi Jediové byli," začal Yoda opět mluvit svým pochybným slovosledem. Při těchto slovech zamířil zpět do domku. „jenže pak jeden z nich zradil. K Temné straně Síly on padl."

„Myslíte císaře Palpatina?" zkoušel si tipnout Halt.

„Ne. Císař v pozadí všeho stál. Nástrojem jeho však mladý rytíř jménem Darth Vader byl."

„Co bylo příčinou jeho pádu k té Temné straně, o které mluvíte?"

„Složité k vysvětlení to jest." Yoda chvíli přemýšlel, než se odhodlal k pokračování promluvy. „Svého bližního zachránit chtěl, moc však zlákala ho."

„Odpusťte, velmistře Yodo, ale jak mohl jediný rytíř zničit celý Řád?"

„Republikovou armádu on za sebou měl. Zrada vlastních vojáků Jedie překvapila." Zachmuřil se, když si vzpoměl, jak na bezpečnostním hologramu v Chrámu viděl klony střílející do mladých padawanů. A nakonec samotného Anakina, jak bez výčitek popravuje své bratry.

„Je to má chyba." ozval se odněkud Qui-Gonnův hlas. „Mýlil jsem se v něm."

„Znát jeho osud ty nemohl jsi." chlácholil ho Yoda. „Nikdo z nás nebezpečí nevytušil."

„Velmistře Yodo," vložil se do jejich rozhovoru Halt „myslíte, že je nějaká naděje na zničení Impéria?"

„S pomocí Síly lze dosáhnout čehokoli." řekl Yoda a před očima se mu vyjevila scéna, jak Padmé Amidala za obrovských bolestí přivádí na svět děti, které jednou změní osud Galaxie.

Halt se zahleděl do již prázdné misky od večeře a vznesl poslední otázku: „Proč se Vader rozhodl vyhladit Řád Jedi?"

„Věřil, že Řád zastaralým systémem je. Že představuje zlo a nebezpečí pro Republiku. Že Jediové ovládnout Galaxii se snaží."

„A představoval?" opáčil Halt, aniž by si uvědomil, že to může Yodu urazit.

„Ne. Řád Jedi odjakživa symbolem naděje a bezpečí pro Galaxii byl, úkolem jeho chránit a sloužit bylo! Být vyslanec nejnižších vrstev obyvatel mezi nejvyššími představiteli zákona, to jest úděl Jediho. Vader však oklamán slovy císaře byl."

Halt hodnou chvíli vstřebával jeho slova a nakonec se odhodlal vyslovit neodvratné: „Velmistře Yodo, jsem vám velmi vděčný za všechno, ale... ale měl bych jít."

Jedi se mu zahleděl do očí a po krátké odmlce přikývl. „Svou loď já daruji ti."

„Ale to se odsud už nedostanete." namítl Halt. Bylo to, jako když mu někdo z příbuzných dával peníze a on je zdvořile odmítal, ačkoli je chtěl.

„Já už nikam nechystám se. Můj osud zde na Dagobah jest."

„No tak dobrá." souhlasil po chvíli plné rozpaků Halt.

Yoda po boku Qui-Gonnova ducha sledoval jak se malá, jednomístná stíhačka pomalu zvedá k obloze a přitom vedli rozhovor, který už mladík v ní slyšet nemohl.

„Velkou budoucnost já vidím v něm." pravil Yoda.

„Neříkal jste, že zničit císaře je Skywalkerův úděl?"

„Roli jinou ten mladík v osudu Galaxie sehraje."

------------------

Ryloth, 23 ABY

------------------

Když si na tohle všechno vzpomenu, na Yodu a toho... Qui-Gonna, na mysl se mi dere spousta otázek.

Jak vlastně Vadera našli? Kdo byl ten, koho chtěl zachránit a jak nakonec dopadl? Nebo dopadla? Na tom nesejde.

Vím však, že Řád Jedi není zlo. Scot se nechal zvábit vůní moci a bohatství. Vlastně jako Vader. Nemá cenu se s ním o tom bavit, neposlechl by mě. Když sou na obzoru prachy, neposlouchá prakticky nikoho. Musím mu zabránit v rozvrácení Republiky. Nedovolím, aby to, za co Yoda a ostatní bojovali přišlo vniveč.

O Jediích toho moc nevím, ale můžu s klidem říct, že když jsou tu oni, je v Galaxii líp.

Nemůžu dopustit, aby ten twi'lek zničil Republiku. Když už pro nic jinýho, tak protože mi Yoda udělal tak dobrou večeři.