Sabryn se pomalu probouzela ze spánku. Líně se protáhla a překulila se na druhou stranu. Velmi neochotně rozlepila jedno oko a mrkla po hodinách. Hm, teprve za deset osm. Za deset osm? Za deset osm!
„U všech Gutkurrů!“ zaklela a vyletěla z postele jako píchnutá. Za deset minut jí začínaly Dějiny a ona přijde už zase pozdě. Taky mě mohla Hathiwe vzbudit, pomyslela si a loupla naštvaným pohledem po prázdné posteli své pantoranské spolubydlící. No co. Nebude to poprvé. Bleskurychle na sebe hodila kalhoty, tuniku a boty a provedla pokus trochu ukáznit svoje vlasy. Pak se jako vždy podrobila kritickému přezkoumání před zrcadlem. Z něj se na ni koukala dívka, které by nikdo dvanáct nehádal. Její malý vzrůst ji už trápil hodně dlouho (ne vážně, sto čtyřicet centimetrů je prostě málo) a navíc jí kdekdo říkal prcku. Vzpomněla si, že jí dochází čas a přestala řešit výšku. Její kaštanové vlasy se jí jako vždy zelektrizovali a teď trčeli do všech světových stran. Taky se jí malinko natrhla tunika, jak ji na sebe ve spěchu cpala, ale nebylo to tak hrozné. Rychle ještě zkontrolovala zbytek, ale zdálo se, že je vše v pořádku. Vyřítila se proto na chodbu a vydala se na střemhlavý úprk chodbami chrámu.
Zcela podle zákona schválnosti vrazila hned za prvním rohem přímo do mistra Piella. A naneštěstí měl v ruce datapad, který mu vypadl, když to do něj naprala ramenem a roztřískal se na kusy.
„Hopla.“
„Holka jedna zatracená co to tady…“
Uviděla, že začíná nabírat obrátky a radši ho přerušila v půlce věty:
„Pardon, pardon strašně spěchám připište mi to na účet prosím.“ A hnala se dál, nechávaje za sebou klejícího mistra Piella, který se pokoušel sesbírat kousky datapadu. Když běžela kolem schodiště, rychle koukla na hodiny. A jéje, osm a pět minut. A dneska měl zrovna přijít mistr Yoda. No, to bude zase parádní kázání. Probíhala zrovna zkratkou přes studovnu a vysloužila si několik káravých pohledů od pilně studujících padawanů. „Šprti,“ zamumlala si při běhu a už posté proklínala vzdálenost některých učeben od ložnic. Ale to už téměř byla u cíle. Prudce vyběhla poslední schody a zabočila doleva. Jenže co čert nechtěl, najednou o něco zakopla a plavně přistála přímo na mistra Yodu.
„Jéééééé. Sakra! Co to tady u všech… Ach, to jste vy mistře!“
Yoda se sebral ze země a ačkoliv vypadal trochu otřesen faktem, že o něj právě někdo zakopl, nijak mu to neubralo na výřečnosti.
„Tak jest. Pevně věřím, že my dva cestu společnou máme.“
„Už to tak bude, mistře.“
Mistr se oprášil a pak Sabryn pokynul svou holí.
„Pokud tedy nic lepšího na práci nemáš, do třídy směle vstup.“
Sabryn si povzdechla. Kdyby se vedli žebříčky žáků, kteří nejvíce krát za den do někoho nabourají, vyhrála by na celé čáře. Už se nemohla dočkat meditačního volna.
„Konečně!“
Dopotácela k posteli a s úlevným výkřikem na ni dopadla. Konečně volno. Taky že si ho zasloužili plným právem. Před chvílí skončil tělocvik a Sabryn bolely všechny kosti v těle. A to navíc jenom proto, že mistr Piell neuměl ovládat svou temnou stránku a za ten rozbitý datapad jí napařil deset koleček navíc. Ne že by neběhala ráda, ale vzhledem k tomu, že (tentokrát) mu ten krám nerozbila schválně, bylo to fakt nespravedlivý. Ale ten se jí mstil odjakživa. No, přinejmenším od doby, co mu šlohla světelný meč. Chtěla si ho jen prohlédnout, panebože, bylo jí sedm! Rada ji tehdy jenom pokárala a velmi důkladně vysvětlila, proč už to nesmí nikdy udělat. Ovšem Piell se jí od té doby mstí, kde může.
„Opičák jeden, jestli nekonvertuje k temné straně tenhle, tak už nikdo.“ brblala si pod vousy.
Pak si ale vzpomněla, že by měla jít cvičit. Poklekla k posteli, vytáhla zpoza ní krabici a otevřela ji. V ní ležel její starý blaster, který kdysi dostala od Talkina, těsně předtím než ji odvezly do Chrámu. Hm, Talkin, měla bych mu poslat zprávu, už je to dlouho, zapřemítala. Nakonec se rozhodla, že to odloží na zítra, uložila blaster a nástavec k tlumení střel do pouzdra, které si přehodila přes rameno a vyrazila. Naštěstí bydlely hodně nízko, a navíc bylo jejich okno obrácené do postraní uličky, takže stačilo chvíli počkat a mohla se vyhoupnout ven. Seskočila na jednu nižší římsu a pak už jen sjela po okapu až dolů na zem. Ačkoliv to takhle dělala už pět let, vždycky se jí přitom rozbušilo srdce, protože kdyby ji chytili, byl by to její zatím největší průšvih. Nejenom že opakovaně opouštěla Chrám bez dovolení, ale vzhledem k tomu, jak mistryně Jocasta vyváděla, když ji přistihla v knihovně s prakem, nepochybovala že blaster by byl průšvih stokrát větší.
Ale co, pomyslela si. Nechytili mě předtím, nechytí mě ani teď. Volným krokem prošla dvěma ulicemi a pak zabočila do jedné slepé, postraní, kudy skoro nikdo nechodil. Nikdo k tomu ani neměl důvod, protože v uličce se nacházela jen jedna menší zkrachovalá továrna, dva zavřené obchody a zadní strana jednoho domu bez oken. A právě továrna byla jejím cílem. Lehce strčila do dveří, které byly jen zajištěné, aby se neotvírali samy a vešla dovnitř. Továrna byla téměř prázdná, jen s pár zaprášenými a zalepenými okny. Sabryn mrkla na hodiny. Ještě má hodinu a půl, než se Hathiwe vrátí z knihovny. Rychle vyndala plechovky, co si sem donesla a schovala, rozestavěla je u jedné zdi na jeden z mála stolů a přešla na druhou stranu místnosti. S láskou vytáhla blaster z pouzdra, namontovala tlumič a vypálila v rychlém sledu šest střel. Továrna měla na délku asi sto metrů, přesto trefila každou plechovku přesně do středu, který si označila kolečkem. Tohle místo jí začínalo být malé.
Zrovna zkoušela střelbu na pohyblivý cíl pomocí přivázaného kusu plechu, když se konečně podívala na hodiny. Sakra! Hattie se za chvíli vrací. Bleskurychle blaster rozložila, schovala do pouzdra a vydala se na zpáteční cestu. Rychle prošla ulicemi, protože nechtěla během přilákat moc pozornosti a vylezla po okapu na římsu. Když se ovšem chtěla vytáhnout na okno, uslyšela strašnou věc. Klapnutí dveří. Hathiwe se vrátila. Sakra, sakra, sakra! Co teď? Podívala se na hodinky. Ta zatracená knihomolka přišla o dobrých deset minut dřív. Dobrá zpráva byla, že asi tak za pětadvacet minut vyrazí na večeři. Špatná že ona bude muset počkat venku. Tak se posadila do stínu římsy a čekala. A čekala. Po patnácti minutách opatrně vykoukla do okna. A naskytl se jí ještě horší obraz než prve. Div nespadla na dlažbu, jak se vyděsila. Hathiwe tam totiž nebyla sama, právě s ní mluvil nějaký vysoký padawan. A z toho co jí říkal, tuhla Sabryn krev v žilách.
„Opravdu nevíš kde je? Rada mě pro ni poslala už před půl hodinou, ale já ji nikde v chrámě nemůžu najít.“
„Nemám sebemenší ponětí. Já trávím své volno v knihovně a kde ona lítá, netuším. Co zase provedla, že ji chce Rada vidět?“
„To nevím. No, až přijde, tak ji tam pošli.“
Sabryn, která se během rozhovoru zase svezla na římsu, uslyšela tiché klapnutí dveří a zavrzání postele, jak se Hathiwe zase svezla na postel. Rozhodně nemůžu čekat než se Hattina uráčí zmizet na večeři, pomyslela si. Musela to zkusit jinudy. Ale kudy? Rozhodně se nemohla vloupat do jiné ložnice, kdyby ji tam přistihli (A s blasterem na zádech!) jen těžko by to vysvětlila. Nakonec ho schovala za výčnělek, tak aby nebyl vidět shora ani zdola a vzhlédla nahoru. Nejlepší by byla okna o patro níž, jenomže všechna byla zamčená. Ale naštěstí bylo jedno okno do chodby o patro výš odemčené, takže se rozhodla pro riskantní krok. Stoupla jednou nohou na parapet jejich okna a vytáhla se jak nejvíc mohla. Jestli se Hathiwe vykloní z okna, je v pytli. Sabryn se pevně chytila, zapřela se nohama o zeď a vysunula se na vrchní parapet. Strčila hlavu dovnitř. Nikdo. Naštěstí. Rychle skočila do chodby a rozeběhla přímo k místnosti, kde zasedala Rada. Nebylo to tak daleko, takže by snad večeři ještě stihnout mohla. Už se před ní zjevily dveře vedoucí do zasedačky. Otevřela si je tlačítkem a vběhla dovnitř.
„Volaly jste mě… Áááá!“
Naneštěstí přímo ve dveřích zakopla a plavně přistála přímo uprostřed Rady. No, aspoň tu nejsou všichni, pomyslela si. Rychle se zvedla a vyčkávavě přelétla očima Mistry. Nezdálo se, že by s nimi její vpád něco udělal a tak jako pokaždé, když si ji sem zavolali, zapřemýšlela, jak dlouho už tu sedí. Třeba takový Windu. Toho snad stát ještě neviděla.
„Za co jsem tu tento … Chtěla jsem říct, proč jste si mě zavolali?“
„Na svůj věk dosahuješ velmi dobrých výsledků Sabryn a v boji se světelným mečem jsi ze své třídy pravděpodobně nejlepší,“ odpověděl jí Windu.
Mistr Yoda pokýval hlavou.
„Pokud ovšem zrovna pozor na cestu dáváš a na uzdě nezdvořilost svou držíš.“
„A když zrovna nedemoluje cizí majetek,“ zahuhlal mistr Piell.
Ach jo, zase tohle chození kolem horký kaše, pomyslela si. Občas by to mohli říct rovnou.
„Takže…?“
„Rozhodli jsme, že jsi již připravena na Sběr. Z tvého ročníku půjde předčasně ještě Zan.“
Zan Durrgen byl mladý tholothian. Sabryn z vyhlídky nad jeho společností při Sběru zrovna nejásala, protože kdyby nesl Zan nos ještě o trochu výš, pravděpodobně by s ním udělal díru do stropu. Byl chytrý, to se mu nedalo upřít. A v boji s mečem taky exceloval. Ale kdyby nebyl tolik přesvědčen o vlastní důležitosti, všichni by ho měli radši. Povzdechla si. No jo, nic nemůže být dokonalý.
„Kdy?“ vyhrkla.
„Zítra odpoledne,“ odpověděl jí Windu.
„Cooo? Už zítra? No tě prsk.“
Slova se z ní spontánně vyřinula. Nemohla uvěřit faktu, že možná už zítra bude mít vlastní meč. Ale neříkej hop, dokud ti nepřeskočí, jak říkával Talkin. To záleží na tom, jak rychle ho složí.
„Zítra buď ve dvě hodiny u přistávací plošiny číslo tři.“
„A Sabryn, tentokrát přesná bys měla být.“ dodal mistr Yoda.
„Jistě.“
Sabryn přikyvovala rychle hlavou a hleděla vypadnout, protože večeře měla začít za pět minut a ona rozhodně nechtěla, aby se začaly rozebírat ještě její pozdní příchody. Otevřela si dveře tlačítkem a velmi důsledně překročila zrádné místo těsně u dveří, protože se jí rozhodně nechtělo opustit místnost stejným způsobem, jako do ní vešla. Nejdříve se stavila na pokoj schovat blaster. Hathiwe byla už na večeři a tak se jen rychle spustila na římsu a vrátila ho do úkrytu pod postel. Nakonec odešla na večeři a hlavou se jí honily myšlenky na zítřek.
Sabryn postávala u plošiny číslo tři a nervosně podupávala nohou. Byla tu první, protože navzdory svému zvyku chodit všude pozdě dorazila už o půl druhé. Ale teď bylo už tři čtvrtě pryč a pořád nikde nikdo. Pochybovala, že by ji sem Rada poslala jen tak. Hm, přinejmenším by to dokazovalo, že jsou schopní alespoň nějakýho humoru, pomyslela si. I kdyby takhle pitomýho. Konečně se přiklackoval taky Zan a tvářil se nesmírně důležitě.
„Tak? Kde jsou ostatní?“ zeptal se spatra.
„Stala se strašlivá věc,“ odvětila.
„A co jako?“
„Celýmu Coruscantu se naráz zastavily hodinky a náš odlet byl odloženej.“
Zan vykulil oči a snad ho ani nenapadlo, že si z něj dělá srandu.
„Jak to? A co tu potom děláš ty?“
„No, já,“ zatvářila se naprosto vážně, „ tady čekám na autobus. Hodlám vzít roha dřív, než se naše společnost bez měřeného času zhroutí.“
Než se mohl tholothian zmoct na odpověď, konečně dorazili budoucí padawani. Asi byli informovaní o tom, že jdou Zan a Sabryn s nimi, protože nedali najevo žádné překvapení nad jejich přítomností. Spolu s nimi dorazila i padawanka, která je měla na cestě doprovodit. Vyzvala všechny ke klidu a představila se jim.
„Zdravím vás, budoucí padawani. Pro ty, kdo mě neznají, jmenuji se Barriss Offee a poletím s vámi na Ilum. Jsme všichni?“ S touto otázkou se obrátila na twi’leka, který svíral jakýsi papír. Zahleděl se do něj a chvilku ho studoval, s občasným rychlým pohledem do hloučku.
„Myslím, že ano.“
„V tom případě, můžeme nasedat.“
S těmi slovy vykročila k blízké lodi a skupinka ji váhavě následovala dovnitř. Sabryn vystoupila na můstek jako poslední. Od doby, kdy ji přivedli do Chrámu, vlastně lodí letěla jen dvakrát na krátkou vzdálenost. Zatřepala hlavou a vkročila do lodi. Dveře se za ní pomalu zaklaply a loď vzlétla.